Materiální stránka procesní činnosti stran - III. část

Otázka vzájemného poměru aktivity soudu a stran je ve sporu v podstatě jednoznačně řešena naukou o zásadě projednací (srov. v nesporném řízení zásadou vyšetřovací). Jsou zastávána různá, navzájem odlišná stanoviska o povaze a funkci předmětu sporu, ačkoliv je zřejmé, že tento pojem musí být jednoznačně vymezen i v zájmu hlubšího objasnění vzájemného vztahu procesních úloh soudu a stran.[1]

Právnická fakulta, Univerzita Karlova, Praha, Česká republika

Předchozí části dostupné zde a zde

Materiální (a procesní) aktivita stran 

Otázka vzájemného poměru aktivity soudu a stran je ve sporu v podstatě jednoznačně řešena naukou o zásadě projednací (srov. v nesporném řízení zásadou vyšetřovací). Jsou zastávána různá, navzájem odlišná stanoviska o povaze a funkci předmětu sporu, ačkoliv je zřejmé, že tento pojem musí být jednoznačně vymezen i v zájmu hlubšího objasnění vzájemného vztahu procesních úloh soudu a stran.[1]

Ve sporném procesu bude soud zjišťovat skutkový stav na základě tvrzení jednotlivých stran za pomoci důkazů, které k jejich prokázání označily. Až na výjimky je nepřípustný takový postup soudu, který se ex officio pustí do vyšetřování skutkového stavu, tedy vlastní aktivní činností si doplňuje poznatky o rozhodných skutečnostech, přičemž sám vyhledává vhodné důkazy, jejichž provedením si ověřuje svoje předpoklady o skutkovém stavu.[2]

S ohledem na projev projednací zásady si strany musí uvědomit, že rozhodné skutečnosti jsou dány hmotněprávní normou, jejíž aplikace přichází v konkrétním případě v úvahu.[3] Vlastní právní posouzení uplatněného nároku by tedy každá ze stran měla učinit zejména proto, aby byla schopna přednést skutkovou verzi a navrhnout důkazy k jejich prokázání s tím, že zároveň nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní.[4] Nepodaří-li se rozhodnou skutečnost stranám prokázat, vystavují se riziku neúspěchu ve věci. Tento následek vyplývá z toho, že se soud nedozví určitou rozhodnou skutečnost, anebo že se ji sice dozví, ale nebude prokázána.[5]

Brání-li se žalovaný proti žalobě jen ve směru formálním (procesním), nezabývá se vůbec podstatou a oprávněností žalobou uplatněného nároku.[6] Touto obranou vlastně sleduje to, aby se soud věcí vůbec meritorně nezabýval. Lze souhlasit s Václavem Horou (1932), že s takto omezeným polem obranné činnosti nelze vždy účinně vystačit.[7] V některých případech tu totiž může absentovat možnost tvrdit určitý nedostatek procesních podmínek; v jiných situacích bude třeba, aby se žalovaný k meritu věci vyjádřil (srov. kvalifikovanou výzvu dle § 114b o. s. ř.); jindy konečně bude žalovaný povinen se k věci vyjádřit a nabídnout tvrzení a důkazy, když s procesními obranami neobstál.

Mezi stranami jde o tzv. spor o právo. Sporné řízení zahajuje žalobce podáním žaloby, ve které tvrdí rozhodné skutečnosti a nabízí soudu k jejich prokázání konkrétní důkazy. Již tím se naplňuje materiální stránka procesní činnosti stran. Když žalobce takto vyložil skutkový i právní podklad svého uplatněného nároku, přichází prostor pro žalovaného, aby se proti tomuto nároku bránil. Obsah obrany může být vzhledem k okolnostem různý. Odvrátíme-li pozornost od obrany (jen) procesní, z materiálního pohledu musí žalovaný svoji pozornost obrátit především ke skutkovému ději, který se mezi žalobcem a žalovaným v minulosti udál a z něhož právě žalobce vyvozuje svůj žalobou uplatněný nárok.[8] Tato obrana může in concreto spočívat zejména v popření nároku (ať už jednotlivých skutečností, nebo skutkového děje celkově), přičemž se žalovaný nemusí omezit pouze na negaci žalobních tvrzení (nebo i důkazů, které žalobce nabídl), ale může do procesu přinést svá vlastní tvrzení a důkazy. Tímto postupem bude žalovaný sledovat zamítnutí žaloby, ať už úplné nebo částečné. I zde platí, že bude-li žalovaný tvrdit rozhodné skutečnosti, tíží jej obě břemena tvrzení a důkazní.

Samotné právní posouzení je věcí soudu, který není vázán právním názorem ani jedné strany. Pokud soud dospívá k závěru, že o určité, z hlediska právního rozhodné, skutečnosti není buď vůbec nic tvrzeno, nebo sice tvrzeno je, ale zůstává neprokázána, nemůže si soud mezeru ve skutkovém stavu doplnit z vlastní iniciativy, ale musí poučit účastníky o tom, že taková mezera existuje, kdo z účastníků má povinnost ji vyplnit, a jaké důsledky z toho vyplynou, pokud zůstane nevyplněna.[9] To odpovídá předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Pokud soud splní svoji poučovací povinnost[10], neměla by strana v konečném soudním rozhodnutí s překvapením zjistit, že to důležité pro meritum věci vlastně bylo něco jiného, něž čím se soud zabýval.

