Mgr. Jana Doušová

V tomto příspěvku zaměřím pozornost na podmínky vzniku nároku na vyplacení odstupného při skončení zaměstnání ze zákonem stanovených důvodů, na jeho výši a jeho případné vrácení.

Životní situace se v průběhu času mění, a proto není neobvyklé, že se člověk prohlášený za nezvěstného například vrátí či o sobě podá zprávu. Za této situace je naprosto nevhodné, aby prohlášení za nezvěstného zůstalo v účinnosti.

Člověk jako účastník řady právních vztahů musí denně činit spousty právních jednání. I přestože se člověk stane nezvěstným a není možné zjistit jeho vůli, je nutné v některých oblastech života, tj. v řadě právních jednání, pokračovat i bez nepřítomného člověka za předpokladu ochrany jeho práv a řádné správy jeho majetku.

V ustanoveních § 66 a násl. občanského zákoníku je obsažena hmotněprávní úprava pro situace, kdy se člověk stane nezvěstným. Podrobná úprava u nás do přijetí nového občanského zákoníku chyběla.

Od 1. října 2015 je při posuzování nároku uchazeče o zaměstnání na podporu v nezaměstnanosti doba dočasné pracovní neschopnosti považována za náhradní dobu zaměstnání.

Jak od nás již víte, dne 1. října 2015 nabyla účinnosti novela zákona o zaměstnanosti (zákon č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o zaměstnanosti“) a přinesla sebou nový nástroj aktivní politiky zaměstnanosti, kterým je příspěvek poskytovaný Úřadem práce zaměstnavateli v době tzv. částečné nezaměstnanosti.

Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 55/13 dne 12. května 2015 Ústavní soud potvrdil ústavnost délky rozhodného období pro posuzování vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti.

Již zítra, 1. října 2015, nabývá účinnosti novela zákona o zaměstnanosti (zákon č. 203/2015 ze dne 23. července 2015, kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů). Dnes vám přinášíme přehled těch nejdůležitějších změn v bodech. V následujících týdnech navážeme rozborem každé z uvedených změn, který bude doplněn o metodický výklad Ministerstva práce a sociálních věcí, který se momentálně na ministerstvu finalizuje.

Příspěvek se zabývá otázkou, zda je možné legislativním zakotvením jednotlivých forem atypického zaměstnávání v pracovním právu či v právu občanském dosáhnout vyšší zaměstnanosti. Ve svém příspěvku se budu v rámci atypického zaměstnávání věnovat pouze některým z jeho forem, konkrétně práci na zkrácený pracovní úvazek, práci na dálku a sdílenému zaměstnání.

(1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu. Postačí-li však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností, soud tak učiní, aniž je vázán návrhy stran. (2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je opatrovník schválil. To platí i v případě, že takové právní jednání schválil jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.

Pokračování komentovaných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., tentokrát těch, která se týkají jmenování opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti.

§ 59: Soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky; uplynutím doby právní účinky omezení zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do vydání nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok. § 60: Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.

Soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě.

Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.

(1) Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. (2) Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k omezení svéprávnosti.

Rozhodnutí soudu: (1) Omezit svéprávnost člověka může jen soud. (2) Soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.

Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „NOZ“) zařadil mezi podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat tři podpůrná opatření, tj. předběžné prohlášení (§ 38 až 44), nápomoc při rozhodování (§ 45 až 48) a zastoupení členem domácnosti (§ 49 až 54).

Předpoklady omezení: (1) K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. (2) Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

Při přípravě nového kodexu občanského práva byla široce diskutována otázka lidských práv při využití institutů zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům (§ 10 zákona č. 40/1964 Sb.) při duševní poruše fyzické osoby.

(1) Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.

Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.

V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem.

(1) Navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud přiznal svéprávnost, soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku šestnácti let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého. (2) Za podmínek stanovených v odstavci 1 soud přizná nezletilému svéprávnost i na návrh jeho zákonného zástupce, pokud nezletilý s návrhem souhlasí.

(1) Nezletilý, který dovršil patnáct let a ukončil povinnou školní docházku, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu. (2) Zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku šestnáct let, může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud to je nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého, způsobem stanoveným jiným právním předpisem.

Závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem.