Články s tagem: Weyrův den právní teorie

Legitimita práva je již dekády ba staletí diskutovaným fenoménem. Nicméně právní odborníci se prozatím věnovali spíše disputacím týkajícím se rozmanitých zdrojů této legitimity, tj. argumentů, jejichž prostřednictvím lze právo ospravedlnit, a nikoli samotné podstatě a obsahu legitimity práva. Proto tento příspěvek nahlíží na pojem legitimity práva odlišným úhlem pohledu, neboť namísto otázky, jak lze právo ospravedlnit, předkládá otázku jinou, totiž, v čem přesně legitimita práva v podmínkách demokratické společnosti spočívá a jak ji lze empiricky měřit.

Text analyzuje problematiku krize legitimity práva na základě tří klíčových otázek: jednak z hlediska problematiky justifikace legitimní autority, dále obligačních následků norem jí vydaných a za třetí se zabývá souvislostmi mezi pojetím legitimity a samotným pojímáním práva.

Otázka vzájemného poměru aktivity soudu a stran je ve sporu v podstatě jednoznačně řešena naukou o zásadě projednací (srov. v nesporném řízení zásadou vyšetřovací). Jsou zastávána různá, navzájem odlišná stanoviska o povaze a funkci předmětu sporu, ačkoliv je zřejmé, že tento pojem musí být jednoznačně vymezen i v zájmu hlubšího objasnění vzájemného vztahu procesních úloh soudu a stran.[1]

Ve sporném řízení mají procesní strany opačné, protichůdné postavení, které odpovídá jejich požadavku ochrany práv a oprávněných zájmů. Soudy v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt poskytují ochranu pouze těm, kteří se této ochrany aktivně domáhají. Ta nebude ve sporu nikomu vnucována. Soud v řízení nemůže meritorně rozhodnout, aniž by byla dána možnost stranám vyjádřit se ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (tj. ke všem skutečnostem, stejně jako k důkazům, a předložit své argumenty na svoji obranu [1]).

Příspěvek rozebírá materiální stránku procesní činnosti stran. Nejprve je pozornost zaměřena na základní otázky o stranách sporu, na procesní subjektivitu, procesní způsobilost a zastoupení v procesu. Ve sporném řízení mají strany opačné postavení, čemuž odpovídá uplatňování jejich protichůdných zájmů.

Příspěvek se zabývá druhou polovinou 60. let 20. století („dlouhým osmašedesátým“) jako přechodovou fází, jako koncem jedné éry, ve kterém jsou však již obsaženy také zárodky éry nadcházející. 60. léta na Východě i na Západě tehdejšího studenoválečného světa jsou charakterizovány dvěma rovinami – utopickou a anti-autoritářskou, přičemž události roku 1968 znamenají především oslabení utopické roviny ve prospěch roviny anti-autoritářské.

Připomeňme poněkud kontroverzní počínání zákonodárce stran směřování legitimního státního násilí v USA po 11. září 2001, zejména otázku tzv. detence osob podezřelých z členství v teroristických organizacích nebo z účasti na teroristických akcích zamířených proti USA na vojenské základně Guantanamo a jejich řízení před tzv. vojenskými komisemi, zřízenými na základě Zákona o vojenských komisích z roku 2006 (Military Comissions Act of 2006).[1]

Existence státní moci je jedním z výsledků organizovaného a také systémově strukturovaného násilí. Jedná se však o jev trpící jistým paradoxem: jsou-li vlády jako představitelé státní moci v prosazování svých cílů slabé (třeba z i důvodu rozbujelé korupce), ve společnosti běžně propuká interpersonální násilí. U silných vlád toto násilí ve společnosti naopak slábne. Obě ale buď udržují kontrolu nad koncentrovanými prostředky násilí v podobě ozbrojených sborů, justice a podobně, anebo přinejmenším vyvíjejí potřebné úsilí pro získání u udržení takové kontroly.

Článek poukazuje na význam a podstatu práva a násilí a jejich vzájemné vztahy. Vymezuje rysy individuálního a kolektivního násilí, včetně jeho povahy a intenzity v nedemokratických a demokratických režimech. Ukazuje nezbytnou míru kolektivního násilí v demokratických režimech v závislosti na efektivnosti vládnutí výkonné moci. Konečně je pojednáno o nezbytnosti legitimnosti násilí a smyslu sankcí v mechanismu právního regulování.

Pokud autorita aplikující právo odkazuje na právní normu nebo na právní princip, odkazuje tím samým na abstraktní pravidlo. I právní princip je obecnou normativní větou, byť nikoli právní normou stricto sensu. Jednoduché pojetí práva jako souboru norem obsahujících hypotézu, dispozici a sankci, jakkoli je zjednodušující, má tudíž pravdivé jádro: při aplikaci práva vždy dochází k aplikaci nějakého pravidla; jde o podmínku nutnou (ne ovšem výlučnou) k tomu, aby šlo o aplikaci práva, nikoli o libovůli.

Tématem příspěvku je otázka povahy práva. Závažnost této otázky je dána tím, že s otázkou jejího pojetí je úzce spjat způsob samotné aplikace práva; nejde tedy jen o otázku ryze akademickou, ale navýsost praktickou. Příspěvek obsahuje stručnou charakteristiku jednotlivých prvků práva a na ní zakládá své závěry.

Článek se zabývá interpretací normativních modálních výrazů. Jedná se o výrazy povinnost, právo a svoboda, které používá tradiční právní teorie, a výrazy přikázáno, zakázáno a dovoleno, které jsou analyzovány v deontické (normativní) logice. V článku je analyzován modální význam těchto výrazů a jejich vztahy.

Článek se zabývá interpretací normativních modálních výrazů. Jedná se o výrazy povinnost, právo a svoboda, které používá tradiční právní teorie, a výrazy přikázáno, zakázáno a dovoleno, které jsou analyzovány v deontické (normativní) logice. V článku je analyzován modální význam těchto výrazů a jejich vztahy.

Kolegialitu při rozhodování soudních těles je nutné chápat jako zájem jednotlivých členů rozhodovacího tělesa, typicky soudního senátu, si naslouchat, diskutovat a připustit si možnost správnosti i jiného názoru v rámci společného zájmu o vynesení právně správného rozhodnutí.

Pokud interpretujeme ne-právní pravidla stejně jako ta právní, neznamená to, že jim (přinejmenším) v našem vědomí přiznáváme právní povahu? Právo ostatně neexistuje jako hmatatelný předmět, nýbrž v naší představě.

V Slovenskej republike v nedávnej dobe došlo k viacerým ústavným i spoločenským precedensom. Dôsledkom bolo ústavné zakotvenie zrušenia „Mečiarových amnestií”, ku ktorému zaujal stanovisko i Ústavný súd SR. Primárnou príčinou tohto „svetového unikátu” rušenia amnestií bol tlak zo strany občanov a médií, ktorý bol odštartovaní vydaním filmu Únos (Slovensko, 2017). Tento film sa mal vysporiadať s krivdami minulosti a osvetliť súčasnej generácií udalosti z politiky 90-tych rokov. S podobným vplyvom umeleckého diela na normotvorbu sa však stretávame i v ďalších štátoch v Európe i mimo nej.

Je pramenem práva pouze zákon v úzkém slova smyslu anebo je možné při respektování principu dělby moci přiznat možnost tvorby práva soudům, když lze nalézt podobnost soudních aktů se sekundárními normativními právními akty? Proč nelze soudcovskou tvorbu práva opomínat či odmítat s ohledem na uznávaný systém rovnováhy a brzd v právním státě? Demokracie není budována výlučně jen na principu dělby moci, který převládá v prezidentské a parlamentní formě vlády. Obdobně funguje koncentrace moci v parlamentarismu.

Příspěvek se zabývá proměnami postavení hodnoty rovnosti v ústavním pořádku na území České republiky od jejího vzniku až po současnost. Pozornost je věnována srovnání konkrétních úprav v jednotlivých ústavách. Cílem příspěvku je demonstrovat, jak může podoba ochrany konkrétního lidského práva podléhat politickým vlivům.

Příspěvek se zabývá proměnami postavení hodnoty rovnosti v ústavním pořádku na území České republiky od jejího vzniku až po současnost. Pozornost je věnována srovnání konkrétních úprav v jednotlivých ústavách. Cílem příspěvku je demonstrovat, jak může podoba ochrany konkrétního lidského práva podléhat politickým vlivům.

Nejvyšší správní soud v rámci své judikatury nepochybně přispěl k fenoménu tzv. soudcovské politiky, kdy nejmarkantněji je to vidět v rámci rozsudků tzv. "Křišťálových nocí".

Existuje tzv. soudcovská politika a mají správní soudy možnost ovlivňovat tvorbu práva? Měly rozsudky známé pod označením "Křišťálová noc I." a "Křišťálová noc II." vliv na podobu současné platné a účinné právní úpravy? A pokud ano, jaké to má další důsledky pro právní prostředí?

Příspěvek si klade za cíl kriticky pohlédnout na současné třídění forem státu a forem vlády. Za tímto účelem jsou v příspěvku vymezeny základní pojmy, jejichž definice dále slouží jako pozadí pro pojmy forma státu a forma vlády. V příspěvku je také stručně nastíněna genese a vývoj obou pojmů a je učiněn pokus o identifikaci možných důvodů, proč jsou oba pojmy směšovány.

Příspěvek si klade za cíl kriticky pohlédnout na současné třídění forem státu a forem vlády. Za tímto účelem jsou v příspěvku vymezeny základní pojmy, jejichž definice dále slouží jako pozadí pro pojmy forma státu a forma vlády. V příspěvku je také stručně nastíněna genese a vývoj obou pojmů a je učiněn pokus o identifikaci možných důvodů, proč jsou oba pojmy směšovány.

S tím, jak se současná právní věda již tolik neupírá k legalismu, je nutné čím dál větší pozornost věnovat rozhodování soudů. V tomto ohledu je v poslední době trendem téma judicializace politiky, které je diskutováno nejčastěji v souvislosti se soudcovským aktivismem, avšak mírně opomíjen zůstává fenomén politizace justice, který se zabývá opačnou dynamikou vztahu mezi mocí soudní a politickou – tedy vztahem, kdy politická moc prozařuje do moci soudní a do rozhodovací činnosti soudů.

S tím, jak se současná právní věda již tolik neupírá k legalismu, je nutné čím dál větší pozornost věnovat rozhodování soudů. V tomto ohledu je v poslední době trendem téma judicializace politiky, které je diskutováno nejčastěji v souvislosti se soudcovským aktivismem, avšak mírně opomíjen zůstává fenomén politizace justice, který se zabývá opačnou dynamikou vztahu mezi mocí soudní a politickou – tedy vztahem, kdy politická moc prozařuje do moci soudní a do rozhodovací činnosti soudů.