První část článku si můžete přečíst zde.
Právní možnosti obrany zavrženého rodiče
Procesní možnosti druhého rodiče bojujícího proti syndromu zavrženého rodiče se zásadně liší podle toho, jaké řízení ohledně dítěte probíhá, zda již bylo ve věci rozhodováno a případně jak. Dalším stěžejním kritériem je pak závažnost syndromu zavrženého rodiče u dítěte, protože některé procesní možnosti jsou použitelné pouze u jeho lehčích forem.
Vzhledem k rozsahu tohoto článku se v následujícím výkladu zaměřím na situace, kdy je přítomen pouze lehký nebo střední syndrom zavrženého rodiče, tedy v době, kdy sice u dítěte již dochází k odmítání zavrženého rodiče a k projevům nepřátelství vůči němu, avšak je možné ještě učinit nápravu tradičními terapeutickými postupy. Při středně těžkém a těžkém stupni syndromu zavrženého rodiče je nutné zvolit jiný postup i procesní strategii, kterou se budu zabývat ve svém dalším článku.
Nejčastěji bude syndrom zavrženého rodiče hrát významnou roli při rozhodování o podobě péče o dítě či při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku druhého rodiče. Právně poněkud odlišná situace pak nastává při výkonu rozhodnutí, pokud je styk druhého rodiče určen, avšak pečující rodič rozhodnutí neplní.
K prvnímu rozhodování o podobě péče o dítě dochází zpravidla po rozchodu rodičů. V této době se obvykle ještě syndrom zavrženého rodiče neprojevuje, neboť manipulace začínají až po rozchodu. Nicméně v případě delšího probíhajícího řízení a prozatímní faktické péče jednoho z rodičů k němu samozřejmě může dojít. Rovněž si lze představit situaci, kdy rodiče mají dítě ve střídavé péči, avšak jeden z nich usiluje o péči výlučnou a uchýlí se k manipulaci dítěte, aby tohoto cíle dosáhl.
Častěji však bude zřejmě syndrom zavrženého rodiče hrát roli při rozhodování o úpravě styku – ať již se jedná o první úpravu, či snahu druhého rodiče o rozšíření nebo naopak snahu pečujícího rodiče o zúžení styku.
Ať už běží či má být zahájeno řízení týkající se dítěte, platí vždy zásada, že před jakýmkoli návrhem k soudu je vhodné s pečujícím rodičem dítěte komunikovat a snažit se dosáhnout dohody. Tuto snahu je žádoucí vyvinout i v případě, že lze důvodně očekávat neúspěch. Předním zájmem dítěte je totiž dohoda rodičů. Dokonce i v případě, že již dochází k manipulaci dítěte, je na místě se o dohodu pokusit. Nelze totiž vyloučit možnost, že někteří z pečujících rodičů budou schopni svůj postoj přehodnotit a od dalších manipulací ustoupit, pokud jim budou přesvědčivě vysvětleny negativní dopady syndromu zavrženého rodiče na dítě. Tento postup také může v průběhu řízení přesvědčit soud o tom, že druhému rodiči jde skutečně o zájem dítěte, nikoli o boj proti pečujícímu rodiči.
V případě neúspěšného jednání o dohodu je pak na místě do tohoto úsilí zapojit třetí subjekty, jejichž účelem je ochrana zájmu dětí – zejména orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a poradenská centra pro rodinu. Pokud již dochází v této fázi k neopodstatněnému odmítání druhého rodiče, je třeba na tuto skutečnost tyto subjekty upozornit.
Zejména poradenská centra mohou v časné fázi manipulaci odhalit, a buď pečujícího rodiče odradit od dalších manipulací, nebo alespoň potvrdit jeho manipulace, což umožní prokázání jejich existence soudu. Rovněž intervence poradenského centra zahrnuje v případě potřeby možnost aplikaci potřebných psychoterapeutických opatření – terapie dítěte, případně podporovaná setkávání dítěte se zavrženým rodičem, v případě alespoň částečně spolupracujícího pečujícího rodiče i jeho terapie, která mu umožní náhled na jeho chování a jeho změnu.
Účast na programech poradenských center tak má řadu výhod:
- možnost identifikace syndromu zavrženého rodiče,
- možnost prokázat manipulaci pečujícího rodiče soudu,
- rychlé zahájení potřebných opatření, včetně případných opatření terapeutických, což snižuje riziko zhoršení syndromu zavrženého rodiče, a
- práce na odstranění syndromu zavrženého rodiče v jeho současné fázi tak, aby tento syndrom nepředstavoval žádné omezení pro druhého rodiče v probíhajícím řízení.
Pokud programující rodič zásadně odmítá návštěvu poradenského centra, je možné využít některý z procesních nástrojů k nařízení terapie.
Předně může zasáhnout OSPOD, který může v souladu s ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSPOD“) uložit rodičům povinnost využít odbornou poradenskou pomoc, pokud rodiče nejsou schopni řešit problémy spojené s výchovou dítěte bez odborné poradenské pomoci, zejména při sporech o úpravě výchovy dítěte nebo úpravě styku s dítětem. Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může OSPOD uložit dle ustanovení § 13 ZSPOD rodičům, ale i dítěti povinnost využít odbornou poradenskou pomoc nebo uložit povinnost účastnit se prvního setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu 3 hodin nebo terapie.
Dalším oprávněným subjektem po zahájení řízení je samozřejmě soud, který může rodičům uložit v souladu s ustanovením § 474 odst. 1 zákona 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.ř.s.“) na dobu nejvýše 3 měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii, nebo jim nařídit setkání s poskytovatelem odborné pomoci, zejména odborníkem v oboru pedopsychologie.
Zároveň je třeba zajistit, aby se fakticky zachoval v co nejširším rozsahu styk mezi druhým rodičem a dítětem. To znamená jednak zajištění právního podkladu pro styk a jednak jeho uskutečnění. Právním podkladem pro konání styku může být stávající rozsudek pro úpravu styku, nebo předběžné opatření. Pokud je styk stanoven původním rozhodnutím soudu, je nutné trvat na jeho dodržování – viz výklad k výkonu rozhodnutí níže. Jestliže však takovýto podklad není, je vhodné upravit styk alespoň předběžným opatřením.
Předběžná opatření jsou specifická tím, že soud rozhoduje podle obsahu návrhu a přiložených listin, které musí alespoň osvědčovat potřebu zatímní úpravy poměrů dítěte. Tato skutečnost značně limituje možnosti soudu při rozhodování. Z tohoto důvodu je na místě věnovat návrhu na nařízení předběžného opatření dostatek pozornosti a přikládat listiny, které soudu osvětlí současný stav. Zejména k tomu může sloužit komunikace rodičů, doklad o snaze druhého rodiče se na konání styku domluvit a odmítnutí pečujícího rodiče, případně zpráva poradenského centra či OSPOD apod. Velmi nápomocná může být samozřejmě zpráva poradenského centra o existenci manipulace pečujícího rodiče. Rovněž je vhodné podávat návrhy přiměřené okolnostem tak, aby styk byl v navrhovaném rozsahu proveditelný.
Význam předběžného opatření upravující styk rodičů s dětmi zdůraznil i Ústavní soud, kdy konstatoval, že „musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchovu přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič - dítě je v důsledku odcizení v pozdější době jen těžko napravitelná“[1]
Na tomto místě je vhodné se zmínit i o obraně proti opačnému návrhu ze strany pečujícího rodiče, obvykle návrhu na omezení styku nebo zákazu styku předběžným opatřením (nezřídka spojeným s trestním oznámením na druhého rodiče pro týrání či jiný trestný čin zaměřený proti dítěti). Takovýmto návrhům by soud neměl vyhovět, pokud nejsou skutečně řádně podloženy. Pro potvrzení tohoto závěru je možné odkázat na i významný nález Ústavního soudu, ve kterém byl zdůrazněn zájem dítěte na zachování vazeb s oběma rodiči. Ústavní soud výslovně konstatoval, že: „hrozba fyzického násilí ze strany rodiče je přitom srovnatelná s újmou pramenící ze ztráty vazeb k jednomu rodiči v důsledku manipulace druhým rodičem. V případě zatím neprokázaného rizika násilí je řešením souladným se zájmem dítěte umožnit mu s obviněným rodičem asistovaný styk. Úplný zákaz styku je třeba označit za řešení ultima ratio, které musí být vyhrazeno mimořádným situacím a ke kterému musí existovat velmi vážné důvody.”[2]
Pokud se styk fakticky uskutečňuje, měl by rodič postupovat k dítěti tak, aby se verze manipulujícího rodiče nepotvrzovala. Je samozřejmě obtížné čelit manipulacím, vymezit se a zároveň pečujícího rodiče nenapadat. Proto může být vhodné konzultovat správný postup k dítěti, které je vystaveno manipulacím pečujícího rodiče, s odborníkem z oblasti pedopsychologie nebo poradenským centrem (ideálně tím, ke kterému rodiče dochází).
Má-li druhý rodič potřebné rozhodnutí určující úpravu jeho styku s dítětem (ať již rozsudek nebo předběžné opatření), avšak pečující rodič toto rozhodnutí nerespektuje, je třeba se domáhat výkonu rozhodnutí.
Rodiče frustrovaní odpíráním styku mají tendence podávat návrh na výkon rozhodnutí ukládáním pokut. Tento způsob výkonu rozhodnutí však nemusí být tím nejefektivnějším, neboť soud se může zdráhat uložit pokutu, dokud není manipulace pečujícího rodiče jednoznačně prokázána.[3]
Je proto vhodné zaměřit se na další opatření, která může soud učinit v rámci výkonu rozhodnutí a která jsou více zaměřena na nápravu nežádoucího stavu než na trestání manipulujícího rodiče. Soud má dle ustanovení § 503 odst. 1 z.ř.s. možnost zvolit některé z následujících dalších opatření:
- nařídit povinnému setkání s mediátorem v rozsahu 3 hodin,
- stanovit plán navykacího režimu,
- rozhodnout o výkonu styku pod dohledem OSPOD,
- nařídit povinnému setkání odborníkem v oboru pedopsychologie.
Nyní je na místě úvaha, která z výše uvedených opatření je vhodné zvolit při existenci syndromu zavrženého rodiče. Setkání s mediátorem vzhledem k potřebnému prvku dobrovolnosti nemusí být dle mého názoru zcela ideálním, a to vzhledem k absenci prvku pedopsychologického odborníka. Kvalifikovaný dohled OSPOD nad stykem s dítětem může být spíše užitečný v případech, kdy je vhodné, aby setkání oprávněného a dítěte byla přítomna třetí osoba, a hodí se tedy tak spíše pro situace, kdy by dítěti při styku hrozilo od rodiče nějaké riziko, nikoli však při bezdůvodném odmítání rodiče dítětem na základě manipulace.
Vhodným řešením se tak spíše jeví stanovení navykacího režimu, který může být odmítání druhého rodiče ze strany dítěte velmi užitečným. Existence syndromu zavrženého rodiče značí, že již došlo v nějaké míře k narušení vztahu mezi dítětem a druhým rodičem. Násilným výkonem rozhodnutí by dítě mohlo být vystaveno újmě, naopak setkávání provedené pozvolna a nenásilnou formou může být vhodným řešením.
S ohledem na složitost některých vztahů a možných dopadů nevhodného provedení je vhodné pověřit kontrolou plnění plánu spíše zařízení disponující odborníkem v oblasti pedopsychologie, který poskytne oběma rodičům potřebné poradenství a zavrženému rodiči pomůže s navázáním kontaktu a důvěry s dítětem. Zároveň toto zařízení (obvykle poradenské či krizové centrum pro rodinu) může učinit vhodná opatření k odstranění či alespoň zmírnění syndromu zavrženého rodiče. Rovněž toto zařízení může kontrolovat i plnění plánu a informovat o něm soud.
Zároveň lze důvodně očekávat, že soud se nebude obávat přistoupit k tomuto opatření i bez důkazů o maření styku pečujícím rodičem. A to právě z toho důvodu, že toto opatření není primárně zaměřeno sankčně proti pečujícímu rodiči, nýbrž naopak konstruktivně směřuje k cíli, kterým je fungující vztah mezi druhým rodičem a dítětem.
Na straně zavržených rodičů se nezřídka lze setkat s odmítáním tohoto řešení, neboť zásah třetí osoby vnímají úkorně, nechtějí strpět omezení svého styku a trvají na výkonu původního rozhodnutí, neboť nechtějí nést následky jednání manipulujícího rodiče. Toto odmítání je sice pochopitelné, nicméně ve výsledku je přistoupení na navykací režim zejména ve vhodně zvolených zařízeních poměrně účinné řešení, neboť může zaměřit přímo na příčinu problému (kterým je manipulace pečujícím rodičem a na ni navazující syndrom zavrženého rodiče), na její identifikaci a následné odbourání. Z tohoto důvodu je na místě překonat úkorné pocity křivdy a raději se při styku s dítětem podrobit dočasnému omezení, než riskovat, že dojde dalšímu rozvoji syndromu zavrženého dítěte.
Je samozřejmě možné si představit, že pečující rodič přes nařízený navykací plán tento neplní, či tento plán pro maření ze strany pečujícího rodiče neplní svůj účel. V takovém případě může soud teoreticky dle ustanovení § 503 odst. 2 z.ř.s. plán zrušit a přistoupit k výkonu rozhodnutí odnětím dítěte. Odnětí dítěte je však krajním prostředkem výkonu rozhodnutí, ke kterému by se soud měl uchýlit pouze v krajním případě. Ve věci úpravy styku s nezletilým dítětem a v takovémto případě lze odnětí dítěte nařídit jen ve zcela výjimečných případech. Na tomto místě je vhodné uvést i názor Ústavního soudu, který se vyjádřil, že: „…použití uvedených prostředků (zejména pak odnětí nezletilého dítěte ve smyslu ustanovení § 504 z. z. ř. s.) představuje skutečně opatření ultima ratio, k němuž lze přistoupit pouze v krajních případech, tedy za situace kdy jiné, méně invazivní opatření, sloužící k prosazení uvedeného cíle v podobě zachování, příp. postupného prohlubování vzájemného vztahu mezi nezletilými dětmi a jejich rodiči, selhávají.“[4]
V případě, kdy dochází k opakovanému maření styku a soudem zvolených opatření ze strany pečujícího rodiče, je tak spíše možné zvážit podání návrhu na změnu úpravy péče o dítě. Ustanovení § 889 o.z. výslovně stanoví, že brání-li pečující rodič bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči. Je při tom možno poukázat na Ústavním soudem opakovaně zdůrazněnou zásadu, že jedním ze stěžejních kritérií, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízeních o úpravě péče o dítě vzít v potaz, je i míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby.
K významu uznání jednoho rodiče druhým je možné poukázat i na následující velmi výstižné shrnutí Ústavního soudu k této problematice a zároveň k problematice negativní manipulace dítěte jedním rodičem proti druhému: „Významné je, že výlučná péče toho z rodičů, který uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte, potom vytváří větší prostor nejen pro to, aby dítě absorbovalo ve větší míře výchovné působení i druhého rodiče (který nemá svěřeno dítě do výchovy a pouze realizuje styk s dítětem), ale zvyšuje se tím pravděpodobnost pozitivní intenzivní emocionální vazby dítěte k druhému rodiči. Výlučně pečující rodič tedy nemá odmítat výchovné působení druhého rodiče, nemá být proti němu a priori negativně zaměřený, neboť to se může přenášet i na dítě. Opačný (tj. negativní) postoj rodiče k druhému rodiči by se mohl - ať již přímo či ve svých důsledcích - z velké pravděpodobnosti negativně dotýkat dítěte, pokud by byla snižována či eliminována účinnost výchovného působení druhého rodiče; to by mohlo negativně působit na emocionální vazbu dítěte k druhému rodiči.“[5]
Pokud tedy pečující rodič opakovaně brání druhému rodiči ve styku s dítětem, manipuluje dítě proti němu a maří snahy druhého rodiče i soudu o nápravu tohoto závadného stavu a odstranění syndromu zavrženého rodiče, je na místě velmi pečlivě zvážit možnost svěření dítěte do péče naopak druhému rodiči. K tomuto musí samozřejmě být splněny i ostatní předpoklady, zejména nesmí být syndrom zavrženého rodiče ve středně těžkém či těžkém stupni, kdy svěření zavrženému rodiči již nepřichází bez dalšího v úvahu. Rovněž tak musí být zřejmé, že druhý rodič se nebude chovat stejně, naopak bude roli původně pečujícího rodiče respektovat a nebude mu bránit ve styku (i tento možný vývoj je jedním z důvodů, proč přes zavrženíhodné chování manipulujícího rodiče je třeba ho nenapadat a před dítětem neočerňovat).
Závěr
Za situace, kdy se podaří soudu prokázat manipulaci pečujícího rodiče, syndrom zavrženého rodiče není ještě ve středně těžkém či těžkém stupni a případně se podaří včas zahájit potřebná terapeutická opatření, může být obrana účinná. V každém případě je však vhodné reagovat co nejdříve a zaměřit se ve svém soustředění na dítě, nikoli přímo na boj proti pečujícímu rodiči.
Dojde-li totiž syndrom zavrženého rodiče u dítěte do těžších stupňů, je mnoho z výše uvedeného nemožné a hlavně je již obtížné změnit samotný postoj dítěte. Tématem možné obrany v těchto případech se budu zabývat v některém ze svých dalších článků.
[1] Viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 618/05.
[2] Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp.zn. I. ÚS 1079/17.
[3] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3765/11.
[4] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 91/18.
[5] Viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10.
Diskuze k článku ()