Pro tyto účely představuje koncept právního vědomí v jeho nejširším možném významu, v němž se stává kruciální součástí, ba ekvivalentem legitimity práva. Právě vztah mezi legitimitou práva a právním vědomím tvoří jádro tohoto příspěvku. Příspěvek rovněž představuje přístup behaviorální právní vědy, který umožňuje koncept právního vědomí empiricky odhadovat v populaci a tím poskytnout informace o aktuální úrovni legitimity práva ve společnosti.
Úvod
Úvahy o legitimitě můžeme najít již v poměrně vzdálené minulosti, [1] nicméně v kontextu práva získává tento pojem na enormním významu v reakci na selhání formálního právního státu a hrůzy druhé světové války, kdy jej začínají ve větší míře akcentovat nejen iusnaturalisté [2], ale nově i právní pozitivisté. [3] Od té doby je legitimita sice vnímána jako klíčová vlastnost práva, stále však přetrvává neschopnost učinit z ní reálně měřitelný konstrukt ovlivňující tvorbu a aplikaci práva.
Hlavní tezí tohoto příspěvku je, že legitimita práva nemusí být pouze abstraktním pojmem studovaným právními, morálními či politickými filozofy, nýbrž také empiricky zkoumatelným fenoménem, jehož znalost má potenciál pozitivně ovlivňovat procesy tvorby a aplikace práva a potažmo konečnou podobu právního řádu. Autoři tohoto příspěvku jsou toho názoru, že legitimita práva nahlížená v tomto textu prezentovaným a obhajovaným úhlem pohledu je ekvivalentem konstruktu právního vědomí, který je jedním z centrálních předmětů zájmu právní sociologie, jakož i interdisciplinárního přístupu zvaného behaviorální právní věda, za jehož obhájce, ba propagátory se autoři považují. Právě prostřednictvím ekvivalence mezi doposud spíše racionalisticky (deduktivně) přistupovaným pojmem legitimity práva a mezi empiricky (induktivně) zkoumaným konstruktem právního vědomí je dle autorů možné přenést naměřená sociologická či psychologická data do diskuzí o budoucích změnách a zdokonaleních právního řádu. Jinými slovy, otázka právního vědomí by měla tvořit inherentní součást hodnocení platného práva a úvah de lege ferenda.
Tento příspěvek se nejprve bude zevrubněji věnovat bližšímu vymezení pojmu legitimity práva tak, jak jej vnímají autoři. Následně se pokusí poukázat na výrazný obsahový průnik mezi takto vymezeným pojmem legitimity práva a pojmem právního vědomí. V závěrečné části pak poskytne nástin způsobů, jimiž je možné k legitimitě právní (potažmo právnímu vědomí) empiricky přistoupit, jakož i dopadů, které výsledky tohoto empirického přístupu mohou do budoucna mít na tvorbu a fungování právního řádu.
Pojem legitimity práva
Legitimitu, neboli ospravedlnitelnost (resp. a možná vhodněji ospravedlněnost) práva je možné vymezit různými způsoby. V této kapitole se pokusíme vysvětlit náš přístup k tomuto pojmu prostřednictvím tří dichotomií, jež umožní jednotlivé přístupy k legitimitě práva přehledně klasifikovat a zároveň demonstrovat, v čem spočívá specifičnost našeho chápání tohoto pojmu. V tomto kontextu můžeme rozlišit a) vnitřní a vnější legitimitu práva, přičemž vnitřní legitimitu můžeme dělit dále na b) zdroje (materiální a procedurální) a vlastní obsah legitimity práva a konečně analogicky u vlastního obsahu lze rozlišovat c) kognitivistický přístup k legitimitě jako ospravedlnitelnosti (justifiable law) od non-kognitivistického přístupu k legitimitě jako ospravedlněnosti (justified law). Posloupnost jednotlivých dichotomií stejně jako tučně zvýrazněná linie, kterou autoři následují a detailně rozebírají v tomto článku, je pro přehlednost zobrazena v grafu č. 1.
Co se týče první dichotomie, je možné rozlišit mezi vnější legitimitou práva, která je derivovaná (odvozena z vnějšku) od legitimity orgánu či instituce, která právo vytváří a legitimitou vnitřní, tedy legitimitou práva (pramene práva ve formálním smyslu) samotného [4]. Jinými slovy, existuje rozdíl mezi tvrzením, že zákon je legitimní proto, že byl vydán demokraticky zvoleným parlamentem či že nález ústavního soudu je legitimní, protože jej vydal k tomu oprávněný orgán složený z odborníků (tj. legitimita vnější) na straně jedné, a mezi tvrzením, že zákon je legitimní, protože splňuje určitá vnitřní formální a obsahová kritéria zákona či že nález ústavního soudu je legitimní, protože obsahuje relevantní argumenty a je dostatečně odůvodněn (tj. legitimita vnitřní) na straně druhé.
V tomto příspěvku se hodláme zabývat výlučně vnitřní legitimitou práva, a to právě z toho důvodu, že tato kategorie umožňuje zkoumat legitimitu přímo, tj. bez zkreslení či deformací způsobených úsudky o legitimitě politického systému jako celku či jeho jednotlivých orgánů či institucí. Lze totiž tvrdit, že i oktrojovaná ústava či zákon vydaný nedemokraticky zvoleným parlamentem může dosahovat vysoké úrovně vnitřní legitimity a naopak sebe-legitimnější orgán může vydat právní předpis, který bude vnitřně sám o sobě zcela nelegitimní (např. novelu trestního zákoníku retroaktivně zavádějící nové trestné činy s drakonickými sankcemi).
Druhá zmíněná dichotomie rozlišuje mezi přístupy, které se zaměřují na zdroje legitimity práva a těmi, které se zaměřují na vlastní obsah legitimity práva. První skupina přístupů se snaží odpovědět na otázku „jak lze právo legitimizovat?“, zatímco ta druhá odpovídá na otázku „co je to legitimita práva?“
Přístupy první zmíněné kategorie jsou v právní teorii a filozofii majoritně zastoupeny a můžeme je dohledat i v daleké minulosti. Zdroje legitimity práva můžeme v tomto kontextu rozdělit na materiální a procedurální. Mezi materiální můžeme řadit např. Boha či nějakou božskou entitu, přírodu, [5] charismatickou autoritu normotvůrce [6], společenskou smlouvu [7] nebo „grundnormu“ [8]. Mezi procedurální zdroji legitmity pak najdeme např. tradici [9] (tj. vznik normy dlouhodobou a všeobecně rozšířenou praxí), legalitu samotnou [10] (tj. přijetí pramene práva ve formálním smyslu zákonnou procedurou k jeho přijetí kompetentním orgánem) a deliberaci [11] (tj. vznik normy v prostředí vyčerpávající diskuze jednotlivých názorových skupin zahrnující ideálně všechny myslitelné argumenty a protiargumenty).
Autoři nicméně přijímají v tomto kontextu přístup druhý a zaměřují se tak na vlastní obsah legitimity práva (resp. na její podstatu) a nikoli na její zdroje. Rozdíl mezi oběma kategoriemi lze nejlépe demonstrovat pomocí hypotetického příkladu. Představme si absolutního monarchu, který se zabývá otázkou legitimity vlastních vydaných právních předpisů.
Na jednu stranu se může zaobírat snahou zdůvodnit, proč jsou jím vydávané předpisy legitimní a zabývat se tedy zdrojem legitimity „svého“ práva. Může pak například tvrdit, že jím vydávané zákony jsou legitimní protože právě on byl Bohem předurčen k tomu, aby je vydával a tyto zákony jsou vlastně jen prostřednictvím jeho osoby zprostředkovanou Boží vůlí. Případně může tvrdit, že pouze kodifikuje to, co se již ve společenské praxi dlouhodobě přirozeně a intuitivně dodržuje a lze to tedy považovat za tradiční.
Na straně druhé se však může zeptat, proč vlastně má potřebu se legitimitou zabývat, proč má potřebu právo ospravedlňovat, před kým vlastně „své“ zákony ospravedlňuje. V takovémto případě se přestává zaobírat zdroji legitimity práva a naopak se zaměřuje na její vlastní obsah, stejně jako to hodlají učinit autoři tohoto textu. Král si pak může odpovědět, že právo ospravedlňuje před sebou samým, aby sám sebe ujistil o tom, že svou legislativní činnost vykonává dobře. Může také dojít k závěru, že primárním cílem tohoto ospravedlnění je šlechta jejíž podporu potřebuje. Konečně může zajít dokonce daleko, že tím, před kým se snaží své právo obhájit, jsou samotní adresáti právních norem, tedy lid, jeho poddaní (resp. občané).
