JUDr. Libor Vávra

Zákonný znak trestného činu obecného ohrožení podle § 272 TrZ spočívající v tom, že pachatel „vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“, lze naplnit nejen tím, že větší počet osob je konkrétně a bezprostředně ohrožen ve stejném okamžiku, nýbrž i tehdy, jsou-li takto ohroženy v krátkém časovém intervalu postupně, jediným souvislým jednáním pachatele.

Svědectví nemusí nutně ztrácet na věrohodnosti, když očitý svědek nepostihne přesně vedlejší okolnosti skutkového děje, v poměru k nápadnému hlavnímu jednání obžalovaného „nezajímavé“.

Následující komentář a navazující drobná úvaha se vrací k nálezu Ústavního soudu, jímž, zjednodušeně řečeno, určil, že od data vyhlášení nálezu dne 2. května 2016 není možno vykládat § 26 odst. 1 trestního řádu izolovaně a bez návaznosti na § 18 odst. 1 trestního řádu. Tedy tak, že si dozorující krajské nebo vrchní státní zastupitelství může vybrat k podání návrhu v přípravném řízení jakýkoliv z okresních soudů, který je v obvodu jeho působnosti, ale právě a jen ten, který je příslušný podle § 18 odst. 1 tr. řádu, tedy nejčastěji soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.

Do tajuplného Bermudského trojúhelníku trestního práva procesního se letos razantně ponořil první senát Ústavního soudu v případu, který mě zaujal. Zaujal mě jako člověka, který ve zkráceném a zjednodušeném trestním řízení rozhodl jistě více jak dvě stě případů podezřelých, kteří od zadržení policií po činu až do výslechu před soudcem byli omezeni na osobní svobodě.

Při uvažování nad letošním tématem jsem zabrousil do médií a zjistil, že nejvíce sdílený či komentovaný trestněprávní problém za poslední dobu byl návrh zejména pana poslance Tejce na snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z 15 let dolů. Nyní se k tomuto návrhu připojují další poslanci a patrně se jedná o téma velmi populární. Sledujeme-li mediální debatu o problému samotném, mám dojem, že jsme uvízli v situaci, kdy je vše jen černé nebo bílé. Nad návrhem zaznívá odborný odsudek, a to nejen z pohledu právníků, ale i psychologů, psychiatrů či sociálních pracovníků. Ti se na semináři konaném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR shodli na tom, že jakékoli úvahy o snížení dolní věkové hranice trestní odpovědnosti jsou k ničemu.

Ochrana menšin všeho druhu jako právní fenomén je v současné době poznamenaná opakovanými teroristickými útoky a nově zkušeností významné části Evropy s masovou imigrací. Podle některých je vystavena těžké zkoušce, podle dalších je v krizi, či dokonce překonána. Přitom idea ochrany kolektivních práv ovlivňuje razantním způsobem více jak půl století politické elity „západního“ světa. A za tu dobu pochopitelně našla svůj odraz i v právu, a to včetně toho trestního.

Že svět není dneska zrovna jednoduchý, to každý ví. Svět práva pak byl vždy pro laiky synonymem komplikovanosti a nepochopitelnosti, nicméně teď začíná být složitý i pro právníky. Exploze stále speciálnějších zákonů, podrobnějších norem, titěrných vyhlášek, stále jemnější předivo právně vymahatelných předpisů vytváří prostor, ve kterém často pro detail přehlédneme to podstatné. Nebo se v něm zamotáme. A právě takovou situaci budou dokumentovat dva právní názory, kterým budeme věnovat pozornost.

Kdo to sám nezažil, alespoň o tom četl. Nebo to viděl v televizi, ve filmu. Totiž, že požíváním alkoholu se člověk může dostat do stavu, ve kterém udělá věci, které by jej jinak ani nenapadly. Třeba i takové, které naplňují znaky skutkové podstaty některého z trestných činů. A když se takový piják probere, ani o svém řádění často pořádně neví.

Je třeba připomenout, že podmíněné propuštění je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit.

Jde o poměrně málo vídaný případ, kdy dva společně stíhaní obvinění pro vlastně stejný trestný čin nejsou provedenými důkazy označeni za spolupachatele.

Nejednou slýchávám od kolegů „civilistů“ povzdechy o přemíře rozhodovací činnosti vztahující se k nákladům řízení, o množství judikatury k této problematice a vůbec nutnosti soustředit svou pozornost v míře větší, než by bylo žádoucí, na otázky nesouvisející s meritem věci. Podobné nářky však nejsou ojedinělé ani od kolegů z řad soudců trestních, tedy především z odvolacích senátů.

Navazuji na svůj předchozí článek, ve kterém subjektivně a letmo komentuji „Bílou knihu“ ministra Roberta Pelikána, respektive její první díl „O soudcích“, ministrem zveřejněný v polovině prosince 2015.

Robert Pelikán poté, co se stal ministrem spravedlnosti, výrazně utlumil či dokonce zmrazil několik ambiciózních plánů své předchůdkyně, Heleny Válkové.

Tím, jak se orgány činné v přípravném řízení trestním zakously v posledních letech do zlořádů veřejného života, nejvyšší patra politiky nevyjímaje, novinářská obec ve svém zájmu o trestní kauzy pochopitelně také přidala na četnosti i rozsahu informování.

Není nezbytným závěrem, že jestliže někdo v určité době podomácku vyrábí pervitin či heroin, znamená to nutně, že musí mít vždy a za všech okolností vše k tomu potřebné doma po ruce. Komentář k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.6.2015, sp.zn. 5 To 236/2015

V tomto komentáři se JUDr. Libor Vávra zabývá otázakou, zda může skutečnost, že je svědek přesvědčen o vině obžalovaných, znevěrohodnit celou svědeckou výpověď. Komentář k usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 3.9.2015, sp. zn. 5 To 262/2015

Právo je z hlediska práce se slovem velmi zvláštní disciplína. Na straně jedné předpokládá dokonalou znalost předpisy přesně daných pojmů, ale i slovních spojení. Na straně druhé se každý právník učí po celou svou praxi pracovat s předepsanými formulacemi tvůrčím způsobem, protože jedině výkladová fantazie, schopnost nalézání nových, třeba i překvapivých možností posouvá právní text k potřebám moderní společnosti, ostatně i konkrétního klienta.

Úřad pro ochranu osobních údajů ve svém Věstníku z června tohoto roku přináší v rubrice „Sdělení Úřadu“ oddíl „Z rozhodovací činnosti Úřadu v roce 2014“, který shrnuje přehled právních názorů z rozhodnutí, k nimž dospěl v rámci správních řízení vedených v případech podezření ze spáchání správních deliktů.

Spolupůsobení toho, kdo svou totožnost a své jméno propůjčí k převzetí práv a povinností, které ve skutečnosti nechce autenticky vykonávat, resp. je vědomě vykonává v roli dobrovolné loutky, je trestné, pokud dojde k poruchovému jednání, jež naplňuje skutkovou podstatu nějakého majetkového či hospodářského trestného činu. Komentář k Usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 6. května 2015, sp.zn. 5 To 159/2015

Nelze obecně předstižnou vazbu vyvozovat z trestní minulosti velmi dávné či jiného druhu, ovšem drogová trestná činnost se zcela typicky vyznačuje silnými sklony k pokračování a opakování... Komentář k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2015, sp.zn. 5 To 132/2015

Institut spolupracujícího obviněného byl do našeho trestního řádu zakomponován poměrně nedávno, takže ještě nestačil „sesbírat“ odpovídající množství souvisejících judikátů či komentářů, navíc byl v krátké době po svém přijetí novelizován. Mnozí jej tedy ještě nestačili úplně vstřebat a jeho využívání v praxi sebou přináší řadu otazníků.

Pokud obžalovaný pomáhá se získáním nepravdivých, fingovaných a padělaných podkladů s vědomím jejich uplatnění při žádosti o bankovní úvěr, pak je přinejmenším srozuměn s rizikem, že úvěr pachatelem nebude splácen. Komentář k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, 5 To 42/2015

Pokud nemajetný mladistvý řádně studuje, je třeba ho v této snaze podpořit, a ne na něj klást další nároky související s náklady na obhajobu v jeho trestní věci. Komentář k usnesní Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2015, sp. zn. 67 Tmo 26/2015

Shora uvedené rčení bývá obvykle spojováno s mentalitou galérky, s podsvětím, zkrátka s podnikateli na půdě zločinu. My, ostatní občané, co recidivisté nejsme, si takhle románově představujeme přístup celoživotních pachatelů k životu, kdy opakovaná zatčení, uvalení vazby a pobyty ve výkonu trestu jsou chápána jako riziko podnikání, jako specifická daň. A možná, že to tak fatalisticky vnímají opravdu i někteří recidivisté.

Soudci patří tradičně mezi autory a spoluautory komentovaných vydání různých zákonů. Řada soudců dokonce zákony píše. Někteří jsou známí svými odbornými články, právními učebnicemi, či třeba právně-popularizační publicistikou. Nevzpomínám si ovšem za poslední léta, že bych četl právně-historické dílo, jehož autorem by byl právě kolega, soudce.