Žalovaný má také právo od své obrany upustit a nárok, který je proti němu uplatňován, uznat. Uznání je výrazem procesní aktivity žalovaného. Takový projev vůle žalovaného, vztahující se k uznání žalobcova nároku, má za následek, že soud odsoudí žalovaného na základě uznání, aniž by důvodnost nároku dále zkoumal.[11] Prohlásí-li žalovaný, že nárok uplatněný žalobou uznává, bere tím na sebe odpovědnost za výsledek sporu (břemeno tvrzení a břemeno důkazní), a soud je povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání.[12] Žádný procesní úkon ze strany žalobce se nevyžaduje (srov. uznání žalobního nárok žalovaným jen zčásti viz § 153a o. s. ř.). Okolnost, že žalovaný nárok uznal, mu však nebere právo, aby se proti rozsudku pro uznání odvolal.[13]

Závěr 

Ve svém příspěvku vyjadřuji přesvědčení, že se sporný proces s ohledem na oprávněný společenský a právní požadavek efektivního projednání a rozhodnutí civilních věcí bez patřičné aktivity procesních stran jen stěží obejde. Stejně jako bez aktivní role soudce. Soud je povinen v řízení postupovat předvídatelně a v součinnosti se stranami tak, aby soudní ochrana práv byla efektivní, a aby skutečnosti, které jsou mezi stranami sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny.

Z pohledu materiální stránky procesní činnosti stran platí následující. Na jedné straně žalobce rozvine činnost směřující k uznání jeho žalobou uplatněného nároku za oprávněný, na druhé straně bude žalovaný usilovat o zamítnutí žaloby soudem, pokud ovšem nárok neuzná. V těchto případech se mezi stranami rozpoutá tzv. spor o právo, který svého vyústění nalezne až v konečném soudním rozhodnutí (pokud ovšem sporná věc neskončí jinak, např. smírem). Ve směru formálním (procesním) se žalovaný podstatou a oprávněností nároku vůbec nezabývá.

Uzavírám proto, že s ohledem na výše uvedené je dnes uznávanou nezbytností procesní aktivita stran, která je ve spojení s odpovědností za výsledek sporu schopna napomoci k naplňování požadavku na poskytnutí účinné soudní ochrany těm, kteří se jí domáhají.


[1] MACUR, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: Acta Universitatis Brunensis Iuridica, 2002, s. 11.

[2] HROMADA, M. Poučovací povinnost v civilním procesu. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 14.

[3] Ibid.

[4] SEDLÁČEK, M. Pojetí účastenství v nalézacím a vykonávacím (exekučním) řízení, op. cit., s. 406.

[5] WINTEROVÁ, MACKOVÁ, op. cit., s. 77.

[6] HORA, op. cit., s. 198.

[7] Ibid., s. 198.

[8] Ibid., s. 199.

[9] HROMADA, op. cit., s. 14.

[10] Blíže ŠTEVČEK, M. Poučovacia povinnost súdu a koncentrácia civilního súdného konania po ostatnej novele OSP v prospektívnej anticipácii vývoja civilního procesního práva. In: LAVICKÝ, P. a J. SPÁČIL (eds.). Macurův jubilejní památník k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 82–83.

[11] HORA, op. cit., s. 203.

[12] SEDLÁČEK, M. Rozsudek pro uznání ve světle judikatury. Soudce, 2019, č. 7–8, s. 13.

[13] Ibid., s. 203


Literatura

BOBEK, M., Z. KÜHN a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. přepracované a aktualizované vyd. Praha: Auditorium, 2013, 496 s., ISBN 978-80-8728-435-3.

HORA, V. Československé civilní právo procesní. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 211 s. ISBN 978-80-7357-540-3.

HORA, V. Československé civilní právo procesní. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 442 s. ISBN 978-80-7357-540-3.

MACKOVÁ, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, 240 s. ISBN80-7179-457-0.

MACUR, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: Acta Universitatis Brunensis Iuridica, 2002, 203 s. ISBN 80-210-2824-6.

LAVICKÝ,P. a J. SPÁČIL (eds.). Macurův jubilejní památník k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macury. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 260s. ISBN 978-80-7357-542-7.

MAZÁK, J. a kol. Základy občianskeho procesného práva. IURA EDITION,spol.sr.o.,Bratislava,2009,897s.ISBN978-80-8078-275-7.

SEDLÁČEK, M. Rozsudek pro uznání ve světle judikatury. Soudce, 2019, č. 7–8, s. 13–18. ISSN 1211-5347.

SEDLÁČEK, M. Procesní podání v doktríně civilního procesu. In: SEDLÁČEK, M., T. STŘELEČEK a kol. Právní jednání a procesní úkony. Vzájemné vztahy a nové aspekty. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, vtisku.

SEDLÁČEK, M. Aktivita procesních stran. In: VEČEŘA, M., T. SOBEK,

J. KOKEŠOVÁ a M. HAPLA (eds.). Weyrovy dny právní teorie 2018. Brno: Acta Universitatis Brunensis Iuridica, 2018, s.  297–314.  ISBN 978-80-210-9066-8.

SEDLÁČEK, M. Kontradiktornost     ve      sporném     procesu.  In: ČAMDŽIĆOVÁ, S.  (ed.). Právo v globalizované společnosti.  Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2018. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2018, s. 248–255. ISBN978-80-88266-32-7.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.
Mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu