Kritické poznámky k současnému třídění forem státu a vlády - část I.

Příspěvek si klade za cíl kriticky pohlédnout na současné třídění forem státu a forem vlády. Za tímto účelem jsou v příspěvku vymezeny základní pojmy, jejichž definice dále slouží jako pozadí pro pojmy forma státu a forma vlády. V příspěvku je také stručně nastíněna genese a vývoj obou pojmů a je učiněn pokus o identifikaci možných důvodů, proč jsou oba pojmy směšovány.

MK
Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Introductio[1]

Formy státu a formy vlády jsou něčím, s čím se každý státovědec, právník, a nakonec i občan setkávají. Setkání to jsou často poměrně prostá a spočívají v pouhém, více či méně správném, použití termínu označujícího některou konkrétní formu státu či vlády. Každý se tak např. setkává na pravidelné bázi s termínem demokracie, ať už v tisku či rozhlase, nebo v běžném hovoru. V oboru státovědy se s formami státu a vlády lze setkat na vědecké úrovni. Vědecké poznání mimo jiné systematizuje zjištěné poznatky, a badatel v oboru státovědy tak mj. kategorizuje a třídí formy státu, případně formy vlády. Právě toto třídění je tématem tohoto příspěvku. Výchozí thesí příspěvku je, že formy státu a vlády jsou tříděny a že v tomto třídění existují zmatky vedoucí k theoretickým záměnám a praktickým omylům. Skutečnost, že zmatky existují, lze nahlédnout při pohledu snad do každé publikace, která se nějakým způsobem věnuje státovědě. Píše se v nich o monarchiích, demokraciích, aristokraciích, tu o republikách v jejich různých podobách, o autokraciích, despociích a podobně. Kdy se mluví o formě státu a kdy o formě vlády, to zůstává nejasné. Vedle těchto pojmů se objevují další, jako např. státní zřízení, státní režim či typ státu. Když se řekne: parlamentní demokracie – co to je? Když se řekne: demokratický právní stát – co to je? Cílem příspěvku je jednak na tento problém poukázat a pokusit se o jeho analysu, jednak načrtnout dělící linii mezi oba pojmy a tím přispět k odstranění pojmového zmatení. V příspěvku tak budou stručně definovány některé základní pojmy, následně bude popsán vznik a vývoj pojmů a fenoménů forma státu a forma vlády, a konečně bude ukázáno, jak a proč dochází k jejich zaměňování.

Některé právní a filosofické pojmy

Protože tento text je především pokusem o konceptuální analysu, jeví se vhodným při zkoumání pojmů forma státu a forma vlády vymezit některé základní pojmy, zejména pojem formy, pojem státu a pojem vlády. Je zřejmé, že každé z těchto předběžných vymezení nebude vyčerpávající, na nevelkém rozsahu této práce takové ani být nemůže. Je-li také uváženo, že pojem je „jednotné myšlenkové označení určité věci, které je obsahově úplné a formálně přesné“[2], ukáže se, že některé nejasnosti stran zkoumaných pojmů vyplývají již z nejasností o obsahu a rozsahu pojmů základních.

Forma

Slovo forma je latinského původu a znamená tvar, podobu či vzhled. Je-li tedy hovořeno o formě něčeho, je hovořeno o tom, jak daná věc vypadá, jaký má tvar a vzhled. Filosofický problém formy, tedy co forma je a jakým způsobem existuje, je znám nejméně od Platóna a jeho nauky o idejích a snad dodnes není uspokojivě vyřešen, to, že se však jedná o nějaký tvar či podobu, není problematické. Lze konstatovat, že v kontextu tří zde zkoumaných pojmů je tento problematický nejméně. Je-li hovořeno o formě státu a formě vlády, je myšleno prostě to, jak stát, resp. vláda, vypadají, jaký mají tvar či podobu; otázka, existuje-li jakási původní forma státu či vlády je v zásadě vynechána.[3]

Stát

Pojem státu je o poznání komplikovanější. V dějinách státovědy dlouho neexistoval ani samotný termín stát. V řecké filosofii, která se pravděpodobně jako první systematicky věnovala státovědě, se používal termín polis, tedy obec, který označoval městské státy starověké Hellas. Termín obec znala i římská filosofie, která mluvila o civitas; vedle tohoto termínu znala slova jako res publica a podobně. V dalších státovědných úvahách se rovněž případně pro označení toho kterého útvaru používal termín označující tu kterou formu státu – tak například království. Termín stát[4] použil jako první pravděpodobně italský učenec Niccolò Macchiavelli, když ve svém knížecím zrcadle říkal, že úkolem vládce je mantenere lo stato[5], přičemž už neměl na mysli status či stav, ale jakousi entitu. Tak jako dlouho neexistoval termín stát, tak ani neexistoval moderní pojem státu, jak je znám dnes. Stát (či obec) byl buď společenstvím lidí (či občanů), případně byl spojován s vládnoucí mocí, v extrémním případě s postavou vládce.[6] Bylo tomu až v díle Thomase Hobbese, kde se začal rýsovat pojem moderního státu, státu založeného na právu, odděleného od vládnoucí moci i od obyvatelstva, pojem státu jako právnické osoby.[7]

Stát lze v zásadě chápat ve dvou rovinách. V první rovině je stát sociálním zjevem; v takovém případě se popisuje jako sepětí několika prvků – státního obyvatelstva, území a mocí vykonávanou nad obyvatelstvem a územím.[8]

V druhé rovině, rovině normativní, je stát chápán jako právní řád, a nic jiného.[9] Zřejmě z normativního chápání státu je možné odvodit pojem státu jako instituce.[10] Je zřejmé, že chápání státu je závislé na hledisku, které si zkoumající zvolí. Na tomto výběru je však následně závislé to, co je myšleno formou státu a jaký je její poměr k formě vlády.

Vláda

Na samém počátku vymezení pojmu vlády je třeba učinit krátkou poznámku. Slovem vláda lze myslet jednak vládnutí, tedy na poli státovědy řízení státu, jednak sbor osob řídících stát.[11] Ačkoli to nebývá výslovně řečeno, lze dovodit, že když je hovořeno o formách vlády, je uvažováno o vládě jako o řízení státu.[12] V tomto smyslu bude o vládě pojednáváno i v tomto pojednání.

Jestliže filosofické myšlení dlouhá staletí neznalo pojem státu, nelze totéž říci o pojmu vlády, se kterým se naopak pracuje již v antickém Řecku. Společnost, aby mohla existovat a plnit své úkoly, musí být řízena. Lze konstatovat, že jedním z impulsů pro vznik vlády byla potřeba organisace zemědělství a zavlažování ve starověké Mesopotámii.[13] O vládě mluví Platón, když obec připodobňuje k lodi, která potřebuje kormidelníka – tak i obec potřebuje někoho, kdo by ji vedl.[14] Stejně tak Aristotelés explicitně rozlišuje ovládající a ovládané[15]; podává také první systematické členění vlád. Je to ostatně řecký jazyk, který vládu klade za měřítko popisu státních zřízení a do jejich pojmenování, které je drženo dodnes, slovo „vláda“ vkládá. Dějiny politické filosofie jsou do jisté míry dějinami vývoje pojmu vlády, jejích podob a jejího vztahu k člověku. Vládou se obecně myslí výkon moci jednoho nad druhým, tedy působení vůle jednoho na vůli druhého se záměrem určit jeho chování. V kontextu státovědy se pak vládou myslí řízení státu, nebo také výkon moci uvnitř státu. V kontextu právnětheoretického zkoumání pojmu vlády je zajímavý názor normativních theorií. Tak František Weyr chápe pojem vlády normativně, když praví, že vládu nelze chápat jinak, než „jako tvorbu norem“.[16] Držitelem moci, vládcem, pak je normotvůrce. Tato juristická abstrakce dovoluje Weyrovi, jak bude dále ukázáno, rozlišovat státní formy prismatem autonomie a heteronomie.

