Islámská právní kultura a její charakteristika Zdroj: Fotolia

Islámská právní kultura a její charakteristika

Islámský právní systém je v rámci světových právních kultur nejmladší (vzniká od 7. století). Kvůli jeho spojení s islámským náboženstvím je systémem, který se obtížně přizpůsobuje modernímu vývoji společnosti. Navzájem se zde prolínají normy právní s náboženskými a etickými pravidly, nelze však hovořit o splývání. Náboženské normy totiž nejsou zpravidla spojeny s právní sankcí.

JUDr. Petr Osina, Ph.D.

odborný asistent na Právnické fakultě UP v Olomouci

JUDr. Petr Osina, Ph.D.

odborný asistent na Právnické fakultě UP v Olomouci

Korán se částečně podobá Starému zákonu (první část Bible), má poměrně rázovitý charakter, stanoví, co je zakázáno, co je přikázáno, co se doporučuje a co se nedoporučuje a hlavně stanoví, jaký trest hrozí na tomto světě tomu, kdo tato pravidla nedodržuje. Korán obsahuje některá obecná pravidla vysloveně právního charakteru, především z rodinného, dědického a trestního práva.

Islám nemá institucionální zřízení jako křesťanství, nemá vlastní církev, která by byla spravována vysokými náboženskými představiteli. Proto nevznikaly spory mezi státem a církví jako v západní civilizaci. Islám byl od počátku chápán jako náboženství spásy prostřednictvím vítězství, heroismu a moci. Islám slučuje moc světskou a duchovní, Korán udává společnosti pravidla, jimiž se má řídit, prostupuje celý život jednotlivců.

Šaría obsahuje základní prameny islámského práva. Při svém působení postihuje mnohem větší okruh otázek než pouze otázky práva. Už z tohoto hlediska není správné ztotožňovat šaríu s celým islámským právem. Samotný výraz šaría pro muslimy znamená „cestu stanovenou Bohem“, jejímž prostřednictvím se lidé dostanou k vysněnému ideálu. Toto pojetí odráží podstatu islámského práva – právo slouží nejen k regulaci vztahů mezi lidmi, ale také vztahů k Bohu. Vztah k Bohu zahrnuje pět základních povinností (pilířů víry).

„Vyznávám, že není boha kromě Boha, vyznávám, že Mohamed je posel Boží“. Toto prohlášení víry se nazývá šaháda a je to jednoduchá věta, kterou pronášejí všichni věřící. Důležitost tohoto prohlášení spočívá ve víře, že jediným cílem života je poslouchání Boha a tento cíl je možné dosáhnout přijetím a následováním učení proroka Muhammada. Podle islámské právní vědy každý, kdo šahádu s upřímným srdcem pronese, se formálně stává muslimem.

Salát je název povinných modliteb, které se vykonávají pětkrát denně a jsou přímým spojením mezi věřícím a Bohem. V islámu neexistuje žádná formální instituce kněží, a proto modlitby vede učený člověk, který zná dobře Korán a který se vybere ze shromážděných muslimů.

Zakát je finanční povinností muslimů. Důležitým principem islámu je to, že vše patří Bohu a že majetek je jen svěřený lidem. Slovo zakát znamená „očištění“ a „růst“. Tím, že věřící odděluje část majetku pro chudé a pro celou společnost, tím se jeho majetek očišťuje. Stejně jako protrhávání plevele také toto oddělování podporuje nový růst.

Každoročně se všichni muslimové v měsíci ramadánu (devátý měsíc islámského lunárního kalendáře) od východu do západu slunce postí – nepožívají jídlo, nápoje a zdržují se sexuálních vztahů se svými manželkami. Půst prospívá zdraví, ale je také metodou sebeočisty, sebepoznání a posílení vůle. Tím, že si člověk odpírá světské pohodlí (i když jen na krátkou dobu), může se zaměřit na své životní cíle.

Povinnost vykonat hadždž (pouť do Mekky) ukládá všem dospělým muslimům koránský verš. Právní literatura pak do detailů rozpracovává toto ustanovení, takže například platí, že pouť nemusí vykonat žena bez manžela nebo bez mužského příbuzného a nemocný člověk za sebe může poslat náhradu. V dřívější době se ustanovení nevztahovalo také na otroky.

Dalším charakteristickým znakem islámského práva je to, že je ve svém pojetí daleko obecnější, než je tomu v naší právní kultuře. Především zahrnuje všechny aspekty života muslimů (religiózní povinnosti, hygienu, stravování atd.). Kromě toho se dotýká nejen toho, co je správné a nesprávné, ale hodnotí také dobré a zlé.

Moderní členění práva na jednotlivá odvětví je islámskému právu cizí. Hmotné právo nacházíme smíšené s právem procesním, kultovní právo s právem majetkovým. Všechny příkazy Boha mají stejnou platnost, ať se týkají denních modliteb nebo plnění smluv. Tím je zároveň zajištěna nadvláda práva nad veškerými normami lidského chování.

Pravidla práva v islámu neodvozují svou platnost od existence sankcí. Fakt, že šaría obsahuje metafyzické prvky, částečně vysvětluje, proč svědomí hraje významnou roli v tom, že zákony nemusí být prosazovány právními sankcemi. Islámské právo, pokud jde o jeho obsah, je etické. Role, kterou sehrává svědomí v šaríi, je větší než ve většině právních systémů.

Islámské právo má dvě základní větve – sunnitskou a šíitskou. K rozčlenění došlo na základě sporu o politickou moc po Mohamedově smrti. Sunnité požadovali volitelnost nejvyšších politických představitelů, zatímco šíité za nástupce Mohameda považovali jen jeho příbuzné (prvním byl prorokův zeť Alí). V islámském světě výrazně převažuje větev sunnitská, šíitská má vliv především v Íránu a Iráku.

Naší představě práva spíše odpovídá pojem fiqh, což je soustava závazných pravidel lidského chování vypracovaná islámskou právní vědou, interprety islámu, kteří se nazývají ulamá. Fiqh ovšem není tvorbou práva, ale spíše jeho nalézáním a výkladem. Interpretační činnost se označuje jako idžtihád a představuje v islámském právu kvalifikované použití vlastního úsudku. Hlavní rozdíl mezi idžtihádem a primárními prameny práva (Korán a sunna) spočívá v tom, že idžtihád představuje kontinuální vývojový proces, zatímco Korán a sunna jsou pevně danými autoritativními prameny, které nebyly doplňovány a měněny od dob proroka Mohameda.

Islámský právník a islámský teolog jsou stěží odlišitelní. I dnes se právo v mnoha muslimských zemích vyučuje na teologických školách. Úkolem právníka není právo vymýšlet, ale hledat je v Koránu a sunně a nejde-li to, najít vhodnou analogii.

Rozvoji islámského práva dlouho bránila zásada taklíd, v důsledku čehož představovalo rigidní systém neodpovídající potřebám společnosti. Taqlíd je možné definovat jako následování odborníka na poli práva neodborníkem nebo jako následování autority muslimského učence. Každý muslim si musel zvolit nějakou školu a její doktrínu následovat.  

Přestože existovalo zhruba do konce 10. století mnohem více škol, prosadily se čtyři – hanafitská, málikovská, šáfiovská, hanbalovská. Školy se nazývají podle svých „zakladatelů“ (přesněji řečeno vůdčích osobností), ale je třeba vidět také to, že reprezentují zeměpisné rozložení, ve kterém zapustily kořeny odlišné názory a myšlenky jejich následovníků. Každá škola se projevuje odlišnými přístupy při interpretaci práva.

Modernizační proudy v islámských zemích často využívaly rozdílné názory právních škol v rámci legislativy. V právu šaría totiž existuje princip, který umožňuje právníkovi vybrat interpretaci práva, kterou považuje za nejvhodnější. Pokud je zde nutnost, pak je dovoleno přiklonit se k názoru jiné právní školy než své vlastní a následovat jej. Někdy je dokonce zvolen interpretační přístup právníka z raného období islámu, který stojí mimo ortodoxní právní školy. Navíc se v rámci legislativy využívá také kombinace doktrín jednotlivých právních škol.

islámské právo

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotili 3 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články