Problémem, před kterým stojí soudobá jurisprudence zabývající se legitimitou práva v demokratickém státě je, že zdroj legitimity a vlastní obsah legitimity se v demokratické společnosti slévají a je velmi těžké je analyticky odlišit. Zdrojem legitimity je totiž fikce suverénního lidu přijímajícího a uznávajícího právo, které je vlastně pouze jeho vlastní vůlí explicitně formulovanou prostřednictvím lidem zvolených orgánů. Obsahem legitimity v demokratické společnosti je pak nejčastěji právě vlastní přijetí a uznání práva lidem. Rozdíl je tak pouze v pojetí lidu. Na jedné straně je to fiktivní suverén, na straně druhé skuteční občané žijící v rámci daného právního řádu. Přestože se může na první pohled právě z důvodu tohoto „slévání“ jevit rozdělení na zdroje legitimity a její vlastní obsah jako již překonané a zbytečné, má dle názorů autorů zásadní analytický a metodologický přínos.
Vůle fiktivního lidu ve smyslu zdroje legitimity může být pouze předmětem racionálně deduktivních spekulací a filozofických statí. Naopak vůli skutečného lidu, resp. jednotlivých adresátů právních norem můžeme empiricky analyzovat a učinit z ní další zdroj poznání pro orgány vytvářející a aplikující právo stejně jako užitečné kritérium pro evaluaci kvality a efektivity práva. [12] V tomto ohledu je obsah legitimity důležitou a cennou zpětnou vazbou pro zákonodárce či soudce ohledně postojů a percepce subjektů právního systému. Z tohoto důvodu se autoři budou zabývat právě obsahem a nikoli zdroji legitmity práva.
Konečně poslední dichotomie, [13] kterou je potřeba v kontextu legitimity práva uvést, spočívá v rozdělení kognitivistických přístupů chápajících legitmitu jako ospravedlnitelnost práva od non-kognitivistických přístupů, [14] jež legitimitu vnímají jako ospravedlněnost práva. [15]
Kognitivistické přístupy obecně předpokládají určitý objektivně existující soubor morálních, náboženských, kulturních a dalších metaprávních hodnot či ideálů vyskytující se v inteligibilním světě, který prostřednictvím našeho racionalistického a převážně deduktivního myšlenkového úsilí objevujeme a jehož prostřednictvím pak můžeme hodnotit právě např. právo z hlediska jeho legitimity. Snažíme se tak odpovědět na otázku, zdali je platné právo na základě určitých metaprávních kritérií hypoteticky ospravedlnitelné (tj. zdali je možné jej ospravedlnit).
Naproti tomu non-kognitivistické přístupy nevnímají metaprávní hodnoty a principy jako objektivní danost, nýbrž jako subjektivní postoje jednotlivých členů společnosti, které tudíž neobjevujeme prostřednictvím racionálně-deduktivních úvah, ale můžeme je zjišťovat prostřednictvím empiricky-induktivních metod. Právo z hlediska legitimity tak nehodnotíme sami prostřednictvím předpokládané „brilantní mysli“ právního učence, ale naopak empiricky zkoumáme, jak právo hodnotí jeho adresáti. Snažíme se tak odpovědět na otázku, zdali je platné právo v očích občanů skutečně ospravedlněné (tj. zdali v jejích očích skutečně bylo ospravedlněno). Toto paradigma je typické pro sociologické a psychologické přístupy k právu, k nimž se v tomto kontextu hlásí i autoři tohoto textu.
Jinými slovy ospravedlnitelnost můžeme charakterizovat jako hypotetickou legitimitu v očích jurisprudence, zatímco ospravedlněnost jako skutečnou legitimitu v očích adresátů právních norem. Tento rozdíl můžeme opět demonstrovat na příkladu. Představme si, že hodláme z hlediska legitimity hodnotit právě zákon umožňující mučení osoby, o níž se domníváme, že nainstalovala časovanou bombu na veřejném místě a že tato bomba má za určitý čas vybuchnout, a to za předpokladu, že tato osoba odmítne informaci o umístění bomby sdělit dobrovolně.
Z pohledu prvního zmíněného přístupu můžeme tvrdit, že v inteligibilním světě existuje samým rozumem seznatelná nedotknutelná hodnota lidské důstojnosti, z níž přímo vyplývá zákaz krutého, nelidského a jinak ponižujícího zacházení, což nás vede k závěru, že zákon povolující mučení není ani v takto extrémním případě legitimní, tedy hypoteticky ospravedlnitelný. Pokud se však na problém podíváme přístupem druhým, můžeme zjistit, že ve společnosti výrazně převažuje uznání a podpora takového zákona, protože občané sice vnímají ochranu lidské důstojnosti jako důležitou, ale nejsou ochotni ji klást nad ochranu stovek životů nevinných lidí. Zákon je tedy v jejích očích legitimní, tedy ospravedlněný. Tím samozřejmě autoři nechtějí tvrdit, že jurisprudence by nikdy nemohla dojít k závěru, že zákon je legitimní, nebo naopak, že by občané nemohli tento zákon považovat za nelegitimní. Důležité je pouze vnímat rozdíly ve způsobech, jakými se k závěru o legitimitě či nelegitimitě zákona dochází.
Protože se autoři hodlají zabývat možnostmi empirického měření legitimity práva, rozhodli se přijmout v tomto kontextu chápání legitimity jako ospravedlněnosti. Závěrem této kapitoly lze tedy konstatovat, že autoři při uznání komplexnosti a mnohostrannosti legitimity práva budou k tomuto pojmu přistupovat pouze v jedné z jeho možných interpretací. Konkrétně se zaměří na vnitřní (a nikoli vnější) legitimitu práva, kterou budou zkoumat z hlediska jejího vlastního obsahu (a nikoli zdrojů) a to takovým přístupem, který akcentuje legitimitu jako ospravedlněnost (a nikoli ospravedlnitelnost) práva (viz tučná linie v grafu č. 1).
Právní vědomí jako ekvivalent legitimity práva?
Zásadní teze, jež autoři hodlají v této kapitole obhájit a podrobněji analyzovat je, že pokud přistoupíme k legitimitě práva způsobem uvedeným v předchozí kapitole, je možné konstatovat, že legitimita práva je ekvivalentem právně-sociologického (resp. právně-psychologického) konstruktu právního vědomí. Výzkum právního vědomí má dlouhou tradici, kterou započal již v roce 1913 E. Ehrlich. [16] Dnes můžeme identifikovat dvě nejpřijímanější definice právního vědomí. První z nich popisuje právní vědomí jako způsoby, jimiž běžní lidé právu rozumí a přemýšlí a mluví o něm v jejich každodenních životech [17], druhá pak vnímá právní vědomí jako synonymum pro právní znalosti a kompetence. [18] Kombinací těchto dvou přístupů získáme komplexnější pohled na právní vědomí, podle kterého je souhrnem právních znalostí a kompetencí, postojů k právu, důvěry v právo a právní identity. [19]
Právní vědomí je nejenom v právu, ale i sociologii a psychologii stále častěji empiricky zkoumaným fenoménem. [20] Autoři textu však cítí potřebu zdůraznit, že pouze zanedbatelné množství článků se na právní vědomí dívá takto komplexně, jak bylo nastíněno v předchozím odstavci, přičemž mnohé z nich ani právní vědomí nezkoumají vědomě. Většina výzkumů se naopak zaměřuje pouze na některé jeho parciální aspekty. Pokud bychom chtěli právní vědomí zkoumat tak komplexně, jak bylo vymezeno, nejspíše bychom se snažili odpovědět na tyto otázky: Chápou adresáti právních norem základy práva? Jsou schopni se v právu orientovat? Znají relevantní právní předpisy v pro ně důležitých právních odvětvích? Jak moc (ne)kritický postoj k jednotlivým předpisům zaujímají? Věří v právo? Identifikují se (hodnotově, principiálně, pocitově) s platným právem?
Zásadní zjištění je, že pokud bychom chtěli zkoumat nikoli právní vědomí, nýbrž legitimitu práva, zaměřili bychom se na naprosto identické tématické okruhy. Nejprve bychom museli zkoumat, zdali je právo ve společnosti obecně známo a jestli je podáno pro společnost srozumitelným způsobem, bez vnitřních rozporů, prospektivně (tj. nikoli retroaktivně), obecně (tj. nikoli pomocí náhodných ad hoc norem) a v takovém rozsahu, že lidé zvládají alespoň jeho základům porozumět a orientovat se v nich a zdali se nemění natolik často, že společnost již nestíhá jeho proměny registrovat a adaptovat se na ně. Dále bychom pokračovali otázkami týkajícími se míry podpory nebo kritiky zákonů ze strany občanů stejně jako důvodů pro jejich staviska. Zajímalo by nás rovněž, zda občané právu důvěřují a jestli tedy ve společnosti najdeme dostatečnou míru právní jistoty a legitimního očekávání především v to, že orgány aplikující právo nepostupují v absurdním rozporu s právními normami. A konečně zdali je celý právní řád postaven na hodnotovém a principiálním základu, který společnost uznává a ztotožňuje se s ním a zdali je tedy pro občany snadné či naopak obtížné se s axiologickou rovinou práva identifikovat.
V tomto kontextu autoři upozorňují na to, že základní otázky pro výzkum právního vědomí jsou obsahově identické nikoli jen s otázkami, pomocí nichž bychom nejspíše zjišťovali legitimitu práva ve smyslu, v jakém k ní v tomto příspěvku autoři přistoupili, ale že se meritum těchto otázek zároveň překrývá s tím, co Fuller nazval principy vnitřní morálky práva, jež měly být základními požadavky vznesenými vůči právu, pokud se vůbec chtělo nadále právem nazývat. [21] Je sice pravda, že Fuller tyto principy vytvořil pomocí racionálně-deduktivních úvah, čímž se přinejmenším v kontextu výše představené klasifikace řadí do jiné kategorie přístupů k legitimitě práva než autoři tohoto příspěvku, avšak i on sám při zdůvodňování jednotlivých principů nakonec využívá argumentů ukotvených v právně-sociologickém přístupu. [22]
Fuller zároveň považuje za do určité míry problematické, že z jím vymezených osmi principů je možné pouze jeden (tj. formální publikaci) dostatečně konkrétně vymezit a určovat jeho míru naplnění, zatímco u těch ostatních nezbývá, než jejich naplnění či porušování odhadovat. [23] Je totiž fakt, že abstraktní požadavek toho, aby právo bylo např. srozumitelné, je jen málo přínosný do chvíle, kdy srozumitelnost práva hodnotí dle svých hypotetických a abstraktních úvah právní filozof či jiný právní expert. Až prostřednictvím sociologického či psychometrického výzkumu lze skutečně zjistit, zdali je právo srozumitelné pro své adresáty a splňuje tak toto kritérium vnitřní morálky a zároveň legitimity práva. Prostřednictvím těchto výzkumů pak přirozeně zjišťujeme i úroveň právního vědomí ať už u jednotlivců či v rámci populace. Opět tak docházíme k závěru, že legitimita práva (v kontextu vymezeném tímto příspěvkem) a právní vědomí jsou ekvivalentní pojmy. Na rozdíl od Fullera však autoři tohoto článku nezůstávají u předpokladu, že přesnější měření skutečného naplnění principů vnitřní morálky práva (resp. míry legitimity práva a zároveň míry právního vědomí) je nemožné. Jejich ambicí je naopak metody exaktního měření těchto fenoménů vyvinout a využít výsledky jako důležitý zdroj informací pro zákonodárce a orgány aplikující právo.
Na závěr této kapitoly je vhodné ještě zdůraznit, že byť lze právní vědomí (a tudíž i legitimitu práva) měřit v jakémkoliv právním a politickém systému (včetně například teokratického či totalitního), jsou to právě demokratické státy, které z pojmu legitimity postupně učinily jeden ze základních atributů svého práva, ovlivňující jeho tvorbu jakož i aplikaci. V tomto směru jsou demokratické právní řády z hlediska schopnosti účinně reflektovat a normovat chování jednotlivců i rozmanitý komplex společenských vztahů nejvyvinutější a lze u nich přirozeně očekávat nejvyšší zájem o autory tohoto příspěvku nabízený přístup.
Empirický přístup k legitimitě a jeho dopady
V předchozích kapitolách teoreticky nastíněný přístup spočívá na jednom základním předpokladu, a sice na schopnosti právních vědců konstrukt právního vědomí empiricky měřit, což je přístup, který právní filozofové ve skutečnosti potřebují, neboť bez něj narážejí na přirozené limity svého dosavadního přístupu, [24] a který má své zastánce v interdisciplinárním přístupu zvaném „Behavioral Legal Science“ [25], jehož začátky můžeme spatřit již v roce 1963. [26] Tento přístup je založen na aplikaci behaviorálních věd (zejm. psychologie a sociologie) do analýzy a měření právních konstruktů, čímž obohacuje tradiční racionální přístup o empirické měření reálného stavu mezi obyvateli. Ačkoliv behaviorální právní věda není v klasické právní vědě příliš zakotvena, autoři textu se domnívají, že má potenciál vzbudit v právní vědě podobnou revoluci, jakou odstartovaly psychologické výzkumy intuice D. Kahnemana a A. Tverského v ekonomii, které de facto vytvořily novou vědní disciplínu behaviorální ekonomiku. [27]
V kontextu výzkumu právního vědomí tento přístup přímo vyžaduje tvorbu relevantních výzkumných metod s adekvátními psychometrickými vlastnostmi, jejichž aplikace na reprezentativní vzorek a následné užití pokročilých statistických postupů pro testování hypotéz umožní právním vědcům odhadovat reálnou úroveň právního vědomí (potažmo legitimity práva) mezi obyvateli. Autoři textu o téhle problematice psali výrazně detailněji v jiné své práci, kde zahrnuli rovněž úvahy přesahující rámec nejen jednoho kulturního regionu, ale demokratického právního systému jako takového, proto v tomto příspěvku nezachází do větších detailů. [28]
Takový přístup zprostředkuje právu schopnost reflektovat reálnou úroveň znalostí, vnímání, prožívání či postojů právních subjektů vůči právu samotnému, což legislativním orgánům umožní opírat se více o vědecké poznatky a nikoliv pouze o aktuálně převažující populistické, mnohdy iracionální a amatérské a přirozeně tedy většinou ne příliš kvalitní názory politiků či jiných zájmových skupin. Tento přístup rovněž může poskytnout exaktnější kritéria pro přezkum právních předpisů z hlediska jejich vnitřní legitimity či, Fullerovými slovy řečeno, vnitřní morálky práva. Může tak sloužit jako užitečný doplněk nejen moci zákonodárné, ale rovněž moci soudní při interpretaci a aplikaci práva, jakož i při ústavním přezkumu. Tento přístup se proto jeví jako kruciální především v demokratických společnostech, v nichž právo svou legitimitu, na rozdíl od jiných společností, usuzuje a priori z lidu.
Tyto potenciální přínosy můžeme zobecnit tím, že se na celý problém podíváme prismatem systémové teorie, [29] která na předmět svého zájmu nahlíží jako na systém snažící se pomocí svých funkcí udržet při životě tím, že se neustále přizpůsobuje měnícím se podmínkám ve svém okolí (tj. adaptabilita systému). Dle tohoto paradigmatu je podmínkou přežití právního řádu jeho schopnost přizpůsobovat se měnícím se ekonomickým, politickým, kulturním, hodnotovým a dalším podmínkám ve společnosti. Toho může docílit pouze tím způsobem, že bude schopen dostatečně rychle a přesně získávat informace o těchto měnících se podmínkách a požadavcích společnosti, jakož i o reakci společnosti na jeho vlastní změny. Právě toto získávání informací zajišťují v systémech obecně funkce vstupu (input functions) resp. funkce zpětné vazby (feedback function). Autoři tohoto příspěvku mají za to, že právě tyto funkce do budoucna nejlépe zajistí pravidelná opakovaná empirická šetření právně-sociologických a právně-psychologických konstruktů, zejm. právního vědomí, v populaci.
Zároveň je však nutno podotknout, že autoři nezastávají bezbřehou víru ve vědecké poznatky a netvrdí, že by měly výsledky takovýchto empirických šetření nahrazovat jiné právní přístupy založené na racionálních úvahách, neboť i za předpokladu, že tato šetření budou objektivní a metodologicky správná, není vhodné absolutně a nekriticky přijímat „diktaturu vědy“. Tento přístup je pouze jednou částí mozaiky legitimity práva, kterou autoři nastínili v klasifikaci v první kapitole. Všechny složky legitimity práva lze totiž považovat za důležité, vzájemně se doplňující i kontrolující, což vytváří určitý systém brzd a protivah, který výrazně snižuje šanci vzniku např. vraždy schvalující empirické tyranie většiny nebo naopak pro občana nepochopitelné a složité striktně racionální sofokracie. Autoři pouze poukazují na to, že jedna z těchto složek, výzkum právního vědomí, je momentálně i díky podstatě demokratického systému, nerozlišujícího příliš explicitně mezi zdrojem a vlastním obsahem legitimity práva, výrazně opomíjena. Pokud totiž nejsme schopni zjistit úroveň legitimity práva v očích občanů ani případné příčiny a důvody jejího poklesu, výrazně tím snižujeme adaptabilitu právního systému. To přirozeně může vést k tomu, že legitimita práva bude v očích obyvatel dále klesat, což může ve svém důsledku i ohrozit stabilitu systému jako celku.
Závěr
V tomto článku se autoři nejprve pokusili prostřednictvím tří dichotomií (tj. vnější vs. vnitřní; zdroje vs. vlastní obsah; ospravedlnitelnost vs. ospravedlněnost) klasifikovat pojem legitimity práva a vysvětlit, jakým způsobem a z jakých důvodů je legitimita práva chápána v tomto příspěvku. Následně autoři přednesli argumenty, na základě kterých je možné tvrdit, že vnitřní legitimita práva, zaměříme-li se na její vlastní obsah a přistupujeme-li k ní jako k ospravedlněnosti, je svým obsahem ekvivalentem právního vědomí, coby jednoho ze stěžejních pojmů právně-sociologických a právně-psychologických přístupů.
Odtud autoři vyvozují, že za předpokladu, že právní vědomí lze prostřednictvím interdisciplinárního přístupu zvaného „Behavioral Legal Science“ empiricky zkoumat za použití psychometrických metod, je možné získat poměrně zajímavá a užitečná empirická data, využitelná dále jako jeden ze zdrojů poznání při tvorbě a aplikaci práva, jakož i při přezkumu ústavnosti podústavního práva. Autoři jsou přesvědčeni, že výzkum právního vědomí a poznatky jím generované, resp. jejich začlenění do výše uvedených procesů, umožní legitimitu práva nejen přesněji zjišťovat, ale rovněž, postupně zvyšovat a tím lépe zajišťovat adaptabilitu a stabilitu nejen právního, ale i politického a společenského systému jako celku.
Text vznikl jako výstup z konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
[1] Viz např. HOBBES, T. Leviathan. Baltimore, USA: Penguin Books, 1968; LOCKE, J. Two Treatises on Civil Government. London, UK: G. Routledge and Sons, 1887.
[2] FULLER, L. L. The morality of law. New Haven, USA: Yale University Press, 1969.
[3] RADBRUCH, G. Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht. Süddeutsche JuristenZeitung, 1946, roč. 1, č. 5, s. 105–108; HART, H. L. A. Pojem práva. Praha, CZ: Prostor, 2010, s. 192 a násl.
[4] Podobné dělení lze najít např. u Lona Fullera, který v podobném kontextu mluví o tzv. vnitřní a vnější morálce práva, byť tedy vnější morálkou nerozumí pouze něco derivovaného od orgánů tvořících právo, ale jakékoliv vnější (tj. mimoprávní) zdroje požadavků pro právo (FULLER, op. cit.).
[5] GERLOCH, A. Teorie práva. Plzeň, CZ: Aleš Čeněk, 2013, s. 24.
[6] WEBER, M. Politics As a Vocation. Philadelphia, USA: Fortress Press, 1965.
[7] HOBBES, op. cit.; LOCKE, op. cit.; ROUSSEAU, J. J. The Essential Rousseau: The Social Contract, Discourse on the Origin of Inequality, Discourse on the Arts and Sciences, The Creed of a Savoyard Priest. New York: New American Library, 1974.
[8] KELSEN, H. Pure Theory of Law. Clark, USA: The Lawbook Exchange, Ltd., 2002.
[9] WEBER, op. cit.
[10] RAZ, J. The authority of law: Essays on law and morality. Oxford, USA: Oxford University Press, 2009; WEBER, op. cit.
[11] HABERMAS, J. Three normative models of democracy. Constellations, 1994, roč. 1, č. 1, s. 1–10.
[12] Volby sice lze vnímat jako legitimizační nástroj, nikoli však jako nástroj pro vlastní empirické měření legitimity práva. Na základě tohoto nástroje totiž legitimitu pouze nepřímo odhadujeme (prostřednictvím zpětné vazby, kterou občané hodnotí činnost dotčených orgánů za minulé funkční období) nikoli měříme (ve smyslu metodologicky propracovaného zjišťování postojů občanů k právu jako takovému).
[13] Alternativním možností je rozdělit přístupy k legitimitě práva do tří kategorií odpovídajícím právnímu pozitivismu, iusnaturalismu a právně-sociologické škole, jak to činí např. Aleš Gerloch. Pro naše účely však jak pozitivněprávní (tj. legitimita legalitou) tak přirozenoprávní (tj. legitimita hodnotami) přístupy spadají do stejné kategorie, neboť se stále zakládají na racionální-dedukci a nikoli na empiricko-induktivním přístupu (srov. GERLOCH, op. cit., s. 256).
[14] Velkou inspirací pro toto dělení byl autorům příspěvek Tomáše Sobka (SOBEK, T. Non-kognitivismus jako obrana proti nihilismu [přednáška na konferenci]. Brno: Weyrovy dny právní teorie 2019, 6. 6. 2019).
[15] V tomto kontextu je zajímavé poukázat na fakt, že Alexy vlastně částečně přijímá oba přístupy k legitimitě, když tvrdí že právo by mělo být jednak společensky efektivní (tj. ospravedlněnost) a jednak by se mělo vyhnout extrémním nespravedlnostem (tj. ospravedlnotelnost; viz ALEXY, R. Begriff und Geltung des Rechts. Freiburg im Breisgau, DE: Verlag Herder, 2016).
[16] EHRLICH, E. Grundlegung der soziologie des rechts. Berlin, DE: Duncker & Humblot, 1913.
[17] EWICK, P. a S. S. SILBEY. The common place of law: Stories from everyday life. Chicago, USA: University of Chicago Press, 1998; MERRY, S. E. Getting justice and getting even: Legal consciousness among working-class Americans. Chicago, USA: University of Chicago Press, 1990.
[18] KENNEDY, D. Toward an Historical Understanding of Legal Consciousness: The Case of Classical Legal Thought in America, 1850–1940. Research in Law and Sociology, 1980, roč. 3, č. 1, s. 3–24.
[19] Pro komplexní rozbor jednotlivých složek viz HORÁK, F. a D. LACKO. New contributions of multidisciplinary and empirical approach to the Legal Consciousness. The Lawyer Quarterly, 2019, roč. 1, č. 3., s. 247–260.
[20] Např. LAGESON, S. E. Crime data, the internet, and free speech: An Evolving legal consciousness. Law & Society Review, 2017, roč. 51, č. 1, s. 8–41; CAVANAGH, C. a E. CAUFFMAN. What they don’t know can hurt them: Mother’s legal knowledge and youth re-offending. Psychology, Public Policy, and Law, 2017, roč. 23, č. 2, s. 141–153; VILJOEN, J., R. ROESCH a P. ZAPF. An Examination of the relationship between competency to stand trial, competency to waive interrogation rights, and psychopathology. Law and Human Behaviour, 2002, roč. 26, č. 5, s. 481–506.
[21] FULLER, op. cit., s. 39.
[22] Zdůvodněním těchto principů tak nakonec nebude pouze existence určitých metaprávních morálních požadavků, které Fuller deduktivně objevil, ale právě potřeba, aby právo naplnilo svůj účel podřazování lidského chování pravidlům umožňujícím existenci, komunikaci a kooperaci v rámci společnosti (FULLER, op. cit., s. 145 a násl.).
[23] FULLER, op. cit., s. 40 a násl.
[24] Na takovéto limity právě narazil při snaze aplikovat své principy vnitřní morálky na skutečně fungující právo právě Lon Fuller, který se byl nucen smířit s tím, že jeho vnitřní morálka práva zůstane pouze součástí morálky aspirace, neboť nedosahuje dostatečné exaktnosti, aby mohla tvořit skutečně aplikovatelné a sankcionovatelné normy morálky povinnosti (FULLER, op. cit., s. 40 a násl.).
[25] Např. KOROBKIN, R. B. a T. S. ULEN. Law and behavioral science: Removing the rationality assumption from law and economics. California Law Review, 2000, roč. 88, č. 4, s. 1051–1144; SUNSTEIN, C. R., C. JOLLS a R. H. THALER. A Behavioral approach to law and economics. Stanford Law Review, 1998, roč. 50, č. 1, s. 1471–1550.
[26] BERNS, W. Law and behavioral science. Law and Contemporary Problems, 1963, roč. 28, č. 1, s. 185–212.
[27] Tedy posun od striktně racionálního homo oeconomicus k realitě více odpovídajícímu jedinci spoléhajícímu na intuici a podléhajícímu různým kognitivním biasům a heuristikám (pro přehled např. KAHNEMAN, D. Thinking, fast and slow. New York, US: Farrar, Straus and Giroux, 2011; THALER, R. Toward a positive theory of consumer choice. Journal of Economic Behavior & Organization, 1980, roč. 1, č. 1, s. 39–60; KAHNEMAN, D. a A. TVERSKY. Choices, values, and frames. New York, USA: Russell Sage Foundation, 2000).
[28] Viz HORÁK, LACKO, op. cit.
[29] Viz např. ALMOND, G. A. a G. B. POWELL Jr. Comparative Politics: A Developmental Approach. Boston, USA: Little, Brown, 1966.
Diskuze k článku ()