Lze podle NS změnit část závěti přeškrtáním a následným přepsáním?
Zůstavitelka v září roku 2004 sepsala holografní závěť. Později (nezjištěného data) se rozhodla projev své poslední vůle částečně změnit, konkrétně v části týkající se určení dědice peněžních prostředků uložených na vkladní knížce. Tuto svou změněnou vůli projevila tak, že část textu původní závěti přeškrtala a přepsala, a to tak, že dědicem předmětných peněz se měla stát zčásti Česká katolická charita, a zčásti Římskokatolická farnost – proboštství Mělník.
Formální a obsahové náležitosti závěti jsou odjakživa vykládány přísně[1] – mj. platí, že podpis jejího pořizovatele má být umístěn na jejím konci. NS ve shora předestřeném případě dokonce dovodil, že podepsána (a případně též datována) musí být rovněž jakákoli změna závěti, a to i tehdy, je-li taková změna provedena formou „škrtů a vpisků“.[2]
Existují-li pochybnosti o tom, zda uvedené škrty a vpisky byly provedeny samotným zůstavitelem, či třetí osobu, lze se s uvedeným právním názorem bez dalšího ztotožnit. V daném případě však nebylo pochyb o tom, že změnu v povolání za dědice provedla sama zůstavitelka. Za těchto okolností považuji závěry 21. senátu za polemické, zvláště v kontextu o.z., jenž se hlásí k vysokému respektu k vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 o.z.). Nemohu se ubránit dojmu, že in concreto došlo k neobhajitelné preferenci formalistického výkladu před výkladem v souladu se základními zásadami dědického práva, konkrétně zásadou favor testamenti (srov. § 2 odst. 1 ve spojení s § 3030 o.z.).
Podle NS se v případě škrtů a vpisků jedná o stejnou situaci, jako kdyby po pořízení platné závěti sepsal zůstavitel zcela novou závěť na jiné listině, tuto však nepodepsal a nedatoval. Podle mého se však o totožnou situaci nejedná. Vžijme se do role pořizovatele závěti, který souhlasí s tím, co dříve projevil, avšak s určitou drobnou výhradou – např. hodlá změnit osobu dědice, či pouze výši částky, která mu má po jeho smrti připadnout. Pokud by měl postupovat v souladu s daným rozhodnutím, má v zásadě 2 možnosti. Buď celou závět sepsat znovu, nebo ji opravit – lhostejno, zda v podobě škrtů či např. pomocí opravného strojku (tj. tzv. bělítka). Průměrný Čech (včetně autora tohoto článku) je tvor pohodlný, a proto lze předpokládat, že zpravidla zvolí druhé z uvedených řešení. Podle NS však každá taková oprava musí být podepsána (a ideálně též označena datem). To však nositele průměrného rozumu nejspíše nenapadne – vždyť už přeci svou vůli dříve svým podpisem stvrdil a tento podpis i nadále zůstává umístěn za textem jeho posledního pořízení.
Lze se zároveň ptát, proč soudy posoudily zrušení povolání za dědice v podobě přeškrtnutí jako po právu učiněné (ačkoli toto také nebylo podepsáno), zatímco následné vpisky zamýšlené jako povolání charity a farnosti za dědice byly posouzeny jako neplatné. V tomto ohledu považuji předmětná rozhodnutí za vnitřně rozporná.[3]
Jakou sankcí je stiženo neuvedení poučení o právu nájemce domáhat se soudního přezkumu oprávněnosti výpovědi?
Autonomie vůle byla (v rámci obiter dicta) negována i v dalším rozhodnutí naší nejvyšší soudní stolice. Není-li totiž ve výpovědi obsaženo poučení o právu nájemce domáhat se jejího soudního přezkumu, je taková výpověď podle NS stižena absolutní (sic!) neplatností. Důvodem je rozpor takové výpovědi se zákonem kumulativně se zjevným rozporem veřejného pořádku. Ochrana nájemce coby slabší strany totiž podle NS představuje veřejný pořádek. Takto paušální závěr nicméně není obhajitelný. Především podle mého názoru není možné prohlásit nájemce bytu bez dalšího (tj. bez zkoumání okolností případu) za slabší stranu. I kdybychom dospěli k závěru, že nájemce skutečně slabší stranou je, jednalo by se v případě neplatnosti pro absenci poučení o typický případ neplatnosti stanovené na ochranu určité osoby (srov. § 586 o.z.). Konečně platí, že možnost napadat oprávněnost výpovědi vyplývá přímo z právního předpisu. V tomto kontextu tak nesmíme opomíjet zásadu ignorantia iuris non excusat v kombinaci se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, které podle mého (přinejmenším první z nich) taktéž reprezentují veřejný pořádek. NS totiž de facto říká, že nájemce zákon znát nemusí a jeho bdělost je požadována jen tehdy, byl-li náležitě poučen.[5][4]
Zákonodárce vyhodil absolutní neplatnost oknem, aby se tato vrátila zpět oknem budovy v brněnské Burešově ulici. Absolutní neplatnost musí být v civilním právu následkem výjimečným, pouze v případech porušení základních pravidel, na nichž je nutné bezvýhradně trvat. Takové si lze představit i v případě zásahu do práv slabší strany, leč toliko tehdy, dojde-li k frapantnímu zneužití silnějšího postavení druhou stranou. Na pozadí uvedeného rozhodnutí lze poukázat na nebezpečnost paušálního závěru, že ochrana slabší strany (in abstracto) představuje veřejný pořádek. Prosazení takového závěru by totiž znamenalo naprostou negaci základní zásady autonomie vůle, jež představuje piedestal soukromého práva v civilizovaném světě. [6]
Resumé
Vážení pořizovatelé závětí, rozhodnete-li se změnit vaše poslední pořízení, nezapomeňte se znovu podepsat.
Vážení pronajímatelé, nezapomeňte své nájemce ve výpovědích řádně poučit o možnosti podat žalobu na přezkum její oprávněnosti.
Vážení nájemci, nebojte se ničeho, veřejný pořádek vás ochrání.
Pro zajímavost poukazuji na prvorepublikové rozhodnutí NS, sp. zn. R I 1005/26, publikované ve Vážného sbírce pod č. 6576: "I poslednímu pořízení, postrádajícímu formálních náležitostí platnosti, lze zjednati platnost uznáním súčastněných osob."[1]
[2]Rozsudek NS ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 171/2018. Věc byla řešena v intencích předchozí právní úpravy, NS se však vyjádřil k použitelnosti svých závěrů dle o. z., a to kladně.
Tento závěr jsem vyčetl mezi řádky předmětného rozhodnutí NS – žaloba směřovala proti České republice, která se neměla stát dědicem podle přeškrtnutého textu. Tento text byl čitelný a zněl: „prosím předat pí M. K. (příp. jejímu zástupci) na útulky pro opuštěná zvířata“. Je-li tato má dedukce správná, vede rozhodnutí NS k nebezpečnému závěru, že přeskrtnutí závěti (ať už s následným vepsáním nového textu nebo bez něj) způsobí její zneplatnění, aniž by k tomu byl zapotřebí zůstavitelův podpis. Srov. též § 1578 odst. 2 občanského zákoníku.[3]
Rozsudek NS ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018-186.[4]
Pro úplnost - důvodová zpráva řadí ochranu slabší strany do kategorie dobrých mravů. Viz ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 62.[5]
Jde o parafrázi komentáře P. Bezoušky k uvedenému rozhodnutí, jenž byl zveřejněn na jeho facebookovém profilu.[6]
Diskuze k článku ()