Znění ustanovení zákona týkající se přikázání věci se v novém občanském zákoníku oproti původní úpravě v některých ohledech změnilo, v současnosti již však existuje několik zásadních rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se nové úpravy a lze se tedy při posuzování otázky přikázání opřít o judikaturu i v případech podřízených novému občanskému zákoníku.
Srovnání právní úpravy ve starém a novém občanském zákoníku
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") obsahoval v § 142 odst. 1 následující úpravu soudního vypořádání spoluvlastníků: „Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.“
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."), stanoví v § 1147: „Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.“
V obou případech je tak nepochybné závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání, kdy primárním způsobem je rozdělení společné věci a přikázání jednomu či více spoluvlastníkům přichází v úvahu až v případě, kdy rozdělení věci není dobře možné. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že prodej společné věci a rozdělení výtěžku podle podílů nadále zůstává třetí možností.
Úprava obsažená v o. z. však výslovně nepřevzala zásady, které soud uplatní při vypořádání spoluvlastníků, tedy zohlednění velikosti podílů a účelného využití věci. V praxi tedy nastala otázka, kterými hledisky se bude soud řídit při přikázání věci.
Níže jsou rozebrány některé závěry Nejvyššího soudu ohledně těchto otázek. Při shrnutí závěrů se vychází zejména z následujících rozhodnutí Nejvyššího soudu z poslední doby, která lze považovat ve věci problematiky přikázání věci za stěžejní:
- rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn.: 22 Cdo 1450/2015 (dále jen „rozhodnutí 1“),
- usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn.: 22 Cdo 4178/2015 (dále jen „rozhodnutí 2“),
- usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016 sp. zn.: 22 Cdo 2024/2016 (dále jen „rozhodnutí 3“), a
- rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 sp. zn.: 22 Cdo 1114/2016 (dále jen „rozhodnutí 4“).
Rozhodná právní úprava zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
Předně je nutno vyřešit otázku, zda se v řízeních zahájených do 31. 1. 2013 postupuje podle obč. zák. či zda se uplatní již úprava obsažená v o. z. Tato otázka byla Nejvyšším soudem vyřešena zcela jednoznačně, kdy konstatoval, že i v případě, že soud prvního stupně rozhodoval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. (tedy před 1. 1. 2014), posoudí odvolací soud věc podle § 1140 a násl. o.z.[1]
Nejvyšší soud zde vycházel ze zásady, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, jak vyplývá z ustanovení § 154 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.). Tuto zásadu je nutno aplikovat i pro rozhodování odvolacího soudu a vztahuje se rovněž na právní stav v případě, kdy konstitutivní rozsudek má za následek vznik, změnu nebo zánik právního vztahu mezi účastníky.
Pokud tedy soud rozhoduje o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po 1. 1. 2014, musí aplikovat právní úpravu obsaženou v o. z., což platí i pro odvolací soudy. V případě rozhodování o odvolání však nemusí odvolací soud automaticky rušit původní rozhodnutí, má rovněž možnost přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně podle hledisek obsažených v o. z. a případně ho i jako věcně správný potvrdit.
S rozhodováním podle o. z. souvisí i povinnost soudu vyrozumět účastníky o aplikaci nové právní úpravy a umožnit jim případně vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které v řízení podle § 142 obč. zák. nebyly významné.
Podmínky pro přikázání věci
Přikázání věci spoluvlastníkovi připadá i podle nové judikatury nadále v úvahu při splnění dvou základních podmínek, které musí být kumulativně splněny – spoluvlastník musí o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví projevit zájem a musí být schopen zaplatit příslušný vypořádací podíl. Zde Nejvyšší soud v plné míře navazuje na předchozí judikaturu k této otázce.
Nejvyšší soud k tomu výslovně uvedl: „Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní, to znamená, že je schopen vyplatit ostatním spoluvlastníkům přiměřenou náhradu za odnětí jejich vlastnického práva.“[2] Rovněž ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu v této otázce jsou zcela konzistentní.
Rozhodná kritéria pro přikázání věci
V případě, že přichází do úvahy přikázání věci více spoluvlastníkům, tedy pokud více spoluvlastníků splňuje výše uvedené podmínky, musí současně soud posoudit a rozhodnout, kterému spoluvlastníku věci přikáže, a musí přitom zvážit veškerá rozhodná kritéria.
Obecně je nutno vyjít z toho, že v mnoha případech lze zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu s tím, že u každé strany lze označit skutečnosti, které mohou být pro přikázání relevantní. Z tohoto důvodu je přikázání plně na úvaze soudu, soud je však povinen své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
V návaznosti na vypuštění zásady zohlednění velikosti podílů a účelného využití cizí věci z textu zákona, dříve uvedené v § 142 obč. zák., nastala otázka, zda tato kritéria budou hrát roli a případně jaká jiná či další kritéria bude soud při rozhodování této otázky zohledňovat. V této souvislosti Nejvyšší soud jednoznačně uvedl, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. (nyní § 1142 a násl. o. z.), nejde však o hlediska rozhodující[3]. Dále se však může úvaha soudu opírat i o jiná než v zákoně uvedená kritéria respektující principy soukromého práva vyjádřené především v § 2 a násl. o. z. Z toho vyplývá, že soud má při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví vzít v potaz výši podílu jednotlivých spoluvlastníků i účelným využitím věci, může však své rozhodnutí založit i na jiných skutečnostech.
Výše uvedené zásady je nutné v souladu s výkladem Nejvyššího soudu uplatnit v zásadě i v poměrech o. z., což je zdůrazněno v dalším rozhodnutí, kde je rozebrána podrobněji aplikace některých relevantních kritérií, zejména zásada účelného využití věci, je zde rovněž zmíněna možnost zohlednit i otázku vlastnictví dalších nemovitostí jednotlivými spoluvlastníky[4].
Pokud jde o velikost spoluvlastnického podílu, tato je dle závěrů Nejvyššího soudu významným kritériem, nikoliv však jediným a nutně rozhodujícím. Zde se vychází i ze změny právní úpravy, kdy ustanovení § 1147 o. z. oproti § 142 odst. 1 obč. zák. již zákonná hlediska výslovně neuvádí[5].
Nejvyšší soud rovněž konkretizoval hledisko účelného využití věci a zásluh o společnou věc, kdy dle jeho závěrů je třeba přihlížet u nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání i k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Zde se vychází a je odkazováno i na starší rozhodnutí vydaná za původní právní úpravy.
Za důležité hledisko je rovněž třeba považovat nabídku vyšší náhrady ze strany jednoho ze spoluvlastníků, kdy tento nabídne více, než by odpovídalo výši náhrady za spoluvlastnický podíl stanovený z obvyklé ceny společné věci, neboť i to vyjadřuje vztah spoluvlastníka ke společné věci. Nejvyšší soud však výslovně zdůraznil, že obecně lze vyšší náhradu připustit, nelze ovšem absolutní výši náhrady považovat za rozhodující kritérium, nýbrž je třeba vzít v úvahu i další relevantní skutečnosti.[6] Toto stanovisko Nejvyšší soud potvrdil i v dalším rozhodnutí[7], kde výslovně uvedl, že soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady, stejně jako není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s většinovým spoluvlastnickým podílem. Při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána, se nejedná ve své podstatě o dražbu mezi spoluvlastníky.
V případě, že některý ze spoluvlastníků navrhne výši náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu, měl by soud pak v případě vyhovění přikázání věci tomuto spoluvlastníku vycházet při stanovení výše náhrady právě z té vyšší hodnoty jím navržené. Jinými slovy – vyšší hodnota, navržená v průběhu řízení spoluvlastníkem, která odrážela jeho subjektivní vztah k předmětu spoluvlastnictví, by pak měla být základem pro určení přiměřené náhrady. Tento princip vychází rovněž z ustanovení § 492 odst. 2 o. z., které upravuje mimořádnou cenu věci s přihlédnutím ke zvláštní oblibě.
Tato zásada, kdy se při stanovení náhrady vychází z vyšší částky navržené spoluvlastníkem, byla dále rozvedena Nejvyšším soudem v tom smyslu, že spoluvlastník nemůže následně návrh výše náhrady rozporovat s tím, že navržená náhrada měla být snížena z důvodu právní vady nemovitosti. Právní vada má vliv na stanovení obvyklé ceny věci, nikoli však výši náhrady navržené účastníkem. Pokud tedy spoluvlastník navrhuje na vypořádání vyšší částku, než je cena obvyklá, a to s vědomím existence právní vady věci, je povinen tuto částku následně akceptovat.[8]
S výší náhrady jako hlediskem při přikázání věci souvisí i kritérium likvidity na straně spoluvlastníka, tedy schopnosti a včasnosti zaplacení vypořádacího podílu (přiměřené náhrady), které rovněž může mít na rozhodování soudu vliv. Dalšími kritérii, která je nutno vzít v potaz, jsou pak citové vazby, případně historické rodinné vazby na společnou věc a faktické užívání společné věci jednotlivými spoluvlastníky, kdy je možné rovněž vycházet i ze starší judikatury k této problematice[9].
Přezkum přikázání věci v rámci řízení o dovolání
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že v případech, kdy je rozhodnutí soudu v nalézacím řízení ponecháno na jeho úvaze, může dovolací soud zpochybnit úvahy soudů jen v případě, že by tyto byly zjevně nepřiměřené[10].
Pokud tedy soudy v odvolacím řízení řádně vymezí všechna relevantní kritéria podstatná pro rozhodnutí o přikázání věci a tato kritéria následně navzájem posoudí, může se dovolací soud zabývat úvahami pouze z hlediska toho, zda jsou zjevně nepřiměřené. S ohledem na množství relevantních kritérií, z nichž ta nejvýznamnější byla rozebrána výše, mají tak soudy v nalézacím řízení široký prostor pro uvážení. Je tak zcela přípustné, aby soud vymezil skutečnosti, které při rozhodování upřednostnil, pokud jsou veškerá kritéria řádně vymezena a soud řádně odůvodní své úvahy o upřednostnění některých z nich.
Zrušení rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení tak připadá spíše v úvahu v případě, kdy soudy nerespektují judikaturu dovolacího soudu a neuvedou výslovně kritéria, která považovaly za rozhodná pro posouzení otázky, kterému spoluvlastníkovi má být společná věc přikázána, případně své rozhodnutí řádně neodůvodní.
Závěr
V zásadě lze shrnout, že v problematice vypořádání spoluvlastnictví přikázáním společné věci do vlastnictví jednoho či více spoluvlastníků za účinnosti o. z. navazuje Nejvyšší soud na předchozí judikaturu, v některých ohledech na ni přímo výslovně odkazuje. Je třeba uvítat, že se Nejvyšší soud v nové judikatuře přehledně vyjadřuje ke stěžejním zásadám týkajícím se této problematiky, zejména k otázce rozhodné právní úpravy a výčtu nejdůležitějších zásad pro přikázání společné věci, včetně možného vlivu těchto hledisek na výši náhrady ostatním spoluvlastníkům.
[1] Viz rozhodnutí 1, viz. též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[2] Viz rozhodnutí 3.
[3] Viz rozhodnutí 1.
[4] Viz rozhodnutí 2.
[5] Viz rozhodnutí 3.
[6] Viz rozhodnutí 3.
[7] Viz rozhodnutí 4.
[8] Viz rozhodnutí 4.
[9] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010 (uveřejněné pod č. C 10 057 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013 (uveřejněný pod č. C 12 466 v Souboru).
[10] Viz rozhodnutí 4, rovněž viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4465, a řadu dalších rozhodnutí.
Diskuze k článku ()