Čím déle soudím, tím více mě to překvapuje: V poslední době dochází k výraznému nárůstu soudních sporů. Je to dáno i tím, že zákony svěřují soudům další a další pravomoci k rozhodování.
PRÁVO SOUKROMÉ
V soukromém právu nás čeká opravdová revoluce počátkem tohoto roku. Co to přinese podnikatelům, občanům, soudům, celé společnosti? Pokusím se nalézt odpověď z trochu netradičního úhlu pohledu. NOZ (89/2012 Sb., Zákon občanský zákoník) klade velký důraz na svobodnou vůli osob a zejména na respektování této vůle. To by předpokládalo zásahy státu, tedy soudu, do soukromoprávních vztahů jen ve zcela výjimečných případech. Pokusil jsem se tuto výjimečnost kvantifikovat. Možná ta metoda není nejdokonalejší, ale pro ilustraci postačí. Porovnal jsem výskyt slovních spojení jako rozhodne soud, přivolení soudu, souhlas soudu, schválení soudu a podobně v současném OZ (40/1964 Sb.) a Zákoně o rodině (94/1963 Sb.) a v NOZ. Jsem si vědom rozdílného rozsahu těchto předpisů, ale přesto to srovnání je na místě. Zmíněná slovní spojení vztahující se k rozhodování soudu o osudech lidí se v dosavadních předpisech vyskytují ve 47 případech, v NOZ v 78 případech. Není to sice dvojnásobek, ale blíží se mu to. Kde je tedy ten důraz na svobodnou vůli jednajících osob a minimální ingerenci státu? Nemluvím tady o tom, že jako soudci by se mi nechtělo pracovat a že bych o NOZ očekával méně práce. Chci poukázat na rozšiřující se trend přenášení odpovědnosti za vlastní osud na někoho jiného- na soudy, na stát. A rozhodně se to netýká jen NOZ, to bych mu křivdil. S tímto trendem se setkávám ve své soudní praxi denně. Soudím přes 20 let, takže mohu trochu porovnávat. Pominu zaťaté sousedy, kterým jde jen o recht, či bývalé manžele, u nichž se msta tomu druhému stala náplní jejich života. Zde se již soudní proces stal nástrojem k dosažení zcela jiných cílů. Bývalo však zvykem, že k soudu se šlo až po vyčerpání jiných možností, či alespoň po nabídce mimosoudního řešení. Vzpomínám na banky, které před podáním žaloby svého klienta, nikoli dlužníka, několikrát upomenuly a pak teprve žalovaly. Dnes pohledávku prodají inkasní společnosti a ta zpravidla bez jakéhokoli varování, či varování pouze formálního, podává žalobu. Tady jde již o onen známý byznys- náklady řízení....ale o tom dnes opravdu mluvit nechci. Podobně se totiž chovají občané, kterým žaloba u soudu mnohdy nepřinese očekávaný výsledek.
MEDIACE
Stále mě překvapuje, že na mnou položenou otázku mezi účastníky u soudního jednání, zda mezi účastníky nedošlo k nějaké dohodě, dostávám odpověď, že spolu vůbec nejednali! Matka nepožádá otce o zvýšení výživného, věřitel se nezeptá dlužníka, zda na dluh pouze nezapomněl, spoluvlastníci se nepokusí spolu najít nejpřijatelnější způsob rozdělení jejich majetku. Proč by to dělali, když se mohou obrátit na soud. Přístup k soudu je snadný a relativně levný. Soud už pak jejich problém vyřeší. Jen se mohou divit, jakým způsobem. Účastníci sporu velmi často upravují skutečnost podle svých potřeb, či přímo lžou, jako když tiskne. Listinných důkazů je málo, svědci nevěrohodní. Jaký může být výsledek sporu, když podnikatel žaluje cenu za odvedenou práci a nemá sepsanou žádnou smlouvu. Svědčí mu účetní, která žalovaného jednou ve firmě viděla a žalovaný si na případ nevzpomíná, nebo jen velmi matně. Kde má soud nalézt pravdu? Příkladem jsou spory v rodině. Na papíře není vůbec nic a jedna polovina příbuzných svědčí žalobci a druhá tomu žalovanému. Lidé nechtějí nést odpovědnost za vlastní osudy, přenáší ji na stát, který pak může za jejich případný nezdar. Jejich neúspěch nespočívá v tom, že podepsali smlouvu, kterou nečetli, nebo že nesepsali vůbec žádnou smlouvu, že lehkomyslně dělali dluhy, že se vdali za opilce či oženili s hysterkou. V tom problém není. Podle nich je problém v neschopném či uplaceném soudci, v lepším případě (pro soudce) v neschopném advokátovi. Jak si vysvětlit, že místo toho, aby si s protistranou sedli ke stolu a společně hledali řešení, svěří svůj osud někomu, kdo o věci ví rozhodně mnohem méně než oni. Někomu, komu velmi často podávají obě strany zkreslené informace, někomu, kdo je pak může svým rozhodnutím velmi zaskočit. Soudci nejsou vševědoucí. Mnohdy jen odhadují, která strana méně lže. A to jsem mluvil jen o problémech se zjištěním, jak že to bylo. Dnes je právní posouzení již docela předvídatelné. Od příštího roku to však bude spíše na věšteckou kouli- jak si to které ustanovení NOZ vyloží ten a ten soudce a jeho odvolací senát? Předem lituji zejména advokáty, protože půjdou do sporu s výkladem, který nebudou moci opřít o žádnou judikaturu. Budou sepisovat smlouvy a mohou se jen dohadovat, co tam bude chybět katastrálnímu úřadu a co tam bude chybět soudu. Možná i pro advokáty tedy nebude nejlepší jít k soudu. Co tedy navrhuji? Jednání, jednání, jednání. Tak mohou nejlépe ovlivnit výsledek sporu, nebo spor vůbec odvrátit. Již přes půl roku máme účinný Zákon o mediaci (202/2012 Sb.). Na stránkách justice v oficiálním seznamu jsem našel jen tři mediátory. Ale řada advokátů jsou zdatnými vyjednavači i bez zápisu v jakémkoli seznamu. Znám to opět ze své soudní praxe. Co někdy dokáže krátká přestávka v průběhu jednání či před nim. Nesmiřitelní rivalové nejednou naleznou schůdné řešení. Ale proč až teď, proč se nesešli už dříve? Proč museli zatížit soud, který zatím mohl řešit jiný spor?
Zamyslete se, zda opravdu nejste schopni se alespoň sejít a zkusit najít společnou řeč, či přímo společné řešení. Zkuste spoléhat na své síly a svůj rozum. Nenechte o sobě zbytečně rozhodovat někoho jiného. U advokátů se přimlouvám, aby své klienty k takové snaze přiměli a při hledání řešení jim pomohli. Nejsou-li sami dobrými vyjednavači, není přeci žádná ostuda doporučit místo soudní žaloby služby mediátora. Pominu-li všechny ostatní benefity, zbyde soudům více času například na vytváření judikatury k NOZ.
Diskuze k článku ()