Zveřejňování obsahu odposlechů v médiích aneb sluší uši duši? Zdroj: Fotolia

Zveřejňování obsahu odposlechů v médiích aneb sluší uši duši?

Úřad pro ochranu osobních údajů ve svém Věstníku z června tohoto roku přináší v rubrice „Sdělení Úřadu“ oddíl „Z rozhodovací činnosti Úřadu v roce 2014“, který shrnuje přehled právních názorů z rozhodnutí, k nimž dospěl v rámci správních řízení vedených v případech podezření ze spáchání správních deliktů.

JUDr. Libor Vávra

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

JUDr. Libor Vávra

předseda Městského soudu v Praze

Pro mě jako trestního soudce je nejzajímavější pasáž, která posuzuje zveřejnění osobních údajů pocházejících ze soudem přikázaných a policií provedených odposlechů telekomunikačního provozu (sp. zn. UOOU-05185/14). Tak vysoce právní, ba dokonce ústavní otázka je v poslední době i pro laickou veřejnost poměrně diskutovanou záležitostí zejména proto, že odposlechy figurovaly v řadě mediálně vděčných kauz.

Součástí problému, který chci popsat, jsou ale i další nahrávky zachycující soukromou komunikaci, různé soukromé dokumenty, případně policií plošně nasazená nahrávací zařízení ve veřejných prostorách, nejčastěji restauracích.

Vzpomeňte, že první bezbřehé zveřejnění policejních nahrávek telefonních hovorů podezřelých osob u nás bylo masivně použito v úplatkářské aféře ve fotbale, na slavné kapříky asi nikdo ještě nezapomněl, stejně jako na neuvěřitelně primitivní slovník řady vážených fotbalových činovníků. Národ se bavil, divadelní představení, tuším, že „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“ bylo vyprodané, o soudní proces samotný se však už média, a tedy ani veřejnost, zdaleka tolik nezajímala. Zároveň to bylo poprvé, kdy se mimo jiné řada právníků snažila i ve veřejném prostoru varovat před situací, v níž se novináři před soudním projednáním věci zmocnili tak osobně citlivého materiálu a celý jej beze studu prodali svým čtenářům, divákům a posluchačům. Odpověď „davu“ byla jasná: vždyť je to sranda a stejně jsou to fotbaloví lumpové.

Nelze zapomenout ani na Mazánka s Kolibříkem (Béma a Janouška), kde se jednalo údajně i o nahrávky tajné služby a k žádnému policejnímu šetření snad ani nedošlo. Jeden deník dokonce citoval bez rozpaků komunikaci jednoho z nich se svým advokátem! A přece se tyto odposlechy tiskly a vysílaly.

V současnosti mluvíme opět o korupčních aférách, neboť právě u této trestné činnosti jsou odposlechy pro policii klíčové. Jsou to v širším slova smyslu kauzy Davida Ratha a Petra Nečase, odposlechy ovšem vypovídají i o životě manželů Kottových, paní Nagyové Nečasové a řadě dalších osob. V obou případech je evidentní, že odposlechy hrály důležitou úlohu pro celé přípravné řízení a významně se o ně opírá obžaloba i v řízení před soudem.

Zpět k Věstníku. Úřad pro ochranu osobních údajů se zabýval otázkou, zda je správné, když během procesů dochází k medializaci záznamů z předmětných odposlechů. Věc zkoumá až z ústavněprávní roviny a zdůrazňuje, že vzniká střet zájmů mezi dvěma základními právy, tedy právem na soukromí, což je právo dotčených osob na nezveřejnění soukromých konverzací široké veřejnosti, a právem na informace, které má naopak veřejnost, jíž se dané informace přeneseně týkají.

Úřad pro ochranu osobních údajů došel k závěru, že obě tato základní práva je možné z patřičných důvodů omezit, kupříkladu kvůli národní bezpečnosti, ochraně pověsti, zachování autority státní moci a podobně, a dále se zabýval definicí § 8c trestního řádu znějícím:

Nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu zjištěné na základě příkazu podle § 88a, nebo informace získané sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 2 a 3, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem.

Soukromí dotčených osob je pak nutné dle Úřadu chránit právě na základě § 8c trestního řádu v kombinaci s § 45a zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, který stanovuje sankci:

(1) Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že poruší zákaz zveřejnění osobních údajů stanovený jiným právním předpisem.

(2) Za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta do 1 000 000 Kč.

(3) Za správní delikt podle odstavce 1 spáchaný tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem se uloží pokuta do 5 000 000 Kč.

Jak Úřad dále uvádí, argumentem orgánů činných v trestním řízení, novinářů a dalších subjektů obhajujících zveřejnění, je veřejný zájem na tom, aby byly občanům známy informace z pořízených odposlechů, neboť veřejnost by měla být seznámena s okolnostmi trestné činnosti veřejně činných osob, mající závažný celospolečenský dosah. Úřad s tímto postojem nesouhlasí, neboť se domnívá, že obsah takových rozhovorů může být důvěrný a každý zásah do práva na soukromí musí být proporcionální, bez ohledu na to, že se jedná o veřejně činné osoby.

Ve výše zmíněných případech dle Úřadu došlo dokonce k tomu, že veřejnost byla seznámena s informacemi majícími dehonestující a do soukromí hrubě zasahující charakter, který vyplynul z přesného přepisu odposlechů. Ve veřejném zájmu je vědět přesný rozsah činů, které mohly spáchat obviněné osoby, nicméně nelze považovat za veřejný zájem zveřejnění konkrétních a podrobných přepisů pořízených odposlechů obsahujících i přesný čas a datum pořízení.

Úřad nicméně konkrétně poukazuje na to, že ve veřejném zájmu je například vědět o existenci osoby s přímým politickým vlivem na premiéra a jeho politická rozhodnutí, neexistuje ale veřejný zájem na kompletním zveřejnění jeho soukromých konverzací, ať už písemnou formou, nebo ústně.

Takže tolik k úvahám Úřadu.

Kdyby celý problém spočíval pouze a jen v otázce vyvážení veřejného zájmu s právem na ochranu soukromí, jistě by řada z nás se závěry Úřadu souhlasila. Byť i v takovém případě by bohužel bylo možné hledat tento vyvážený zájem až po zveřejnění odposlechu, v rámci správního řízení před Úřadem. Nebo u soudního řízení, nejspíš vyvolaného některým z dotčených telefonujících. Jinou možnost si totiž nedovedu představit. Nebo snad myslíte, že v tak tvrdém konkurenčním prostředí by mediální domy navzájem s předstihem probíraly na etickém panelu, co zveřejnit z nahrávek, které jim někdo, třeba od policie, dodal?

Vidím však několik dalších problematických momentů, které navazují na úvahy Úřadu.

1 Především hrozí, že ve svých úvahách o úniku informací špatně identifikujeme osobu viníka, pachatele, vynašeče. Ono se tak nějak samozřejmě předpokládá, že zveřejněné intimnosti „pustil“ novinářům nejspíše někdo od policie, státního zastupitelství, soudu, nebo třeba zmocněnec poškozeného, zkrátka, že k medializaci došlo proti vůli osoby, jejíž osobní život je na nosiči zachycen. Co když ale tak učinila obhajoba, sám nahrávaný, možná i se souhlasem druhého člověka vedoucího rozhovor? A udělal to kupříkladu proto, aby dehonestoval orgány činné v trestním řízení, mohl namítat účelovost jednání policie, nekompetentnost zaujatého státního zástupce a podjatost soudce?

Je evidentní, že obecně má na takovou mediální válku obviněný právo, už jen proto, že tak praví Listina základních práv a svobod čl. 2, odst. 3: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

A zákon brání zveřejnit nahrávku proti vůli nahraného, nikoli s jeho souhlasem.

Jsem přesvědčen o tom, že to většinou nebyli obvinění, respektive obhájci, kdo navykl některé novináře na servis, jehož výsledky dnes a denně vidíme v tisku a televizi. Novinářům jsou často k dispozici jen operativní svodky kriminalistů, snůšky dosud neověřených podezření, hlášení informátorů a drbů. K dispozici jsou přepisy odposlechů, či dokonce jejich nahrávky ještě hluboko v přípravném řízení, některé televizní štáby mají opakovaně takové mimořádné štěstí, že projíždějí zrovna kolem, když vyvádí policie zadrženého politika z domu.

Nicméně nelze vyloučit, že v řadě případů „pustí“ do éteru nehoráznosti o sobě samých obvinění, zneužívající toho, že dosud žádný orgán činný v trestním řízení nebyl za úniky postižen, a je proto logicky hned podezřelým a zejména méně věrohodným.

Musíme si uvědomit, že právě u úplatkářských kauz hrají obvinění o mnoho, o svou svobodu na mnoho let, o politickou a profesní čest, občanskou pověst. V tak mezní situaci se jistá míra ostudy může zdát rozumnou cenou za výhodnější procesní postavení, dokonce za pouhé vítězství v mediální válce.

Takže, je možné, že odposlech je zveřejněn z vůle, či se souhlasem nahrávaných!

2 Další krok za úvahu Úřadu pro ochranu osobních údajů. Jeho zdrojem je opět Listina, konkrétně čl. 38 odst. 2: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Na toto ustanovení navazuje i trestní řád v § 2 odst. 10: Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně.

Nechci zatěžovat tuto úvahu výčtem případů, kdy příslušný samosoudce, případně předseda senátu může vyloučit veřejnost z jednací síně. V principu je zřejmé, že musí jít o extrémní, ojedinělé výjimky ze zásady veřejnosti, přímo pojmenované zákonem. Ze stejného principu by asi ústavní právníci dále dovodili, že čím více je obviněný osobou veřejně činnou, tím méně přichází do úvahy takový krok soudce. Takže v kauzách spjatých s bývalým premiérem, případně hejtmanem, asi jen málokdy půjde veřejnost před jednací síň.

Princip ochrany osobnosti, elementární intimnosti rodinného života by však měl platit i zde. Přesně tak, jak uvedl Ústav. Jde to vůbec?

Víme, že Listina a procesní předpis, trestní řád, takřka vylučují tu možnost, že by se veřejnost nemohla hlavního líčení v celém rozsahu zúčastnit. V zajímavé kauze je pravidlem plná jednací síň, kromě pár příbuzných a přátel zúčastněných mají převahu novináři a různí aktivisté. Opakuji, novináři a různí aktivisté.

Pokud významnou většinu návštěvníků soudního jednání tvoří lidé, kteří se cítí povoláni výkon spravedlnosti odborně sledovat a kontrolovat, lze zároveň očekávat, že svá zjištění budou dále předávat. Do médií, na webové stránky nevládních organizací, do svých blogů a podobně.

Většina diváků přítomných v jednací síni má za cíl maximum získaných informací dále použít, nejčastěji publikovat.

3 Samozřejmě znění důkazů mají nahrané, to jim umožňuje Zákon o soudech a soudcích v § 6 odst. 3: Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat.

Samotné nahrávání zvukového záznamu soudního řízení je právem každé osoby v jednací síni a vlastně není právně obhajitelný způsob nahrávku zakázat.

4 Dalším krokem na mé pomyslné pouti za hranice úvah Úřadu je, zda diváci opravdu musí/můžou slyšet (a tak i nahrát) obsah takových odposlechů. Rozšířeným omylem je přesvědčení laiků, že všechny odposlechy a nahrávky jsou důsledkem činnosti policie. Často takový záznam dodá oběť trestného činu, která si nahrává výhrůžné, vydírající, sexuálně obtěžující telefonáty pachatele, které pak předá při podání trestního oznámení policii. Ale jsou ve spisech i nahrávky sousedů, přátel, rodinných příslušníků, protože: § 89 odst. 2 trestního řádu říká, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.

Může jít i o velmi krátké záznamy v řádu desítek vteřin, či několika málo minut. Pak pochopitelně nezbývá soudu nic jiného, aby takto předložené médium připojil k počítači a přehrál (slyšel jsem o případu, kdy si vydírání ještě před jednací síní svědek pohotově nahrál na mobil a hned nabídl k důkazu). A teprve provedením důkazu takto předloženého stranou soud zjistí, co záznam obsahuje. Spoléhá tak na popis obsahu stranou procesu, která záznam nabízí a popisuje jeho důkazní hodnotu.

Žádná ze stran, ale ani soud, nejsou s to kontrolovat předem obsah všech nahrávek, či přepisů rozhovorů, které jsou předloženy jako důkaz.  

5 Řada občanů možná ani netuší, že jako důkaz může, ba dokonce někdy musí být proveden i takový záznam, který je obstarán zcela protiprávně, nezákonně, nemravně! Tentýž § 89 odst. 3 trestního řádu totiž stanoví: Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.

V některých případech tak soud provádí dokazování i nelegálním či dokonce protiprávně získaným odposlechem.

6 Říkáte si, že všechno shora uvedené ještě neznamená, že se všechny ty intimnosti musí vyvalit na veřejnost prostřednictvím médií? Senzacechtivé návštěvníky soudních řízení mimo jiné láká zásada ústnosti, upravená v § 2 odst. 11 trestního řádu: Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají.

Jde o jednu ze stěžejních zásad trestního procesu a promítá se dále do znění § 213 trestního řádu:

(1) Posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům.

(2) Pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci 1, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst.

Znění druhého odstavce neznamená, že se listiny (a tedy i nahrávky) provedou k důkazu pouze na přání některé ze stran. Ze znění je zřejmé, a nemůže to být jinak, že rozhodnout o pouhém předložení, či skutečném provedení důkazu může o své vůli i sám soud!

Důkaz nahrávkou, či jejím přepisem se provede na základě vůle kterékoliv ze stran, nebo samotného soudu.

7 Takže víme, že má-li některá ze stran nahrávku telefonického či jiného rozhovoru, případně dokonce videozáznam, a mají-li tyto záznamy podle ní vztah k projednávané věci, s vysokou mírou pravděpodobnosti nejpozději v řízení před soudem zaznějí. Nikoli jako důsledek indiskrece účastníků řízení, ale proto, že moderní právní stát po historických zkušenostech s tzv. kabinetní, tedy veřejnosti uzavřenou justicí, považuje maximální transparentnost výkonu trestní spravedlnosti za hodnotu samu o sobě.

8 Řada lidí, i odborníků na trestní právo, namítá, že přece každý drb, každá hádka životních partnerů, každá intimní nechutnost ještě nemusejí být důkazem v trestním řízení. I kdybychom ponechali stranou vše shora řečené. Kdo kromě soudního senátu či konkrétního soudce může odpovědně zhodnotit, co vedlo soud ke konkrétnímu hodnocení jednotlivých důkazů, proč jednotlivé důkazy hodnotil ve svém souhrnu zrovna tak a ne jinak? Trestní řád v § 2 odst. 6 stanoví, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Vždyť již způsob komunikace mezi partnery dává tušit motivaci jednoho i druhého k tomu, jak vypovídají. Proč jeden bere vinu na sebe, jiný se vymlouvá na tchýni, spolustraníky, politické protivníky a podobně.

Části důkazních prostředků, byť se bezprostředně netýkají žalovaného skutku, mohou mít významný vliv na hodnotící úvahu soudce.

9 Dobrá, připusťme, že soud bude s obsahem všech nahrávek nabízených k důkazu předem seznámen. Že připraví provedení těchto důkazů tak, že žádné zbytečné informace osobnostní povahy v jednací síni nezazní před publikem, které bude včas z jednací síně vykázáno. Že žádná ze stran, ale ani nikdo ze soudu, nic novinářům nevynese.

Stejně to uslyší diváci!

Zákon o soudech a soudcích v již citovaném § 6, tentokrát ovšem odstavci druhém uvádí bez všech výjimek: Rozsudky se vyhlašují jménem republiky a vždy veřejně.

Co se vlastně veřejně vyhlašuje? To se dočteme v § 128 odst. 2 trestního řádu:

Vyhlašují se úvodní slova "Jménem republiky", plné znění výroku, aspoň podstatná část odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován.

Podstatná část odůvodnění je pochopitelně zejména jeho hodnotící část, jak soud hodnotil jednotlivé důkazy jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Takže zazní alespoň citace, popis obsahu rozhodujících důkazních prostředků.

Součástí veřejně vyhlášeného rozsudku budou i „drby“, obsah osobních rozhovorů v odposleších, pokud byly nějak důležité pro hodnocení soudem.

10 Devět shora uvedených bodů dokládá, že nezveřejnění intimních nahrávek v trestním řízení není samozřejmé, možná je dokonce nemožné. Má-li k utajení takových záznamů v průběhu soudního řízení dojít, vždy půjde o právní kroky na samé hranici ústavnosti a s rizikem následného zrušení rozhodnutí soudu soudem Nejvyšším či Ústavním.

Soudci proto čím dál častěji dávají přednost transparentnímu naplnění zásady veřejnosti před snahou utajit znění některých důkazů.

Závěr: Skutečná obrana před medializací záznamů soukromých rozhovorů je asi jen dvojí. Buď je nepořizovat a omezit tak možnosti policie v boji proti zločinu, nebo přesvědčit novináře (ale i správce všech možných a nemožných webových stránek), aby je za žádnou cenu nezveřejňovali.

Obojí je podle mého mimo realitu.

Na čem bychom ovšem měli trvat bez jakýchkoli pochybností je to, aby k úniku, ať už zrealizovanému kýmkoli, nemohlo dojít před zahájením veřejného soudního procesu.

 

média trestní řízení odposlech

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články