Politizace justice, aneb jak ze soudce opět učinit subsumpční automat - část II. Zdroj: Fotolia

Politizace justice, aneb jak ze soudce opět učinit subsumpční automat - část II.

S tím, jak se současná právní věda již tolik neupírá k legalismu, je nutné čím dál větší pozornost věnovat rozhodování soudů. V tomto ohledu je v poslední době trendem téma judicializace politiky, které je diskutováno nejčastěji v souvislosti se soudcovským aktivismem, avšak mírně opomíjen zůstává fenomén politizace justice, který se zabývá opačnou dynamikou vztahu mezi mocí soudní a politickou – tedy vztahem, kdy politická moc prozařuje do moci soudní a do rozhodovací činnosti soudů.

Mgr. et Mgr. Tereza Sylvestrová

Masarykova univerzita, Právnická fakulta

Mgr. et Mgr. Tereza Sylvestrová

Masarykova univerzita, Právnická fakulta

Politizace justice jako hrozba pro demokratické hodnoty?

Jak bylo shora naznačeno, politizace justice je stále ještě odborně ne plně ukotvené téma, a proto může být stále problém tento pojem operacionalizovat. Zatím se nacházíme v situaci, kdy si každý může pod politizací justice představit jiné věci, některé vcelku běžné pro chod právního demokratického státu, jiné naopak ohrožující jeho fundamentální hodnoty. Já osobně bych za politizaci justice označila tu situaci, kdy bude zřejmé, že soudy, a s ohledem na povahu kauz především ty vrcholné, rozhodují vybrané kauzy ne jen na základě faktů a vnímání reality, ale jsou ovlivněny i politicko-ideologickými či stranickými vlivy. S tímto jevem se však v mém chápání toho, co politizace justice představuje, pojí i důsledek toho, že takto zpolitizované rozhodování soudů nemá tak silný autoritativní dopad a jeho vynutitelnost je oslabena, a to zejména s ohledem na plynutí času a změnu politických nálad ve společnosti nebo obměnu vládnoucí garnitury. Přitom vycházím z premisy, že rozhodnutí vrcholných soudních těles by měla být na něčem takovém, jako je např. změna politické reprezentace, naprosto nezávislá a měla by být relativně trvalá v čase. V tomto pojetí tak politizace justice, resp. politizace soudních rozhodnutí, ztrácí svoji objektivitu, což se musí nutně postupně projevovat i ve ztrátě důvěry v justici jako celek.[1]

Přitom v dobách politické krize to bývá nejčastěji právě soudní složka státní moci, na kterou mají tendenci se všichni upírat a obracet. Zpolitizovaná justice by však tuto úlohu jistě plnit nemohla. Z tohoto důvodu jsou v mém vnímání s politizací justice spojeny spíše negativní konotace, přičemž však platí, že míra politizace musí dosáhnout určité intenzity, protože jak jsem již uvedla výše, jako zpolitizované soudní rozhodnutí bych v opačném případě mohla stricto sensu vnímat jakékoliv soudní rozhodnutí, neboť soudy a soudci nejsou jen subsumpčními automaty právních norem, ale na jejich rozhodování má vliv mnoho mimoprávních faktorů a ne všechny tyto vlivy jsou nutně vlivy špatnými, naopak v mnoha případech mohou rozhodování soudů přiblížit společenské realitě.

Současně tedy vycházím i z jakéhosi předvědění, že soudy, zejména ty vrcholné, nejsou čistě jen právními institucemi, ale že i politika zde má svoje slovo.[2] Toto své tvrzení opírám zejména o to, že často jsou to právě ústavní soudy, Ústavní soud ČR nevyjímaje, které jsou označovány za tzv. negativního zákonodárce, případně za další komoru parlamentu, což vnímám jako jasný projev legalizované a legální judicializace. A pokud je soudům umožněno takto ovlivňovat politické, resp. zákonodárné otázky, není možné tvrdit, že zde nefunguje i opačná dynamika. Vždyť jen samotná justice jako taková vzniká politickým aktem, kdy jednotlivé politické akty (zákony) formují podobu justice, její strukturu, formu rozhodovací činnosti atp. Jako politizaci justice však nemusíme nutně označovat až krajní případy, kdy je na soudy či jednotlivé soudce vyvíjen politický tlak, aby v některé konkrétní věci nebo v typově daných případech rozhodovali určitým způsobem.

