Právo, ideologie a globální rok 1968 jako konec jedné éry - část II.

Při srovnání konce 60. a konce 70. let tak příspěvek poukáže na přechod od dřívějších vizí ucelených kolektivistických projektů k zaměření na práva jednotlivce. Jako jedna z příčin tohoto přechodu a zároveň důsledků roku 1968 je zde vnímáno uprázdnění ideologického prostoru v souvislosti s kritikou starého „sociálně-regulativního“ systému a zároveň neúspěšnými pokusy o radikální politickou transformaci.

První část článku si můžete přečíst zde.

Soumrak utopismu a vítězství anti-autoritářského dědictví osmašedesátého 

Nyní si tedy můžeme ukázat, jak události roku 1968 vedly k převaze anti-autoritářské roviny nad rovinou utopickou. Začneme-li tentokrát na Východě, tak nejen v československém kontextu byla rozhodující srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy, která potlačila reformy pražského jara a zničila tím významný pokus o kolektivní projekt reformy formulovaný stále ještě v marxistických termínech. Mnozí intelektuálové však pracovali spíše s anti-autoritářským jazykem již během uvolňování poměrů v čase pražského jara a krátce před ním. Těm akt invaze nereformovatelnost komunismu shora či zevnitř strany již jen definitivně potvrdil. Anti-autoritářský jazyk se v těchto momentech zbavuje spojení se svým utopickým souputníkem. Obecně tak rok 1968 znamenal, slovy Leszka Kołakowského, „klinickou smrt marxismu v Evropě“ a vedl k nutnosti hledání nové nemarxistické pojmově teoretické základny.[26] Tou se postupně stala doktrína lidských práva a lidské důstojnosti, neboť jedním z poučení bylo pro hledající autory vycházející ze sutin pražského jara to, že společnost musí spočívat na morálních základech.[27]

V československém kontextu pak volbu nového pojmosloví výrazně ovlivnil také fakt, že z různých reakcí na invazi nakonec převládla ta, která znamenala nástup normalizace. Pokud totiž normalizační režim chápeme spíše jako depolitizovaný mocenský setrvačník nežli nositele revoluční ideologie, pak můžeme říci, že se jako opoziční strategie vůči němu nenabízela představa konkurenčního utopického projektu, ale naopak anti-autoritářská strategie zaměření na lidská práva. Ideologická bezobsažnost československé normalizace tak vybízela k tomu, aby v souvislosti s kritikou režimu byla používána morální dichotomie „život v pravdě“ proti „životu ve lži“. Klíčovým pro strategii vznikajícího československého disentu se stalo také to, že komunistické Československo v letech 1975-1976 podepsalo Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a ratifikovalo dva základní mezinárodní lidsko-právní pakty Organizace spojených národů. Deklarovalo tak respekt k principu legality, což však při přetrvávajícím porušování lidských práv podle Jiřího Přibáně představovalo „nejzranitelnější součást celého politického systému“. Režim se tímto ukázal jako nelegitimní, přičemž odhalení této nelegitimní podstaty „si vyžadovalo pohybovat se v rámci právního diskursu“.[28] Jak tedy shrnuje Jiří Přibáň, existenciální postoj se provázal s legalistickou strategií. Byl to slovník lidských práv, individualistický a anti-autoritářský, který se ukázal „jako výhodná strategie, jak toto existenciální volání zformulovat pro podmínky politického disentu“. Volba jazyka legality lidských práv však byla podle Přibáně především pragmatická, dissens zůstává ve svém jádru existenciální výzvou.[29] 

Pokud jde o dění na Západě, můžeme na konci 60. let pozorovat tříštění hlasu volajícího po výraznější politické transformaci. Například ve Francii to během květnových událostí roku 1968 vypadalo na nadějné a pro Západ vcelku netypické vytvoření široké aliance studentů a dělníků. Revoluční situace však nenastala, a to i proto, že reprezentanti dělníků ustoupili výměnou za zvýšení mezd. Utopická vize pak pohasla ve chvíli, kdy v červnových volbách s přehledem zvítězila pravice vedená prezidentem Charlesem de Gaullem.[30] Postupně dochází i k dezintegraci samotné nové levice a k osamostatňování hnutí reprezentující různé menšiny, což jde dobře vidět zejména v USA. Tam například hnutí za občanská práva hovořilo univerzalistickým jazykem převážně do formálně-právního ukončení rasové segregace v polovině 60. let, přičemž později začínají být výraznější skupiny hlásající spíše černošský nacionalismus. Podobně se z široké fronty nové levice vydělovaly feministky, které poukazovaly na mužskou dominanci v rámci hnutí, která nebrala v úvahu specifické ženské požadavky. Jak ostatně vzpomíná na konec 60. let tehdejší aktivista Todd Gitlin, tak nová levice vypadala jako silné masové hnutí zejména proto, že zde byla válka ve Vietnamu a nutnost jednotného postupu proti ní dočasně zakrývala vnitřní rozpory. Jenže štěpení podle rasy, genderu a sexuální orientace byla podle Gitlina tak silná, že k univerzalistickému jazyku již nebylo návratu.[31] 

Důležité je pro nás v otázce štěpení v rámci nové levice to, že na rozdíl od skeptiků Marcuseho typu považovali příslušníci různých menšin jako stále klíčový požadavek získání určitých práv. Jak však ukazuje Mariano Croce na příkladu hnutí za emancipaci homosexuálů, nebyla problematika kritiky či naopak nutnosti právního diskurzu původním důvodem pro zmíněné štěpení, ale spíše jeho důsledkem. Ještě na přelomu 60. a 70. let převažoval uvnitř tohoto hnutí univerzalistický a vně-systémový názor, že (hetero-) sexismus není samostatný fenomén, ale naopak strukturální součást společenského, ekonomického, politického a právního systému. Protože však byly hlas homosexuální menšiny a diskurz sexuality obecně uvnitř širšího hnutí nové levice marginalizovány, došlo již ke zmíněné dezintegraci. Kolaps původního širokého kolektivního projektu tak uzavřel prostor pro koordinovanou emancipační akci vně systému a nově osamoceným menšinovým skupinám tak nezbývalo než zdůraznit esencialistické kategorie, začít se chápat jako specifické kategorie subjektů a zvolit vnitro-systémovou strategii diskurzu práv.[32] Fragmentace tak vede pouze k omezeným cílům a výhodnosti boje uvnitř systému. V tomto případě navíc podle Croceho bývají potenciálně subverzivní akty jako dosažení možnosti stejnopohlavního manželství absorbovány existujícím sociokulturním kontextem, kde je poté homosexuální svazek legitimizován pouze v podobě tradičního monogamního soužití.[33] Štěpení v otázce práv bylo v podobném duchu od poloviny 80. let výrazněji reflektováno také v americké právní teorii, kdy na kritiku práv v rámci Critical Legal Studies reagovali jak některé směry právního feminismu, tak autoři a autorky hovořící z pozic rasy či etnicity. Právě ti viděli v diskurzu práv pro ně důležitý mobilizační potenciál i symbolickou moc.[34] 

Srovnání situace na Východě a na Západě tedy můžeme uzavřít tím, že fragmentace nové levice a přechod k politice identity v některých zemích na Západě vedly k oslabení utopické roviny přítomné v 60. letech podobně jako normalizace v Československu. V obou případech se jak u disidentů na Východě, tak u různorodých menšin na Západě ukázaly legalismus a důraz na jazyk lidských práv vhodnými strategiemi. Spolu se Samuelem Moynem pak můžeme říci, že během 70. let postupně začala na troskách dřívějších utopií povstávat „poslední utopie“, kterou se stala lidská práva. Lidská práva se stala přeživšími, a to také díky tomu, že v čase zkrachovalých politických utopií začala být vnímána právě jako morální alternativa.[35] Nejde tedy o to, že by byl jazyk práv v 70. letech nově objeven, ale spíše o to, že se i díky proměnám studenoválečného kontextu stává transnacionálním a že s oslabením utopického myšlení vzrostla nedůvěra k tomu propojit jej s širšími kolektivistickými projekty. Moyn tento posun ilustruje například na Leszkovi Kołakowském, který ještě v roce 1968 i po svém odchodu z Polska hovořil o nutnosti utopismu, aby se později v době vzkvétání lidsko-právního diskurzu vyslovil v tom smyslu, že žádný socialismus u moci lidská práva nebude nikdy respektovat.[36] 

Osmašedesátý jako přechodová fáze aneb co bylo nahrazeno 

Otázka, proč „poslední utopie“ lidských práv a další projevy individualismu jako například neoliberalismus v ekonomii či judicializace v právu nastoupily jako nové tendence v 70. letech poměrně rychle, však ještě není zodpovězena kompletně, pokud se blíže nepodíváme na to, jaký systém vlastně tyto nové tendence nahradily, chápeme-li „dlouhý osmašedesátý“ spíše jako přechodovou fázi, protože se nepodařilo uskutečnit jeho utopické momenty. Na tom, proti čemu bojovali, se totiž představitelé generace osmašedesátého poměrně dobře shodovali. Šlo o strukturu industriální společnosti, masovou a s fordistickou disciplinací práce, která byla v zásadě společná komunistickým i kapitalistickým zemím.[37] Rudi Dutschke a Hans-Jurgen Krahl to nazvali „integrálním etatismem“ charakteristickým prolínáním politiky a ekonomiky.[38] V návaznosti na Duncana Kennedyho lze onen starší nahrazený systém nazvat „sociálně-regulativní“. Právě do roku 1968 totiž Kennedy datuje konec převahy „sociálního“ momentu globalizace právního myšlení, který chápal právo progresivisticky jako účelový regulativní mechanismus. Typickými politickými nositeli tohoto momentu pak byly pro Kennedyho sociální demokracie, křesťansko-sociální či nacionalisticko-modernizační proudy.[39] Tyto politické směry můžeme s Immanuelem Wallersteinem doplnit také o různé p9doby staré levice, vedle zmíněné sociálně-demokratické také o komunistickou nebo národně-osvobozeneckou. Tyto původně rovněž anti-systémové politické směry však již v 60. letech v mnoha zemích držely v rukou státní moc, což podle Wallersteina znamenalo, že fungování systému již nemohlo být posuzováno podle slibů a cílů, ale podle reálných výsledků a praktik.[40] „Sociálně-regulativní“ či „průmyslově-administrativní“ systém byl tedy plně institucionalizován, přičemž právě v 60. letech vystoupily na povrch mnohé jeho rozpory. 

Právě vystižení rozporů „sociálně-regulativního“ systému a ostrá kritika staré levice jsou v námi zkoumaném historickém období snad nejdůležitější odkazy novo-levicového aktivismu. I díky této kritice ze strany nové levice, která ostatně postihla společensko-historické směřování, mohl Wallerstein nazvat rok 1968 „ideologickou hrobkou konceptu ‚vedoucí role‘ průmyslového proletariátu“ v sociálně-regulativním systému. Staré levici se také nepodařilo ukončit mnohé jiné než ekonomické nerovnosti ve společnosti.[41] Počínaje rokem 1968, jak připomíná například Dick Howard, tak už nešlo ženám nebo etnickým či sexuálním menšinám říkat, že jejich okamžité požadavky musí počkat do té doby, než proběhne všeobecná revoluce, která ukončí trápení všech. Období víry v revoluci „založenou na racionalistické a materialistické filozofii dějin bylo to tam“.[42]  

Také Kennedy zmiňuje zvláště „libertariánský“ (ve smyslu anglického „civil libertarianism“) rozměr výtek vůči staré levici, které poukazovaly na přílišnou moc expertů a byrokratizaci v oblastech jako pracovní či trestní právo, v kázeňských či zdravotnických zařízeních či v rámci sociálních programů, přičemž dodává, že pod touto kritikou se sjednotily jak nová levice, tak pravice. Libertariáni podle Kennedyho zdůrazňovali skrytě autoritářskou povahu těchto institucí a nedostatek procesních práv a záruk, post-strukturalistická kritika zase chápala sociálně-regulativní systém jako založený na disciplinační moci.[43] I zde tak můžeme uzavřít, že se nakonec plně projevil především individualistický a anti-autoritářský rozměr „dlouhého osmašedesátého“. Ovšem vzhledem k tomu, že utopické snahy nové levice nedospěly také kvůli dezintegraci širšího hnutí na konci 60. let k realizaci, došlo po tvrdé diskreditující kritice levice staré nakonec spíše k uprázdnění ideologického prostoru. V tomto uprázdněném prostoru pak, jak již bylo řečeno, začala hrát prim lidská práva a nové situace využil také nastupující neoliberalismus. Poměrně příkré vyjádření bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, že osmašedesátý je zodpovědný mimo jiné i za přebujelý finanční kapitalismus a „zlaté padáky“ pro vrcholné manažery[44], tak dává logiku možná spíše z pohledu onoho uprázdnění ideologického prostoru než z důvodu relativismu a cynismu, které podle Sarkozyho rok 1968 rovněž přinesl. 

Závěr 

Onen „dlouhý osmašedesátý“, jak se jím zvláště z pohledu historie tehdejších sociálních hnutí zabýval tento příspěvek, byl charakterizován dvěma rovinami – utopickou a anti-autoritářskou. Utopická rovina se projevovala snahou o širokou společensko-politickou transformaci, anti-autoritářská rovina byla zaměřena na emancipaci jednotlivce a měla dopad také v oblasti kultury. Jak utopická, tak anti-autoritářská rovina byly v průběhu druhé poloviny 60. let v poměrně rovnovážném vztahu, v některých případech se ukázaly jako vzájemně slučitelné, sledovat jsme však mohli i napětí, které mezi nimi bylo přítomné. Události roku 1968, zejména neúspěch pařížského května, dezintegrace západní nové levice směřující postupně k zaměření na politiku identity či vojenské potlačení pražského jara a následný nástup normalizace však vedly k potlačení utopického elementu. Univerzalistický kolektivismus byl zvláště ve své převládající marxistické podobě odmítnut. Na racionalisticko-materialististický utopismus cílily již hnutí roku 1968, s koncem 60. let však zkrachovaly i pokusy o propojení utopického jazyka s anti-autoritářským důrazem na revoluční osvobození jednotlivce. 

Rok 1968 se tak stává přechodovou fází, po níž početné skupiny začínají hledat nové pojmové zakotvení pro svůj anti-autoritářský jazyk. Ideologický návrat zpět k některé z podob „sociálně-regulativního“ systému pro tyto skupiny není řešením, jelikož tento systém se pro ně vyznačoval absencí jak anti-autoritářské, tak i utopické roviny. Navíc právě kritika starého systému a zvláště staré levice byla tím, v čem hnutí roku 1968 poměrně dobře uspěla. 

Nakonec tak nejprve disidenti na Východě a příslušníci různých menšin na Západě nacházejí jak z idealistických, tak z pragmatických důvodů své teoretické ukotvení v jazyku práv jednotlivce, tentokrát pojatého jako „poslední utopie“, která vlastně brání nástupu nových ucelených kolektivistických projektů. Jako takto interpretovaná, a tedy oddělená například od širších projektů redistribuce bohatství ve společnosti, se podle Moyna lidská práva ukázala dobře slučitelnými s neoliberalismem, který nastupoval jako převládající ekonomicko-politická doktrína západního světa rovněž na přelomu 70. a 80. let.[45] 

Otázkou související s naším vypořádáním se s odkazem roku 1968 tak je, jestli opět není možné propojit anti-autoritářský prvek s utopickým. Nakolik jde o chybějící alternativu lze usuzovat ze skutečnosti, že v současnosti nejviditelnější kritika toho, co například Nancy Fraser nazývá „progresivním neoliberalismem“, tedy „aliancí hlavních proudů nových sociálních hnutí (feminismu, antirasismu, multikulturalismu a LGBTQ) na straně jedné a špičkových sektorů byznysu založeného na službách (Wall Street, Silicon Valley a Hollywood) na straně druhé“ přichází od pravicových populistů typu Donalda Trumpa.[46] Je-li progresivní neoliberalismus mimo jiné i důsledkem uprázdnění ideologického prostoru po roce 1968, je současný pravicový populismus nikoli návratem do 60. let, ale naopak reakcí, která zpochybňuje jak utopické, tak anti-autoritářské prvky přítomné v diskurzu „dlouhého osmašedesátého“. Oživení některých pojmových kategorií významných pro druhou polovinu 60. let, samozřejmě při přizpůsobení jejich formy a obsahu současné situaci, může být vůči pravicovému populismu zajímavou politickou protiváhou.

---

[26] ABRAMS, op. cit., s. 181, 184. 

[27] TISMANEANU, op. cit., s. 17, 11. 

[28] PŘIBÁŇ, Jiří. Disidenti práva: o revolucích roku 1989, fikcích legality a soudobé verzi společenské smlouvy. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s. 215–217. 

[29] Ibid., s. 70–71.Sekce: Právo, ideologie a politická kultura 191 

[30] ABRAMS, op. cit., s. 182. 

[31] GITTLIN, Todd. The Left, Lost in the Politics of Identity. Harper’s Magazine, September 1993, s. 19–20. Dostupné také z: https://harpers.org/archive/1993/09/the-left-lost-in-the-politics-of-identity/ [cit. 26. 6. 2018].192 

[32] CROCE, Mariano. From gay liberation to marriage equality: A political lesson to be learnt. European Journal of Political Theory, 2018, Vol. 17, no. 3, s. 286–288. 

[33] Ibid., s. 289, 292-293. 

[34] WILLIAMS, Patricia a James R. HACKNEY. Critical Race Theory/Law and Literature: Patricia Williams (interview). In: HACKNEY, James R. Legal intellectuals in conversation: reflections on the construction of contemporary American legal theory. New York: New York University Press, 2012, s. 123. 

[35] MOYN, Samuel. The last utopia: human rights in history. Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press, 2010, s. 4–5.Sekce: Právo, ideologie a politická kultura 193

[36] MOYN, Samuel. The last utopia: human rights in history. Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press, 2010, s. 167. 

[37] MAIER, op. cit., s. 430. 

[38] MÜLLER, op. cit., s. 79. 

[39] KENNEDY, Duncan. Three Globalizations of Law and Legal Thought: 1850–2000. In: TRUBEK, David M. a Alvaro SANTOS. The New Law and Economic Development: A Critical Appraisal. New York: Cambridge University Press, 2006, s. 21–22, 39.194 

[40] WALLERSTEIN, Immanuel. 1968, Revolution in the world-system: Theses and queries. Theory and Society, 1989, Vol. 18, no. 4, s. 434–435. 

[41]  Ibid., s. 437–438. 

[42] HOWARD, Dick. In Search of a New Left. In: TISMANEANU, op. cit., s. 63. 

[43] KENNEDY, op. cit., s. 61–62.Sekce: Právo, ideologie a politická kultura 195 

[44] MÜLLER, op. cit., s. 75.196 

[45] MOYN, Samuel. Human Rights Are Not Enough. The Nation, April 9, 2018. Dostupné z: https://www.thenation.com/article/human-rights-are-not-enough/ [cit. 9. 7. 2018]. 

[46] FRASER, Nancy. Konec progresivního neoliberalismu. Alarm [online]. 6. 1. 2017. Dostupné z: https://a2larm.cz/2017/01/konec-progresivniho-neoliberalismu/ [cit. 9. 7. 2018].Sekce: Právo, ideologie a politická kultura 197 

---

Literatura

• ABRAMS, Bradley. From Revisionism to Dissent: The Creation of Post- Marxism in Central Europe after 1968. In: TISMANEANU, Vladimir (ed.). Promises of 1968: Crisis, Illusion, and Utopia. Budapest: Central European University Press, 2011, s. 179–196. 

• ARENDT, Hannah. O násilí. (1970) 2. vyd. Praha: Oikoymenh, 2004.

• BACZKO, Bronisław. The Shifting Frontiers of Utopia. The Journal of Modern History, 1981, Vol. 53, no. 3, s. 468–476. 

• CROCE, Mariano. From gay liberation to marriage equality: A political lesson to be learnt. European Journal of Political Theory, 2018, Vol. 17, no. 3, s. 280–299. 

• FRASER, Nancy. Konec progresivního neoliberalismu. Alarm [online]. 6. 1. 2017. Dostupné z: https://a2larm.cz/2017/01/ konec-progresivniho-neoliberalismu/ 

• GITTLIN, Todd. The Left, Lost in the Politics of Identity. Harper’s Magazine, September 1993, s. 16–20. Dostupné také z: https://harpers.org/ archive/1993/09/the-left-lost-in-the-politics-of-identity/ 

• HOWARD, Dick. In Search of a New Left. In: TISMANEANU, Vladimir (ed.). Promises of 1968: Crisis, Illusion, and Utopia. Budapest: Central European University Press, 2011, s. 55–64. 

• HOWE, Irving. New Styles in ‘Leftism‘. Dissent, Summer 1965, Vol. 12, s. 295–317. 

• KENNEDY, Duncan. Three Globalizations of Law and Legal Thought: 1850-2000. In: TRUBEK, David M. a Alvaro SANTOS. The New Law and Economic Development: A Critical Appraisal. New York: Cambridge University Press, 2006, s. 19–73. 

• LAING, R. D. The Obvious. In: COOPER, David (ed.). The Dialectics of Liberation. (1968) London: Verso, 2015, s. 13–33 (e-book 12-28). 

• MAIER, Charles S. Conclusion: 1968 – Did It Matter? In: TISMANEANU, Vladimir (ed.). Promises of 1968: Crisis, Illusion, and Utopia. Budapest: Central European University Press, 2011, s. 413–433. 

• MARCUSE, Herbert. The End of Utopia. (1967) Dostupné z: https://www. marxists.org/reference/archive/marcuse/works/1967/end-utopia.htm. 

• MARCUSE, Herbert. Liberation from the Affluent Society. In: COOPER, David (ed.). The Dialectics of Liberation. (1968) London: Verso, 2015, s. 175–192 (e-book 140-152). 

• MARCUSE, Herbert. An Essay on Liberation. Boston: Beacon, 1969.198 

• MICHNIK, Adam a Daniel COHN-BENDIT. Anti-authoritarian Revolt: A Conversation with Daniel Cohn-Bendit. (1987) In: MICHNIK, Adam a Irena GRUNDZIŃSKA GROSS (eds.). Letters from freedom: post-cold war realities and perspectives. Berkeley: University of California Press, 1998, s. 29–67. 

• MOYN, Samuel. The last utopia: human rights in history. Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press, 2010. 

• MOYN, Samuel. Human Rights Are Not Enough. The Nation [online]. April 9, 2018. Dostupné z: https://www.thenation.com/article/ human-rights-are-not-enough/ 

• MÜLLER, Jan-Werner. What Did They Think They Were Doing? The Political Thought of (the West European) 1968 Revisited. In: TISMANEANU, Vladimir (eds.). Promises of 1968: Crisis, Illusion, and Utopia. Budapest: Central European University Press, 2011, s. 73–102. 

• PATOČKA, Jan. Inteligence a opozice. (1968) In: PATOČKA, Jan, Karel PALEK a Ivan CHVATÍK (eds.). Češi: [soubor textů k českému myšlení a českým dějinám] I. Praha: OIKOYMENH, 2006, s. 233–249. 

• PELIKÁN, Jiří. The Struggle for Socialism in Czechoslovakia (interview). (1971) In: MULHERN, Francis (ed.). Lives on the Left: A Group Portrait. London: Verso, 2011, s. 29–66 (e-book 54-90). 

• PŘIBÁŇ, Jiří. Disidenti práva: o revolucích roku 1989, fikcích legality a soudobé verzi společenské smlouvy. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. 

• SOŁTAN, Karol Edward. The Divided Spirit of the Sixties. In: TISMANEANU, Vladimir (ed.). Promises of 1968: Crisis, Illusion, and Utopia. Budapest: Central European University Press, 2011, s. 131–154. 

• SRNICEK, Nick a Alex WILLIAMS. Inventing the future: postcapitalism and a world without work. Revised and updated edition. London: Verso, 2016. 

• STROPNICKÝ, Matěj. Myslet socialismus bez tanků: svoboda slova ve střed/tu zájmů československého roku 1968. Praha: Scriptorium, 2013. 

• SUK, Jiří. The Utopian Rationalism of the Prague Spring of 1968. The American Historical Review, 2018, Vol. 123, no. 3, s. 764–768. 

• The Port Huron Statement (1962). New York: Students for a Democratic Society, 1964. Dostupné také z: http://www.progressivefox.com/misc_ documents/PortHuronStatement.pdfSekce: Právo, ideologie a politická kultura 199 

• TISMANEANU, Vladimir. Introduction. In: TISMANEANU, Vladimir (ed.). Promises of 1968: Crisis, Illusion, and Utopia. Budapest: Central European University Press, 2011, s. 1–18. 

• WALLERSTEIN, Immanuel. 1968, Revolution in the world-system: Theses and queries. Theory and Society, 1989, Vol. 18, no. 4, s. 431–449. 

• WILLIAMS, Patricia a James R. HACKNEY. Critical Race Theory/Law and Literature: Patricia Williams (interview). In: HACKNEY, James R. Legal intellectuals in conversation: reflections on the construction of contemporary American legal theory. New York: New York University Press, 2012, s. 113–127.