Obecně k řízení
Dovolatel se na Nejvyšší soud obrátil s dosud nevyřešenou právní otázkou, zda je možné platně uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu práva před tím, než se oprávněný ze zajišťovacího převodu práva stane vlastníkem pohledávky odpovídající zajišťovanému dluhu. Dovolatelem přednesená otázka je však zasazena do mnohem širšího kontextu. V dalším řízení se budou muset soudy vypořádat také s argumentací týkající se analogické aplikace § 1311 odst. 1 věty druhé obč. zák. na zajišťovací převod práva. Podle tohoto ustanovení lze totiž zástavním právem zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který má vzniknout teprve v budoucnu. Připomeňme, že právní úprava zajišťovacího převodu práva obsažená v §§ 2040 až 2044 obč. zák. podobná ustanovení neobsahuje.
Průběh řízení a jeho hodnocení
V řešeném případě, z něhož vzešla výše uvedená otázka, uzavřela žalobkyně s žalovanou (pozdějším dovolatelem) smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k určitým nemovitým věcem (předmětu převodu). Žalobkyně jakožto povinná ze zajišťovacího převodu práva převedla nemovité věci na žalovanou k zajištění dluhu žalobkyně za původními obligačními věřiteli. Ke dni podpisu smlouvy o zajišťovacím převodu práva nebyla žalovaná vlastníkem pohledávek odpovídajících zajištěnému dluhu. K postoupení pohledávek z původních obligačních věřitelů na žalovanou došlo až několik týdnů po uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Mezitím byl proveden zápis převodu vlastnického práva k předmětu převodu (nemovitým věcem) do katastru nemovitostí ve prospěch žalované s tím, že účinky vkladu nastaly ještě před postoupením pohledávek na žalovanou.
Za uvedené situace podala žalobkyně žalobu na určení vlastnického práva k dočasně převedeným nemovitým věcem s tvrzením, že byla žalovanou uvedena při podepisování smlouvy o zajišťovacím převodu práva v omyl, respektive z toho důvodu, že ke dni uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva nebyla žalovaná (obligační) věřitelkou žalobkyně.
Soud prvního stupně došel k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je neplatná. Svůj závěr odůvodnil tím, že v době, kdy byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva, nebyla ještě žalovaná (obligačním) věřitelem žalobkyně. Soud prvního stupně dále uvedl, že z § 2040 obč. zák. plyne, že zajišťovací převod práva může být učiněn toliko vůči existujícímu - stávajícímu věřiteli, a nikoli vůči věřiteli budoucímu. V důsledku konstatované neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, soud prvního stupně určil, že vlastníkem nemovitých věcí, které jsou předmětem zajišťovacího převodu práva, je žalobkyně.
Odvoláním podaným žalovanou se prvoinstanční rozhodnutí nepodařilo zvrátit. Odvolací soud totiž potvrdil výrok soudu prvního stupně, kterým byla vlastníkem nemovitých věcí určena žalobkyně. Soud vyšel mimo jiného z toho, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je neplatná, jelikož ani v době uzavření této smlouvy, ani v době, kdy nabyla účinnosti, neexistoval závazek hlavní mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně byla dlužnicí původních (obligačních) věřitelů, kteří teprve následně postoupili své pohledávky na žalovanou. Jelikož mezi účastníky neexistoval v době uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva závazek hlavní, nemohl vzniknout ani závazek akcesorický založený smlouvou o zajišťovacím převodu práva.
Soud prvního stupně a soud odvolací shledaly, že smlouva o zajišťovacím převodu práva nemohla platně vzniknout, jelikož ke dni jejího uzavření neexistoval mezi jejími smluvními stranami (žalobkyní a žalovanou) hlavní závazek. Soudy obou stupňů vyložily § 2040 odst. 1 obč. zák., resp. pojem „dluh“ uvedený v tomto ustanovení velice restriktivně. Dluhem způsobilým k zajištění je podle názoru obou soudů pouze existující dluh, který má dlužník vůči (současnému) věřiteli. Dlužník tak smí zajistit pouze dluh, který vyplývá z hlavního závazku mezi ním a věřitelem. Ze závěrů soudů nižších stupňů tedy vyplývá, že obligační věřitel z hlavního závazku musí být totožný s oprávněným ze zajišťovacího převodu práva, tj. příjemcem předmětu převodu.
Závěr soudů nižších stupňů o nezbytnosti totožnosti obligačního věřitele a oprávněného ze zajišťovacího převodu právu je však v příkrém rozporu se závěry komentářové literatury, podle nichž platí, že „bez ohledu na doslovné znění odstavce 1 [pozn. § 2040 obč. zák.] je třeba mít za to, že příjemcem jistoty může být nejen věřitel, ale i třetí osoba, jíž je jistota zřízena ve věřitelův prospěch podle § 2010.“ [2] Z odůvodnění předmětného rozhodnutí nevyplývá, že by některý z účastníků tuto argumentaci v řízení uplatnil, takže se s ní soudy nižších stupňů nemusely vypořádat. S podivem však zůstává, že tuto skutečnost nezmínil Nejvyšší soud v rámci obiter dictum, které připojil ke svému zrušovacímu rozsudku.
Ze skutkového stavu však vyplývá, že žalobkyně byla ke dni podpisu smlouvy o zajišťovacím převodu práva dlužníkem původních obligačních věřitelů. Připomeňme, že smlouvou o zajišťovacím převodu práva převedla žalobkyně předmět převodu (nemovité věci) na žalovanou. V okamžiku uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva tak již byla žalobkyně dlužníkem z hlavního závazku, který existoval mezi ní a původními obligačními věřiteli. Hlavní závazek, resp. dluh způsobilý k zajištění, v rozhodné době tedy existoval. S odkazem na výše uvedené závěry komentářové literatury mohla žalobkyně převést předmět převodu na žalovanou k zajištění existujících dluhů ve prospěch původních obligačních věřitelů, a to bez ohledu na skutečnost, zda (by vůbec) došlo k následnému postoupení pohledávek odpovídajících zajištěnému dluhu na žalovanou.
Odborná literatura zcela logicky nevyžaduje, aby osoba oprávněná ze zajišťovacího převodu práva byla zároveň (obligačním) věřitelem poskytovatele předmětu převodu. Navíc odstavec první § 2040 obč. zák. výslovně připouští, aby byla poskytovatelem jistoty vedle (obligačního) dlužníka také třetí osoba. Na straně dlužníka a poskytovatele jistoty tedy zákon nevyžaduje, aby se jednalo o jednu osobu, proto je zcela nesystematické, aby taková podmínka existovala na straně (obligačního) věřitele a příjemce jistoty. Při zohlednění těchto závěrů by soudy nižších stupňů nemohly shledat neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Jak již bylo uvedeno, z neznámých důvodů tato argumentace v daném řízení (bohužel) nezazněla. Jelikož soudy nižších stupňů vyložily § 2040 obč. zák. v rozporu s teleologickým a systematickým výkladem, nesprávně dovodily neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva.
Zdá se, že soudy nižších stupňů na daný případ nahlížely optikou žalované, která nebyla v okamžiku uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva (obligačním) věřitelem žalobkyně. Toto postavení získala žalovaná až v důsledku pozdějšího postoupení pohledávek. Z partikulárního pohledu žalované lze na dosud nepostoupené pohledávky v okamžiku uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva skutečně nahlížet jako na budoucí pohledávky (resp. budoucí dluh žalobkyně).
Řízení o dovolání
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž konfrontovala Nejvyšší soud s právní otázkou, zda lze budoucí dluh zajistit zajišťovacím převodem práva. Nejvyšší soud dovolání vyhověl. Nicméně dotčené výroky soudů nižších stupňů zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení a předloženou otázkou se věcně nezabýval. Ke zrušovacímu rozsudku připojil obiter dictum, v němž návodnými odkazy na judikaturu platnou pro poměry zástavního práva soudům nižších stupňů jednoznačně naznačil, jaké závěry mají vzít při dalším posuzování v úvahu.
V obiter dictum Nejvyšší soud nejprve shrnul, jak byl zajišťovací převod práva posuzován podle dosavadní právní úpravy. Rovněž připomenul, že obecným znakem zajišťovacího převodu práva je jeho akcesorita a subsidiarita ve vztahu k hlavnímu závazku.[3] Nejvyšší soud dále konstatoval, že nejbližším právním institutem k zajišťovacímu převodu práva je zástavní právo, čímž soudy nižšího stupně povinoval zohlednit relevantní judikaturu týkající se akcesority a subsidiarity zástavního práva ve vztahu k podmíněným a budoucím dluhům. Nejvyšší soud dále připomenul, že „z dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k právní materii zajištění závazku prostřednictvím zástavního práva vyplývalo, že k platnosti zástavní smlouvy nebylo nutno, aby v ní určená pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat, skutečně existovala.“ Prohloubení těchto závěrů vede k tomu, že „akcesorická povaha zástavního práva znamená, že zástavní právo jako takové platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, pokud platně vznikla také pohledávka, jež má být zajištěna. Nevznikne-li taková pohledávka, pak to ovšem „není důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy – ačkoliv jde o platný právní úkon a, i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí – zástavní právo nevznikne.“[4]
Na uvedených závěrech Nejvyšší soud setrvává i v jeho aktuální rozhodovací praxi. Za všechna rozhodnutí jmenujme především rozhodnutí R 26/2015, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že „je-li podle smlouvy o zřízení zástavního práva zajištěna zástavním právem k nemovitosti pohledávka, která teprve v budoucnu vznikne nebo jejíž vznik je závislý na splnění určité (odkládací) podmínky, vznikne zástavní právo k nemovitosti nejdříve dnem vzniku takové (zajištěné) pohledávky, bez zřetele k tomu, že právní účinky vkladu zástavního práva k nemovitosti do katastru nemovitostí nastaly dříve.“[5]
Z výše uvedeného vyplývá, že ustálená soudní praxe zcela jednoznačně připouští sjednání zástavního práva i před vznikem zajištěného dluhu, proto je možné zástavním právem zajistit rovněž podmíněné a budoucí dluhy. Samotné zástavní právo nicméně vznikne až v okamžiku vzniku zajištěného dluhu.
V obiter dictum Nejvyšší soud dále uložil soudům nižších stupňů, aby se v dalším řízení náležitě vypořádaly s otázkou, zda stejně jako v případě zástavního práva, může být také u zajišťovacího převodu práva akcesorický právní vztah (zajišťovací převod práva) sjednán ještě před vznikem hlavního právního vztahu, a zda v takovém případě je či není právně účinný ještě před vznikem hlavního právního vztahu.
Závěr
S ohledem na to, že zástavní právo je nejbližším zajišťovacím institutem k zajišťovacímu převodu práva, není žádného důvodu, proč by uvedené závěry učiněné v poměrech zástavního práva nebylo možné bez dalšího vztáhnout také na zajišťovací převod práva.
Lze tedy uzavřít, že zajišťovací převod práva (i přes jeho akcesorickou povahu) může být sjednán již před splněním podmínky u podmíněných dluhů, resp. před vznikem budoucího dluhu. Obdobně jako v případě zástavního práva se zajišťovací převod práva stane účinným teprve v okamžiku vzniku zajištěného dluhu, tzn. v okamžiku splnění podmínky u podmíněných dluhů, resp. v okamžiku vzniku budoucího dluhu. Uvedené se uplatní rovněž v případech, kdy předmětem převodu budou nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí.
Promítneme-li závěry o přípustnosti zajištění budoucích a podmíněných dluhů zajišťovacím převodem práva do insolvenčního prostředí, bude rovněž pro pořadí věřitele, jehož pohledávka bude zajištěna zajišťovacím převodem práva, rozhodný až okamžik vzniku zajištěného dluhu. Obdobně jako v případě zástavních věřitelů tak nebude rozhodovat okamžik uzavření smlouvy, na základě které dojde ke zřízení zajišťovacího institutu, nýbrž až vznik zajištěného dluhu.
[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2644/2018.
[2] RICHTER, Tomáš. § 2040 []. In: HULMÁK, Milan, PETROV, Jan, LAVICKÝ, Petr, DVOŘÁK, Bohumil, ŠILHÁN, Josef, DÁVID, Radovan, RICHTER, Tomáš, LASÁK, Jan. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1271.
[3] „Zajišťovací převod práva byl považován za jeden z druhů zajištění závazků. Typicky v důsledku zajištění hlavního vztahu vznikal vztah další - vedlejší občanskoprávní vztah zajišťovací. Takový vedlejší zajišťovací vztah měl obecně povahu akcesorickou a subsidiární. Akcesoritu dosavadní teorie dělila na akcesoritu existenční a funkční, přičemž existenční akcesorita spočívala v tom, že vedlejší závazek je existenčně závislý na závazku hlavním (ač jeho existence nemusela zcela kopírovat existenci závazku hlavního). Funkční akcesorita byla určena podmíněností obsahu akcesorického závazku obsahem závazku hlavního, tj. vždy musela směřovat k plnění zajišťovací, uhrazovací či obdobné funkce. Subsidiarita vyjadřovala právo a povinnost věřitele, respektive oprávněného ze zajištění, uspokojit se ze zdrojů, které poskytuje zajištění, teprve tehdy, pokud dlužník nesplní svůj závazek […].“ Op. cit. sub 1.
[4] Op. cit. sub 1.
[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 NSCR 89/2017, v němž se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům učiněným v R 26/2015. Toto usnesení je v současné době předmětem rozhodování Ústavního soudu (viz řízení vedené pod sp. zn. III. ÚS 2455/19).
Diskuze k článku ()