Bílá kniha, kapitola I., O soudcích - Část druhá. Zdroj: Fotolia

Bílá kniha, kapitola I., O soudcích - Část druhá.

Navazuji na svůj předchozí článek, ve kterém subjektivně a letmo komentuji „Bílou knihu“ ministra Roberta Pelikána, respektive její první díl „O soudcích“, ministrem zveřejněný v polovině prosince 2015.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Článek si můžete přečíst zde.

V závěrečné pasáži předchozí úvahy hodnotím ministrem navrhovaný vznik Komise pro výběr soudců obecně těmito slovy: Navržená konstrukce až dojemně mezi řádky přiznává, jak těžké bude případně obcházet odmítnutí Nejvyšší soudcovské rady, ve které by vedle soudců volených soudci byli i právníci volení či jmenovaní politiky, ať už prezidentem, či třeba Senátem.

K tomuto tvrzení mě přivedly argumenty ministra, že taková komise musí vzniknout prostě proto, že výběr prováděný na odborné úrovni samotnými soudci by postrádal dle jeho názoru demokratickou legitimitu. Zde se musím zastavit podrobněji, neboť právě z tohoto důvodu skoro všechny země v Evropě zřizují Nejvyšší rady soudnictví. Rady s významným podílem soudců, ale také se zastoupením odborníků volených či jmenovaných politiky.

Oproti jasné tendenci vyspělých právních států ovšem ministr preferuje, jak zjednodušeně říkám, německo-habsburský model. Model, který střední Evropa pro své soudnictví používá již zhruba 150 let. Je charakterizovaný silným ministerstvem, hierarchicky rozkastovanou justicí, rigidně až úřednicky vnímaným kariérním systémem, administrativně dominantními prezidenty soudů. V současné době je v Německu i Rakousku, pravda, tento model naředěn různými soudcovskými radami na soudech, které mají být jistou protiváhou ministrovi, případně prezidentům soudů.

Tento systém bývá obecně vnímán soudcovskou Evropou jako dožívající, nicméně je objektivně velmi efektivní a funkční, mající však mimo jiné zásadní, historickým vývojem jasně prokázanou vadu. Spolehlivě vyhovuje jakémukoli totalitnímu systému, což všechny hrůzné režimy dvacátého století na území Německa, Rakouska, Česka, Slovenska, ale také třeba Maďarska či Slovinska, bez pochyb dokládají. Prakticky totiž na této právní úpravě správy soudnictví nemuseli nacisté, komunisté a všichni další dobrodějové světlých zítřků měnit nic.

Možná je to jen můj osobní problém, ale já při vědomí, že Masarykova a Benešova republika vychovala všechny profesionální soudce, kteří posílali politické vězně na začátku padesátých let na šibenice a do lágrů, mám k dosavadnímu modelu řekněme nepřekonatelnou ostražitost. Jak říkává Jan Vyklický, náš soudní systém je bezpečný pouze se slušnými lidmi.

Zpátky k textu „Bílé knihy“, konkrétně k části Výběr justičních kandidátů a soudců.

Ministr předpokládá, že uchazeč o funkci kandidáta mající justiční zkoušku se účastní písemné a anonymně hodnocené výběrové zkoušky. Ta již nebude zaměřena toliko na odbornost, ale též na osobnost, morální integritu a další dovednosti a předpoklady nutné pro profesi soudce. Nechci být prvoplánovým cynikem, ale písemný test údajně zkoumající osobnost a morální integritu si určitě vyplním hned, jak bude na světě. A snad požádám i o vyhodnocení, takové zkoumání osobnosti anonyma může být docela napínavé.

Následují psychotesty, relikt doby, kdy se tímto krokem snažil ministr Motejl zvrátit návrh na zvýšení věkové hranice na jmenování soudců na třicet let. Do budoucna na rozdíl od současného stavu nesmí být orientováno na pouhé ověření nepřítomnosti negativních abnormalit, ale naopak přítomnosti požadovaných osobnostních rysů. Ty přitom musí být předem podrobně a transparentně popsány. Ví někdo na světě, jaké požadované rysy osobnosti soudce musí mít, které mít může, a které naopak ne? Jednoznačně, autoritativně, tak, aby šlo závěr přezkoumat? A jenom trochu rýpavě, k čemu pak bude ústavní zásada zákonného soudce, když budou všichni stejní, unifikovaní!

Kariéra soudce, třetí a poslední pasáž ministrem dosud sepsaného textu.

A hned skok do Ústavním soudem již vyhraničené oblasti: Základem kariérního postupu musí být pravidelné hodnocení práce soudce. Takovou pasáž o hodnocení a přezkušování soudců z jistě dobře míněné, nicméně neživotně technokratické novely zákona o soudech a soudcích, navržené ministrem Burešem, rozmetal již před lety Ústavní soud na padrť. S jediným jednoduše pojmenovatelným závěrem. Pokud nebude zajištěna institucionální nezávislost soudní moci na ministerstvu, nepřichází podobné periodické a permanentní hodnocení práce soudce vůbec do úvahy. Hodnocení soudce, které by mohlo mít dopad na jeho odbornou kariéru, či dokonce mandát, musí totiž logicky provádět na výkonné moci nezávislá instituce.

Stejně tak navrhované majetkové přiznání, které už v minulosti bylo u soudců, připusťme, že oprávněně a logicky, navrhováno. Ministr píše o tom, že budou přiznání součástí osobního spisu soudce, veřejný přístup bude vyloučen. A kdo bude přiznání zkoumat? Rozhodně někdo, kdo takové oprávnění může mít svěřené zákonem. Předseda soudu, kterého do funkce jmenuje buď ministr, nebo prezident, tedy možnou politizací nejsnáze zasažitelný soudce? Nebo snad soudcovská rada soudu, jinak zákonem definovaný poradní orgán bez jakýchkoli vlastních kompetencí? Či snad vznikne nějaký nový orgán?

Další pasáž, která mě zaujala, je „Postup na vyšší soud“.  

Podmínkou postupu na vyšší soud musí být absolvování přípravné dočasné stáže na vyšším soudě. Ta musí být dostupná všem soudcům s výborným hodnocením. Následně potom musí být uvolněná místa na vyšších soudech obsazována v (celorepublikovém) výběrovém řízení, přičemž výběrová komise bude mít kromě osobního pohovoru možnost prostudovat personální spisy jednotlivých kandidátů a náhodný vzorek jejich meritorních rozhodnutí. Výběrová komise musí být nezávislá na lokálním prostředí, to znamená, že musí být centrální. Znovu a ze stejných důvodů musí být do výběru zapojeno jak ministerstvo, tak představitelé justice.

V Česku nebývá zvykem cestovat za prací, takže vyjma blízkých odvolacích soudů (jejich největší koncentrace je pochopitelně v Praze, dva krajské a jeden vrchní) asi příliš „přeshraničních“ zájemců nebude. Leda by…?! Například v severočeské justici je spousta původně přespolních, kteří v posledních letech využili snahu ministerstva doplnit tamní vyprázdněné soudy. U některých proto nelze vyloučit, že centrální výběrové řízení přivítají k pokusu o návrat do jiných částí republiky. Myslím, že navržený celostátní model tak povede k odlivu těch nejlepších z méně atraktivních lokalit naší vlasti a prohloubí tak rozdíly v kvalitě a přístupu ke spravedlnosti na území republiky.

Už vůbec nechápu, proč musí mít na přechod soudce z nalézacího na apelační soud vliv ministerstvo svou účastí ve výběrové komisi. Dnešní podpis ministra chápu jako kontrolní doložku, že soudnictví navrženým přeložením soudce dodrželo veškerá zákonná pravidla (ostatně myslím, že nad rámec zákona by ministr ani neměl návrh zkoumat). Ale proč má ministerský úředník sedět v komisi vybírající soudce odvolacího soudu? To mě bude zkoušet ze znalosti trestního zákoníku? Nebo hodnotit mé projevy na výročních zasedáních Soudcovské unie?

Samostatným tématem je pak ministrem jen naznačený problém předsedů a místopředsedů soudů. Jaká mají mít oprávnění, jak dlouhý má být jejich mandát, má být opakovatelný? Je místopředseda soudu „pouhým“ spolupracovníkem konkrétního předsedy, či suverénním šéfem svěřeného úseku, jehož mandát je na předsedovi nezávislý? Tak k těmto otázkám se jednou vrátím.

Chválím pana ministra za pasáž o Emeritních soudcích:

V případě jejich zájmu a souhlasu Ministerstva spravedlnosti a výboru z řad soudců by měli mít emeritní soudci při odchodu z funkce možnost být zařazeni do „zálohy“, ze které by v případě potřeby mohli být povoláni na dočasnou výpomoc k soudům s velkým počtem nedodělků.

Tento jednoduchý model, kde by dobrovolníci z řad emeritních soudců za jistý příplatek byli povinni takřka hned zaskočit za kolegyni na mateřské, dlouhodobě nemocného kolegu, či tam, kde nastala nějaká přechodná personální havárie, navrhuje Soudcovská unie již dvacet let. Včetně výpočtů, jak by se to společnosti vyplatilo. V plynulém chodu práva, ale i finančně.

Posledním kouskem, skutečným desertem, je pak ministrova deklarovaná snaha do budoucna zvrátit názor Ústavního soudu o nepřípustnosti stáží soudců na ministerstvu. Ano, bez takových stáží se naši sousedé v Německu či Rakousku neobejdou. Ani naše ministerstvo v současném modelu nemůže dostát bez stážujících zkušených soudců (a státních zástupců) svým povinnostem. A ono také prokazatelně odborně kolabuje bez ohledu na to, kdo stojí v jeho čele. Bez stáží to prostě nejde.

A proto to přece Ústavní soud tenkrát řekl. Protože v celé řadě svých nálezů jasně deklaroval, že jedině model Nejvyšší rady soudnictví obstojí před výkladem smyslu ústavy právního státu. Jsem přesvědčen, že nedojde-li ke kolapsu naší civilizace, respektive modelu právního státu na demokratických základech tak, jak jej nyní známe, pak správa justice se silným ministerstvem nemá budoucnost. Může ještě přežívat, v těch nejlépe fungujících společnostech možná i pár desítek let. A u nás?

 

reforma justice Nejvyšší rada soudnictví ministr spravedlnosti

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články