Nejprve však musíme vytvořit příběh, skutkový děj, na kterém můžeme následně právní spor dokumentovat bez obav z porušení anonymity skutečných obžalovaných.
Dejme tomu, že se budoucí obžalovaný rozhodne vybudovat lázeňský dům. Díky zanedbané lokalitě a dalším hlediskům má nárok na dotace jak tuzemské, tak poskytované Evropskou unií. Dotace dostane, řekněme, půl na půl z obou zdrojů, leč následně policie zjistí, že za poskytnuté peníze žádný lázeňský dům nepostavil, jenom vilku pro svou rodinu. Což evidentně plánoval od samého počátku.
Dotační podvod jako víno, že? Zločin! Ale jaký? Nebo dokonce více trestných činů, když dotace přišly ze dvou zdrojů?
Jasný názor vyslovil Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí pod spisovou značkou 1 T 10/2015:
„Ustanovení § 260 je v poměru speciality k § 212 trestního zákoníku. Uvedený závěr je zřejmý již z toho, že zatímco obě zmíněná ustanovení kromě jiného jednání shodně postihují užití dotace na jiný než určený účel, v § 212 se zdroje těchto dotací blíže neuvádějí, avšak § 260 výslovně zmiňuje pouze výdaje, spravované z rozpočtů Evropské unie. Tento závěr podporuje jak judikatura, týkající se dané problematiky, tak ji přebírá i stanovisko nejvyššího státního zástupce ze dne 8. března 2011, sp. zn. 7 SL 770/2010.“
Tento právní názor lze dále podepřít argumentem, že pod skutkovou podstatu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 tr. zákoníku nelze zařadit dotace z jiných zdrojů než právě z rozpočtů Evropské unie. Obdobně je třeba s ohledem na vzájemný vztah uvedených ustanovení postupovat i při posuzování objemu dotace neoprávněně užité pro jiný než určený účel ve smyslu § 212 tr. zákoníku. Zmíněný vztah speciality tak podle tohoto rozhodnutí vylučuje, aby se dotace z prostředků rozpočtů Evropské unie současně posuzovaly jako zákonný znak skutkové podstaty trestného činu jak podle § 260, tak i podle § 212 tr. zákoníku.
Přijmeme-li tento výklad, pak ovšem pro posouzení objemu neoprávněně užitých dotací a výše způsobené škody ve smyslu § 212 tr. zákoníku jsou za tohoto stavu rozhodné prostředky, jež pocházejí z jiných zdrojů než z prostředků Evropské unie! A ty naopak budou započteny do škody dle § 260 tr. zákoníku.
Laicky shrnuto, namísto škody ve výši 100%, a tomu odpovídající trestní sazbě, budeme mít dva trestné činy, každý se škodou 50%. Potom ovšem úhrnný trest bude vycházet pravděpodobně z podstatně nižší trestní sazby, byť modifikované ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku zvýšením horní hranice zákonné trestní sazby o jednu třetinu.
Zdá se vám to nespravedlivé, pro pachatele příliš příznivé? Asi ano, nicméně tentýž soud, jen jeho jiný odvolací senát, přichází s konkurenčním názorem, který by kritikům toho předchozího mohl vyhovovat.
Pod spisovou značkou 4 To 3/2016 najdeme právní větu zcela jinou:
„Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 trestního zákoníku není v poměru speciality k trestnému činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku. Jednočinný souběh těchto trestných činů není vyloučen.“
V odůvodnění svého rozsudku pak senát Vrchního soudu v Praze zdůrazňuje, že posuzovaný skutek (obdobný jako náš příklad) vykazuje znaky dvou sbíhajících se trestných činů – dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Jejich jednočinný souběh podle názoru vrchního soudu není vyloučen, odkazuje přitom i na rozsudek jiného senátu téhož soudu ze dne 4. 4. 2013 pod spisovou značkou 5 To 33/2013.
Skutková podstata obou těchto trestných činů, uvádí senát, v podstatě spočívá v podvodném jednání ze strany žadatele o dotaci a kriminalizuje již samo ohrožení těmito trestnými činy chráněných zájmů. Jednání charakterizující trestný čin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku je svou podstatou totožné s jednáním podřaditelným pod znaky vymezené v § 260 odst. 1 tr. zákoníku, ale na rozdíl od něj nedopadá jen na případy, kdy jsou jím ohroženy finanční zájmy Evropské unie, nýbrž zajišťuje ochranu poskytování všech subvencí, dotací nebo návratných finančních výpomocí či příspěvků bez ohledu na to, z jakých zdrojů mají být poskytnuty. Z tohoto zorného úhlu se ustanovení § 212 odst. 1 tr. zákoníku ve srovnání s ustanovením § 260 odst. 1 tr. zákoníku jeví jako ustanovení obecné a naopak ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku jako ustanovení speciální.
Na druhé straně znaky skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku může naplnit i řada jednání, která nejsou podřaditelná pod jednání postihovaná ustanovením § 212 odst. 1 tr. zákoníku, jež dopadá pouze na jednání spojená s poskytováním dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci či příspěvku, zatímco ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku i na neoprávněné manipulace s jakýmikoliv doklady umožňujícími nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého z uvedených evropských rozpočtů nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu, takže z tohoto hlediska vykazuje rysy obecnějšího ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr, že mezi těmito skutkovými podstatami jde o vztah speciality, by tedy byl do určité míry zjednodušující.
Jednočinný souběh trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku s trestným činem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku je možný, a to v těch případech, kdy jedním jednáním (například uvedením nepravdivých údajů do žádosti o dotaci z obou zdrojů při využití stejných dokladů) byly současně naplněny znaky skutkových podstat obou trestných činů, tedy kdy došlo k současnému ohrožení jak finančních zájmů Evropské unie, trestněprávně chráněné ustanovením § 260 tr. zákoníku, tak i výlučně majetkových zájmů České republiky chráněných v daném kontextu jen ustanovením § 212 tr. zákoníku, tj. nedošlo výlučně k ohrožení finančních zájmů Evropské unie, kdy by byl dopad trestné činnosti zcela pokryt právním posouzením takového jednání jako trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku. Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je totiž vystihnout povahu a závažnost trestné činnosti pachatele v celém jejím rozsahu.
Vrchní soud má v tomto rozsudku především za to, že vztah mezi dvěma základními skutkovými podstatami trestného činu dotačního podvodu není vztahem trestného činu ohrožovacího (§ 212 odst. 1) a poruchového (§ 212 odst. 2), kde by trestný čin ohrožovací byl ve vztahu subsidiarity k trestnému činu poruchovému.
Tak by tomu totiž mohlo být, pokud by pachatel pojal úmysl použít prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem (dále jen „dotace“) na jiný než určený účel až po poskytnutí dotace.
Pokud však pachatel má v úmyslu použít dotaci na jiný než určený účel již v době, kdy o ni žádal, přičemž v žádosti o poskytnutí dotace uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel (dále jen „nepravdivé údaje“), pak je třeba jednání pachatele posoudit podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zatajení úmyslu použít prostředky získané dotací na jiný než určený účel je uvedením nepravdivých údajů, respektive zamlčením podstatných údajů ve smyslu tohoto ustanovení, přičemž ovšem může dojít i k uvedení jiných nepravdivých údajů. Tímto jednáním je trestný čin podle § 212 odst. 1 již dokonán, přičemž uskutečnění předsevzatého úmyslu použít dotaci na jiný než určený účel by bylo již pouhým dokončením tohoto trestného činu. Ve skutečnosti je skutková podstata podle § 212 odst. 2 pouze doplňující (přičemž se vztahuje jen na případy, kdy dotace je použita na jiný než určený účel v nikoli malém rozsahu). Skutková podstata podle § 212 odst. 1 poskytuje ochranu majetku a majetkovým právům poskytovatelů dotací. Skutková podstata podle § 212 odst. 2 poskytuje ochranu cizímu majetku ve formě dotací (již poskytnutých) před jejich zneužíváním na jiný účel. Nejde zde obecně ani o vztah speciality.
Kvalifikační obtíže by mohl vzbuzovat případ, kdy by pachatel nejprve uvedl v žádosti o dotaci nepravdivé údaje, aniž by měl úmysl použít dotací získané prostředky na jiný než určený účel, a teprve po obdržení dotace by pojal a uskutečnil úmysl poskytnutou dotaci použít v nikoli malém rozsahu na jiný než určený účel. Pak by přicházelo v úvahu takové jednání kvalifikovat buď pouze podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku, nelze však zcela vyloučit ani vícečinný souběh trestných činů podle obou základních skutkových podstat, což však není pro zde posuzovaný případ významné. Vztah obou základních skutkových podstat je u trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku obdobný jako vztah dvou základních skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku (§ 211 odst. 1, § 211 odst. 2), kde se při posuzování jejich vzájemného vztahu uplatní obdobná pravidla (podobně Jelínek, J. a kol. : Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, str. 610). Je třeba si uvědomit, že uvedení nepravdivých údajů se může sice jevit jako přípravné jednání k použití prostředků k jinému účelu, avšak nemusí tomu tak být; podstatou může být neoprávněné vylákání dotačních prostředků (na které by jinak nevznikl nárok), které ale pak budou použity na deklarovaný účel.
Dále může nastat situace, kdy uvedením nepravdivých údajů je vylákána dotace v určitém rozsahu, z něhož část bude použita na deklarovaný účel a část na jiný účel. Z hlediska ustanovení § 212 odst. 1 nemusí ani dojít k vylákání dotace. Pokud však pachatel dotaci vyláká, může jít podle její výše a způsobení škody o naplnění kvalifikované skutkové podstaty, například podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Ta je pak skutkovou podstatou poruchovou ve vztahu k ohrožovací podle § 212 odst. 1. Jak vidno, redukovat vztah mezi oběma základními skutkovými podstatami na vztah trestného činu ohrožovacího a poruchového by bylo nepřesné.
Vztah obou základních skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie (§ 260 odst. 1, § 260 odst. 2 tr. zákoníku) je obdobný, ovšem s tím, že skutková podstata trestného činu podle § 260 odst. 1 je širší, zahrnuje širší okruh jednání než skutková podstata trestného činu podle § 212 odst. 1, neboť zahrnuje vyhotovení, použití nebo předložení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných dokladů, dále i jednání, kdy pachatel v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem a dále i zatajení takových dokladů nebo údajů. Současně je ovšem další podmínkou trestní odpovědnosti podle tohoto ustanovení to, že pachatel tímto jednáním umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Tím spíše, jestliže úmysl pachatele zahrnuje od počátku toto umožnění a trestný čin je pak dokončen tím, že dojde k neoprávněnému zkrácení nebo použití uvedených finančních prostředků, je namístě právní kvalifikace podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Lze také říci, že existuje u tohoto trestného činu větší provázanost mezi oběma základními skutkovými podstatami v tom směru, že odstavec 1 zahrnuje (mimo jiné) umožnění nesprávného použití finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie a odstavec 2 zahrnuje neoprávněné použití těchto finančních prostředků (tedy nikoli jen použití na jiný než určený účel). I z toho je podle názoru vrchního soudu patrné, že v případě onoho původního úmyslu je třeba taková jednání kvalifikovat především podle prvého odstavce ust. § 260 tr. zákoníku, přičemž jednání popsaná v § 260 odst. 2 jsou zpravidla pouhým dokončením již dokonaného trestného činu.
Kromě toho je nutno vzít v úvahu, že skutková podstata trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku se vztahuje k použití prostředků již získaných dotací v nikoli malém rozsahu na jiný než určený účel. Použitím se rozumí vlastní spotřebování prostředků, poté, co byly poskytnuty, na jiný než určený účel. Proto se tato skutková podstata neuplatní pro případy následných dotací, které jsou poskytnuty poté, co byl výdaj žadatelem o dotaci už zaplacen. V takovém případě vymezení určeného účelu ztrácí smysl, neboť žadatel o dotaci může následně dotací získané finanční prostředky z povahy věci použít na jiné účely, tj. nemusí například podruhé zaplatit to, na co dotaci nárokoval.
Posuzovaný skutek, jímž byl v rozsudku Vrchního soudu v Praze obžalovaný uznán vinným, tedy vykazuje znaky dvou sbíhajících se trestných činů – dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku.
Skutková podstata obou těchto trestných činů v podstatě spočívá v podvodném jednání ze strany žadatele o dotaci a kriminalizuje již samo ohrožení těmito trestnými činy chráněných zájmů. Jednání charakterizující trestný čin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku může být totožné s jednáním podřaditelným pod znaky vymezené v § 260 odst. 1 tr. zákoníku, ale na rozdíl od něj nedopadá jen na případy, kdy jsou jím ohroženy finanční zájmy Evropské unie, nýbrž zajišťuje ochranu poskytování všech subvencí, dotací nebo návratných finančních výpomocí či příspěvků bez ohledu na to, z jakých zdrojů mají být poskytnuty. Z tohoto zorného úhlu se ustanovení § 212 odst. 1 tr. zákoníku ve srovnání s ustanovením § 260 odst. 1 tr. zákoníku jeví jako ustanovení obecné a naopak ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku jako ustanovení speciální. Na druhé straně znaky skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku může naplnit i řada jednání, která nejsou podřaditelná pod jednání postihovaná ustanovením § 212 odst. 1 tr. zákoníku, jež dopadá pouze na jednání spojená s poskytováním dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci či příspěvku, zatímco ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku i na neoprávněné manipulace s jakýmikoliv doklady umožňujícími nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého z uvedených evropských rozpočtů nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu, takže z tohoto hlediska vykazuje rysy obecnějšího ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr, že mezi těmito skutkovými podstatami jde o vztah speciality, by tedy byl do určité míry zjednodušující.
Jednočinný souběh trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku s trestným činem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku je možný, pokud jedním jednáním (například uvedením nepravdivých údajů do žádosti o dotaci z obou zdrojů při využití stejných dokladů) byly současně naplněny znaky skutkových podstat obou trestných činů, tedy kdy došlo k současnému ohrožení jak finančních zájmů Evropské unie, trestněprávně chráněné ustanovením § 260 tr. zákoníku, tak i majetkových zájmů České republiky, popřípadě jiných subjektů (krajů, obcí), chráněných v daném kontextu ustanovením § 212 tr. zákoníku. Poměr speciality, který by jednočinný souběh vylučoval, předpokládá, že obě předmětná ustanovení jsou určena k ochraně týchž zájmů, přičemž jedním z nich (ustanovením speciálním) má být zvláště postihnut určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň závažnosti takových útoků. V tomto případě je ale jednak sporné, zda jde u obou trestných činů o týž individuální objekt, tj. zda nejsou finanční zájmy Evropské unie svou povahou vyčleněny do samostatného individuálního objektu. Kromě toho – jak výše naznačeno –lze o poměru speciality pochybovat – vedle následku – i z hlediska dalších znaků objektivní stránky skutkové podstaty.
V posuzované věci došlo k financování jak ze zdrojů Evropské unie, tak z finančních prostředků České republiky, jimž oběma tak byla způsobena škoda. V těchto případech dle odvolacího senátu stejně jako v případech, kde je kromě Evropské unie škoda způsobena i jiným subjektům, je tedy třeba pro konkrétní právní kvalifikaci posoudit význam výše škody způsobené na majetku Evropské unie a na majetku České republiky. V úvahu přicházejí a v soudní praxi se vyskytla v zásadě tři řešení.
První vychází z toho, že z hlediska obou uvedených trestných činů je třeba zohlednit celou způsobenou škodu, bez ohledu na to, zda byla způsobena Evropské unii, nebo České republice. Toto řešení nepovažuje Vrchní soud v Praze za správné, neboť pod ustanovení § 260 tr. zákoníku nelze podřadit škodu, která byla způsobena jinému subjektu než Evropské unii.
Dalším řešením je rozdělení škod z hlediska kvalifikačních znaků tak, že pro naplnění příslušných okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby je v případě trestného činu podle § 260 tr. zákoníku rozhodná pouze škoda způsobená Evropské unii a v případě trestného činu podle § 212 tr. zákoníku naopak pouze škoda, která byla způsobena jiným subjektům než Evropské unii. Toto řešení vychází z názoru, že trestný čin podle § 260 tr. zákoníku je v poměru speciality k trestnému činu podle § 212 tr. zákoníku, avšak nevystihuje smysl zákonné úpravy a místo zajištění dostatečného postihu různých forem podvodného jednání ke škodě Evropské unie, k němuž se Česká republika zavázala, by vedlo fakticky k částečné dekriminalizaci těchto jednání, tj. k omezení trestního postihu za tato podvodná jednání páchaná i ke škodě Evropské unie, pokud (a to je pravidlem) zároveň vykazují znaky dalšího trestného činu, v tomto případě trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, která byla dříve možno posuzovat podle těchto dalších ustanovení. Takové „rozdělení škod“ mezi dva trestné činy by vedlo v některých případech k podstatnému snížení trestní sazby za taková jednání. To by v praxi vedlo například k tomu, že pachatel, který by spáchal dotační podvod se způsobením škody 9 mil. Kč výlučně ke škodě České republiky, by byl postižen v rámci trestní sazby od pěti do deseti let odnětí svobody stanovené v § 212 odst. 6 tr. zákoníku, zatímco vedle toho by byl jiný pachatel v podstatě téhož deliktu, který by způsobil rovněž dotačním podvodem škodu 9 mil. Kč, avšak jednal by zčásti (například ve výši 4 500 000 Kč) ke škodě Evropské unie, postižen v rámci trestní sazby od dvou do osmi let odnětí svobody stanovené v § 212 odst. 5 tr. zákoníku. Takové řešení by nebylo spravedlivé a navíc zákonodárce jistě nezamýšlel zavést (od 1. 7. 2008, kdy nabyla účinnosti novela tr. zákoníku zákonem č. 122/2008 Sb.) takto výraznou úlevu pachatelům trestné činnosti ke škodě Evropské unie.
Proto zvolil vrchní soud (ve shodě s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 5 To 33/2013) zbývající řešení, které vychází z toho, že ve smyslu § 212 tr. zákoníku je za takové situace způsobena škoda ve výši představující součet škod jdoucích na účet státu (popřípadě jiných subjektů) a škody na účet Evropské unie, zatímco ve smyslu § 260 tr. zákoníku toliko škoda ve výši majetkové újmy způsobené Evropské unii.
Přesto si je vrchní soud zjevně vědom určité problematičnosti i tohoto řešení, jestliže se vychází z toho, že výjimkou z tohoto pravidla by byly případy jednání ohrožující nebo porušující výlučně finanční zájmy Evropské unie, kde by právním posouzením výlučně podle § 260 tr. zákoníku byl plně pokryt škodlivý dopad takových jednání, což ovšem nevysvětluje, proč by právě v těchto případech už byl vyloučen zároveň postih podle ustanovení § 212 tr. zákoníku. Ačkoli je tedy nutno konstatovat, že zákonná úprava zde není zcela optimální (vychází zejména z převzaté povinnosti implementovat jinou právní úpravu), usiluje vrchní soud o výklad v duchu zásady spravedlnosti a zamýšleného smyslu zákonné úpravy.
Otázkou zůstává, zda i v případech, kdy došlo v celém rozsahu trestné činnosti k ohrožení finančních zájmů Evropské unie, by byl její dopad zcela pokryt právním posouzením takového jednání jako trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku. Je nesporné, že základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je vystihnout povahu a závažnost trestné činnosti pachatele v celém jejím rozsahu. To ovšem nevylučuje, ba spíše potvrzuje závěr, že i pokud by v celém rozsahu došlo k ohrožení finančních zájmů Evropské unie, bylo by na místě skutek posoudit také jako trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem podle § 260. Ustanovení § 212 tr. zákoníku totiž nijak nevyčleňuje ze svého dopadu poškození jakéhokoli subjektu, tj. není omezeno například pouze na jednání vůči České republice. Ustanovení § 260 tr. zákoníku lze chápat nikoli jako snahu zvlášť postihnout určitý druh útoků vůči témuž individuálnímu objektu, ale spíše jako snahu zákonodárce postihnout zavedením nové, další skutkové podstaty i jiná jednání, dosud trestním právem nepostihovaná, tj. rozšířit možnost trestního postihu i na některé specifické, dosud nepostihované případy podvodných jednání páchaných ke škodě Evropské unie jakožto tělesa vůbec požívajícího zvláštní a specifické ochrany (což vede i k úvahám o záměru novým ustanovením chránit nový, zvláštní individuální objekt). Tento závěr nevylučuje fakt, že v řadě případů dochází k „překrývání“ škod ve vztahu k oběma dotčeným trestným činům, u nichž obou je třeba k výši škody přihlédnout jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Vztah trestných činů podle § 260 a § 212 tr. zákoníku lze podle druhého právního názoru do jisté míry přirovnat ke vztahu skutkových podstat trestných činů poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku, jejichž jednočinný souběh je možný a v případě způsobení například značné škody provozovateli obecně prospěšného zařízení jeho úmyslným poškozením je třeba takové jednání kvalifikovat jako trestný čin podle § 276 odst. 1, odst. 2 písm. c/ tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d/ tr. zákoníku (jde tu pouze o typové srovnání - tj. aniž by soud chtěl tvrdit, že Evropská unie je obecně prospěšným zařízením).
Ano, druhý z uvedených právních názorů mi je bližší svou snahou překlenout zjevnou nespravedlnost toho prvního. Ten se zase zdá být z hlediska znění zákona velmi přesvědčivý. Ale, kdo jsem já, abych soudil mezi dvěma senáty, které mě odvolávají.
Diskuze k článku ()