Forma státu

Ačkoli první, kdo rozlišil státní útvary demokracii, oligarchii a monarchii, byl Hérodotos,[17] systematickou klasifikaci forem státu podává až Aristotelés. Ten rozlišuje celkem šest forem – podle počtu vládnoucích a podle jejich správnosti rozlišoval monarchii, aristokracii a politeiu jako dobré, a tyranii, oligarchii a demokracii jako špatné formy státu.[18] Ač je toto rozlišení objevné a správně klade za jedno z kritérií pro určení formy státu hledisko počtu vládnoucích, nejedná se o rozlišení, se kterým by si mohla státověda vystačit. Jedním z nedostatků je, že Aristotelés k hledisku počtu dává hledisko správnosti, což kritizuje mj. František Weyr jako nepřípustný metodologický synkretismus.[19]

Odstraněním hodnotícího kritéria však není zrušena tripartice, která zůstává státovědě celá další století a se kterými se pracuje v zásadě neproblematicky. Zpochybněna je až v učení Niccolò Macchiavelliho, který sice rovněž bere za základ početní kritérium, avšak původní tripartici precizuje do bipartice: monarchie a republika, tedy vůle státu je tvořena buď jedním, nebo vícerem.[20] Cenný je přínos myslitelů jako je Jean Bodin a Johannes Althusius. Zejména Jean Bodin právně diferencuje mezi pojmy forma státu a forma vlády.[21] Zpřesňuje také poznatek antické státovědy, když formuluje podstatu absolutní monarchie a vymezuje právní pojem státu.[22] K modernímu dělení forem státu otevírá cestu Georg Jellinek, který si všímá, že právně je státy třeba dělit podle způsobu tvorby jejich vůle. Ta se tvoříbuď psychologicky, přirozeně, nebo právnicky, uměle.[23] V prvním případě se jedná o vůli jedince, v druhém případě se vůle tvoří z volních aktů většího počtu osob. Právnicky tak Jellinek podkládá početní kritérium pro rozlišení forem státu a spolu s Macchiavellim staví základní protivu monarchie – republika.[24] Přínosem jeho nauky je, že původní ryze číselné kritérium rozvíjí, když navazuje na rozdíl mezi fysickou a právnickou osobou vládce, mezi fysickým a právním utvářením vůle. Kritérium už tak není, jestli vůli tvoří jeden, nebo dva lidé, ale zásadní rozdíl mezi způsoby tvoření této vůle.[25] Za základ moderní nauky o státních formách považuje členění na monarchie a republiky i František Weyr.[26] Protože je názoru, že stát je za jedno s právním řádem, spojuje toto členění státních forem s otázkou po normotvůrci, tedy po vládci. Postuluje tak dichotomii autonomie a heteronomie, kdy autonomie odpovídá demokracii, která je z povahy věci sebevládou, a naproti ní stojí heteronomie jako princip autokratické či monarchické státní formy.[27] Vedle členění na monarchie a republiky si však Weyr všímá i skutečnosti, že pro určení formy státu je neméně důležité, jedná-li se o stát jednoduchý či složený (sdružení států). Oba pak, Weyr i Jellinek, při dalším členění forem státu berou v potaz státní režim, tedy zejména otázku, nakolik je ve státě obsažen demokratický princip vládnutí.[28]

Dnes přijímanou definici obou pojmů přináší Jiří Boguszak. Ten o formě státu praví, že jí „rozumíme způsob organizace státní moci a režim jejího fungování.“[29] V tomto rámci rozlišuje tři složky: forma vlády, učlenění státu a státní režim.[30] Aby byla poznána forma státu jako celek, musejí být poznány všechny tři tyto složky. Je tedy možné konstatovat, že pro poznání podoby státu nestačí říci, že v něm existuje např. kabinetní demokracie. Vedle formy vlády je nutné poznat také jak je stát učleněn, tedy zejména je-li stát unitární, je-li federací či spolkovým státem, je-li centralizovaný či decentralizovaný, existuje-li v něm místní samospráva a jaké je její případné postavení apod. Konečně je třeba zkoumat státní režim, tedy jaký je režim fungování státní moci.[31] Ten je charakterizován zejména metodami vládnutí a metodami regulace soukromého života. Rozlišit lze základně demokratický, nedemokratický a smíšený režim fungování státní moci. Je skutečností, že poznatek antické státovědy, precisovaný Macchiavellim, je pro určení formy státu klíčový dodnes. Početní kritérium formování státní vůle, pozdější státovědou právně definované, zůstává základním pro rozdělení monarchie a republiky. Lze ovšem také konstatovat, že současná státověda si s tímto rozlišením nevystačí. Otevírá však prostor pro další tříbení pojmu forma státu, a snad i rozšíření jeho rozsahu. Poznatek, že pro určení formy státu je vedle kritéria tvorby vůle třeba také zjistit, jak je stát učleněn a jaký v něm funguje státní režim, by však nebyl možný bez utvoření moderního pojmu státu. S ním také bylo teprve možné odlišit od pojmu forma státu pojem forma vlády. Završit lze, že „forma státu reflektuje vnitřní strukturu obsahu státu a zároveň je vnějším vyjádřením jeho uspořádání.“ [32]

Formu státu lze nahlížet z hlediska relativně statického, kdy forma státu je zakotvena v právním řádu, zejména ústavních normách, a z hlediska relativně dynamického, kdy souvisí s politickou praxí.[33] Relativně statická forma státu je kategorií právní, relativně dynamická pak je kategorií politickou.[34] Forma státu jako právní kategorie se v zásadě dělí na monarchie a republiky.[35] Forma státu jako kategorie politická se dělí na autokracie a demokracie, tedy je-li státní moc vykonávána samovládou, či lidovládou.[36] Nejedná se však v tomto případě o třídění vyčerpávající; formy státu jsou mnohotvárné a je třeba zkoumat je nejen z hlediska formy vlády, ale, jak řečeno, i z hlediska jejich učlenění a státního režimu „a v různém spojení těchto prvků ve formě historicky konkrétního státu“[37]. Konečně lze konstatovat, že „obě kategorie forem státu mají v reálném životě státu zpravidla více druhových variant, nejčastěji kombinací.“[38]

Pokračování článku si můžete přečíst zde.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


Literatura:

  • ARISTOTELÉS. Politika. Praha: J. Otto, 1895.
  • ARISTOTELÉS. Politika I. Praha: Oikoymenh, 1999. ISBN 8086005925.
  • BODIN, Jean. Les six livres de la République. Un abrégé du texte de l‘édition de Paris
    de 1583. Paris: Librairie Génerale Française, 1993. [cit. 14. 7. 2017]. Dostupné online na http://classiques.uqac.ca/classiques/bodin_jean/six_livres_republique/bodin_six_livres_republique.pdf
  • BOGUSZAK, Jiří. Teorie státu a práva. I. díl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969.
  • GUMPLOWICZ, Ludwig. Dějiny theorií o státu. I. Doby starší. Praha: Karel Stanislav Sokol, 1911.
  • HÉRODOTOS. Dějiny. [cit. 14. 7. 2017]. Dostupné online na http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.01.0125
  • HOBBES, Thomas. Leviathan. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978072981069.
  • JELLINEK, Georg. Všeobecná státověda. Praha: Jan Laichter, 1906.
  • MACCHIAVELLI, Niccolò. Úvahy o vládnutí a o vojenství. Praha: Argo, 2005. ISBN 8072033913.
  • MONTESQUIEU, Charles Luis. O duchu zákonů. Praha: Oikoymenh, 2010.ISBN 9788072984053.
  • NEUBAUER, Zdeněk. Státověda a theorie politiky. Praha: Jan Laichter, 1947. Ottův slovník naučný. Díl 26. Praha: J. Otto, 1907.
  • PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. I. díl. Obecná státověda. Praha: Linde, 2007. ISBN 8072011413.
  • PINZ, Jan. Přirozenoprávní theorie a moderní právní stát. Nymburk: OPS, 2010. ISBN 9788087269084.
  • PINZ, Jan. Úvod do právního myšlení a státovědy. Praha – Nymburk: OPS, 2006. ISBN 8090377327.
  • PLATÓN. Ústava. Praha: Oikoymenh, 2005. ISBN 8072981420.
  • PLATÓN. Zákony. Praha: Oikoymenh, 2016. ISBN 9788072982141.
  • SEARLE, John. Construction of Social Reality. New York: The Free Press, 1995. ISBN 9780140235906.
  • SKINNER, Quentin. O státě. Praha: Oikoymenh, 2012. ISBN 9788072984466.
  • WEYR, František. Teorie práva. Praha: Orbis, 1936.

[1] Tento příspěvek/článek/stať byl(a) zpracován(a) s podporou finančních prostředků Univerzity Karlovy, SVV č. 260 359, na rok 2017.

[2] PINZ, Jan. Úvod do právního myšlení a státovědy. Praha – Nymburk, OPS, 2006, s. 27. ISBN 8090377327.

[3] Ne však zcela, např. ve filosofii státu byly jakési ideální typy státních zřízení zkoumány celkem běžně i byly hledány ve skutečném světě. Viz např. PLATÓN. Zákony 712e, kde je hovořeno o Krétě a Spartě, nebo De MONTESQUIEU, Charles Luis. O duchu zákonů. Praha: Oikoymenh, 2010, s. 182 an. ISBN 9788072984053, kde je za ideální typ státu popisována Anglie. V rámci tohoto pojednání je však činěno primárně zkoumání pojmu, nikoli fenoménu, a fysickým, resp. metafysickým otázkám o existenci forem státu a vlády nebude dále věnována pozornost.

[4] Samotné slovo stát (angl. state, něm. der Staat, it. lo stato, fr. état) pochází z latinského status, které znamenalo stav a římské právo ho používalo zejména v kontextu osobního stavu (např. status civilis). Teprve později došlo k posunu používání tohoto slova do statusu vladaře jakožto status maiestatis; až poté získalo i význam „stát“. Viz SKINNER, Quentin. O státě. In: SKINNER, Quentin. O státě. Praha: Oikoymenh, 2012, s. 10 an. ISBN 9788072984466. K dějinám označování státních útvarů viz také JELLINEK, Georg. Všeobecná státověda. Praha: Jan Laichter, 1906, s. 133 an.

[5] Česky: udržení státu. V českém překladu Macchiavelliho Vladaře se však používají jiné termíny, např. koruna. Viz např. věta „Od nového vladaře se nemůže čekat samá dobrota. (…) když není zbytí a žádá si to zájem koruny.“ MACCHIAVELLI, Niccolò. Vladař. In: MACCHIAVELLI, Niccolò. Úvahy o vládnutí a o vojenství. Praha, Argo 2005, s. 57. ISBN 8072033913. Českým „žádá si to zájem koruny“ je zde poněkud básnicky přeloženo italské per mantenere lo stato.

[6] Známý je v tomto kontextu výrok Ludvíka XIV. „Stát jsem já.“

[7] K tomu viz HOBBES, Thomas. Leviathan. Praha: Oikoymenh, 2009, s. 9. ISBN 978072981069; kde Hobbes uvádí, že „nemluví o lidech, ale abstraktně o sídle moci“. Viz také SKINNER, Quentin. Genealogie moderního státu. In: SKINNER, Quentin. O státě. Praha: Oikoymenh, 2012, s. 80. ISBN 9788072984466.

[8] Toto pojetí je klasicky podáno v díle JELLINEK, Georg, op. cit., s. 182 an., zejména
s. 184.

[9] K tomu viz WEYR, František. Teorie práva. Praha: Orbis, 1936, s. 89. Nutno podotknout, že v tomto ohledu je stát právním řádem jen z hlediska statického, z hlediska dynamického Weyr stát považuje za normotvorný subjekt právního řádu.

[10] K filosofickému problému ontologie společenských institucí viz SEARLE, John. Construction of Social Reality. New York: The Free Press, 1995. ISBN 9780140235906.

[11]  K tomu viz heslo Vláda. In: Ottův slovník naučný. Díl 26. Praha: J. Otto, 1907, s. 792.

[12] Tak Jan Pinz píše, že o formě vlády vypovídá mj. způsob vlády ve státě. Viz PINZ, Jan, op. cit., 2006, s. 141. Že v kontextu forem vlády není myšlen sbor osob řídících stát
je zřejmé i ze skutečnosti, že v rámci forem vlád je zmiňována mj. jedinovláda.

[13] O starověké Mesopotámii (tedy česky: Meziříčí) je také řeč jako o místě prvních státních útvarů.

[14] Tuto metaforu, ač nikoli svou, rozvádí Platón v šesté knize své Ústavy. Viz PLATÓN. Ústava 488a–489d.

[15] Aristotelés toto dělení považuje za přirozené a nutné. Viz ARISTOTELÉS. Politika 1252a30–32. Jde ovšem dál, když praví, že toto dělení není jen nutné, ale i prospěšné (ibidem 1254a22); rozdíl je dále zostřen, když je převeden na dichotomii svobodných a otroků (ibidem 1255a1–2). Viz také GUMPLOWICZ, Ludwig. Dějiny theorií o státu. I. Doby starší. Praha: Karel Stanislav Sokol, 1911, s. 44; kde je trefně poznamenáno, že tato dualita není zvláštností státu, ale připadá mu jako přírodnímu útvaru.

[16] WEYR, František, op. cit., s. 140.

[17] Viz k tomu HÉRODOTOS. Dějiny 3.80–82. [cit. 14. 7. 2017]. Dostupné online na http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.01.0125. Gumplowicz
Hérodota hodnotí veskrze positivně, když říká, že jako první v Evropě vylíčil rub a líc
těchto tří zřízení. Viz GUMPLOWICZ, Ludwig, op. cit., s. 34–36.

[18] Viz ARISTOTELÉS, op. cit., 1279a–1279 b.

[19] Viz WEYR, František, op. cit., s. 246.

[20] Viz MACCHIAVELLI, Nicollò, op. cit., s. 19. Viz k tomu také WEYR, František, op. cit., s. 246, případně PINZ, Jan. 2006, op. cit., s. 134.

[21] Jean Bodin toto rozlišení učinil ve svém díle Šest knih o státě. Viz BODIN, Jean. Les six livres de la République. Un abrégé du texte de l‘édition de Paris de 1583. Paris: Librairie Génerale Française, 1993, s. 203 an. [cit. 14. 7. 2017]. Dostupné online na http://classiques.uqac.ca/classiques/bodin_jean/six_livres_republique/bodin_six_livres_republique.pdf. Viz také PINZ, Jan. Přirozenoprávní theorie a moderní právní stát. Nymburk: OPS, 2010, s. 85. ISBN 9788087269084. Gumpolowicz u Bodina dělí státní útvar a vládní útvar. Viz GUMPLOWICZ, L, op. cit., s. 145.

[22] Pinz, Jan, op. cit., 2010, s. 85.

[23] JELLINEK, Georg, op. cit., s. 707.

[24] Tamtéž, s. 708.

[25] Viz k tomu WEYR, František, op. cit., s. 248.

[26] Tamtéž, s. 246.

[27] Tamtéž, s. 140.

[28] Viz JELLINEK. Georg, op. cit., s. 709.

[29] BOGUSZAK, Jiří. Teorie státu a práva. I. díl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 156.

[30] Tamtéž, s. 157.

[31] Tamtéž, s. 210.

[32] PINZ, Jan, 2006, op. cit., s. 134.

[33] Viz BOGUSZAK, Jiří, op. cit., s. 158.

[34] Viz tamtéž, s. 158. Dále k tomu viz PINZ, Jan, 2006, op. cit., s. 134 an.

[35] Viz tamtéž, s. 136. Toto dělení vychází z myšlenek Weyra, Jellineka a v konečném ohledu Macchiavelliho. Zdeněk Neubauer takto člení státní zřízení. Viz NEUBAUER, Zdeněk. Státověda a theorie politiky. Praha: Jan Laichter, 1947, s. 374.

[36] Viz PINZ, Jan. 2006, op. cit., s. 135.

[37] BOGUSZAK, Jiří, op. cit., s. 162.

[38] PINZ, Jan, 2006, op. cit., s. 136.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Investiční životní pojištění aneb když zneplatnění smlouvy nenaplní kýžená očekávání
Investiční životní pojištění

Investiční životní pojištění aneb když zneplatnění smlouvy nenaplní kýžená očekávání

Investiční životní pojištění (dále také „IŽP“) je produktem, který se stal v průběhu let stabilní součástí pojistného trhu v České republice. V poslední době se nicméně začaly objevovat soudní spory, byť v řádu nižších desítek, ve kterých se klienti pojišťoven domáhají absolutní neplatnosti svých smluv.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu