Politizace justice, aneb jak ze soudce opět učinit subsumpční automat - část I. Zdroj: Fotolia

Politizace justice, aneb jak ze soudce opět učinit subsumpční automat - část I.

S tím, jak se současná právní věda již tolik neupírá k legalismu, je nutné čím dál větší pozornost věnovat rozhodování soudů. V tomto ohledu je v poslední době trendem téma judicializace politiky, které je diskutováno nejčastěji v souvislosti se soudcovským aktivismem, avšak mírně opomíjen zůstává fenomén politizace justice, který se zabývá opačnou dynamikou vztahu mezi mocí soudní a politickou – tedy vztahem, kdy politická moc prozařuje do moci soudní a do rozhodovací činnosti soudů.

Mgr. et Mgr. Tereza Sylvestrová

Masarykova univerzita, Právnická fakulta

Mgr. et Mgr. Tereza Sylvestrová

Masarykova univerzita, Právnická fakulta

Je politizace justice něčím čemu se lze vyhnout? Samotná rigidnost legálních textů, která zmenšuje manévrovací rostor pro aplikaci práva soudy, je jistou formou „dovolené“ politizace justice, za „nedovolenou“ formu politizace justice, která již podkopává samotný právní demokratický stát, je pak nutné vnímat přímé působení ostatních složek státní moci na justici jako celek, případně na jednotlivá soudní tělesa, na jednotlivé soudce.

Úvod

S postupnou proměnou vnímání práva, související s určitým ústupem legalismu, se na osoby soudců, jejich funkci, postavení v systému a výstupy jejich rozhodovací činnosti musí nutně upírat větší a větší pozornost. Možná právě v této souvislosti se v posledních několika letech i v českém právním prostředí poměrně často skloňuje výraz judicializace politiky, případně dokonce výraz o něco méně akademický – soudcokracie. Velice zjednodušeně lze říci, že se jedná o prozařování vlivu soudů a soudců na politiku, toto téma tedy velice úzce souvisí se soudním a soudcovským aktivismem, který je spojován především s vrcholnými soudy a zejména se soudy ústavními, na jejichž půdě se nejčastěji řeší otázky, které mohou být mnohdy vnímány jako politicky citlivé, s celospolečenským přesahem. Obecně platí, že ústavní soudnictví je soudnictvím „politickým“, které se historicky konstituovalo zejména s cílem kontrolovat zákonodárnou moc, případně formou ochrany základních práv a svobod zabránit nástupu totalitního politického režimu. Nesmíme se však spokojit s tím, že opačný jev politizace justice, znamená automaticky její pasivitu a podřízení se jiným složkám státní moci. Níže se pokusím naznačit, že fenomén politizace justice není o pasivitě soudní moci, ale o tom, co ovlivňuje výstupy soudnictví, a že to vždy nemusí být jen právní rámec, ale i osobní substrát celé justice a to, co na něj působí vně právo. Mojí aspirací však není přinést absolutně objektivní náhled na danou problematiku, ostatně v humanitních vědách, a v právní vědě tomu není jinak, to ani není možné.

Politizace justice vs. judicializace politiky

Právní odborné prostředí, a to nejen to české – i když zde je to více než patrné, postrádá debatu o vlivu opačném (od již tolik diskutované judicializace), kdy politika zasahuje do justice. V těchto případech hovoříme o politizaci justice. Podíváme-li se na odborné články k tomuto tématu, zjistíme, že jich příliš nenajdeme[1] a pokud ano, hovoří se o politizaci justice v návaznosti na velice úzce vymezené soudní agendy, nejčastěji navíc v zemích, které procházejí nějakou tranzicí k demokracii či naopak. Mohlo by se tedy zdát, že politizace justice je něco, co může být spojováno pouze s nedemokratickými státy případně s ještě ne (nebo naopak již ne[2]) plně konsolidovanými demokraciemi, a pokud už se o politizaci justice hovoří i ve vyspělých zemích, dává se toto téma do souvislosti s úzce vymezenými právními agendami.

