První ze základních podmínek pro podmíněné propuštění odsouzeného je vykonání alespoň části z uloženého trestu odnětí svobody. Obecně se touto dobou potřebnou pro podmíněné propuštění rozumí vykonání alespoň poloviny uloženého trestu. Tato potřebná doba však může být v návaznosti na kategorizaci trestných činů, jejich závažnost a povahu uloženého trestu modifikována.
Dalším kritériem rozhodujícím o tom, zda lze odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody podmíněně propustit, je prokázání polepšení odsouzeného, přičemž se hodnotí doba po právní moci rozsudku, především chování a plnění povinností odsouzeného ve výkonu trestu.
Mimo výše uvedené vyžaduje zákon existenci odůvodněné prognózy, že od odsouzeného lze v budoucnu očekávat řádný život, anebo soud příjme záruku zájmového sdružení občanů za dovršení jeho nápravy. Hodnocení tohoto kritéria je v praxi nejvíce problematické, neboť soud zde musí na základě zjištěných skutečností učinit jakousi prognózu do budoucna ohledně řádného života odsouzeného. Velmi problematické je v této oblasti to, na čem má soud založit své úvahy, aby hodnocení soudu bylo ústavně konformní a dbalo ochrany práv odsouzeného. K této problematice se vyjadřuje Ústavní soud v níže rozebíraném nálezu, ve kterém formuluje základní požadavky, jež jsou kladeny na obecné soudy při posuzování tohoto kritéria.
Postupem obecných soudů při hodnocení naplnění prognózy vedení řádného života v budoucnu, jež je nezbytnou podmínkou, bez které nelze odsouzeného podmíněně propustit, se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017. V předmětné věci se ústavní stížností stěžovatel (odsouzený) domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě, kterým byla zamítnuta žádost odsouzeného o jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když podle obou zmíněných soudů nebyla v případě odsouzeného splněna zákonná podmínka předpokladu vedení řádného života v budoucnu.
Obecné soudy svůj závěr ohledně nesplnění této zákonné podmínky zdůvodnily odkazem na trestní minulost odsouzeného, svědčící o jeho silných sklonech k trestné činnosti, včetně dvou případů podmíněného propuštění, když ani v jednom z nich se odsouzený neosvědčil, a naopak se následně dopustil velmi závažné trestné činnosti. Tyto skutečnosti pak nemohly být dle obecných soudů převáženy pozitivními poznatky podávajícími se o nápravě odsouzeného, jeho posunech, dlouhodobém vzorném chování ve výkonu trestu odnětí svobody, odpovědnému vztahu k drogové závislosti i dalších, a to i proto, že zprávy o vzorném chování a vystupování stěžovatele pocházejí převážně z chráněného prostředí věznice, v němž měl stěžovatel výrazně omezenou možnost páchat trestnou činnost, případně ji i následně utajit.
Na úvod svého hodnocení Ústavní soud upozornil, že v obdobných případech, tedy při rozhodování soudů o podmíněném propuštění, je zvlášť důležitá role Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti a odkázal na svá mnohá rozhodnutí v této oblasti, ze kterých plyne, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek pro něj je dle Ústavního soudu výhradně věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily, přičemž ústavní soud respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud si však vyhrazuje právo zasáhnout v případě, pokud výklad obecných soudů je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tak vybočuje ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole.
Ohledně činnosti soudů při rozhodování o podmíněném propuštění Ústavní soud zdůrazňuje, že je nezbytné, aby si soudy při rozhodování opatřily dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž by bylo možno a s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel, byť vzhledem k povaze věci bude úsudek soudů v tomto ohledu vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti.
Co se týče konkrétně prognózy vedení řádného života v budoucnu, je dle Ústavního soudu potřeba mít na paměti, že tato prognóza se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu, a její nedostatek tedy nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného (byť i to hraje svou roli), respektive na základě okolností, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody, neboť to by bylo v rozporu se zákazem dvojího přičítání, vyplývajícího z principu ne bis in idem.
Dle Ústavního soudu tak zejména Krajský soud nedostál prvnímu požadavku, jenž Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů, tedy aby obecné soudy o žádosti odsouzeného rozhodovaly vždy na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy komplexně zjištěných informací o odsouzeném vztahujících se nejen k jeho minulosti, ale také k aktuálnímu stavu nápravy během výkonu trestu a dalším relevantním okolnostem, přičemž tyto údaje nestačí jen shromáždit, ale soud se jimi musí skutečně zabývat a vzít je v potaz.
Zejména však Krajský soud svým přístupem dle Ústavního soudu v důsledku vytvořil speciální – přísnější – právní úpravu podmíněného propuštění pro recidivisty, kteří již v minulosti nevyužili šance v podobě podmíněného propuštění a ve výkonu trestu se ocitli znovu, a to bez opory v zákoně. V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že z institutu podmíněného propuštění, tak, jak je upraven v právním řadu České republiky vyplývá, že možnost podmíněného propuštění musí být při splnění zákonných podmínek dostupná všem odsouzeným ve výkonu trestu, ba i odsouzeným na doživotí – a tedy tím spíše i všem odsouzeným ke kratším trestům odnětí svobody, byť i recidivistům. V zásadě je možné, aby zákonodárce pro určité kategorie odsouzených stanovil přísnější podmínky podmíněného propuštění, což český zákonodárce učinil, nicméně nikdy nesmí být zcela vyloučena možnost podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody. Právě toto však dle názoru Ústavního soudu učinil Krajský soud, když při uvážení obsahu a pozitivního vyznění zpráv o odsouzeném, si již nelze představit, co by ještě odsouzený musel udělat a jak ještě by měl svou nápravu osvědčit, aby splnil podmínky pro podmíněné propuštění. Naopak z rozhodnutí Krajského soudu vyplývá mechanický závěr, že vzhledem k tomu, že odsouzený již v minulosti nevyužil dvě příležitosti v podobě podmíněného propuštění, třetí mu již poskytnuta nebude.
Krajský soud tak dle názoru Ústavního soudu de facto zcela vyloučil možnost podmíněného propuštění, což neodpovídá ani zákonu – který nestanoví přísnější podmínky podmíněného propuštění pro recidivisty – ani ústavním požadavkům, čímž Krajský soud nad rámec zákona upravil možnost podmíněného propuštění, neboli trestní postih v širším smyslu, pro odsouzeného recidivistu, který již byl neúspěšně podmíněně propuštěn. Tím Krajský soud porušil předvídatelnost právní úpravy trestního postihu stěžovatele, respektive zásadu právní jistoty a zákaz libovůle v oblasti trestání, chráněné čl. 39 Listiny, zakotvující výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů.
Ústavní soud samozřejmě nevylučuje, aby obecné soudy při rozhodování o podmíněném propuštění braly v potaz i trestní minulost odsouzeného, ale tato nemůže být jediným kritériem pro posouzení naplnění prognózy vedení řádného života v budoucnu. Soud musí zkoumat další skutečnosti vztahující se k osobě odsouzeného, nápravě a poměrům odsouzeného, včetně překonání subjektivních příčin spáchané trestné činnosti, přičemž v případě, že rozhoduje o žádosti odsouzeného s „bohatou“ trestní minulostí, musí tyto skutečnosti zkoumat obzvlášť pečlivě a obezřetně. Není tedy možné nad odsouzeným zlomit hůl pouze na základě jeho trestní minulosti a vyloučit tak jeho podmíněné propuštění. Ústavní soud také upozorňuje na možné negativní vlivy a účinky přespříliš dlouhého pobytu odsouzených ve vězení, kterým může být v důsledku popřen samotný účel trestu.
Na základě výše uvedených pochybení konstatoval Ústavní soud porušení práva stěžovatele (odsouzeného) na spravedlivý proces dle čl. 39 Litiny a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně.
Lze tedy shrnout, že rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění bude vždy ohroženo rizikem nesprávnosti, neboť zejména posuzování naplnění prognózy vedení řádného života v budoucnu bude vždy spojeno s jistou mírou nejistoty. Tím spíše by měly obecné soudy postupovat v této oblasti velmi obezřetně a dbát procesních práv odsouzených.
Diskuze k článku ()