Předběžné prohlášení

Při přípravě nového kodexu občanského práva byla široce diskutována otázka lidských práv při využití institutů zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům (§ 10 zákona č. 40/1964 Sb.) při duševní poruše fyzické osoby.

Foto: Fotolia

Do nové právní úpravy (zákona č. 89/2012 Sb.) je promítnuta ratifikovaná Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, jejímž účelem je podpora, ochrana a zajištění plného a rovného užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podpora úcty k jejich přirozené důstojnosti.[1]

Nový občanský zákoník tím, že zcela vyloučil možnost člověka zbavit svéprávnosti a na druhé straně reflektuje různorodost potřeb osob stižených duševní poruchou, zavedením podpůrných opatření umožňuje svobodně jednat zdravotně postiženým osobám dle jejich vůle. Tento vývoj odráží i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.

Nový občanský zákoník (dále jen „NOZ“) zařadil mezi podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat tři podpůrná opatření, tj. předběžné prohlášení (§ 38 až 44), nápomoc při rozhodování (§ 45 až 48) a zastoupení členem domácnosti (§ 49 až 54). V případech, kdy nepostačuje užití některého z výše zmíněných podpůrných opatření, lze přistoupit k silnějšímu zásahu do přirozených práv člověka a soud může rozhodnout o omezení jeho svéprávnosti. Soud takto učiní, pokud je to v zájmu člověka, jemuž by jinak hrozila, z důvodu neschopnosti se postarat o vlastní záležitosti, závažná újma.

Předběžné prohlášení

Jako prvním z podpůrných opatření vymezených v novém občanském zákoníku bych se ráda zabývala předběžným prohlášením (§ 38 a násl. NOZ), jakožto opatřením preventivní povahy. Tento institut je např. v USA velmi využíván a hojně označován jako tzv. „mentální závěť“. Se změnou koncepce dědického práva by se předběžné prohlášení proto mohlo objevovat jako jeden bod v testamentech. Předběžné prohlášení člověku umožňuje se zařídit do budoucna pro případ, kdy by se u něj projevila některá z duševních chorob (např. Alzheimerova nemoc, demence) a již by pak nebyl schopen samostatně právně jednat, či ztratil-li by svéprávnost nebo by se mu jen snížila schopnost chápání a úsudku. Zákon v § 39 vyžaduje k platnosti tohoto právního jednání písemnost, a to ve dvou možných typech. Buď využitím veřejné listiny[2], nebo formou soukromé listiny[3] s datací, podpisem jednajícího a potvrzením dvěma svědky. Druhý odstavec vymezuje podmínky, kdo může být svědkem prohlášení a co musí učinit. Jsou na ně zákonem kladeny stejné podmínky, jako musí mít svědek při sepisování závěti. Musí to tedy být osoba plně svéprávná, znalá jazyka nebo způsobu dorozumívání a nesmí mít na prohlášení osobní zájem. Obsahem předběžného prohlášení se stanoví, jak mají být záležitosti spravovány, určí se konkrétní osoba, které člověk důvěřuje a která ho bude zastupovat při obstarávání záležitostí vymezených v předmětu předběžného prohlášení. Další možností je projevit v předběžném prohlášení konkrétně přání, aby se určitá osoba stala opatrovníkem, toho, kdo prohlášení pořizuje. Učiní se tak veřejnou listinou, ve které se dle zákona uvede kdo činí prohlášení, kdo bude opatrovníkem a kdo sepisuje veřejnou listinu. Dle notářského řádu[4] se takové předběžné prohlášení zaznamená do seznamu vedeného v elektronické podobě u notářské komory.

Protože předběžné prohlášení nabývá účinků až v okamžiku nezpůsobilosti člověka právně jednat, je v právní úpravě v § 41 stanovena možnost odvolání prohlášení. Zákon požaduje zachování formy právního jednání, tzn., odvolání musí být učiněno v té formě, v níž bylo samo prohlášení, tedy buď formou veřejné listiny, nebo soukromou listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky. Druhou variantou zrušení předběžného prohlášení se předpokládá samotné zničení listiny obsahující prohlášení (např. roztrháním, spálením).

Ustanovení § 43 NOZ pamatuje na situace, kdy v životě může dojít ke změně okolností takovým způsobem, že by člověk za nich býval dané předběžné prohlášení neučinil, či jej učinil s jiným obsahem. Klasickým případem může být povolání v prohlášení za opatrovníka manžela, přičemž v následujících letech dojde k zániku manželství rozvodem. V takových případech je pak na soudu, aby prohlášení změnil nebo jej zrušil. Hlavním důvodem je ochrana zájmů dotčené osoby. Soud má povinnost vyvinout úsilí ke zjištění názoru člověka, který prohlášení učinil.

Poslední ustanovení, které se zabývá předběžným prohlášením v novém kodexu, upravuje neplatnost prohlášení. V případech, kdy není prohlášení učiněno platně, zákon rovněž stanovuje soudu povinnost přihlížet k obsahu prohlášení a respektovat vůli dotčeného, ačkoliv například nebyla dodržena forma předepsaná pro platnost prohlášení. Samozřejmě nesmí být pochyb o tom, kdo prohlášení učinil.

O dalších podpůrných opatřeních se dočtete v příštím příspěvku.


Z literatury
  • Eliáš, K a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013
  • Tégl, P, Melzer, F. Občanský zákoník Velký komentář § 1 – 117, Svazek I. Obecná ustanovení, Leges, 2013

[1] článek 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, kterou ČR podepsala dne 30.9.2007 a dne 28.9.2009 ratifikovala.

[2] § 565 a 566 NOZ

[3] § 567 až 569 NOZ

[4] § 35a odst. 1 písm. c) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články