Komentář k OZ: § 66 - Nezvěstnost

§ 66

Nezvěstnost

(1) Za nezvěstného může soud prohlásit svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Soud uvede v rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti.

(2) Prohlášení za nezvěstného se může stát na návrh osoby, která na tom má právní zájem, zejména manžela nebo jiné blízké osoby, spoluvlastníka, zaměstnavatele nebo korporace, na níž má tento člověk účast.

Co si obecně pod pojmem nezvěstnost představit? Jedná se o situace, kdy člověk zmizí, bez toho aniž by bylo možné zjistit, zda zemřel (není tělo), a přesto nelze ani s jistotou říci, že je na živu, neboť nikdo neví, kde se případně daný člověk zdržuje. Tento stav se samozřejmě může udát nedobrovolně, kdy je člověk například účastníkem přírodní katastrofy, ztratí doklady a zároveň paměť, anebo zcela plánovaně, kdy člověk odjede do zahraničí s cílem vyhnout se například trestní represi.

Svéprávný člověk je v životě účastníkem řady právních vztahů (je členem rodiny, zaměstnancem nebo zaměstnavatelem, obchodním partnerem aj.) a jeho fyzická nepřítomnost způsobuje právní nejistotu, vyvstávají otázky ohledně ochrany jeho práv a správy jeho majetku.

Prohlášení člověka za nezvěstného nesmíme zaměňovat s prohlášením za mrtvého, nezvěstný člověk se považuje i nadále za živého. Institut nezvěstnosti má v právním řádu své místo, neboť než je možné přistoupit k prohlášení člověka za mrtvého, a tím k dosažení zřejmosti v právních vztazích, je nutné garantovat, že člověk opravdu není naživu.

Inspiračním zdrojem pro tento institut se staly zahraniční úpravy, především quebecká a francouzská, nicméně nedošlo k jejich celkovému převzetí. Česká právní úprava je zcela svébytná. Jak již bylo řečeno výše, rozlišujeme prohlášení za mrtvého a samostatný institut nezvěstnosti prohlášené soudem.

Dle komentovaného ustanovení se na soud klade povinnost vyvinout potřebné úsilí ke zjištění, zda tu jsou naplněny důvody pro vydání prohlášení člověka za nezvěstného. A zákon stanovuje podmínky. Jedná se o tyto:

musí se jednat o svéprávného člověka;
který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není známo, kde se zdržuje.

To znamená, že nelze za nezvěstnou prohlásit osobu, která není plně svéprávná. Prakticky jsou tak z tohoto institutu vyloučeny osoby nezletilé, které nenabyly plné svéprávnosti uzavřením manželství nebo přiznání svéprávnosti soudem.

Řízení o prohlášení za nezvěstného řadíme mezi řízení nesporná, procesněprávní úpravu tak nalezneme v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně se jedná o ustanovení § 50 a násl. Řízení lze zahájit jen na návrh osoby, jenž dle zákona má aktivní legitimaci, tzn. osoby, která na tom má právní zájem. Zákon nabízí demonstrativní výčet, jde např. o manžela a jiné blízké osoby, spoluvlastníka, zaměstnavatele či obchodní společnost, jejíž je společníkem. O deklaraci nezvěstnosti nemůže soud rozhodnout z úřední povinnosti.

Soud, dle komentovaného ustanovení, uvede v rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti. Nicméně zákon dále mlčí a neposkytuje soudu návod, který den to má být, zda den následují po dni, kdy byl nezvěstný naposledy viděn, byla o něm naposledy zpráva či nějaký jiný den. To prakticky znamená odlišnost dne, se kterým jsou spojeny účinky prohlášení a dne kdy dojde k vydání rozhodnutí.

Rozhoduje se formou usnesení. Možnost zrušení usnesení o prohlášení za nezvěstného zákon výslovně neupravuje, tak jak to činí u prohlášení za mrtvého. Pozbytí účinků prohlášení následně občanský zákoník stanovuje ustanovení § 68, když říká, že prohlášení pozbývá účinků, navrátí-li se člověk prohlášený za nezvěstného, jmenuje-li správce svého jmění, anebo dnem, který platí za den smrti nezvěstného.