Za průběh a výsledek řízení jsou strany odpovědné (tíží je břemena tvrzení a důkazní), a proto je třeba přístupu aktivního. Bude-li strana pasivní, nemůže očekávat, že spor vyhraje. Ve smyslu materiálním jsou nároky kladené na strany spjaty s prokazováním podstaty a oprávněnosti uplatněného nároku, především toho žalobcova. Bude-li se žalovaný bránit proti žalobě jen ve smyslu formálním (procesním), pak se podstatou žalobního nároku nezabývá a sleduje pouze to, aby soud o daném nároku odepřel vůbec rozhodnout.
Úvod
Každé řízení je charakterizováno okruhem účastníků, a nejinak je tomu v civilním soudním řízení.[1] Účastníky řízení rozumíme ty procesní subjekty, o jejichž právech a povinnostech má soud v postavení nezúčastněného třetího subjektu rozhodnout.[2] S ohledem na zaměření tohoto příspěvku na sporné řízení bude používán v rámci dalšího výkladu termín strana promiscue[3], a to i přes jeho zákonnou absenci. Procesní strany stojí v řízení svými zájmy proti sobě, z nichž jedna právo uplatňuje a druhá tomuto uplatnění brání.[4] Postavení strany pak logicky musí mít každý, kdo se na soud se svým požadavkem obrátí s tvrzením, že je nositelem práva.[5]
Kdo je konkrétně stranou řízení, určuje zákonná definice obsažená v právní normě. Ve sporném procesu jsou stranami žalobce a žalovaný (§ 90 o. s. ř. [6]). Ti jsou dále charakterizováni tzv. předpoklady účastenství, jimiž jsou způsobilost být účastníkem řízení (procesní subjektivita) a způsobilost samostatně procesně jednat (procesní způsobilost). S tím úzce souvisí problematika procesního zastoupení a otázka věcné, popř. procesní legitimace. Konkrétní vymezení stran řízení je záležitostí žalobce, na to nemá žádný vliv žalovaný, ani soud.
Civilní soudní řízení je obecně založeno na myšlence součinnosti všech subjektů řízení, tj. především soudu a účastníků řízení. Z toho však ještě nelze vyvozovat, že by účastníci snad byli povinni v řízení jednat nebo snad nuceni k aktivní součinnosti. Nechtějí-li činně vystupovat, nemusí, ale v určitých případech jejich nečinnosti je stíhají jisté, právem předvídané následky.[7] Výše uvedené platí ve všech druzích civilního procesu, nejenom ve sporném řízení. Avšak právě v něm lze pozorovat důraz na aktivní roli procesních stran, zejména pak z pohledu naplnění projednací zásady. Jejich pasivita má nežádoucí důsledky jak z hlediska obsahového, tak z hlediska rychlosti.
O stranách sporu – základní souvislosti
V civilním sporném procesu proti sobě stojí dvě strany. Jedna v roli žalující, která svým podnětem zavdala příčinu k zahájení řízení, druhá v pozici žalované, která se svými procesními úkony žalobcovým tvrzením brání. Tento požadavek dvou stran je pro pojem civilního procesu podstatný; kde není takovýchto stran, tam není ani procesu.[8] Sám pojem strany ve sporu přitom není zcela ujasněn.
Základním předpokladem účastenství stran v procesu je způsobilost být účastníkem. Procesní subjektivita vymezuje, jak z jejího názvu plyne, právní způsobilost být nositelem procesních práv a povinností.[9] Procesní stranou může být každý, kdo má právní osobnost, hmotněprávní subjektivitu. [10] Jen osoba s právní osobností je způsobilá být účastníkem řízení, má procesní subjektivitu (způsobilost být nositelem procesních práv a povinností). Současně platná právní úprava přiznává procesní subjektivitu osobám fyzickým (§ 15 a násl. obč. zák. [11]), osobám právnickým (§ 20 obč. zák.), a má ji také stát (§ 21 obč. zák.). Zákon může nad to přiznat způsobilost být účastníkem také někomu jinému, kdo hmotněprávní subjektivitu nemá (srov. např. § 67 z. ř. s. [12], nebo § 10 odst. 3 daňového řádu [13]).
Nedostatek procesní subjektivity je neodstranitelnou vadou řízení, která může vést pouze k zastavení řízení.[14] K němu soud přihlíží ex officio, jde o překážku v postupu řízení.
Samostatně vykonávat procesní úkony neboli samostatně před soudem jednat, je doktrínou procesního práva označováno jako procesní způsobilost a tuto je třeba od procesní subjektivity odlišovat. I zde procesní právo odkazuje do sféry hmotného práva, když procesní způsobilost přiznává každému v tom rozsahu, v jakém je svéprávný (§ 20 o. s. ř.). Rozsah svéprávnosti se proto také přímo odráží v procesním právu. Samostatně před soudem jednat může ten, kdo je zletilý nebo nabyl plné svéprávnosti před dovršením zletilosti některým ze zákonem stanovených způsobů.[15] Pokud byl někdo svéprávnosti omezen, může jednat v tom rozsahu, v jakém omezen nebyl. Nedostatek procesní způsobilosti sice nebrání v účastenství, ale strana musí být v tomto případě v procesu zastoupena. Jelikož lze zastoupení vždy splnit během řízení dodatečně, je nedostatek procesní způsobilosti odstranitelnou procesní vadou.[16] Nedostatečnou procesní způsobilost spočívající v neschopnosti realizovat svá procesní práva a povinnosti lze odstranit ustanovením procesního zástupce.[17] Procesní způsobilost je jednou z podmínek platného projednání věci a není-li ji, je jednání zmatečné.
V civilním řízení se procesní strana může nechat zastoupit někým jiným. Je právem každého zvolit si procesního zástupce. Pokud se strana rozhodne hájit svá práva sama, má k tomu plné právo a není v tomto směru nikterak omezena (srov. jinak § 241 o. s. ř.).
Tak jako se mění společenské vztahy, které se stávají složitějšími pod tíhou objektivních skutečností moderní doby, mění se i soukromé právo a civilní proces s ním.[18] Z pohledu nejširších procesních práv lze na zastoupení v procesu nahlížet jako na další garanci rovnosti stran v civilním řízení, vyjádřenou článkem 37 odst. 3 Listiny [19]. Tento požadavek je vymezen jako rovnost zbraní, judikovaný Evropským soudem pro lidská práva.[20] Je jím princip, který vyžaduje, aby každý měl před soudem stejnou možnost hájit své zájmy a nikdo neměl podstatnou výhodu či nevýhodu vůči protistraně.[21] Strany musí stát před soudem v rovném postavení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.). Mají mít stejné možnosti k uplatnění svých procesních práv. V zájmu zachování rovnosti je soud povinen dbát o to, aby oběma garantoval a zajistil stejné možnosti účasti, vyjádření i jednání. Být v procesu zastoupen se řadí k zárukám rovnosti směřujících k tomu, aby ochrana práv byla účinná (spravedlivá). Tím je posilována faktická rovnost stran v řízení před soudem.[22]
S výše uvedeným souvisí poučovací povinnost soudu, zvláště pokud se jedná o strany, které nejsou procesně zastoupeny. Soudy obecně poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 o. s. ř.), na četných místech zákonné normy je pak povinnost soudu strany poučovat konkretizována. Jedná se např. o poučení o námitce podjatosti (§ 15a o. s. ř.), poučení o možnosti žádat ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), poučení poskytnuté prostřednictvím zástupce (§ 32 odst. 3 o. s. ř.), poučení o vadách podání (§ 43 o. s. ř.) [23], poučení ve smyslu § 114a o. s. ř., poučení o možnosti rozhodnout bez jednání (§ 115a o. s. ř.), poučení svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo poučení o opravném prostředku aj.
S rovností procesních stran se úzce pojí princip kontradiktornosti. Ten bývá chápán tak, že v procesu musí být vše podrobeno debatě, rozpravě účastníků, kteří mají právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a ke všem důkazům (v některých státech, nikoliv však u nás, i ke všem právním argumentům – viz dále princip iura novit curia).[24] Obdobně vnímají kontradiktornost další významní procesualisté (např. Stavinohová, Lavický, Mazák, Števček aj.), kteří jej vesměs označují za hybnou sílu celého civilního procesu, která zároveň významně přispívá ke zjištění skutkového stavu.[25]
[1] HORA, V. Československé civilní právo procesní. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. xxix–xxx. (viz „Úvodní přednáška prof. Hory při zahájení výuky na PF UK v Praze dne 6. 11. 1945“).
[2] SVOBODA, K., R. ŠÍNOVÁ, K. HAMUĽAKOVÁ a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 57.
[3] Srov. Ibid., s. 58, viz poznámka k pojmu účastník řízení, cit.: „Univerzální pojem účastník řízení se do našeho právního řádu dostal v souvislosti s právní úpravou přijatou po společensko-politických událostech v roce 1948. Do nabytí účinnosti zákona č. 142/1950 Sb., občanského soudního řádu, byl pojem účastník typický pro nesporné řízení (viz zákon č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného), zatímco pro sporné řízení byl užíván správný termín strana řízení. Cílem této změny bylo v souladu s principy lidově demokratického soudnictví popřít rozdíly mezi sporným a nesporným soudnictvím. V této době se také preferovala zásada materiální pravdy, a tedy povinnost soudu zjišťovat skutečný a pravdivý stav věci. Po roce 1989 nedošlo ke změně, neboť nebyla prozatím dokončena rekodifikace civilního procesního práva, k návratu k pojmu strana řízení se zákonodárce prozatím neodhodlal ani v rámci tzv. harmonizační novelizaci OSŘ č. 293/2013 Sb., jíž byla z OSŘ vyňata právní úprava nesporného soudnictví.“
[4] ZOULÍK, F. Soudy a soudnictví. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 155.
[5] SEDLÁČEK, M. Pojetí účastenství v nalézacím a vykonávacím (exekučním) řízení. In: DVOŘÁK, J. a kol. Soukromé právo 21. století. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 404.
[6] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
[7] HORA, V. Československé civilní právo procesní. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 38.
[8] Ibid., s. 5.
[9] WINTEROVÁ, A. a A. MACKOVÁ. Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 9. aktualizované vyd. Praha: Leges, 2018, s. 132.
[10] Stejně ŠTEVČEK, M. a kol. Civilné právo procesné. Základné konanie a správne súdnictvo. 3. zmenené a doplnené vyd. Žilina: EUROKÓDEX, s. r. o., 2014, s. 229.
[11] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
[12] Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“).
[13] Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen „daňový řád“).
[14] STAVINOHOVÁ, J. a P. HLAVSA. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, s. 224.
[15] SVOBODA, ŠÍNOVÁ, HAMUĽAKOVÁ a kol., op. cit., s. 57.
[16] WINTEROVÁ, MACKOVÁ, op. cit., s. 133.
[17] K tomu stejně SEDLÁČEK, M. Aktivita procesních stran. In: VEČEŘA, M., T. SOBEK, J. KOKEŠOVÁ a M. HAPLA (eds.). Weyrovy dny právní teorie 2018. Brno: Acta Universitatis Brunensis Iuridica, 2018, s. 308.
[18] Ibid., s. 309.
[19] Listina základních práv a svobod (vyhl. pod č. 2/1993 Sb.), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“).
[20] Pojem „equality of arms“ poprvé vyslovila Evropská Komise pro lidská práva (dále jen „Komise“) ve své zprávě ze dne 28. 3. 1963, ve věci Pataki v. Rakousko. Poté se tento pojem stal běžně využívaným v rozhodovací praxi Komise i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Soud tento pojem poprvé vyslovil ve věci Neumeister v. Rakousko z roku 1968, dále např. v roce 1970 v rozhodnutí ve věci Delcourt v. Belgie nebo v kauze Borgers v. Belgie z roku 1986.
[21] MACKOVÁ, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 116.
[22] ZOULÍK, F. Rovnost stran a profesionalita v civilním procesu (K problematice tzv. advokátského procesu). Bulletin advokacie, 1999, č. 9, s. 7.
[23] SEDLÁČEK, M. Procesní podání v doktríně civilního procesu. In: SEDLÁČEK, M., T. STŘELEČEK a kol. Právní jednání a procesní úkony. Vzájemné vztahy a nové aspekty. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, v tisku.
[24] WINTEROVÁ, MACKOVÁ, op. cit., s. 67.
[25] K tomu blíže např. SEDLÁČEK, M. Kontradiktornost ve sporném procesu. In: ČAMDŽIĆOVÁ, S. (ed.). Právo v globalizované společnosti. Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2018. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2018, s. 250–251.
Literatura
BOBEK, M., Z. KÜHN a kol. Judikatura a právní argumentace.2. přepracované a aktualizované vyd. Praha: Auditorium, 2013, 496 s., ISBN 978-80-8728-435-3.
HORA, V. Československé civilní právo procesní. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 211 s. ISBN 978-80-7357-540-3.
HORA, V. Československé civilní právo procesní. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 442 s. ISBN 978-80-7357-540-3.
MACKOVÁ, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, 240 s. ISBN80-7179-457-0.
MACUR, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: Acta Universitatis Brunensis Iuridica, 2002, 203 s. ISBN 80-210-2824-6.
LAVICKÝ, P. a J. SPÁČIL (eds.). Macurův jubilejní památník k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macury. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 260 s. ISBN 978-80-7357-542-7.
MAZÁK, J. a kol. Základy občianskeho procesného práva. IURA EDITION, spol. s. r. o.,Bratislava, 2009, 897 s. ISBN 978-80-8078-275-7.
SEDLÁČEK, M. Rozsudek pro uznání ve světle judikatury. Soudce, 2019, č. 7–8, s. 13–18. ISSN 1211-5347.
SEDLÁČEK, M. Procesní podání v doktríně civilního procesu. In: SEDLÁČEK, M., T. STŘELEČEK a kol. Právní jednání a procesní úkony. Vzájemné vztahy a nové aspekty. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, vtisku.
SEDLÁČEK, M. Aktivita procesních stran. In: VEČEŘA, M., T. SOBEK,
J. KOKEŠOVÁ a M. HAPLA (eds.). Weyrovy dny právní teorie 2018. Brno: Acta Universitatis Brunensis Iuridica, 2018, s. 297–314. ISBN 978-80-210-9066-8.
SEDLÁČEK, M. Kontradiktornost ve sporném procesu. In: ČAMDŽIĆOVÁ, S. (ed.). Právo v globalizované společnosti. Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2018. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2018, s. 248–255. ISBN978-80-88266-32-7.
Diskuze k článku ()