V listopadu 2015 zaujal veřejnost rozsudek Nejvyššího správního soudu, který stanovil, že penále udělované podle daňového řádu je svou povahou trestní sankcí, stejně jako například peněžitý trest či trest odnětí svobody. Praxe z uvedeného rozhodnutí následně dovodila, že na základě zákazu dvojího postihu za stejný skutek nebude možné trestně stíhat osoby, kterým bylo v rámci daňového řízení penále uloženo (zásada „ne bis in idem“, tj. ne dvakrát o tomtéž). Nejvyšší správní soud se však tehdy nezabýval přímo možností souběhu nebo následného konání daňového a trestního řízení.
Aktuálně velký senát Nejvyššího soudu připustil možnost trestního postihu člověka, který už byl kvůli krácení daně penalizován finančním úřadem, když uvedl, že pokud se obě řízení doplňují, zaměřují se na různé aspekty daného protiprávního jednání a je mezi nimi věcná a časová souvislost, nejde o porušení zákazu dvojího postihu téže osoby za týž skutek. Soudci nicméně zdůraznili, že pachatel nemá být vystaven nadměrné zátěži a pokud trestnímu rozsudku předchází sankce v daňovém řízení a její úhrada, je nutné to při výměře postihu zohlednit.
Zároveň velký senát Nejvyššího soudu potvrdil dosavadní judikaturu, která stanoví, že pokud pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až v důsledku daňové kontroly či pod tlakem zahájeného trestního stíhání, nezaniká jeho trestní odpovědnost za uvedený čin z důvodu účinné lítosti, neboť pachatel již neplnil dobrovolně o své vlastní vůli, ale pod hrozbou sankce.
Rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu bylo vydáno v řízení, které vedl Okresní soud v Liberci. Jednalo se o případ muže, který zkrátil daň o téměř 1,4 milionu korun. Podezření na spáchání trestného činu vyplynulo z provedené daňové kontroly, po jejímž ukončení finanční úřad vydal dodatečné platební výměry, jimiž bylo uvedenému muži vedle doměřené daně uloženo penále, a zároveň informoval státního zástupce o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. V návaznosti na to policie zahájila trestní stíhání. Stíhaný muž doměřenou daň a penále uhradil, přesto dál čelil trestnímu stíhání. Liberecké soudy mu neuložily žádný další trest, nicméně jej uznaly vinným.
Muž podal dovolání, ve kterém namítal, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Měl zejména za to, že uložení daňového penále vytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Se svým dovoláním muž však neuspěl. Nejvyšší soud konstatoval, že uvedené daňové řízení a trestní stíhání jsou sice řízeními o totožném skutku, avšak souběžné či postupné vedení daňového řízení a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy, nevytváří překážku ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná a současně i časová souvislost. V tomto ohledu odkázal na loňský rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který v případě dvou norských občanů dospěl k závěru, že odsouzení za daňový trestný čin po předchozím daňovém penále nepředstavovalo porušení zásady ne bis in idem. Cíle obou sankcí jsou totiž různé; penále má preventivní a donucovací funkci, zatímco trestní stíhání sleduje též represivní cíl.
Nadále tedy platí, že pokud někdo krátí daně, může ho za výše uvedených okolností potrestat finanční úřad i soud.
Zdroj: BNT journal
Kontakt na autora: libor.ulovec@bnt.eu
Diskuze k článku ()