První část příspěvu dostupná zde.
K procesní činnosti stran
Ve sporném řízení mají procesní strany opačné, protichůdné postavení, které odpovídá jejich požadavku ochrany práv a oprávněných zájmů. Soudy v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt poskytují ochranu pouze těm, kteří se této ochrany aktivně domáhají. Ta nebude ve sporu nikomu vnucována. Soud v řízení nemůže meritorně rozhodnout, aniž by byla dána možnost stranám vyjádřit se ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (tj. ke všem skutečnostem, stejně jako k důkazům, a předložit své argumenty na svoji obranu [1]).
Sporný proces je sám o sobě náročný, přičemž tato náročnost vyplývá z povahy daného řízení.[2] Procesní právo klade na strany požadavky na striktní dodržování formy, obsahových náležitostí procesní úkonů, dodržování lhůt atp. Aktivní role stran je v tomto pojetí nezbytným požadavkem.[3] V angloamerické právní kultuře jsou zvýšené nároky kladené na procesní strany mnohem zřetelnější, například typická americká žaloba obvykle obsahuje mimořádné množství nejrůznějších, často až spektakulárních důvodů, pro které je žalobce v právu.[4] Naproti tomu v kontinentálním systému práva strany nic takového činit nemusí, neboť soud obvykle není právním odůvodněním žaloby vázán.[5] S ohledem na uvedené by se aktivita procesních stran v civilním řízení měla prosazovat vždy tak, aby svojí činností byl naplněn prvotní účel sledovaný civilním procesem, tj. zajištění efektivní soudní ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů.
Povinnost pečovat o rychlý postup řízení za současného splnění procesních podmínek však nadále zůstává na straně soudu, který rovněž musí být aktivní. Výsledkem je dle Aleny Winterové (1992) kompromis vymezující procesní aktivitu soudu a obou stran navzájem.[6] Aktivita procesních stran v takto vymezeném pojetí může beze zbytku naplnit požadavek na racionální a rychlý průběh civilního procesu, stejně jako požadavek spravedlnosti, ochrany práv slabších a právní jistoty, které jsou vyžadovány demokraticky a kulturně vyspělou společností 21. století.[7]
V souladu s doktrínou civilního procesu je podstatné, aby vše v procesu bylo podrobeno debatě účastníků řízení. Přitom nejde jen o naplnění principu rovnosti stran, ale zejména o to, aby na tomto základě byl vyjeven skutečný stav věci. Mezi stranami vznikají procesní vztahy tzv. negativní spolupráce.[8] Každá ze sporných stran trvá na svých nárocích, když druhá strana se jejich uplatnění a prosazení v procesu snaží zabránit svými tvrzeními, důkazy a argumenty na jejich podporu.
Základem zůstává dle Františka Štajgra (1955) aktivita procesních stran. Tu přitom nemůže vykonávat soud nebo jiný orgán, který k tomu nedisponuje žádným vyhledávacím nebo vyšetřovacím aparátem.[9] K principu kontradiktornosti přistupuje zásada projednací, která ve spornému procesu vlastně reguluje procesní činnost stran. Zásada projednací je výrazem takové procesně právní regulace, která odpovídá povaze upravované činnosti. Jestliže chápeme kontradiktornost jako výraz určitého společenského pohybu uplatňujícímu se v soudním řízení, pak se musí nutně promítat také do dalších zásad civilního procesu, zejména do principu rovnosti stran.[10]
Civilní sporný proces a s tím spojená odpovědnost účastníků řízení za jeho průběh a výsledek se v průběhu času zvyšuje. V kontradiktorním sporném procesu nemůže strana očekávat, že spor vyhraje, bude-li pasivní.[11] Aktivní role sporných stran, spojená s procesní odpovědností za výsledek sporu (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) je dnes všeobecně uznávanou nezbytností.[12] Na strany jsou kladeny značné nároky, které svá subjektivní práva musí aktivně hájit. V současném civilním procesu přestávají být jednotlivé právní problémy pouze záležitostí soudce, který v duchu zásady iura novit curia zná „veškeré právo“.[13] Dovolání, jakož i jiné obdobné právní prostředky, již nadále nemohou být pouhým převyprávěním předchozího opravného prostředku, ale mělo by napříště soudci nabídnout promyšlenou právní argumentaci včetně přesných citací relevantní judikatury a právní literatury.[14]
V českém právním prostředí platí, že je to soudce, který je podle své volní úvahy oprávněn, nikoliv však stricto sensu povinen, samostatně vyhledávat právní argumenty. Je povinností soudu se s nabídnutými argumenty stran vypořádat.[15] I při postupné modifikaci dopadů zásady iura novit curia a následné větší úloze stran při právní argumentaci bude odpovědnost za správnou aplikaci práva zůstávat v teoretické rovině na straně soudu, který nebude a nemůže být vázán právním hodnocením stran.
[1] SVOBODA, ŠÍNOVÁ, HAMUĽAKOVÁ a kol., op. cit., s. 25.
[2] MACKOVÁ, op. cit., s. 157.
[3] SEDLÁČEK, M. Kontradiktornost ve sporném procesu, op. cit., s. 251.
[4] BOBEK, M., Z. KÜHN a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. přepracované a aktualizované vyd. Praha: Auditorium, 2013. 179 s.
[5] Ibid.
[6] WINTEROVÁ, Alena. O nové pojetí civilního procesu. Praha: Acta Universitatis Carolinae Iuridica, 2004, č. 4, s. 18.
[7] SEDLÁČEK, M. Aktivita procesních stran, op. cit., s. 306.
[8] K výkladu tzv. negativní spolupráce např. WINTEROVÁ, op. cit., s. 31; nebo shodně MAZÁK, J. a kol. Základy Občianského procesného práva. 4. vyd. Wolters Kluwer, 2009, s. 38, Iura edition.
[9] ŠTAJGR, F. Učebnica občianskeho procesného práva. Bratislava: Právnický ústav Ministerstva spravedlnosti, 1955, s. 252–253.
[10] Ibid., s. 253.
[11] MACKOVÁ, op. cit., s. 161.
[12] WINTEROVÁ, op. cit., s. 18.
[13] BOBEK, KÜHN a kol., op. cit., s. 180.
[14] Ibid., s. 181.
[15] SEDLÁČEK, M. Kontradiktornost ve sporném procesu, op. cit., s. 253.
Literatura
BOBEK, M., Z. KÜHN a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. přepracované a aktualizované vyd. Praha: Auditorium, 2013, 496 s., ISBN 978-80-8728-435-3.
HORA, V. Československé civilní právo procesní. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 211 s. ISBN 978-80-7357-540-3.
HORA, V. Československé civilní právo procesní. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 442 s. ISBN 978-80-7357-540-3.
MACKOVÁ, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, 240 s. ISBN80-7179-457-0.
MACUR, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: Acta Universitatis Brunensis Iuridica, 2002, 203 s. ISBN 80-210-2824-6.
LAVICKÝ,P. a J. SPÁČIL (eds.). Macurův jubilejní památník k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macury. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 260s. ISBN 978-80-7357-542-7.
MAZÁK, J. a kol. Základy občianskeho procesného práva. IURA EDITION,spol.sr.o.,Bratislava,2009,897s.ISBN978-80-8078-275-7.
SEDLÁČEK, M. Rozsudek pro uznání ve světle judikatury. Soudce, 2019, č. 7–8, s. 13–18. ISSN 1211-5347.
SEDLÁČEK, M. Procesní podání v doktríně civilního procesu. In: SEDLÁČEK, M., T. STŘELEČEK a kol. Právní jednání a procesní úkony. Vzájemné vztahy a nové aspekty. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, vtisku.
SEDLÁČEK, M. Aktivita procesních stran. In: VEČEŘA, M., T. SOBEK,
J. KOKEŠOVÁ a M. HAPLA (eds.). Weyrovy dny právní teorie 2018. Brno: Acta Universitatis Brunensis Iuridica, 2018, s. 297–314. ISBN 978-80-210-9066-8.
SEDLÁČEK, M. Kontradiktornost ve sporném procesu. In: ČAMDŽIĆOVÁ, S. (ed.). Právo v globalizované společnosti. Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2018. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2018, s. 248–255. ISBN978-80-88266-32-7.
Diskuze k článku ()