Z mého pohledu je však nutné si uvědomit, že stejně tak jako se fenomén judicializace politiky může dotýkat široké škály témat a může se postupně rozrůstat do nejrůznějších agend pomocí tzv. spill-over efektu, to stejné může platit i o zatím tolik neprozkoumanému fenoménu politizace justice. Lze se dokonce setkat s názory, že dřívější soudcovský aktivismus vedl ke vzedmutí se politické opozice proti tomuto trendu a nyní se v reakci na „umírnění“ justice objevuje trend opačný, kterým je právě politizace justice, která je v tomto kontextu vnímána jako omezení soudcovské moci.

Na úvod je však nutné si říci, že v případě obou fenoménů se vlastně jedná o odchylku od normativního požadavku oddělení tří složek státní moci. Tento požadavek označuji za normativní z toho důvodu, že se nedomnívám, že by při reálném a zdravém fungování demokratického právního státu bylo možné tomuto požadavku naprosto dostát, z mého pohledu se jedná pouze o jakýsi imperativ, kterému je nutné se snažit co nejvíce přiblížit. Ústavně je zakotven požadavek na nezávislost justice jako celku i nezávislost soudců jako jednotlivců. Proto se často hovoří o nestrannosti a apolitičnosti justice. Naplnění těchto požadavků je však reálně nedosažitelné. Je obecně známo, a na toto téma byla provedena již řada výzkumů, že ideologická pozice soudce se promítá i do jeho rozhodování, proto můžeme stěží hovořit o naprosté nestrannosti justice jako celku. Nehledě na to, že i apolitičnost je možné vnímat jako projev politického názoru. Apolitický soudce je ve své podstatě nonsens, který představuje oxymóron dnešní doby. Každý člověk, soudce nevyjímaje, má určitý názor na uspořádání světa a i nezájem o okolní dění je svým způsobem projevem jistého politického názoru.

O propojení obou fenoménů, tedy judicializace politiky i politizace justice, a o tom, že se vlastně jedná o dvě strany téže mince, svědčí i názor soudkyně Ústavního soudu Janů prezentovaný v odlišném stanovisku, ve kterém paní soudkyně uvádí: „Ústavní soud rozhoduje vždy na základě konkrétního návrhu, tedy neurčuje si vlastní agendu. Pokud by navrhovatelé sledovali dosažení svých politických cílů prostřednictvím rozhodovací činnosti Ústavního soudu, lze to považovat za nepřípustný pokus o politizaci justice. Za takové situace musí být Ústavní soud obezřetný, aby přílišným aktivismem (přistoupením na hru rozehranou různými politickými silami) nemohl být nařčen z judicializace politiky, tedy pokušení determinovat svými rozhodnutími čím dál širší spektrum (politických) otázek. Dává-li jedna z právně filosofických škol důraz na diskurzivní soudní procedury při hledání spravedlnosti (práva), odmítám taková kvazisoudní měřítka přenášet do politického rozhodování, jak činí většinový názor pléna.“.[3]


Literatura

  • DAHL, Robert A. Decision-making in a Democracy: The Supreme Court as a National Polici-maker. Indianapolis: The Bobbs-Merrill comp., 1958.
  • HILBERT, Gregory, YACOBUCCI, Peter. Is Anyone Listening? The Politicization of the Judiciary and the Loss of Authority: An Initial Assessment. Journal of Political Sciences & Public Affairs, 2016, vol. 4, no. 3, s. 217–225.
  • HOŘEŇOVSKÝ, Jan. Kritický nástin politizace soudní moci. Právník, 2016, roč. 155, č. 10, s. 924–935.
  • Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 55/10.
  • TORRE, Lucia Della. From the Judicialization of Politics to the Politicization of Justice in the UK and Switzerland. Border Crossing, 2016, Vol. 6, no 2, s. 127–130.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Jedním z mála autorských počinů v českém právním prostředí je poměrně nedávný příspěvek Jana Hořeňovského: HOŘEŇOVSKÝ, Jan. Kritický nástin politizace soudní
moci. Právník, 2016, roč. 155, č. 10, s. 924–935.

[2] O možné politizaci justice se v posledních letech v souvislosti s tamním ústavním vývojem hovoří nejčastěji o Polsku případně Maďarsku.

[3] Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 55/10.

soudce justice Weyrův den právní teorie politika

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze