Jak to myslel Ústavní soud se střídavou péčí a jak o ní budou přemýšlet soudci obecných soudů

Stalo se již téměř zvykem, že na stránkách Právního prostoru komentuji rozhodnutí Ústavního soudu, a ač jsem chtěl v létě psát původně o něčem jiném, nakonec jsem téma změnil, neboť se v myšlenkách stále vracím k jeho nedávným nálezům ve věcech střídavé péče (nález ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 a ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13).

soudce Ústavního soudu
Foto: Shutterstock

Věci péče soudu o nezletilé děti jsou téměř vždy mediálně zajímavé, neboť v nich nechybí lidský příběh. Právně zajímavé jsou již méně, neboť o právo v těchto případech příliš nejde. Ostatně – jeden předlistopadový předseda nejmenovaného pražského obvodního soudu říkal s oblibou na poradách opatrovnickým soudcům: „Péčka? To není žádné souzení! Tam musíte vynášet rozsudek a tatínkovi se bude ještě houpat klobouk na věšáku!

Dnes je souzení ve věcech péče o nezletilé, pravda, o něčem jiném, máme-li zákonem upraveny společnou a střídavou péči, osoby povinné platit výživné nemusí být nikde zaměstnány se stálým příjmem, stále více otců (a stále intenzívněji) se domáhá svých otcovských práv, děti mohou studovat i v zahraničí (někdy se zdá, že téměř donekonečna)…

Stále však platí, že „spory“ (i když v nesporném řízení) o děti a záležitosti s nimi související jsou složité zejména po stránce lidské. Více méně jde o případy, které soud vyřešit ideálně nemůže, může jen svým citlivým rozhodnutím dítěti co nejméně uškodit.

Výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu mají (nejen pro svoji sledovanost) i obecnější dopad a jistou závaznost pro obecné soudy (jedná-li se o nálezy). Proto nepochybně stojí za úvahu a hlubší rozbor.

O čem vlastně Ústavní soud rozhodl a proč jeho rozhodnutí vyvolala takové emoce?

Rozhodnutí to byla dvě a byla vyhlášena ve stejný den (5. 6. 2014). Ještě týž den se jim začala věnovat snad všechna média v České republice.

Proč? Především pro jejich „novátorský“ pohled na tuto formu péče o nezletilé děti, jejichž rodiče spolu nežijí nebo se chystají rozvést.

Tento novátorský pohled je zároveň odvážný – také proto se z nálezů zaradovali především otcové a především ti z nich, kteří se sdružují v různých aktivistických „prootcovských“ skupinách (mnohdy nevalné pověsti i úrovně). Odvaha Ústavního soudu spočívá konkrétně v tom, že se snaží obecné soudy zavázat, aby pohlížely střídavou péči jako na prioritní model výchovy nezletilých dětí – v zásadě „nadřazený“ modelům ostatním.

V prvním rozhodnutí (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13) totiž Ústavní soud poměrně „natvrdo“ říká:

Za situace, kdy se oba rodiče o své děti aktivně zajímají, jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o jejich zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, nelze střídavou výchovu vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči. Obecné soudy tudíž musí při svém rozhodování o péči rodičů, kteří se rozvádějí nebo ukončili společné soužití, vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.

Mají-li obecné soudy vycházet z „premisy péče obou rodičů“, pak mají podle duchu i celkového vyznění nálezu střídavou péči de factode iure upřednostňovat. Problém je ovšem v tom, jak bude uvedeno níže, že pro upřednostňování střídavé péče de iure nemají obecné soudy zatím oporu v zákoně a budou-li chtít vyslyšet bezezbytku přání soudu ústavního, budou se muset dopouštět poměrně krkolomného výkladu ustanovení § 907 obč. zák., které uspořádání poměrů k nezletilým dětem společně nežijících rodičů s účinností od 1. 1. 2014 upravuje.

Druhé rozhodnutí se zabývá podle mého názoru jednodušším problémem (ač možná jisté rozhořčení veřejnosti, alespoň její části, vyvolalo spíše ono) – a to vzdáleností mezi bydlišti rodičů ve vztahu ke střídavé péči. Říká se v něm (mj.), že: „Velká vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů sama o sobě není důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte. Při posuzování tohoto hlediska je naopak třeba přihlédnout k dalším okolnostem daného případu, zejména pak k tomu, zda dítě není převozem a pobytem ve zcela odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat.“ (nález sp. zn. I. ÚS 1506/13).

Nicméně, Ústavní soud (který rozhodoval o úpravě poměrů k dítěti předškolního věku) v něm především opakuje konzistentně to, co vyslovil již v řadě rozhodnutí, že totiž obecné soudy se mají zabývat každou věcí (ať už se jedná o problematiku újmy na zdraví, nákladů řízení či péče o nezletilé děti) ad hoc, s přihlédnutím ke všem jejím konkrétním okolnostem, a nikoliv podle šablony. V této souvislosti se nenechat vést poměrně zažitým názorem: „rodiče od sebe bydlí daleko, což samo o sobě vylučuje střídavou péči.

Co měl vlastně Ústavní soud na mysli?

Dostáváme se ke zobecnění závěrů Ústavního soudu o střídavé péči, především obsažených v jeho prvním nálezu, a na úvod bychom si pro přehlednost měli připomenout, co o ní říká zákon (nyní již ne o rodině, ale občanský zákoník):

Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.“ (§ 907 odst. 1 obč. zák.).

Ať čteme citované ustanovení zleva doprava či odshora dolů, není v něm o prioritě ("nadřazenosti“) střídavé péče ani zmínka. Přesto sám Ústavní soud v tiskové zprávě ke svému rozhodnutí říká:

Svěřování dětí do péče je polycentrická otázka a odpověď na tuto otázku do značné míry reflektuje náhled společnosti na výchovu dětí, a tudíž zde Ústavní soud přikládá značnou váhu postoji zákonodárce. Z vývoje právní úpravy v zákoně o rodině i v novém občanském zákoníku plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, který vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení.

O zákonné úpravě střídavé péče ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu (její nadřazenosti ostatním formám) se sice dlouhou dobu před přijetím občanského zákoníku diskutovalo, avšak nakonec se zákonodárce k takovéto úpravě neodhodlal. Hovořit tedy necelý půlrok o jiném úmyslu zákonodárce (jak to de facto činí Ústavní soud) je poměrně odvážné (ale je to tak).

Jinak také řečeno Ústavním soudem – obecné soudy by měly v podstatě vést účastníky řízení (logicky spíše tzv. rezidentní rodiče, což jsou ve většině případů matky) k tomu, aby tvrdili, proč je střídavá péče v konkrétním případě vyloučená, aby v tomto směru následně vedly dokazování a aby v tomto ohledu odůvodňovaly svá rozhodnutí. Jenže – budou tak obecné soudy činit?

Dovolím si s jistou znalostí české justice a myšlení opatrovnických soudců tvrdit, že (alespoň zatím) spíše nikoliv a že ve skutečnosti budou hledat spíše důvody pro to, proč připadají v úvahu jiné modely péče, a nikoliv, proč nepřipadá v úvahu péče střídavá.

Přehlížet rozhodnutí Ústavního soudu (tím spíše jeho nálezy) se však nesmí – naopak se před nimi má „smekat“. Pokud by je přehlížely obecné soudy, tak by nepochybně k posílení principů právního státu příliš nepomohly.

Rozhodně však není důvod pro obavy z nálezů ani jejich přehlížení. Naopak je třeba vidět je realisticky, a hlavně – pozitivně.

A jak to vlastně (a hlavně) Ústavní soud myslel?

Především vnímám oba nálezy Ústavního soudu jako apel na soudy obecné, aby začaly ve své rozhodovací praxi reflektovat společenské změny, které nepochybně ve vztahu k péči o děti nastaly či nastávají.

Ještě před dvaceti lety bylo v praxi téměř nemyslitelné, aby opatrovnický soud rozhodl v souvislosti s rozvodem manželství nebo situaci, kdy spolu rodiče nežijí, jinak, než že svěřil dítě (děti) do výchovy matky. Ve výjimečných případech, když o to otec stál (což nebývalo obvyklé), upravil i jeho styk s dětmi – ovšem v rozsahu, který vycházel z „osvědčeného“ modelu: „jeden víkend za měsíc, v létě jeden týden a o vánočních svátcích 26. 12.

Jenže časy se mění, stále více otců o děti pečuje i v rámci rodičovské dovolené, přibývá faktické střídavé péče (bez soudní úpravy), styk realizují nerezidentní rodiče v některých případech v podstatně širším rozsahu (všední dny, ty nejvýznamnější svátky, měsíc v létě), neboť emancipace žen ve společnosti pokračuje a otcovská práva jsou systematicky posilována. Přibývá také nesezdaných párů, jimž se narodí děti, rozšiřují se možnosti přípravy dětí na budoucí povolání, zahraničních pobytů, práce v cizině, vylepšuje se stále dopravní obslužnost v naší republice. To jsou všechno aspekty a společenské jevy, které mají vliv na chování rodičů i dětí, a musí mít vliv i na rozhodovací praxi opatrovnických soudů.

Zároveň ani jedno rozhodnutí Ústavního soudu nelze chápat tak, že: „V devadesátidevíti případech ze sta budou děti svěřeny do společné péče rodičů.“ V tomto ohledu jsou nepochybně představy otcovských aktivistů liché.

Nelze přehlížet, že v naší společnosti došlo po roce 1989 k doslova revolučním změnám – a to i v rodinném životě. Kdybychom někomu v roce 1998, kdy byla společná výchova uzákoněna, řekli, že rozsudků upravujících poměry k dětem formou společné péče bude v roce 2014 tolik, kolik jich je, pravděpodobně by nám (v lepším případě) nevěřil. Nelze se však ani domnívat, že po rozhodnutí Ústavního soudu jich během několika měsíců bude diametrálně více.

Jedno je ale jisté již dnes: Ústavní soud to se střídavou péčí myslí vážně a vážně by tuto formu uspořádání poměrů k nezletilým dětem měly začít brát i obecné soudy, ať už patří mezi její „fanoušky“, či nikoliv. Nikde není řečeno (napsáno), že by jim snad Ústavní soud zakázal uvažovat o péči výlučné – tím spíše, že se zákon v tomto ohledu oproti stavu do 31. 12. 2013 fakticky nezměnil.

Ústavní soud především apeluje na opatrovnické soudy, aby nerozhodovaly „černobíle“, podle toho, „jak jsou léta zvyklé“, nesklouzávaly k automatismům a nezavíraly oči před tím, co se ve společnosti děje. To je sice v tom kvantu vyřizovaných věcí úkol nelehký, ale to Ústavní soud s ohledem na jeho postavení a úlohu nemusí zajímat (mělo by Ministerstvo spravedlnosti).

Rozvrácená rodina sice byla před rokem 1989 rozvrácená stejně jako v roce 2014 (a pravděpodobně bylo stejně i „nesvéprávných“ rodičů), avšak tyto rodiny fungovaly ve značně odlišném společenském, ekonomickém i politickém (zaplaťpánbůh) prostředí, které se musí odrážet i v rozhodovací praxi soudů všech stupňů. Musí se odrážet i ve způsobu vedení dokazování a v odůvodnění jednotlivých rozsudků, v nichž bude o péči o nezletilé děti rozhodováno.

Závěr

Co říci na závěr?

Snad jen to, že na záležitosti mezi rodiči a dětmi i rodiči navzájem, tedy záležitosti vztahové, v nichž se velmi intenzivně projevuje láska či (spíše?) nenávist, nemůže nikdy najít řešení žádný zákon.

Jde jen o to, a na to Ústavní soud ve svých nálezech především klade důraz, že společnost i rodina se vyvíjí, že soudy musí změny citlivě vnímat a reflektovat je ve svých rozhodnutích a nacházet v nich co nejméně škodlivá řešení (zejména) pro děti.

Neměly by přitom ani zapomenout na obecný apel na rodiče, že jejich rozvod (rozchod) je vždy havárie, do značné míry jejich selhání a že na tom nic nemění ani střídavá péče či poslední verdikty Ústavního soudu. Je-li něco v havarijním stavu, namůžeme se tvářit, že je to stav normální a že „střídavka“ je všelék.

Tak to rozhodně Ústavní soud, který ústy svého předsedy vyjádřil pochopitelnou lítost nad tím, že rodinné věci má vůbec soudit, nemyslel.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články