Důležitou okolností neúčasti obhájce měla být v tomto případě skutečnost, že mu nebyla poskytnuta dostatečná doba na dopravu k vazebnímu soudu – mezi vyrozuměním obhájce a konáním vazebního zasedání měla být pouze 1 hodina.
Vazební zasedání je jednou z forem soudního jednání, při kterém lze obviněného vzít do vazby. Děje se tak v případech, kdy nelze vzít obviněného do vazby při hlavním líčení nebo v rámci veřejného zasedání. V praxi je tak tedy využíváno především v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání. Jako institut bylo vazební zasedání legalizováno s ohledem na judikaturu Ústavního soudu vyjadřující právní názor spočívající v přesvědčení, aby v souvislosti s rozhodováním o vazbě obviněného bylo zaručeno jeho právo se osobně vyjádřit k důvodům opodstatňujícím jeho vzetí do vazby.[3][2]
De lege lata lze výše uvedenou situaci popsat následujícím způsobem. Zahájením trestního stíhání se z podezřelého stává obviněný, a jako takovému mu přísluší právo na obhajobu. Zároveň je však změnou tohoto statusu naplněn jeden z nutných předpokladů vzetí této osoby do vazby. A jak již bylo řečeno výše, pokud nelze o vazbě rozhodnout v rámci hlavního líčení nebo veřejného zasedání, rozhoduje soud ve vazebním zasedání. Soudce má povinnost o konání vazebního zasedání vyrozumět obhájce obviněného, jeho účast však není v zásadě nutná. Účast na vazebním zasedání je tedy jeho právem, které může a nemusí využít, soudem mu však toto právo nemůže být žádným způsobem odňato.[9][8][7][6][5][4]
S ohledem na uvedenou kauzu, kdy byl obhájce soudem vyrozuměn o tom, že předmětné vazební zasedání se bude konat ve velmi krátké době po vyrozumění (1 hodina), přičemž nebyl žádný objektivní důvod konat toto vazební zasedání v tak krátkém čase, je třeba konstatovat, že co do faktických okolností bylo obhájci právo účastnit se úkonů trestního řízení prakticky odňato. Trestní řád umožňuje konat vazební zasedání do 24 hodin od doručení návrhu na vzetí do vazby; je tedy možné stanovit konání vazebního zasedání na takovou dobu, aby měl obhájce možnost se v rámci území celé České republiky dopravit ke konkrétnímu vazebnímu zasedání.[10]
Podle našeho názoru lze tedy v jednání soudce v předmětné kauze spatřovat porušení práva obhájce na účast při úkonech trestního řízení, a s tím související porušení práva obviněného na řádnou obhajobu.
* Spoluautory příspěvku jsou Pavel Kohút, asistent v advokátní kanceláři doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. a Mgr. Michal Sýkora, advokátní koncipient v téže AK a interní doktorand na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Viz např. http://www.novinky.cz/krimi/347575-muz-obvineny-z-rozrezani-ukrajinky-je-na-svobode-chybou-soudu.html[1]
Nálezy I. ÚS 573/02, III. ÚS 544/03, a zejména č. 239/2005 Sb.[2]
Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 338.[3]
§ 33 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „TrŘ“) spojení s § 2 odst. 13 TrŘ.[4]
§ 67 TrŘ.[5]
§ 73d odst. 2 TrŘ.[6]
§ 73e odst. 1 TrŘ.[7]
§ 73f odst. 2 TrŘ.[8]
§ 41 odst. 3 TrŘ.[9]
§ 77 odst. 2 TrŘ.[10]
Diskuze k článku ()