Odškodňování újmy na zdraví – aneb ohlédnutí několik let zpět a vyhlédnutí do budoucna zároveň Zdroj: Fotolia

Odškodňování újmy na zdraví – aneb ohlédnutí několik let zpět a vyhlédnutí do budoucna zároveň

Aktuální rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, vyhlášený dne 19. 6. 2014) k problematice odškodňování škody (újmy) na zdraví by mě snad ani blíže nezaujal, neboť se danou problematikou již téměř deset let nezabývám (rozuměj – nesoudím ji). Přesto jsem však v něm nakonec „zalistoval“. Už jen proto, že jsem dříve spory o náhradu škody na zdraví několik let soudil a že rozhodnutí bylo mediálně komentováno.

JUDr. Jaromír Jirsa

JUDr. Jaromír Jirsa

soudce Ústavního soudu

JUDr. Jaromír Jirsa

soudce Ústavního soudu

Při listování nálezem se mi ovšem přihodilo něco, čemu se dnes říká nejen ve filmařské branži „flashback“. To proto, že v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud cituje můj téměř deset let starý (ze dne 10. 11. 2005) návrh na zrušení tehdejšího ustanovení § 444 odst. 2 obč. zák., který zavazoval do 31. 12. 2013 (i v předmětné věci) soud k aplikaci „bodovacívyhlášky č. 440/2001 Sb., a v němž se uvádí, že „celý systém odškodňování bolestí a ztížení společenského uplatnění, který je založen na konstrukci násobků vypočtených podle počtu bodů stanovených ministerstvem, následně zavazující soudní znalce, a ve svém důsledku i soud, je celý nedůstojný, odporující principům, které je nutno ctít v demokratické společnosti, má-li na mysli vážně ochranu lidské cti, důstojnosti a především zdraví a života. Pokud zákon vystaví konstrukci náhrady škody na zdraví (ústavně chráněného práva) na tom, že pověří úřad (Ministerstvo zdravotnictví), aby ohodnotil výši odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění zcela nedůstojným způsobem, jako je tomu v případě vyhlášky č. 440/2001 Sb., jde o zásadní neúctu k právům člověka, a tedy o rozpor s ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy. Způsob odškodňování je nedůstojný tím spíše, pokud umožňuje soudům zvyšovat odškodnění stanovené podle zákona ve spojení s vyhláškou pouze ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele (§ 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.).

Návrh, který nakonec vyústil v zamítavý nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005 (a nevedl tedy ke zrušení ustanovení § 444 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., respektive celé konstrukce odškodňování bolestí a ztížení společenského uplatnění na základě bodového ohodnocení stanoveného výše citovanou vyhláškou), se najednou „vynořil“ v roce 2014. Tedy v době, kdy již odškodňovací vyhláška neexistuje, a naopak existuje nový občanský zákoník, jenž letitou konstrukci bodového ohodnocení, a tedy odškodňování újmy na zdraví, opustil. Vynořil se z důvodů, které jsou stále aktuální a které se pokusím okomentovat v následujících řádkách.

Stále aktuální, či spíše aktuálnější, zásada proporcionality

Nyní, v roce 2014, se Ústavní soud vrací ke svému nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/2005 zejména proto, že v něm znovu (a opakovaně či konstantně) zdůrazňuje zásadu proporcionality – tentokrát ve vztahu k odškodňování imateriální újmy na zdraví: „Moderním ústavním nepsaným pravidlem, které podle dnes již konstantní judikatury Ústavní soud rovněž aplikuje, je princip proporcionality, který náleží mezi obecné zásady právní, jež sice nejsou v právních předpisech výslovně obsaženy, avšak v evropské právní kultuře se bezezbytku uplatňují (k tomu srov. např. nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., č. 163, Praha 1998). Ústavní soud se tak přihlásil k evropské právní kultuře i k jejím ústavním tradicím. Ve světle těchto obecných zásad právních také interpretuje ústavní předpisy, především Listinu základních práv a svobod. Taková interpretace se pak promítá i do výkladu jednotlivých právních předpisů, tzn. v tomto případě těch, které upravují výši přiznané náhrady za způsobenou škodu na zdraví (náhrady za ztížení společenského uplatnění). Porušením pravidla proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Přeloženo pro čtenáře: V roce 2007 vedla Ústavní soud k zamítnutí návrhu na zrušení ustanovení § 444 odst. 2 obč. zák č. 40/1964 Sb. primárně ta skutečnost, že citované ustanovení je jen zmocňující („Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.“), že návrh fakticky směřoval nikoliv ke zrušení zákona, ale jen podzákonné normy (vyhlášky č. 440/2001 Sb.) a že obecnému soudu chyběla „odvaha“ posoudit žalobu v konkrétní věci ve smyslu principu proporcionality. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy je totiž soudce vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je tak oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu (tedy i § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li k závěru, že jde o pravidlo chování, které je s nimi v rozporu, je soudce povinen je nepoužít. Za svoji malou odvahu jsem se tehdy zastyděl a k opětovné aplikaci vyhlášky již nedostal, protože jsem se začal věnovat agendě jiné.

Znamená to mimo jiné i to, že v roce 2007, stejně tak v roce 2014, ale i v následujících letech, se mají podle Ústavního soudu soudy obecné řídit při odškodňování újmy na zdraví především zásadou proporcionality (přiměřenosti), která fakticky znamená, že je ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaká náhrada újmy na zdraví je v konkrétním případě „přiměřená“. Přiměřenost je dána vždy okolnostmi každého jednotlivého případu – úvaha, jaké odškodnění imateriální újmy na zdraví je v konkrétním případě přiměřené, se opírá především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození.

Vzhledem k tomu, že občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 staví konstrukci odškodňování imateriální újmy na zdraví stejně jako Ústavní soud ve svých rozhodnutích primárně na zásadě přiměřenosti, zrušil-li k uvedenému datu odškodňovací vyhlášku č. 440/2001 Sb., budou se muset soudci obecných soudů čím dál více uvedeným principem při rozhodování řídit.

Ústavní soud – evidentně i s výhledem do budoucna – totiž ve svém aktuálním nálezu zdůrazňuje, že „sice ponechává na obecných soudech stanovení konkrétní výše náhrady škody na zdraví; z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti.“

 

Co lze očekávat od soudní praxe při odškodňování újmy na zdraví

S ohledem na výše uvedené se stručně zamysleme nad aktuální právní úpravou odškodňování imateriální újmy na zdraví i nad perspektivami budoucí judikatorní praxe v této oblasti.

Odškodňovací vyhláška již neexistuje a existuje jen obecně „laděné“ ustanovení § 2958 obč. zák., které říká, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění – nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Vedle toho známe konstantní judikaturu Ústavního soudu ovládanou zásadou proporcionality, která „vyhlíží“ i do budoucna, a máme i metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku).

Uvedená metodika nemá a nemůže mít závazný charakter (jak říká sám Nejvyšší soud), má však být pomůckou k naplnění zásady slušnosti ve smyslu § 2958 obč. zák. Proto Nejvyšší soud doporučuje soudům, aby ji při rozhodování ve sporech o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění využívaly a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup podle pravidel v ní nastavených.

Metodika vznikla především z obav, že po zrušení odškodňovací vyhlášky bude soudní praxe nejednotná a nepředvídatelná – což kromě jiného bude bránit i mimosoudním (smírným) řešením sporů o náhradu imateriální újmy na zdraví, neboť pojišťovny, které v roli účastníků nebo vedlejších účastníků v soudním řízení často působí, či řeší odškodnění ještě v „předžalobní fázi sporů“, nebudou mít jasné vodítko, podle čeho odškodňovat (či spíše „odčiňovat“ – abychom byli přesní v terminologii občanského zákoníku).

Na tom jistě něco je, neboť právě tyto spory, často poznamenané silným emočním nábojem, by se s ohledem na citlivý přístup k poškozeným neměly pokud možno k soudům vůbec dostat. Na druhou stranu se obávám, že Ústavní soud již dnes zřetelně naznačuje, že si žádné metodiky a sjednocovací tendence v zásadě nepřeje, byla-li jednou odškodňovací vyhláška zrušena – respektive si je možná přeje právě z důvodů snadnějšího smíru v mimosoudní fázi řešení sporu, nikoliv však ve vztahu k řízení před soudem.

Občanský zákoník s účinností od 1. 1. 2014, ať ten, kdo jej bude momentálně aplikovat a vykládat, patří mezi jeho fanoušky či odpůrce, dává mnohem větší prostor pro rozumnou soudcovskou úpravu a dotváření takzvaného soudcovského práva.

To ovšem předpokládá silnou soudcovskou osobnost, která se v každém konkrétním případě bude muset obejít bez odškodňovacích tabulek a metodických pokynů, srovnávání s již zaniklými vyhláškami, a jejím hlavním měřítkem pro rozhodnutí musí nadále být Ústavním soudem (znovu) zdůrazněná zásada proporcionality. Zároveň se obávám, že pokud soudní praxe začne sklouzávat k paušalizujícím („tabulkovým“) a jednotným závěrům při odškodňování imateriální újmy na zdraví, bude Ústavní soud do této praxe vehementně zasahovat a „kasírovat“ rozhodnutí obecných soudů – podobně jako v případě nálezu I. ÚS 3367/13.

 

Závěr

Ze všech výše uvedených skutečností dovozuji, že ve sporech o odčinění imateriální újmy na zdraví by se především neměli žalobci (poškození) ve svých žalobách primárně dovolávat zrušené vyhlášky a zvyklostí z dob její účinnosti, ani metodických pokynů Nejvyššího soudu.

Měli by naopak svá žalobní tvrzení odvíjet od konkrétních skutečností založených například na tom, co všechno poškozený mohl a nemůže, jaké zvýšené náklady jsou nutné pro zajištění odpovídajícího životního komfortu poškozeného žalobce, jeho začlenění do běžného života, pro jeho slušné a důstojné „dožití“ s využitím služeb odpovídajícím výdobytkům dnešní postmoderní společnosti, „náhradního“ rodinného života, utišení bolestí fyzického i psychického charakteru atd. atp.

Soudci potom musí vždy v konkrétní věci ad hoc hodnotit taková tvrzení ve vztahu k provedeným důkazům a hlavně – „šít“ svá rozhodnutí na míru, a nikoliv podle jednotného mustru, tabulek a pokynů.

Pokud totiž budou šít konfekčně, tak se pravděpodobně dočkají toho, čeho se dočkaly obecné soudy v komentovaném případě – zrušení svých rozhodnutí Ústavním soudem po mnoha letech řízení, z čehož nepochybně nebudou mít radost samotní soudci, a především budou zarmouceni zdravotně poškození spoluobčané, kteří si již tak vytrpěli své.

 

ústavní soud nejvyšší soud odškodné újma na zdraví

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články