Úvod
Cílem tohoto článku je popsat způsob interpretace normativních modálních výrazů a jejich vzájemné vztahy. Jde zejména o vztahy tradičních výrazů povinnost, právo a svoboda, kterých se v právních předpisech užívá k vymezení vzájemných závazků v rámci právních vztahů, k výrazům přikázáno, zakázáno a dovoleno, které jsou více speciální a akcentují adresáty norem.
První kategorie normativních výrazů se dočkala největší pozornosti v anglosaské právní jurisprudenci,[1] druhá pak byla detailně analyzována v deontické (normativní) logice. [2] Ze srovnání výsledků bádání v obou těchto liniích, které v závěru dvacátého století vyústily do podoby konkurujících si axiomatických systémů, je pak zřejmé, že mezi oběma skupinami výrazů existují jednoznačné logické vztahy a vzájemná převoditelnost; to je důležité nejen z teoretického hlediska, ale mělo by být respektováno i právní praxí.
Inspirací k sepsání článku mi byla diskuse ohledně § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění do novely č. 310/2013 Sb., podle kterého „Operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla“. Toto ustanovení vzbudilo ve své době značnou pozornost, neboť řada podnikatelů přestala hradit složku ceny na podporu výroby energie s odůvodněním, že právo operátora trhu na úhradu ceny ještě nezakládá jejich povinnost cenu hradit, resp. že zákon žádnou povinnost cenu hradit nezná.
Tento názor nakonec zastávala většina právníků, kteří byli do případu zainteresováni, takže „rychlá novela“ č. 310/2013 Sb. přinesla legislativní změnu dotčeného ustanovení, resp. jeho přeformulování na povinnost odběratelů elektrické energie danou složku ceny hradit. Spor o to, zda v době před novelou existovala povinnost cenu hradit a v jakém rozsahu, se pak přenesl na orgány soudní moci.
Povinnosti, práva a svobody
Analýzou modálních výrazů používaných v právních předpisech a jejich vzájemnými vztahy se zabývala velmi intenzívně anglosaská pozitivistická jurisprudence, a to jak v období jejích zakladatelů (J. Bentham, J. Austin), tak v generaci jejích následovníků ve dvacátém století (H. L. A. Hart, J. Raz). Byť se nejednalo o úplně primární objekt zájmu těchto badatelů (tím byl vždy poměr mezi přirozeným a pozitivním právem), žádná jiná právní škola nepronikla do podstaty problému tak hluboko jako její představitelé.[3]
Z uvedených teoretiků je dnes v právní logice nejvýše ceněn Jeremy Bentham, a to zejména kvůli studii Of Laws in General, kterou napsal již někdy kolem roku 1782. Tato práce zůstala v jeho obrovské vědecké pozůstalosti zapomenuta a dočkala se prvního zveřejnění teprve v roce 1945. Širší zájem pak vzbudilo až její druhé vydání v roce 1970, realizované H. L. A. Hartem.[4]
V uvedené Benthamově studii i v některých jeho dalších dílech,[5] pokud je dnes čteme vybaveni poznatky moderní logiky, lze nalézt v základní podobě mnohé z toho, co se dá o relacích normativních výrazů vůbec říci. Bentham se věnoval nejen problémům na straně silnější normativní modality nutnosti, to je povinnostem, zákazům a příkazům, jejichž vztahy byly vždy relativně jasné, ale také vztahům mezi výrazy spojovanými se slabší deontickou modalitou možnosti, tj. vztahům mezi právy, svobodami a dovoleními, které jsou složitější.
Stručný popis Benthamovy koncepce je možné použít jako nástin problematiky vztahů povinností, práv a svobod, neboť právě na těchto třech pojmech je jeho teorie vybudována a ve svých principech nebyla překonána. Bentham používá pro normativní modality různá označení, nejčastěji však termíny: obligation, right to a service a liberty.
Základem Benthamovy právní teorie je termín obligation. Pojem povinnosti lze v jeho koncepci charakterizovat čtyřmi hlavními znaky. Zaprvé povinnosti mají v právním řádu primární postavení: „Obligations may exist without rights. Rights cannot exist without obligations”.[6] Zadruhé povinnosti lze specifikovat jako příkazy nebo zákazy: „Where the provision of the law is a command or a prohibition, it creates an offence… the law, in constituting any act of offence, is said to impose thereby an obligation on the person in question not to perform it“.[7] Zatřetí příkazy a zákazy jsou navzájem převoditelné: „A mandate prohibiting drunkenness may without anychange in its import be converted into a law commanding sobriety“.[8]
Čtvrtý aspekt povinnosti už Bentham nevyjadřuje výslovně, nicméně ho lze dovodit ze širší charakteristiky fungování právního řádu, totiž že povinnosti mají charakter vztahu. Kromě adresáta normy totiž vždy existuje i osoba, v jejíž prospěch (neprospěch) je dané jednání regulováno. Tato osoba nemusí být v právním ustanovení výslovně uvedena, může se v krajních případech jednat dokonce o stejnou osobu, které je adresována povinnost, ale přítomna je ve všech případech.
Druhým základním termínem Benthamovy koncepce je right to a service.[9] Tento pojem nereprezentuje v Benthamově teorii modalitu možnosti, jak by se mohlo zdát, naopak podobně jako termín obligation vyjadřuje normativní nutnost, jen s obráceným (inverzním) pořadím subjektů. Kde zákonodárce uděluje určitému subjektu A povinnost konat ve prospěch subjektu B, tam existuje právo subjektu B na konání od subjektu A. Požijeme-li příklad uváděný Benthamem a modifikovaný jinými autory:[10] mají-li rodiče povinnost vychovávat své děti, mají děti vůči rodičům právo na to být vychovány. Dané modální výrazy, resp. normy, které je obsahují, jsou při změně pořadí subjektů ekvivalentní, což znamená, že tyto normy logicky vyplývají jedna z druhé. Není proto podstatné, která z nich je v právním předpise obsažena, neboť druhou lze logicky odvodit.
Right to a service existuje ve dvou základních formách: v uvedené podobě right to a positive service, kde právu odpovídá příkaz konat, a ve formě right to a negative service, kde právu odpovídá příkaz nekonat (tj. zákaz konat).[11] Příkladem práva na nekonání může být norma stanovující právo vlastníka na to, aby jiné osoby nevstupovaly na jeho pozemek, která je ekvivalentní normě zakazující osobám odlišným od vlastníka vstupovat na pozemek.
Třetí základní termín Benthamovy koncepce liberty již souvisí s popisem normativní možnosti.[12] Bentham ho používá jako synonymum výrazu right tam, kde nechce mluvit o right to a service, který má charakter nutnosti, nýbrž o právu ve smyslu možnosti konání, tedy o dovolení.
I v případě svobody rozlišuje Bentham dva její typy: liberty naked a liberty vested.[13] Tyto termíny lze s ohledem na kontext, v jakém jsou zavedeny, předkládat jako svoboda přirozená (původní) a svoboda udělená (nabytá). Liberty naked se objevuje už před vznikem právního řádu a není doprovázena korespondující povinností jiného subjektu dané jednání strpět. Naopak liberty vested je s právním řádem bezprostředně spjatá, neboť právě ten uděluje subjektům povinnost respektovat svobodu jiných. Zatímco svoboda přirozená je prostým dovolením, svoboda udělená je kumulací dovolení subjektu A konat a příkazu subjektu B tomuto konání nebránit.[14]
Z kontextu Benthamova díla je pak zřejmé, že i v případě svobod je možné rozlišovat její aktivní a pasivní formu, tedy: liberty to act a liberty not to act.[15] Toto rozlišení vyplývá z Benthamova analogického členění povinností.[16]
Příkazy, zákazy a dovolení
Koncepce povinností, práv a svobod, založená J. Benthamem a rozpracovaná jeho následovníky, měla mnohostranný vliv. V oblasti logiky vyústila ve speciální větev, kterou její hlavní švédští představitelé, Stig Kanger a Lars Lindahl, označovali jako Logic of rights and obligations.[17] Její předností je to, že respektuje tradiční právní terminologii a také představu právníků o tom, jak právo funguje, totiž jako právní vztah dvou a více subjektů, jehož obsah tvoří vzájemná práva a povinnosti. Jak sám L. Lindahl připustil,[18] vypracování logiky práv a povinností bylo do značné míry konkurenčním projektem vůči deontické (normativní) logice, která je bytostně spojena s druhou triádou modálních výrazů, tedy s příkazy, zákazy a dovoleními.
Cílem deontické logiky, jejíž pojetí normativních modalit si lze také krátce představit, bylo vytvoření logického aparátu pro celou oblast „praktického rozumu“, tedy zmapování logického usuzování spojeného s jednáním člověka, primárně v oblasti etiky. Za jejího tvůrce je považován filozof a logik Georg Henrik von Wright, který publikoval své první práce v této oblasti na začátku padesátých let dvacátého století a zůstal po celou druhou polovinu dvacátého století nejvlivnějším teoretikem tohoto směru.[19]
Byť si směr udržel své stoupence v humanitních oborech, více zastánců si postupně získal mezi badateli v exaktních disciplínách, neboť výsledky logických zkoumání v oblasti jednání jsou stejně dobře využitelné jak v etice a právu, tak v oblasti počítačového programování a umělé inteligence. Základní idea deontické logiky ve Wrightových raných návrzích byla ve své podstatě velmi jednoduchá, neboť svou teorii založil na paralelách mezi nutností a možností deskriptivní (aletickou) a nutností a možností preskriptivní (deontickou).[20] První systémy deontické logiky tak vznikaly přebíráním poznatků z aletické logiky, což se ukázalo jako principiálně správné, v některých aspektech však přece jen složitější, než by se zdálo.[21] Šlo zejména o odvozovací pravidlo, podle něhož lze v aletické logice z modálních výroků odvozovat nemodální závěry, které v oblasti preskriptivního jazyka nefunguje. Zatímco z výroku „2 + 3 je nutně 5“ je možné odvodit výrok „2 + 3 je 5“, z normy „Dlužník je povinen (nutně) zaplatit věřiteli 5 mil. Kč“ nevyplývá výrok „Dlužník zaplatil věřiteli 5 mil. Kč“.
Sám von Wright své původní návrhy několikrát přepracoval a deontická logika si postupně vydobyla zásadní vliv v rámci právní logiky. Důvodem jejího úspěchu jsou mimo jiné jasně vymezené vztahy mezi normativními výrazy, které jsou založeny na analogiích s klasickou a aletickou logikou. K popisu těchto vztahů slouží následující varianta tzv. logického čtverce.[22]
Schéma č. 1
| PŘÍKAZ KONAT | PŘÍKAZ NEKONAT (ZÁKAZ KONAT) |
| DOVOLENÍ KONAT | DOVOLENÍ NEKONAT |
V horních rozích jsou umístěny výrazy vyjadřující deontickou nutnost (příkaz, zákaz), v dolní části se nachází dovolení reprezentující deontickou možnost. Vlevo jsou slovesa kladná, vpravo záporná. Výrazy jsou tedy rozmístěny podobně jako kvantifikující výroky v klasické logice, pouze s tím rozdílem, že obecnost je nahrazena nutností a částečnost možností. Ve srovnání s aletickou logikou jde o stejné rozmístění nutnosti a možnosti, jen o jinou modalitu. V tomto čtverci je pak možné vymezit pět základních druhů vztahů.
Ve vztahu ekvivalence jsou výrazy v jednotlivých rozích, jestliže se vyjádří vzájemně převoditelnými modálními výrazy, tedy příkaz konat jako zákaz nekonat nebo nedovolení nekonat, příkaz nekonat jako zákaz konat nebo nedovolení konat, dovolení konat jako nepřikázáno nekonat nebo nezakázáno konat, dovolení nekonat jako nepřikázáno konat nebo nezakázáno nekonat. Všechny tři modální výrazy jsou podle tohoto klíče navzájem převoditelné, takže i normy, které je obsahují, jsou odvoditelné jedna z druhé.
Ve vztahu nadřazenosti jsou výrazy v horních rozích k výrazům v dolních rozích, tedy příkaz konat a dovolení konat, zákaz konat a dovolení nekonat. Z normy obsahující příkaz konat je možné odvodit normu dovolující konání a z normy obsahují zákaz konat lze odvodit normu dovolující nekonání. V obou těchto případech usuzujeme od nutnosti k možnosti, opačným směrem postupovat nelze.
Zbylé tři vztahy jsou podstatné pro konstrukci normativního systému. Výrazy v horní části čtverce jsou v protivě (příkaz konat a zákaz konat), výrazy v protilehlých rozích jsou v protikladu (příkaz konat a dovolení nekonat, zákaz konat a dovolení konat). Pokud se normy v protivě nebo v protikladu stanou součástí normativního sytému, vzniká normativní spor. Výrazy ve spodní části (dovolení konat a dovolení nekonat) se kříží, tedy jejich současný výskyt v normativním systému se z čistě logického hlediska nevylučuje.
Pokračování článku naleznete na portálu Právní prostor.cz v příštích dnech.
Literatura
- BENTHAM, Jeremy. Limits Of Jurisprudence Defined Being Part Two Of An Introduction To The Principles Of Morals And Legislation. New York, Columbia University Press, 1945, 358 s. Dostupné z: https://archive.org/ details/in.ernet.dli.2015.34299.
- BENTHAM, Jeremy. Of Laws in General. London: University of London, Athlone Press, 1970, 342 s. ISBN 0485132109.
- BENTHAM, Jeremy. The Works of Jeremy Bentham, vol. 3. (Usury, Political Economy, Equity, Parliamentary Reform). London, 1843, 622 s. Dostupné z: http:// oll.libertyfund.org/titles/bentham-the-works-of-jeremy-bentham-vol-3
- HOHFELD, Wesley Newcomb. Fundamental legal conceptions as applied in judicial reasoning and other legal essays. New Haven: Yale University Press, 1919 , 124 s. Dostupné z: https://archive.org/details/fundamentallegal00hohfuoft
- LINDAHL, Lars. Position and Change. A Study in Law and Logic. Dordrecht / Boston: D. Reidel Publishing Company, 1977, 299 s. ISBN 9027707871.
- SVOBODA, Vladimír. Logika pro Pány, Otroky a Kibice. Filosofický průvodce světem deontické logiky. Praha: Filosofia, 2013, 320 s. ISBN 978-80-7007-396-4.
- ŠTĚPÁN, Jan. Logika a právo. 2., dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, 128 s. ISBN 80-7179-872-X. WEINBERGER, Ota. Alternativní teorie jednání. Praha: Filosofia, 1997, 278 s. ISBN 80-7007-096-X.
- Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 8 Co 136/2017.
- Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Text vznikl jako výstup z konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
[1] Přehled přístupů jednotlivých autorů této školy k danému tématu viz: LINDAHL, Lars. Position and Change. A Study in Law and Logic. Dordrecht / Boston: D. Reidel Publishing Company, 1977, s. 3–65. ISBN 9027707871.
[2] Přehled jednotlivých teorií deontické logiky viz: ŠTĚPÁN, Jan. Logika a právo. 2., dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 62–97. ISBN 80-7179-872-X; právní pohled na deontickou logiku viz: WEINBERGER, Ota. Alternativní teorie jednání. Praha: Filosofia, 1997, s. 280. ISBN 80-7007-096-X; filozofický pohled na deontickou logiku viz: SVOBODA, Vladimír. Logika pro Pány, Otroky a Kibice. Filosofický průvodce světem deontické logiky. Praha: Filosofia, 2013, 320 s. ISBN 978-80-7007-396-4.
[3] Kromě uvedených autorů patří do dané linie myšlení ještě americký právník Wesley Newcomb Hohfeld (1879–1918), který je autorem studie Fundamental legal conceptions as applied in judicial reasoning and other legal essays. New Haven: Yale University Press, 1919. Dostupné z: https://archive.org/details/fundamentallegal00hohfuoft .
[4] BENTHAM, Jeremy. Of Laws in General. London: University of London, Athlone Press, 1970, 342 s. ISBN 0485132109.
[5] Druhá Benthamova práce z roku 1782, která se věnuje stejným otázkám: BENTHAM, Jeremy. Limits Of Jurisprudence Defined Being Part Two Of An Introduction To The Principles Of Morals And Legislation. New York, Columbia University Press, 1945, 358 s. Dostupné z: https://archive.org/details/in.ernet.dli.2015.34299
[6] BENTHAM, Jeremy. The Works of Jeremy Bentham, vol. 3. (Usury, Political Economy, Equity, Parliamentary Reform). London, 1843, s. 218. [cit. 15. 7. 2018]. Dostupné z: http://oll. libertyfund.org/ titles/bentham-the-works-of-jeremy-bentham-vol-3
[7] BENTHAM, 1970, op. cit., s. 121.
[8] BENTHAM, 1945, op. cit., s. 180.
[9] BENTHAM, 1945, op. cit., s. 72 a násl.
[10] ŠTĚPÁN, op. cit., s. 113.
[11] BENTHAM, 1945, op. cit., s. 72.
[12] BENTHAM, 1945, op. cit., s. 59.
[13] BENTHAM, 1843, op. cit., s. 218. Zrovna v tomto citovaném místě používá Bentham výraz right, z popisu je však zřejmé, že jde o liberty.
[14] To lze vyjádřit i tak, že udělená svoboda je kumulací svobody subjektu A jednat a práva subjektu A na to, aby subjekt B nebránil tomuto jednání. Viz: LINDAHL, op. cit., s. 17.
[15] LINDAHL, op. cit., s. 47.
[16] BENTHAM, 1843, op. cit., s. 159.
[17] LINDAHL, op. cit., s. 19. Uvedený název není názvem teorie v pravém smyslu slova, jde spíše o její popis, který uvedení autoři sami používali.
[18] LINDAHL, op. cit., Preface, s. 1.
[19] Popis Wrightových systémů deontické logiky viz: ŠTĚPÁN, op. cit., s. 68–81.
[20] Popis výstavby Wrightových systémů deontické logiky viz: SVOBODA, op. cit., s. 39 an.
[21] Popis „úskalí“ deontické logiky viz: SVOBODA, op. cit., s. 53–81, WEINBERGER, op. cit., s. 17–42.
[22] ŠTĚPÁN, op. cit., s. 65.
Diskuze k článku ()