Cesta od opilosti k opilství a zpět.

Kdo to sám nezažil, alespoň o tom četl. Nebo to viděl v televizi, ve filmu. Totiž, že požíváním alkoholu se člověk může dostat do stavu, ve kterém udělá věci, které by jej jinak ani nenapadly. Třeba i takové, které naplňují znaky skutkové podstaty některého z trestných činů. A když se takový piják probere, ani o svém řádění často pořádně neví.

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Foto: Fotolia

Zkrátka, alkohol je historicky ve střední Evropě nejužívanější tvrdá droga a tak s jeho následky bojuje trestní právo od nepaměti. Z čehož dále plyne, že právní teorie a praxe pečlivě zkoumají následky požití alkoholu (a jiných drog) na duševní schopnosti pachatele a z toho vyplývají další právně významné okolnosti. Tak mě napadlo pár vět na toto téma probrat ještě dříve, než se nám otevřou restaurační zahrádky.

Věnovat se hodlám jen vybrané pasáži z celého vějíře možností, jak alkohol (či jiná droga) může zapůsobit na rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele. Pro tentokrát proto necháme stranou případy, právně nikterak sporné, kdy některá ze složek příčetnosti je alkoholem pouze snížena, případně, kdy k právně významnému ovlivnění pachatele alkoholem nedošlo ani z nedbalosti (stav patologické opilosti nemohl ani předvídat). A už vůbec nehodlám rozebírat případy, kdy se pachatel při plánování a přípravě skutku napije tzv. na kuráž.

Inspirací k tématu se mi ve skutečnosti stalo nedávné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které částečně zrušilo odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl pachatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. A to oproti podané obžalobě, která jej na základě téhož jednání vinila ze zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 a), c), odst. 3 c) tr. zákoníku.

Městský soud totiž při úvahách o trestní odpovědnosti obžalovaného dospěl k závěru, že nelze jednoznačně vyloučit, že schopnost obžalovaného ovládnout své jednání byla vlivem u něj zjištěné parafilie v kombinaci se středně těžkou až těžkou opilostí vymizelá. Nalézací soud se přitom řídil závěry znalce-psychiatra, který vypočítal pravděpodobnou hladinu alkoholu v krvi obžalovaného na základě jím uváděných údajů o množství a druhu požitého alkoholu (obžalovaný byl zadržen až několik dnů po útoku), a citoval také z řady odborných publikací jak k otázce pojmů středně těžké a těžké opilosti, tak k otázce samotného trestného činu opilství, neboli „kvazideliktu“.

Vrchní soud však nalézací soud svými obsáhlými argumenty nepřesvědčil, neboť ten vyhověl odvolání státního zástupce, a ohledně zrušené části napadeného rozsudku soudu prvého stupně uložil, aby pro nejasnost a důvodné pochybnosti o správnosti předmětného znaleckého posudku přibral znalce jiného, či spíše znalce dva, alkohologa a sexuologa.

Jelikož jde o kauzu dosud neskončenou, nehodlám samozřejmě polemizovat se závěry ani jednoho ze soudů, jen mě opět zaujalo, jak úzká a těžko definovatelná hranice může být mezi posouzením skutku jako „běžného“ trestného činu spáchaného pod vlivem alkoholu, a jako trestného činu opilství dle § 360 odst. 1 tr. zákoníku.

Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Potrestán pak bude trestem odnětím svobody na tři léta až deset let; dopustí-li se však činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším. Ustanovení odstavce 1, jakož i § 26 se však neužije, přivedl-li se pachatel do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin, nebo spáchal trestný čin z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti (§ 360 odst. 2).

Nepříčetnost je obecně jedním z důvodů vylučujících trestní odpovědnost a podle § 26 tr. zákoníku se jí rozumí stav, v němž někdo pro duševní poruchu, přítomnou v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností.

Určitě nejběžnějším případem opilství, o čemž napovídá již samotný název skutkové podstaty, bude spáchání tohoto trestného činu v důsledku požití alkoholu, i když jistě nejsou žádnou výjimkou ani kvazidelikty spáchané v důsledku aplikace jiných návykových látek, především látek omamných a psychotropních. Dnes však, jak jsem sliboval, zůstanu u tradičnějšího alkoholu. Pro účely tohoto textu jsem si vyhledal definice jednotlivých forem opilosti (ebriety), jak jsou podávány současnou psychiatrií. Dle ní rozeznáváme následující typy opilosti[1]):

  1. Opilost prostá je běžným následkem nadměrného požití alkoholu a u nás patří takřka k normě. Působením alkoholu na centrální nervovou soustavu vzniká duševní porucha různého stupně provázená též tělesnými příznaky. Osoba má pocity oživení, je veselá a hlučná, má dojem, že se jí daří lépe, ale výkony nejsou objektivně lepší. Stává se nadměrně sebevědomou, sexuálně podrážděnou, snadno sklouzává k agresivitě, objevují se jemné poruchy svalové koordinace atd.
  2. Stadium paretické je stadium, v němž je opilá osoba unavená, malátná, s nemotornými pohyby a vrávoravou chůzí, obtížně artikuluje a dostavuje se ospalost.
  3. Stadium komatózní nastává při těžkých otravách alkoholem a dochází při něm k úplnému bezvědomí, může nastat ochromení srdeční činnosti a celkové ohrožení života.
  4. Opilost komplikovaná začíná jako prostá opilost a i později se s ní prolíná, avšak u dotyčného po exitační a útlumové fázi následuje mohutný afekt a celé následující jednání je zcela nepřiměřené podnětu a svědčí o poklesu sebekontroly. Právě při komplikované opilosti dochází často k násilným činům, často je výsledkem i současného požití alkoholu a některých léků a může mít i ráz tzv. mrákotného stavu, tedy hluboké kvalitativní poruchy vědomí.
  5. Opilost patologická je nejintenzivnějším stavem, provázeným halucinacemi a paranoidní interpretací. Současně je to jediná alkoholová psychóza, která nemusí nutně souviset s množstvím požitého alkoholu, neboť k ní může dojít i při malé dávce, jde o abnormní reakci na požitý alkohol. Chování člověka v patické opilosti nevyplývá z reálné situace, ale z chorobně změněné psychiky a může při ní dojít ke krajně nebezpečným činům. Trvá několik minut, ale i hodin a většinou končí spánkem, po němž přichází úplná nebo ostrůvkovitá amnézie.

Podřazení konkrétního stavu pachatele pod některou z těchto definic však ještě zdaleka nic nevypovídá o jeho trestněprávní odpovědnosti.

Vždyť obecně samotná duševní porucha, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo ovládací, nemůže být důvodem nepříčetnosti. Proto ani samotná opilost pachatele samozřejmě neznamená opilství v právním slova smyslu!

Podstatou jednání je zde zaviněné uvedení se do stavu nepříčetnosti požitím alkoholu (návykové látky). Zkoumat se proto musí nejen stav nepříčetnosti pachatele, ale i to, zda si pachatel tento stav přivodil alespoň z nevědomé nedbalosti (§ 16 odst. 2).

Obecně nejsem příznivcem někdy až alibistického přibírání znalců, zde je však přibrání znalce nezbytností, jak vyplývá například z rozhodnutí publikovaného Nejvyšším soudem pod R 17/1979: Otázka nepříčetnosti je otázka právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký posudek z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními.

A judikatura pokračuje dál.

Pokud bude mít některý ze shora uvedených druhů opilosti za následek nepříčetnost pachatele, pak není vyloučena jeho trestní odpovědnost, pokud spáchal trestný čin v mrákotném stavu, jestliže se do tohoto stavu sám přivedl požitím alkoholických nápojů, a přitom si byl nebo mohl být vědom, že při jeho zdravotním stavu může požití alkoholu tento mrákotný stav vyvolat (srov. R 4388/1932R 36/1965 a další). Takže nezáleží na tom, kolik alkoholu pachatel vypije, ale zkoumáme, zda účinky nápoje na svou psychiku pachatel znal, mohl předpokládat, či o nich dokonce dobře věděl.

Byť v praxi budou obě otázky často zkoumány v jednom a tom samém znaleckém posudku, musí orgán činný v trestním řízení zvažovat každou samu o sobě. Byl-li v důsledku požití alkoholu pachatel v takovém stavu, že došlo k zániku jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti, musí být ještě najisto postaveno, zda si takový stav zavinil, ať už úmyslně, nebo v nedbalosti.

 


[1] Citováno z: Solnař, Fenyk, Císařová, Základy trestní odpovědnosti, Orac 2003

Hodnocení článku
33%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články