Právo užívat dědicův byt jako příkaz ze závěti Zdroj: Fotolia

Právo užívat dědicův byt jako příkaz ze závěti

V souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku, který nabyl účinnosti již před více než pěti lety, se mnohokrát skloňoval institut vedlejších doložek závěti, který byl s příchodem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“), obnoven. Předchozí občanské zákoníky z let 1964 a 1950 totiž instituty vedlejších doložek neznaly a tyto považovaly za nemožné z toho důvodu, že v nich bylo spatřováno nepřípustné omezování dědice v nakládání s vlastním majetkem.

Mgr. Petra Machová

advokátní koncipientka, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář

Mgr. Petra Machová

advokátní koncipientka, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář

Nový občanský zákoník se tak vrátil k tradici Obecného zákoníku občanského a nově může zůstavitel ve své závěti ustanovit vykonatele závěti, jejího správce, může uvést podmínky, doložení času či příkaz. V tomto krátkém zamyšlení se zaměřím na příkaz jako jeden z typů vedlejší doložky a konkrétně pak na případ, kdy zůstavitel obtíží dědice příkazem, aby umožnil 3. osobě užívání bytu, který na dědice v rámci pozůstalosti přejde. Příkaz by tedy mohl znít asi takto „Přikazuji svému dědici, aby umožnil bezplatné bydlení v mnou zůstaveném bytě mému příteli do jeho smrti“.[1]

Obecné výklady

Příkazem zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníku, aby s tím, co mu bude z dědictví přenecháno, naložil podle jeho pokynu. Pokud však bude takový pokyn vyjádřen pouze účelem, ke kterému má věc sloužit, bude se na příkaz hledět pouze jako na přání a nebude mít právní závaznost (srov. § 1573 ObčZ). Příkaz tedy může znít na to, aby dědic něco vykonal, nebo naopak aby se nějakého jednání zdržel. Co všechno lze příkazem uložit, zákon nestanoví. Bude se tedy jednat v podstatě o jakoukoliv činnost či zákaz činnosti, která je lidstvu známa. 

Omezení příkazu vyplývá z obecných ustanovení k vedlejším doložkám v závěti dle § 1551 a 1552 ObčZ. Nebude se tak přihlížet pouze k příkazu, který vede ke zřejmému obtěžování dědice či u kterého jde ze strany zůstavitele o svévoli. Dále se nebude přihlížet k příkazu odporujícímu veřejnému pořádku, nebo takovému, který je nesrozumitelný. Příkazem nemůže zůstavitel také nutit dědice, aby vstoupil či naopak vystoupil z manželství. Zpravidla tak zřejmě bude příkaz směřovat do určité sféry zůstavitele, jelikož mimo ni by se mohlo často jednat o obtěžování dědice.

Obecně se dle § 1569 hledí na příkaz jako na rozvazovací podmínku. Pokud by tedy nebyl příkaz vykonán či snad dokonce dědicem zmařen, přijde o dědictví či o odkaz, které byly zatíženy příkazem. Dle komentáře se však nebude příkaz posuzovat jako rozvazovací podmínka vždy, ale pouze tam, kde v konkrétním případě vyplývá úmysl či vůle zůstavitele na tom, aby dědic při nesplnění příkazu své vlastnické právo k dědictví či odkazu pozbyl[2]. Tato vůle bude vyplývat zejména pokud zůstavitel v závěti určí následného dědice. V příkladu s užíváním bytu by tento mohl být změněn např. takto: „Přikazuji svému dědici, aby umožnil bezplatné bydlení v mnou zůstaveném bytě mému příteli. V případě, že svou povinnost z příkazu poruší, zůstavuji byt mé přítelkyni.“

Posouzení platnosti odkazu

Soud by měl v rámci dědického řízení posoudit, zda je příkaz platný. Pokud tedy bude příkaz znít „Přikazuji svému dědici, aby se oženil a pokud se ožení, zdědí byt“, je příkaz na první pohled, z hlediska hmotného práva, neplatný a neměl by být tudíž převzat do rozhodnutí o dědictví. Příkazu nastíněnému jako varianta první by naopak ale nic v jeho vzniku bránit nemělo a tudíž by platně vznikl. 

Složitější by však bylo posouzení, zda jde o rozvazovací podmínku. Ze samotného znění příkazu tak dovodit nelze a tudíž je nemožné, bez znalosti konkrétních skutkových okolností případu, tuto otázku posoudit. Soud by tak měl rozhodnout ad hoc a informaci o existenci podmínky uvést v rozhodnutí o dědictví dle § 185 odst. 4 zákona o zvláštních řízeních soudních. 

Po rozhodnutí o dědictví

Nyní se posuneme v čase do budoucnosti. Soud již vydal rozhodnutí o dědictví a náš předmětný byt přešel na dědice. V našem modelovém příkladě budeme dále uvažovat, že příkaz není rozvazovací podmínkou a ta nebyla zapsána do rozhodnutí o dědictví. Příkaz však ano, jelikož ten byl posouzen jako platný. V bytě bydlí zůstavitelův přítel určený závětí a příkaz ze závěti je tak plněn. Avšak, příkaz je uložen až do smrti oprávněného. Může jít tedy o velmi dlouhou dobu, v níž se mohou podmínky, za kterých byl příkaz uložen následně změnit.

Nabízí se tedy otázka, jaký je vztah dědice a oprávněného z příkazu? Co je oprávněný oprávněn požadovat a povinný plnit? Lze tento příkaz zrušit, pokud by např. uživatel bytu byt nadměrně ničil, nebo pokud by nějakým způsobem šikanoval dědice, jakožto majitele bytu? Existuje mezi nimi obdoba závazkového vztahu, nebo se jedná o něco jiného? A pokud by dědic porušil do budoucna příkaz, co po něm může oprávněný požadovat? Důležitou otázkou také je, zda by v případě např. prodeje bytu přešlo i užívací právo. Současná právní úprava však nedává na tyto otázky jednoznačné odpovědi. Následující řádky jsou tak spíše nastíněním možných cest, jejichž možnost použití může do budoucna pouze upřesnit judikatura.

„Přikazuji svému dědici, aby umožnil bezplatné bydlení v mnou zůstaveném bytě mému příteli a toto ať je zapsáno do katastru nemovitostí”.  V případě, že bude příkaz užívání bytu znít nějak takto, je situace poměrně jednoduchá. Užívací právo bytu bude zřízeno jako věcné břemeno, které bude zapsáno do veřejného seznamu a v takovém případě bude přecházet i v případě převodu bytu. Užívací právo je upraveno v § 1283 an. ObčZ a zrušit jej lze jen dle § 1299 při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr a jelikož se jedná o služebnost osobní, pokud by to příkaz sám neurčoval, zaniká také smrtí oprávněného dle § 1302 odst. 1.

Pokud ale nebude užívací právo zapsáno do katastru, o jaký právní vztah se jedná? Pokud nahlédneme do úpravy závazkového práva, zjistíme, že právo užívání věci upravují tři základní smluvní typy. Výprosa, výpůjčka a nájem. Nájem pak upravuje i speciální typ užívání bytu. Pokud zůstavitel v závěti neurčí přesná práva a povinnosti, jimiž se vztah mezi povinným a oprávněným z příkazu bude řídit, máme zde závazkový vztah, jehož obsah je velmi nejasný. Pokud tedy je byt poskytnut oprávněnému bezplatně, lze uvažovat pouze o výprose či výpůjčce. Vzhledem k tomu, že užívací právo je bezpochyby časově omezeno na život oprávněného, bude se zřejmě jednat o výpůjčku.

Výpůjčku může půjčitel předčasně ukončit pouze v případě, že vypůjčitel užije věc v rozporu se smlouvou. O tomto důvodu ukončení příkazu by se dalo zřejmě uvažovat v souvislosti s tím, pokud by uživatel byt nadměrně ničil, obtěžoval obyvatele okolních bytů apod. Další možnost jak ukončit tento smluvní vztah pak nabízí obecná část závazkového práva v § 2000 v rámci tzv. šněrovacích úmluv. Na základě tohoto ustanovení by bylo možné užívání bytu vypovědět po podstatné změně okolností či po uplynutí deseti let. Jelikož se jedná o závazkový vztah, v případě převodu bytu by příkaz nepřešel, avšak toto pravidlo je modifikováno v případě nájmu bytu dle § 2224 an., kde naopak platí opačný princip, že nájem z důvodu změny vlastnictví primárně nezaniká.

Pokud bychom si tedy chtěli „pomoci“ při určení práv a povinností a přiměřeně použili úpravu nájmu bytu dle § 2235 an., a to zejména v případě, že by zůstavitel např. určil, že oprávněný z příkazu bude hradit plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním související služby, dalo by se k ukončení tohoto vztahu přiměřeně použít ustanovení § 2285 an. o skončení nájmu. Vzhledem ke spornosti takového postupu, je však více než pravděpodobné, že o platnosti takového ukončení by musel rozhodnout soud.

Je však důležité mít na paměti, že i přesto že v našem modelovém příkladu našemu dědici nehrozí rozvazovací podmínka v podobě ztráty dědictví, je pravděpodobné, že při porušení příkazu např.  prodejem bytu, při kterém by zaniklo užívací právo, by se mohl oprávněný z příkazu domáhat neplatnosti převodu bytu nebo by mohl zřejmě požadovat náhradu škody v hodnotě příkazu určené znalcem. Jak však bylo naznačeno výše, za současné právní úpravy nelze tuto otázku, a i všechny další nastíněné, jednoznačně zodpovědět. Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu a na tom jaký pohled na věc by zaujaly jednotlivé strany sporu. Konkrétnější odpovědi na tyto otázky nám však do budoucna může poskytnout pouze judikatura vyšších soudů.


[1] Předpokládáme, že jak byt, tak zůstavitelův přítel jsou v závěti dostatečně přesně určeni.

[2] Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720), 1. vydání, 2015, s. 256 – 259.

dědické právo závěť

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotili 2 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články