O příliš svědčícím svědkovi

Tím, jak se orgány činné v přípravném řízení trestním zakously v posledních letech do zlořádů veřejného života, nejvyšší patra politiky nevyjímaje, novinářská obec ve svém zájmu o trestní kauzy pochopitelně také přidala na četnosti i rozsahu informování.

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie

Zpravodajci včetně televizních a rozhlasových štábů obsadili soudní chodby a jednací síně, z politických komentátorů jsou náhle přední znalci trestního procesu, evropských trestněprávních tendencí a suverénní hodnotitelé odborné úrovně konkrétních policistů, státních zástupců a soudců.

Ve stejné době mnohem aktivnější, až aktivistická občanská sdružení, třeba Rekonstrukce státu, navíc vytvářejí prostřednictvím médií silný tlak na policii a státní zastupitelství. To vše ve snaze odhalit a usvědčit odpovědné osoby za zřejmé i tušené lumpárny ve spravování našeho státu, samosprávných krajů, měst a obcí. A tento tlak nepochybně cílí i na soudce rozhodující v mediálně sledovaných případech.

Nemá význam mudrovat nad tím, zda a jak moc je zdravá společnost, pro kterou je každodenní dávka emocí vybuzených ryze negativistickými „zpravodajskými“ skečemi nezbytnou součástí večerní rodinné pohody. Zkrátka jsme takoví, jinak bychom na to nekoukali. Stejně zbytečné jsou stesky nad odbornou úrovní zpravodajců, kteří svým zákazníkům často tvrdí úplné nesmysly a zhusta vůbec nechápou postup a smysl trestního řízení. Nám to asi stačí, jinak by je vyhodili.

Jako velmi nebezpečné však vidím to, že společnost se už při sledování televize nedělí na ty, které konkrétní kriminální případ zajímá, a ty, které ne. Už se nedělí na příznivce trestních odklonů a ty, kteří preferují tvrdé tresty. Dokonce se už nedělí ani na ty aktuálně aktivističtější a na „přátele starých pořádků“. Infotainment nás svým zploštělým zpravodajstvím vychoval v přístupu ryze fanouškovském. Dneska lidé žijí jednoduchými otázkami. Šlachta nebo Mazánek s Kolibříkem? Ištván nebo Nečas? Ba často pouze - dvanáct, nebo doživotí?

Takovému zdivočelému fanouškovi ovšem žádné věcné argumenty jeho pohled na konkrétní trestněprávní příběh nezmění. Naopak každá, nejlépe přepjatě podaná zpráva podporující jeho názor, dále prohloubí jednoduchý pohled na svět. Média, zvláště některá, ochotně vycházejí takovým fanouškům vstříc, na přesnost informací pak samozřejmě nehledí.

Takže o vině rozhodují média, často pár minut či hodin po zahájení prvotních úkonů v trestním řízení.

Nedávno jsem ovšem narazil na trestní spis, kde se takovým zapáleným fanouškem stal samotný soudce nalézacího soudu! V rozsudku se tento soudce v hodnocení konkrétní svědecké výpovědi vyslovuje tak, že „soud k výpovědi svědka nepřihlížel, neboť jeho výpověď nelze považovat za objektivní, když z jeho výpovědi bylo zřejmé, že obžalované považuje za jednoznačně vinné“. Přečtěte si tu větu ještě jednou! Ne, že by soudce konkrétní výpověď hodnotil jako nevěrohodnou poté, co ji konfrontoval s ostatními důkazy, či alespoň uvedl jasné argumenty z výpovědi samotné, z nichž seznal, že je vylhaná, záměrně upravená, úmyslně neúplná (srovnej § 2 odst. 6 trestního řádu). Prostě k výpovědi bez dalšího vůbec nepřihlížel.

Jak bylo možno očekávat, odvolací senát se s takovým procesním postupem nehodlal spokojit. Zdůraznil, že takovýto způsob hodnotící činnosti je ovšem naprosto nejasný, resp. nepřijatelný. Z uvedeného citátu je v kontextu s dalšími pasážemi odůvodnění zřejmé, že obvodní soud tento důkaz výpovědí svědka prostě odmítl považovat za součást důkazní situace, že jej jako z procesních hledisek nepřijatelný důkaz „vyloučil“ ze souboru hodnotitelných, resp. hodnocených důkazů.

Je přece pochopitelné, že svědci běžně z logiky fungování lidské psychiky, na podkladě svých vjemů a rozumu, činívají již ve chvíli pozorované události své hodnotící závěry, častokrát dokonce úsudky, které se naprosto míjí se skutečnou realitou. Zejména takzvaní očití svědkové třeba loupežného přepadení či rvačky vlastně od samého počátku skutkového děje zaujímají hodnotící stanovisko, které se musí zcela očekávatelně odrazit i ve způsobu a formě jejich svědectví u policie či soudu. Zkušený policista, státní zástupce a soudce s takovým zkreslujícím vlivem počítá, to však neznamená, že by podobným svědectvím pohrdl, nechal je mimo hodnocené zdroje informací.

Vždyť by bylo vskutku absurdní očekávat, ať již od poškozeného, oběti, či od jiného inkriminovaným jednáním postiženého očitého svědka trestné činnosti, aby si na věc – případně i na otázku viny jednající osoby – nečinil vlastní názor, možno i velmi silný, třeba i realisticky a podstatně pravdivý, ale i chybný, nesprávný, zaujatý a podobně.

Od očitého svědka tedy z řady rozumných důvodů nelze očekávat výkony obdobné výkonům reprodukčních přístrojů a strojů, oproštěné od lidských názorů na věc. Případné přesvědčení svědka o vině obžalovaného ještě zdaleka neznamená, že svědek ať již zlovolně či bezděčně vypovídá nepravdu o svých vjemech, stejně jako případná naprostá emocionální či racionální nezaujatost svědka, který z těch či oněch důvodů žádné vyhraněné postoje k otázce viny obviněné osoby nechová a žádné úvahy o povaze inkriminovaného jednání nečiní, nezaručuje objektivitu či pravdivost jeho podání událostí.

Je na soudu, aby dokazování včetně výslechu svědků řídil v zájmu co možno nejobjektivnějších zjištění o tom, co a jak se odehrálo, a aby podané výpovědi hodnotil komplexně v rozumné logice, se zřetelem ke všem relevantním skutečnostem, v zájmu nalezení skutkové pravdy.

Shrnuji, hodnocení nalézacího soudu, které jsem shora komentoval, bylo v příkrém rozporu se samotným ústavním posláním soudu. V rozporu s trestním řádem, elementární logikou a zdravým úsudkem. Bylo tak absurdní, až bylo trapné.

Ale proč tedy podobně hloupá, plochá a argumentaci postrádající hodnocení trestních kauz tolerujeme novinářům? Proč publikum netlačí na mediální domy, aby o tématu referoval někdo, kdo mu alespoň trochu rozumí? Či nerozumí, ale u soudu si celé dokazování vyslechl a pak posoudil? (Drtivá většina žurnalistů totiž vydrží v jednací síni první den a pak dorazí na vyhlášení rozsudku.) Proč?

No, když se takového excesu dopustí soudce, jistě se podobných dopouštějí i státní zástupci a nejčastěji policisté. A veřejnost i novináři si samozřejmě nejlépe zapamatují právě ten exces. A řeknou si, když takhle uvažuje soudce…

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.
Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.

O možných škodách na zdraví vzniklých pacientům v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pozastavilo poskytovatelům zdravotních služeb poskytování preventivní péče.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu