Otázka, která se tedy v této souvislosti objevuje, zní, které obchodní podmínky, resp. jaká jejich ustanovení jsou součástí uzavřené smlouvy, či zdali vůbec k uzavření smlouvy došlo.[2] Bitva forem tak představuje běžný jev současného mezinárodního obchodu, který bývá těžké vyřešit dohodou stran a na řadu pak přichází řešení obecnými nebo rozhodčími soudy.
Cílem této práce je přinést srovnání bitvy forem v pojetí Vídeňské úmluvy[3] a Principů UNIDROIT[4] s právní úpravou českého občanského zákoníku[5]. Hlavní otázka, kterou si zde kladu, je možnost vyloučení platného uzavření smlouvy v případě, kdy strana, která akceptuje nabídku protistrany, připojí k takovému přijetí své vlastní obchodní podmínky. Tuto otázku zde budu řešit porovnáním přístupů tuzemské odborné literatury z oblasti mezinárodního obchodního práva a vnitrostátního soukromého práva. Jde o dva, dle mého názoru, odlišné pohledy, které k takovému srovnání vyzývají.
Bitva forem ve Vídeňské úmluvě a Principech UNIDROIT
Problematika bitvy forem ve Vídeňské úmluvě vychází zejména z čl. 19. Prvotním východiskem je zde ustanovení jeho prvního odstavce, který přijímá tzv. mirror image rule – toto ustanovení stanovuje zásadu, kdy je smlouva uzavřena pouze v případě obsahové totožnosti nabídky a jejího přijetí. Nicméně na tento přístup navazuje ustanovení odstavce druhého s tzv. modifikovaným přijetím, které připouští vznik smlouvy i v případě, kdy přijetí nabídky bude obsahovat dodatky nebo odchylky za předpokladu, že tyto nepředstavují podstatnou změnu podmínek nabídky.[6] Protistraně je ovšem i tak ponechána možnost vznést proti rozdílům bez zbytečného odkladu námitky. Vídeňská úmluva ve smyslu čl. 6 ponechává též stranám možnost vyloučení použití kteréhokoliv jejího ustanovení nebo jeho účinky změnit; takovéto vyloučení nebo změna pak mohou dopadnout i na zmiňovaný čl. 19. V teorii i praxi se postupně objevily dva koncepty k řešení otázky bitvy forem – tzv. last shot rule a tzv. knock-out rule. První z nich vychází z tradiční koncepce obsahové totožnosti nabídky a její akceptace, oproti tomu druhý z myšlenky uzavření smlouvy i v případě, že její obsah není úplný.[7]
Last shot rule vychází z aplikace již výše popsaného čl. 19 odst. 1 Vídeňské úmluvy. V rámci tohoto pravidla je tak každá odpověď jevící se jako přijetí odmítnutím nabídky a novou protinabídkou, obsahuje-li změny oproti původní nabídce. Obsahem smlouvy tak budou obchodní podmínky naposledy předložené a naposledy akceptované. Zastánci tohoto přístupu mnohdy argumentují tím, že je v zásadě jasné, jaké obchodní podmínky jsou součástí smlouvy a není tak pochyb o jejím obsahu[8]; jde tak o řešení plně vyhovující požadavkům právní jistoty. Na stranu druhou i zde mohou existovat situace, kdy bude otázkou, zdali došlo k přijetí nabídky. K tomu může dojít při užití ochranné klauzule stanovující, že smluvní strana obchoduje pouze na základě svých obchodních podmínek, akceptovaných oběma smluvními stranami. V případě, že by pak došlo k plnění jednou ze stran a tím i ke konkludentnímu souhlasu s uzavřením smlouvy[9], je otázkou, zdali došlo ke vzniku platné smlouvy.[10]
Knock-out rule připouští uzavření smlouvy i v případě, že si nabídka a její přijetí odporují, resp. jsou odlišného znění; podstatná je v tomto případě shoda na podstatných náležitostech smlouvy. Smlouva tak bude sestávat z těch částí nabídky a jejího přijetí, v nichž se shodují; chybějící smluvní úprava pak bude řešena podpůrným uplatněním Vídeňské úmluvy, příp. národního práva.[11]
Dle kritiků tohoto přístupu knock-out rule jde o přílišný odklon od ustanovení čl. 19 odst. 1 Vídeňské úmluvy, neboť zde nedochází ke shodě nabídky s její akceptací[12]. Pro užití této metody naopak hovoří názor, že bitva forem, která představuje vnitřní mezeru Vídeňské úmluvy,[13] má být vyplněna na základě obecných zásad, na nichž Vídeňská úmluva spočívá. K vyplnění vnitřních mezer tak může přispět právě doktrína knock-out rule.[14] Vnitřní mezery mohou být vyplněny též pomocí Principů UNIDROIT[15], které knock-out rule přijímají jakožto jediné řešení bitvy forem, nevyloučí-li strany takové řešení.[16]
Bitva forem v českém právu
Občanský zákoník částečně navázal na předešlou právní úpravu.[17] Obdobně jako v případě obchodního zákoníku tak obchodní podmínky musí být buď připojeny k návrhu smlouvy, nebo musí být druhé straně jinak známy. Postačí tak odkaz na obchodní podmínky, přičemž při sjednání smlouvy nepostačí, aby smluvní strany podepsaly takový odkaz na obchodní podmínky, ale je i nezbytné, aby měly reálnou možnost se s obchodními podmínkami seznámit[18]. Dle komentářové literatury[19] pak v určitých situacích ani nemusí jít o výslovný odkaz na obchodní podmínky, ale může být tento odkaz zjevný z okolností, za nichž k uzavření smlouvy dochází (tedy typicky při konkludentním uzavření smlouvy).
Rekodifikace ovšem řeší i otázku výše řešenou, tedy otázku bitvy forem. Prvotním východiskem je zde obecné ustanovení o kontraktaci (§ 1740 odst. 2 a 3). Na toto ustavení pak navazuje § 1751 odst. 2, který připouští platné uzavření smlouvy v případě, kdy obchodní podmínky, na něž smluvní strany odkázaly, si budou odporovat. Je zde nasnadě srovnání[20] právě s Principy UNIDROIT, neboť se zdá, že ustanovení občanského zákoníku v zásadě plně koresponduje s ustanoveními čl. 2.1.22 Principů UNIDROIT, a to i přesto, že důvodová zpráva o takové inspiraci mlčí. K uzavření smlouvy v tomto případě může dojít i bez výslovného přijetí a postačí započetí s plněním, je-li to v daném případě obvyklé[21].
Považuji za významné se v této okolnosti zmínit o vztahu § 1740 a § 1751. Jak uvádí komentářová literatura,[22] rozdíl v jiném obsahu nabídky a jejího přijetí než jsou obchodní podmínky dle § 1751, bude řešen ustanovením § 1740 odst. 2 a 3. V případě, že by se tedy lišila nabídka a její akceptace nejen v odkazovaných obchodních podmínkách, ale i v jiných ohledech, bylo by nutné zkoumat, zdali jsou splněny podmínky pro vznik smlouvy. V souladu s ustanovením § 1740 odst. 3 tedy smlouva platně vznikne v případě, kdy akceptace nabídky nebude podstatně měnit podmínky smlouvy. Toto ustanovení tak koresponduje s čl. 19 odst. 2 Vídeňské úmluvy.[23]
Dle Rozehnalové a kolektivu[24] jde ovšem na rozdíl od principů UNIDROIT o ustanovení kogentní, vylučující derogaci tohoto ustanovení kteroukoliv smluvní stranou. Možnost vyloučení aplikace tohoto ustanovení po výměně projevů vůle je ovšem zachována a smlouva by tak nebyla uzavřena.[25] Osobně se s tímto názorem neztotožňuji a oponentní výklad považuji za názor nezohledňující ustanovení § 1740.
Svůj názor opírám o již zmíněné ustanovení § 1740 odst. 3, které umožňuje, aby strana přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučila již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost. Z ustanovení § 1751 odst. 1 lze dovozovat, že zákonodárce považuje obchodní podmínky za součást smlouvy. Na základě těchto dvou ustanovení se tak domnívám, že vznikne-li smlouva na základě nabídky a akceptace, přičemž nabídka i akceptace obsahují odlišné znění obchodních podmínek, je akceptace odpovědí s dodatkem nebo odchylkou ve smyslu § 1740 odst. 3, které strana mohla dopředu vyloučit. Z textu § 1751 odst. 1 dovozuji pouze tolik, že obchodní podmínky jako takové nemohou vyloučit vznik smlouvy na základě nabídky a její akceptace s rozdílnými obchodními podmínkami. Jinými slovy, obchodní podmínky, které jsou součástí nabídky, nemohou vyloučit vznik smlouvy akceptací, která obsahuje obchodní podmínky odlišné. Samotná nabídka (nebo jiný způsob, jak umožňuje výše jmenované ustanovení § 1740 odst. 3) či projev jejího přijetí ovšem vyloučení akceptace nabídky s dodatkem nebo odchylkou (kterou odlišné obchodní podmínky ve smyslu § 1751 bezpochyby jsou) umožňují. Přístup z pohledu § 1740 tak dle mého mínění umožňuje obdobný přístup, jako používají Principy UNIDROIT, neboť strany zjevným způsobem projeví vůli nebýt vázány smlouvou vzniklou na základě projevů vůle s odchylnými zněními smlouvy.
Shrnutí
Jak již bylo uvedeno v průběhu celé práce, je zjevné, že rekodifikace opustila model úplného konsenzu a v souladu s Vídeňskou úmluvou i Principy UNIDROIT umožnila vznik smlouvy též prostřednictvím modifikované akceptace nabídky. Otázka vyloučení výše popisovaného knock-out rule ovšem dle mého názoru není tak jasně postavena jak ji prezentuje Rozehnalová a kolektiv a možnost vyloučení této doktríny tak bude otázkou soudního výkladu.
Příloha č. 1: Komparační tabulka
| Mezinárodní právo | České právo |
|
Odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, avšak obsahuje dodatky, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a je protinabídkou. (Čl. 19 odst. 1 Vídeňské úmluvy) |
(1) Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. (2) Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Přijetím nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými slovy. (§ 1740 občanského zákoníku) |
|
Avšak odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, ale obsahuje dodatky nebo odchylky, které podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím, ledaže navrhovatel bez zbytečného odkladu ústně nevznese proti rozdílům námitky nebo za tímto účelem, odešle oznámení. Jestliže tak neučiní, jsou součástí smlouvy podmínky uvedené v nabídce se změnami obsaženými v přijetí. (Čl. 19 odst. 2 Vídeňské úmluvy) |
Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost. (§ 1740 odst. 3 občanského zákoníku) |
|
Používají-li strany obchodní podmínky a dosáhnou dohody s výjimkou těchto obchodních podmínek, smlouva je uzavřena ve znění dohody a obchodních podmínek, které se shodují, nedojde-li ke zjevnému projevu (alespoň) jedné ze stran, že jejím úmyslem není být vázána takovou smlouvou, a to projevem učiněným před výměnou projevů vůle nebo následně po výměně projevů vůle, avšak v takovém případě bez zbytečného odkladu. (Čl. 2.1.22 Principů mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT[26]) |
Odkáží-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle, smlouva uzavřena není. (§ 1751 odst. 2 občanského zákoníku) |
[1] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2010. s. 300. Shodně též GARNER, Bryan A. (eds.). Black’s Law Dictionary. St. Paul: Thomson Reuters, 2014. S. 182.
[2] ROZEHNALOVÁ, Naděžda, DRLIČKOVÁ, Klára, VALDHANS, Jiří, et al. Nový občanský zákoník pohledem mezinárodních obchodních transakcí. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 114-115.
[3] Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.
[4] Principy mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT.
[5] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
[6] Vídeňská úmluva v čl. 19 odst. 3 obsahuje demonstrativní výčet podstatných změn nabídky. Jde zejména o dodatky nebo odchylky týkající se kupní ceny, platby, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti jedné strany nebo řešení sporu.
[7] ROZEHNALOVÁ, DRLIČKOVÁ, VALDHANS, op. cit., s. 116.
[8] WILDNER, Kaia. Art. 19 CISG: The German Approach to the Battle of the Forms in International Contract Law: The Decision of the Ferderal Supreme Court of Germany of 9 January 2002. Pace Law School Institute of International Commercial Law [online]. Poslední aktualizace 14. 1. 2009. [cit. 27. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.cisg.law.pace.edu/cisg/biblio/wildner.html
[9] V kontextu čl. 18 Vídeňské úmluvy může být za souhlas s nabídkou i odeslání zboží. Došlo by tak k uzavření smlouvy.
[10] BEKOVÁ, Andrea. Vznik mezinárodní kupní smlouvy podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Brno, 2008, s. 49-50. Diplomová práce. Masarykova univerzita, právnická fakulta. Vedoucí práce Klára DRLIČKOVÁ.
[11] ROZEHNALOVÁ, DRLIČKOVÁ, VALDHANS, op. cit., s. 116.
[12] WILDNER, op. cit.
[13] ROZEHNALOVÁ, DRLIČKOVÁ, VALDHANS, op. cit., s. 116-117.
[14] WILDNER, op. cit.
[15] Principy UNIDROIT formulují obecné a mezinárodně uznávané zásady smluvního práva, viz jejich preambule: „These Principles set forth general rules for international commercial contracts. They shall be applied when parties have agreed that their contract be governed by them. The may be applied when the parties have agreed that their contract be governed by general principles of law, the lex mercatoria or the like. They may be applied when the parties have not chosen any law to govern their contract. They may be used to interpret or supplement internatinal uniform law instruments. They may be used to interpret or supplement domestic law. They may serve as a model for national and international legislators.“ (cit. dle: UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts 2010. Dostupné z: http://www.unidroit.org/english/principles/contracts/principles2010/integralversionprinciples2010-e.pdf)
[16] Čl. 2.1.22 Principů UNIDROIT: „Where both parties use standard terms and reach agreement except on those terms, a contract is concluded on the basis of the agreed terms and of any standard terms which are common in substance unless one party clearly indicates in advance, or later and without undue delay informs the other party, that it douse not intend to be bound by such a contract.“ (cit. dle: UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts 2010. Dostupné z: http://www.unidroit.org/english/principles/contracts/principles2010/integralversionprinciples2010-e.pdf)
[17] MIKULA, Ondřej. Obchodní podmínky po roce 2014: Co nachystal nový občanský zákoník. In: patria.cz [online]. Patria online, publikováno 29. 8. 2013 [cit. 28. 1. 2016]. Dostupné z: https://www.patria.cz/pravo/2417708/obchodni-podminky-po-roce-2014-co-nachystal-novy-obcansky-zakonik.html
[18] Srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 5 Cmo 318/97. In Soudní rozhledy. 1998, č. 10, s. 259-261.
[19] HULMÁK, Milan in HULMÁK, Milan, PETROV, Jan, LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník. Komentář. V. díl. Praha: C. H. Beck, 2014. S. 155.
[20] Dále viz komparační tabulka v příloze č. 1.
[21] § 1744 občanského zákoníku.
[22] HULMÁK, op. cit., s. 158.
[23] Dále viz komparační tabulka v příloze č. 1. Shodně na toto ustanovení nahlíží i PELIKÁNOVÁ, Irena, PELIKÁN, Robert in: DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef, ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. V. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2014. S. 47.
[24] ROZEHNALOVÁ, DRLIČKOVÁ, VALDHANS, op. cit., s. 118.
[25] § 1751 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku.
[26] Volný překlad autora.
Diskuze k článku ()