Náklady řízení, takže tentokrát i trocha „civilu“ Zdroj: Fotolia

Náklady řízení, takže tentokrát i trocha „civilu“

Nejednou slýchávám od kolegů „civilistů“ povzdechy o přemíře rozhodovací činnosti vztahující se k nákladům řízení, o množství judikatury k této problematice a vůbec nutnosti soustředit svou pozornost v míře větší, než by bylo žádoucí, na otázky nesouvisející s meritem věci. Podobné nářky však nejsou ojedinělé ani od kolegů z řad soudců trestních, tedy především z odvolacích senátů.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Na prvním stupni agendu vykonávacího řízení a nákladů řízení povětšinou pokrývají asistenti či vyšší soudní úředníci, odvolací senáty pak rozhodují o stížnostech proti takovým usnesením, neboť prvostupňovým předsedům senátů se, ze mě pochopitelných důvodů, do případných oprav v rámci autoremedury dle § 146 odst.1 tr. řádu chce málokdy.

Sám jsem se nejednou přesvědčil, že jen judikatura ohledně tzv. „obhajného“ kvantitativně přesahuje judikaturu vztahující se k celé řadě zdánlivě zajímavějších a podstatnějších zákonných ustanovení. Jak říká můj kamarád, nyní ústavní soudce Jaromír Jirsa: „Konečně snad i trestňáci pochopí, že souzení je hlavně o nákladech řízení!“ Pro ty, co ho neznají, mínil to přece jenom ironicky!

Obhajné jistě vydá na samostatný článek, dnes mám v plánu zmínit jinou část nákladů trestního řízení, a tou je povinnost k náhradě nákladů poškozeného. Připomeňme si ust. § 154:

(1) Byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.

(2) Soud i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení ani zčásti, rozhodne na návrh poškozeného o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení (§ 155 odst. 4), nebrání-li tomu povaha věci a okolnosti případu, zejména spoluzavinění poškozeného. Z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu přiměřeně sníží; přitom vezme v úvahu zejména povahu trestného činu, osobní a majetkové poměry poškozeného a odsouzeného. Snížení nelze provést, jde-li o úmyslný trestný čin.

Uložení povinnosti k náhradě nákladů podle tohoto ustanovení je podmíněno návrhem poškozeného, o němž rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně, nárok je přitom třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká (§ 155 odst. 4 tr. řádu). Je proto především v zájmu poškozeného, aby včas a řádně doložil náklady uvedené v § 154 (R 74/1980) a byla tak přesně určena částka, která má být předmětem náhrady.

Jedním z problémů, které soudy v této oblasti nedávno řešily, je otázka, zda lze poškozenému přiznat náhradu nákladů řízení vzniklých přibráním zmocněnce ještě předtím, než tyto náklady fakticky vynaložil. Konkrétně jde nejčastěji o případy, kdy je poškozený zastoupen zmocněncem – advokátem, který mu pak účtuje odměnu v souladu s advokátním tarifem (§ 10 odst. 5§ 7 advokátního tarifu - AT).

Názory se, jak už to tak bývá, různí a pokud vím, soudy rozhodovaly v této otázce často zcela protikladně. Lze totiž najít pádné argumenty pro obě protichůdná řešení. Jestliže poškozený žádá nahradit jemu bezprostředně vzniklé náklady, jako je kupříkladu jízdné vynaložené na cestování spojené s trestním procesem, není co řešit. Problém nastává v momentu, kdy je zastoupen advokátem, jehož, byť mimosmluvní odměna účtovaná v souladu s AT, může být pro méně movitého člověka (navíc finančně poškozeného v důsledku trestné činnosti) fatálním finančním výdajem. A to tím spíše při současné existenci prekluzivní lhůty jednoho roku pro uplatnění tohoto nároku.

Některé soudy proto v tomto ohledu vyhověly návrhům na náhradu nákladů dle § 154 odst. 1 tr. řádu i tehdy, když poškození ještě svému zmocněnci jeho odměnu nezaplatili a jejich dluh byl tak fakticky přenesen na osobu odsouzeného. V rámci širší spravedlnosti jde jistě o lidštější přístup, zastáncům opačného názoru však podle mého nahrává již samotný jazykový výklad příslušného zákonného ustanovení. Pokud je někdo povinen nahradit potřebné vzniklé náklady, mělo by jít o náhradu něčeho, co již fakticky bylo vynaloženo. Jestli byla daná debata již definitivně ukončena sám nevím, každopádně mohu citovat z usnesení ÚS ČR IV. ÚS 3193/13, kde Ústavní soud uzavřel, že výklad ustanovení § 154 odst. 1 tr. řádu, podle nějž nelze dovodit, že by v případě zvoleného zmocněnce bylo možno uplatňovat jiné náklady než ty, které již skutečně poškozenému vznikly, není ústavně nesouladný. Což ovšem zřejmě ještě neznamená, že ústavně nesouladný je názor opačný. Možná půjde jako vždy o individuální okolnosti případu, ale nechci předjímat.

Zajímavou otázku přímo související s danou problematikou řešil nedávno i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení 7 To 5/2016. V této věci byla prvostupňovým soudem vydána ohledně náhrady nákladů poškozených dvě protikladná usnesení. Prvním byl pravomocně zamítnut návrh poškozených na přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody s odůvodněním, že poškození ani na výzvu soudu fakticky vynaložené náklady nedoložili a soud proto neměl podklad pro pozitivní rozhodnutí, tedy pro přiznání náhrady takových nákladů. Společný zmocněnec pak novým podáním ze dne uplatnil totožný návrh s tím rozdílem, že tentokrát návrh doplnil příslušnými příjmovými pokladními doklady a výpisy z účtu, z nichž je patrné, že poškození již uhradili požadované náklady za své právní zastoupení, a to po vydání prvého usnesení. To vše samozřejmě ve stanovené zákonné lhůtě jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku. Krajský soud v Praze poté vydal usnesení, kde návrhu poškozených, byť v mírně zredukované podobě, vyhověl. Odsouzené, jimž byla tato povinnost k náhradě nákladů uložena, si proti tomuto usnesení podaly stížnost, v níž namítly, že krajský soud takto napadeným usnesením rozhodnout nemohl, neboť šlo o věc již pravomocně rozhodnutou (negativně) prvním usnesením.

Vrchní soud ovšem dospěl k závěru, že aplikace zásady res iudicata v projednávaném případě neobstojí, neboť sice jde o stejné účastníky řízení a tytéž uplatněné nároky, o nichž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto, avšak k rozhodnutí došlo za podstatně jiných okolností. Později vydané usnesení totiž reagovalo na změnu okolností spočívajících v tom, že poškození v mezidobí od vydání prvého usnesení náklady svého právního zastoupení uhradili. Při vědomí přípustnosti analogie v trestním řízení vrchní soud shledal projednávanou otázku analogickou právnímu názoru přijatému NS ČR ve věci projednávané pod 21 Cdo 2091/2005. Totiž, že překážka věci pravomocně rozhodnuté v případě zamítnutí žaloby pro předčasnost není dána tehdy, jde-li sice v novém řízení o tutéž věc nebo o stejný nárok (stav) týkající se téhož předmětu řízení, u kterého materiální účinky právní moci působí vůči každému nebo osobám, na něž - ačkoliv se nestaly účastníky řízení - byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena, avšak vychází-li uplatnění nároku z jiných (dalších) skutečností, které nastaly až po původním pravomocném rozhodnutí a které představují odstranění zjištěného důvodu předčasnosti; není přitom významné, zda byla v původním řízení žaloba zamítnuta pro předčasnost v souladu se zákonem.

Na základě shora nastíněných úvah Vrchní soud v Praze uzavřel, že pravomocné usnesení soudu, jímž byl zamítnut návrh poškozených na přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění jejich nároků v trestním řízení ve smyslu ust. § 154 odst. 1 tr. řádu z toho důvodu, že poškození nárokované náklady dosud nevynaložili, netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nebrání soudu, aby poté, kdy poškození tyto náklady fakticky uhradí a danou skutečnost soudu doloží, znovu v téže věci rozhodl, a to tak, že návrhu poškozených vyhoví. Rozhodující je totiž skutkový stav v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí.

trestní řízení náklady řízení

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články