Jako politizaci justice je možné vnímat jen jakési omezení manévrovacího prostoru celé justice při výkladu aplikovaných právních norem pocházejících od zákonodárců. Typicky se jedná o případy rigidní právní úpravy, která je natolik precizní, že v podstatě neumožňuje vícero výkladů. Čím více je tedy omezena možnost soudcovské diskrece, tím větší politizace soudních rozhodnutí nastává. Naopak v případech, kdy zákony mlčí a soudce je při jejich interpretaci a aplikaci nucen vyplňovat právní mezery, zde nastupuje soudcovský smysl pro spravedlnost[3], který však samotný je ovlivněn mnoha mimoprávními vlivy. Od politizace justice, kterou zjednodušeně řečeno rozumíme prozařování politické moci do rozhodovací činnosti soudů, by jistě pomohla samospráva soudnictví zakotvená na ústavní úrovni. Něco, co mnohé státy již s větší či menší mírou úspěšnosti inkorporovaly do svého ústavního pořádku a něco, o čem se u nás již dlouhá léta hovoří, ale pramálo se v této věci skutečně odehrává.[4] Vznik Nejvyšší justiční rady a odštěpení se od Ministerstva spravedlnosti by jistě pomohlo k omezení vzájemných vlivů mezi jednotlivými složkami státní moci. Současně by to jistě zprůhlednilo nyní ne moc transparentní systém jmenování nových soudců, zejména soudců Ústavního soudu. Na politizaci justice má totiž vliv samozřejmě i způsob jmenování soudců a u soudců Ústavního soudu minulost již několikrát prokázala, že názory jednotlivých kandidátů vyslovené při jejich slyšení na půdě Parlamentu mají zásadní vliv na jejich následné (ne)jmenování. Z tohoto také vychází obecně přijímaný názor prezentovaný i v tomto textu, že k politizaci jsou nejnáchylnější právě vrcholné soudy, a to zvláště soudy ústavní, které mnohdy vystupují v pozici negativního zákonodárce (viz výše). Na druhou stranu tato unikátní pozice ústavních soudů obecně má za následek i to, že ústavní soudy bývají často osočovány z přespřílišného soudcovského aktivismu, což je jev, který s politizací justice vůbec nesouvisí, naopak bývá spojován s judicializací politiky. K rozřešení tohoto častého jevu se z mého pohledu nabízejí dvě možná řešení, buď je možné uzavřít, že politizace ústavních soudů, alespoň těch, které bývají čas od času označovány za aktivistické, neprobíhá, nebo jejich politizace probíhá, kdy po změně vládnoucích elit nastává aktivistické období daného ústavního soudu, protože najednou je složení ústavního soudu, dosazené jinými politickými elitami, v názorové opozici s novou vládnoucí většinou.

Závěr

Jak bylo řečeno již v úvodu, s ohledem na historický význam a úlohu ústavních soudů se od nich, na rozdíl od soudů obecných, určité zásahy do politiky přímo očekávají. Proto často tolik diskutovaný soudní aktivismus z právního hlediska není vnímán jako ohrožení demokratických hodnot, spíše jej jako ohrožení vlastních ideologických hodnot vnímají vládnoucí garnitury. Pokud je však ústavním soudům přisouzeno takto výsadní postavení v politickém systému, může zde mít politizace rozhodování mnohem fatálnější dopady, které mohou přerůst až v neplnění kontrolních funkcí ústavních soudů vůči legislativě a mohou vést ke změně celého politického systému. Osobně se domnívám, že politizace justice je jevem spojeným s krizí důvěry společnosti v klasický politický rozhodovací proces. V těchto momentech není pro politické síly snazšího řešení, než čistě politickou otázku a její rozhodnutí přenést na moc soudní, přičemž diskrece soudní moci při hledání řešení této otázky bude silně omezena politickými tlaky a výsledné soudní rozhodnutí bude nakonec odpovídat politické „poptávce“ za současného „vyvinění“ se politické moci a zřeknutí se odpovědnosti za přijaté řešení. Jestliže tedy Hořeňovský[5] spojuje fenomén politizace justice se slabostí politického prostředí, já vnímám tuto kauzalitu spíše naopak.

Ano, politizace justice podle tohoto modelu nastupuje v časech, kdy jsou politické autority oslabeny, avšak politizace justice jim slouží jako nástroj k znovudobytí svých pozic a k oslabení pozice moci soudní. Naopak jako projev slabého politického prostředí vnímám judicializaci politiky, kdy politická moc nemá dostatek nástrojů a prostředků, jak zabránit pronikání soudní moci do moci politické.

První část článku je k přečtení zde.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


Literatura

  • DAHL, Robert A. Decision-making in a Democracy: The Supreme Court as a National Polici-maker. Indianapolis: The Bobbs-Merrill comp., 1958.
  • HILBERT, Gregory, YACOBUCCI, Peter. Is Anyone Listening? The Politicization of the Judiciary and the Loss of Authority: An Initial Assessment. Journal of Political Sciences & Public Affairs, 2016, vol. 4, no. 3, s. 217–225.
  • HOŘEŇOVSKÝ, Jan. Kritický nástin politizace soudní moci. Právník, 2016, roč. 155, č. 10, s. 924–935.
  • Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 55/10.
  • TORRE, Lucia Della. From the Judicialization of Politics to the Politicization of Justice in the UK and Switzerland. Border Crossing, 2016, Vol. 6, no 2, s. 127–130.

[1] HILBERT, Gregory, YACOBUCCI, Peter. Is Anyone Listening? The Politicization of the Judiciary and the Loss of Authority: An Initial Assessment. Journal of Political Sciences & Public Affairs, 2016, vol. 4, no. 3, s. 217–225.

[2] K tomu srovnej DAHL, Robert A. Decision-making in a Democracy: The Supreme Court as a National Polici-maker. Indianapolis: The Bobbs-Merrill comp., 1958.

[3] K tomu srovnej TORRE, Lucia Della. From the Judicialization of Politics to the Politicization of Justice in the UK and Switzerland. Border Crossing, 2016, Vol. 6, no 2, s. 127–130.

[4] V této souvislosti bych opět krátce vrátila k sousednímu Polsku, kde je jedním z posledních návrhů vládnoucí strany Právo a spravedlnost ovládnout justici nově i způsobem jmenování členů soudní rady. Soudní rada představuje ústavní orgán s kompetencemi v oblasti předpisů týkajících se soudů i jmenování soudců, jejich kontrole a např. i penzionování. Nově by volba členů soudní rady měla podléhat schválení Senátu a podpisu prezidenta, avšak vzhledem k jejich úzkému napojení na vládnoucí stranu se jedná spíše o formální krok, který povede k politizaci justice.

[5] HOŘEŇOVSKÝ, Jan. Kritický nástin politizace soudní moci. Právník, 2016, roč. 155,
č. 10, s. 924–935.

soudce justice Weyrův den právní teorie politika

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze