Zánik SJM dohodou a s ní spojené povinnosti katastrální a daňové

Možnost sjednání zániku společného jmění manželů dohodou není v praxi žádnou novinkou. Jedná se o institut poměrně často využívaný, a to i proto, že je jednou z podmínek, aby soud manželství rozvedl, aniž by zkoumal příčiny jeho rozvratu – jedná se pak o tzv. rozvod nesporný dle § 757 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „OZ“).

advokátní koncipient, AK JUDr. Petr Meduna & partneři
Foto: Fotolia

V praxi se však může stát, že manželé tuto dohodu uzavřou a mají celou věc za vyřešenou. V momentě, kdy pak chtějí se svým majetkem dále disponovat, jsou překvapeni, že se daná věc má zcela jinak. Tento článek má tedy ambici být jakýmsi pomyslným vodítkem jak docílit právního stavu původně chtěného s odkazem na problematiku katastrální a daňovou.

Zánik společného jmění manželů dohodou je institutem často doporučovaným, neboť ulehčuje a zejména pak urychluje rozvodové řízení, případně majetkoprávní spory po něm následující. Uzavřením takovéto dohody však povinnosti manželů (pro účely tohoto článku budu tento výraz používat i pro manžele rozvedené) nekončí. Tato otázka nabývá na své důležitosti zejména v případě, kdy obsahem takovéto dohody jsou věci nemovité – a to ve většině případů jsou. Zcela zásadním je v tomto případě ust. § 741 OZ, které říká:

„Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že

a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá,

b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné,

c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.“

Stanovuje tedy zákonnou lhůtu, ve které je třeba, aby došlo k vypořádání předmětného společného jmění, a to tříletou. Po uplynutí této lhůty nastane zákonná fikce, a to výše uvedená. Podobně tomu bylo za úpravy minulé, a to dle § 150 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ObčZ“).[1]

Je však třeba dále myslet na to, že i když bude taková dohoda uzavřena ve lhůtě tří let od zániku manželství, nestačí to. Je třeba, aby v této lhůtě byla takováto dohoda zapsána ve veřejném seznamu, pokud se týká věcí nemovitých, a to s odkazem na § 738 odst. 1 OZ, který říká, že:

„Dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu.“

Pokud manželé tuto povinnost nesplní, uplatní se výše uvedená zákonná fikce. Ze zákona se však rozsudek o rozvodu manželství na katastr nezasílá, a ten se tedy nemá možnost dozvědět, že manželství zaniklo. V katastru nemovitostí budou tedy majetková práva manželů stále evidována jako společné jmění. Skrze promítnutí do praxe, pokud budou (bývalí) manželé chtít se svým podílem disponovat (např. po devíti letech od rozvodu), danou dohodu ve lhůtě zapsat nenechají a podají návrh na vklad, katastrální úřad je informuje, že navrhovaný vklad nelze povolit, neboť účastníci jsou omezeni právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitostí. Jak tedy postupovat dál?[2]

Prvním krokem k nastolení právního stavu, který bude odpovídat stavu faktickému, je zápis podílového spoluvlastnictví k dosud nevypořádanému nemovitému majetku do katastru nemovitostí. Jelikož se stále jedná o právo vlastnické, je třeba ho zapsat vkladem. Návrh na vklad spoluvlastnického práva lze učinit souhlasným prohlášením obou bývalých manželů podle § 66 odst. 1 písm. a) s náležitostmi dle odst. 2 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), případně jen jednoho z nich za podmínek stanovených v § 68 odst. 1 této vyhlášky. Doporučoval bych použít souhlasné prohlášení, jelikož k tomuto již není třeba potvrzení soudu (jako v případě prohlášení jen jednoho z manželů), že v předmětné věci neprobíhalo ani neprobíhá řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů – otázkou totiž je, zda by soud na žádost takové potvrzení vůbec vydal. K návrhu na vklad bych považoval za vhodné připojit též rozhodnutí soudu o rozvodu manželství, i když to zákon výslovně nevyžaduje.[3]

Po zapsání zákonného režimu podílového spoluvlastnictví již budou manželé, nyní podíloví spoluvlastníci, oprávněni se svými podíly dle libosti nakládat. Je třeba si však uvědomit, že jejich podíly jsou na věcech nemovitých v tuto chvíli stejné a současný stav tedy nerespektuje jimi dříve uzavřenou dohodu. Pokud tedy chtějí dostát závazkům z dříve uzavřené dohody, která je pro ně stále závazná (pokud se nedomluví jinak), je třeba krok další, a to rozložit majetková práva podle jejich vůle. Tento krok bude možné udělat současně s krokem v předchozí části popsaným, bude se tedy platit pouze jeden správní poplatek za návrh na vklad ve výši 1.000 Kč. Vlastnictví se obecně nabývá na základě právního titulu. Tímto titulem pak může být smlouva kupní, darovací atd.

V této části článku se dostáváme k problematice daňové. Je totiž třeba popřemýšlet nad tím, kdo bude jaké nemovitosti či podíly na nich vlastnit, a to především z důvodu daňového zatížení. Rozvedení manželé si totiž již nadále nejsou tzv. osobami blízkými a svoji vůli projevují nadále jakožto „běžní“ spoluvlastníci. Při vypořádání spoluvlastnických podílů se tedy objevují určité daňové povinnosti, které v tomto obecném měřítku existují dvě:

1) Povinnost stanovená zákonným opatřením Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí. Tato povinnost se týká pouze úplatných převodů – nevztahuje se tedy typicky na smlouvy darovací. Pokud by se však jednalo o vzájemné darování, je toto považováno za úplatné, jelikož se de facto jedná o směnu! Tato skutečnost je navíc vyjádřena v § 4 odst. 1 tohoto opatření, který říká že: „Úplatou se rozumí částka v peněžních prostředcích nebo hodnota nepeněžního plnění, které jsou poskytnuty za přijaté plnění.“ Situace vzniklá při vypořádání spoluvlastnictví je dokonce řešena v § 2 odst. 3 tohoto opatření, kde stojí: „V případě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k více nemovitým věcem uvedeným v odstavci 1, jejichž spoluvlastníci jsou totožní, je předmětem daně z nabytí nemovitých věcí pouze úplatné nabytí vlastnického práva k podílu na těchto nemovitých věcech v rozsahu, v jakém svou hodnotou odpovídá kladnému rozdílu mezi souhrnem hodnot všech podílů spoluvlastníka na těchto nemovitých věcech po vypořádání a před vypořádáním; úplatou není podíl na těchto nemovitých věcech, ke kterému spoluvlastník vypořádáním pozbývá vlastnické právo.“ Povinným k dani by tedy byl spoluvlastník, který v souhrnu nabyl do svého výlučného vlastnictví větší část majetku než spoluvlastník druhý. Základem daně je pak ta hodnota, o kterou se majetek daného spoluvlastníka zvětšil. Sazba této daně činí 4 %.

2) Povinnost stanovená zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „DP“). V souvislosti s tímto zákonem je totiž zapotřebí si uvědomit, že příjmem se rozumí příjem peněžní i nepeněžní, dosažený i směnou (podle § 3 odst. 2 DP). Takový příjem se pak řadí mezi příjmy tzv. ostatní. Podle § 10 odst. 4 je základem daně (dílčím základem daně) příjem snížený o výdaje prokazatelně vynaložené na jeho dosažení. Abychom mohli základ daně určit, je tedy třeba určit příjmy a výdaje – tím jsou hodnoty samotných nabývaných podílů. Při směně nemovitostí se pak podle § 10 odst. 5 bod 2 DP vychází z ceny určené podle zvláštního právního předpisu o oceňování majetku ke dni nabytí. Tímto předpisem je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Je tedy třeba ocenit každý podíl podle tohoto zákona (resp. podle oceňovací vyhlášky) – toto ocenění je využitelné též pro stanovení daně z nabytí nemovité věci – a od hodnoty nabývaného podílu odečíst hodnotu pozbývaného podílu. Pokud tento rozdíl bude kladný, je třeba z něj zaplatit daň z příjmu, která v tomto případě činí 15 %.

Výše popsaná cesta je obecná, použije se tedy v případě, že by k převodu docházelo přímo mezi bývalými manžely. Je také poměrně nákladná, neboť oceňovací posudky je nejvhodnější nechat si zpracovat znalcem, a toto je záležitost větších nákladů. Taktéž je s tímto spojena větší zátěž administrativní, neboť je třeba zpracovat příslušná daňová přiznání. Existuje však možnost, jak se těmto daňovým povinnostem vyhnout, a to aplikací zákonných výjimek.

Cestou, jak se vyhnout placení jakýchkoliv daní, je převedení spoluvlastnických podílů na rodinné příslušníky – děti. Prve zmíněná daň se platí pouze v případě úplatného převodu. Pokud by tedy manželé své spoluvlastnické podíly darovali dětem – tedy je na ně převedli bezúplatně – děti by k takové dani nebyly vůbec povinny. K placení daně z příjmu by taktéž povinny nebyly, neboť pro tento případ lze uplatnit zákonnou výjimku stanovenou v § 10 odst. 3 písm. c) – že od této daně jsou osvobozeny bezúplatné příjmy od příbuzného v linii přímé. Pokud tedy manželé mají v úmyslu nyní či v budoucnu převést některý podíl či všechny spoluvlastnické podíly na děti, je toto prostředek, jak jim (a především sobě) odlehčit od daňových povinností.

Pokud mají manželé dobré vztahy v rodině, lze se taktéž domluvit, že po převedení podílů do vlastnictví dětí by ony převedly dané podíly na každého z nich samostatně v souladu s jejich původní dohodou, a tím by došlo k naplnění cíleného stavu. V daném případě by se pouze platil ještě jeden správní poplatek, a to opět ve výši 1.000 Kč. Takovou domluvu lze i smluvně utvrdit, a to např. ve formě uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, kde by účastníky byli manželé a jejich děti.

Závěrem lze konstatovat, že původně sjednaná dohoda je vykonatelná a právně vymahatelná např. prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle. V žádném případě však na základě této dohody nelze povolit vklad práv v ní uvedených do katastru nemovitosti, neboť, jak jsem uvedl na začátku, je tuto nutné zapsat do katastru nemovitostí do tří let od zániku společného jmění (manželství). Pokud tedy chtějí manželé danou situaci řešit (což považuji za nanejvýš vhodné), doporučoval bych jim zvolit jeden z výše popsaných postupů.


„Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.“[1]

Dle § 17 odst. 1 písm. d) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí.[2]

„V případech, kdy zákon stanoví, že právo zapisované do katastru vzniká, mění se nebo zaniká na základě určité právní skutečnosti, anebo se promlčuje, ale nestanoví listinu, na jejímž základě se tato změna zapíše do katastru, lze provést zápis do katastru na základě[3]

a) souhlasného prohlášení o vzniku, změně nebo zániku práva učiněného osobou, jejíž právo zapsané dosud v katastru zaniklo nebo se omezilo, a osobou, jejíž právo vzniklo nebo se rozšířilo.“

Hodnocení článku
60%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články