Právně relevantní konání člověka je buď právním jednáním, nebo protiprávním činem. Nabyvatel věci je buď dobrověrný, nebo zlovolný. Právní jednání je buď platné, nebo neplatné.
V právním myšlení nemá příliš místo Hegelova syntéza obohacená o tezi a antitezi. Z tohoto důvodu jsou také právnímu myšlení cizí jevy, jejichž změna nastává spojitě. Další výhodou teze a antiteze je to, že vyvrácením antiteze je prokázána pravdivost teze a naopak, což výrazně usnadňuje nalézání práva při soudním řízení.
Tato dichotomie je dána zřejmě obecnou lidskou tendencí rozlišovat mezi dobrem a zlem, právem a bezprávím, spravedlností a křivdou. Toho však využívají mnozí manipulátoři, kteří tím, že vytvoří falešnou antitezi, prokazují, že jedině teze je správná, morální, vhodná a spravedlivá.
Jedním z příkladů takové teze a falešné antiteze je tvrzení, že podnikání musí být transparentní, proti tvrzení, že podnikání má být netransparentní. Kdo by se přeci mohl s čistým svědomím zastávat netransparentního podnikání? Termín transparentnost se vyskytuje v celé řadě právních norem. Parlament dokonce přijal zákon o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností. Tento zákon de facto zrušil akcie na majitele. Co tento zákon přinesl za pozitiva? Žádná, protože akcionářskou strukturu se nemusíme dozvědět z veřejných rejstříků ani tehdy, pokud má akciová společnost akce znějící na jméno. Pokud bychom tedy takovou informaci považovali za pozitivum.
Nejčastějším argumentem pro přijetí tohoto zákona bylo to, že nejsou známi příjemci finančních prostředků z veřejných zakázek. Jako kdyby nestačilo, aby bylo uzákoněno, že zájemce o veřejnou zakázku nesmí mít formu akciové společnosti s akciemi na majitele tak, jako tomu je např. u žadatelů o televizní či rozhlasovou licenci.
Z důvodu zvýšení transparentnosti byl také přijat zákon o registru smluv. Ten přikazuje státním, municipálním a veřejnoprávním subjektům zveřejňovat své smlouvy pod sankcí neúčinnosti. Co na tom, že před nedávnou dobou přijal parlament občanský zákoník, jehož první paragraf stanoví, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného? Co na tom, že tento zákon přinese pouze obrovské množství z kontextu vytržených dat a způsobí složité soudní spory o nutnosti vrátit bezdůvodné obohacení poskytnuté na základě neúčinných smluv?
Zastávat se netransparentního podnikání by byla přece hanebnost. Jinou perspektivu ale dostanou termíny transparentní a netransparentní pokud si uvědomíme, že transparentnost neoznačuje jen požadavek na průhledné a veřejně přístupné jednání, ale i průsvitnost. Opakem transparentnosti pak není netransparentnost, ale opacita, tedy schopnost pohlcovat světlo.
Dalším příkladem teze a falešné antiteze je tvrzení, že stát se musí chovat rozpočtově odpovědně, proti tvrzení že stát má být rozpočtově neodpovědný. Mnohé evropské státy také přijaly Smlouvu o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii, nazývanou jako Pakt o rozpočtové odpovědnosti. Český republika a Velká Británie, které se k němu nepřipojily, byly kritizovány, že se chtějí chovat rozpočtově neodpovědně. Česká republika následně k paktu přistoupila. Hlásit se k rozpočtové neodpovědnosti přece může jen hazardér, který neváhá dovést republiku k bankrotu.
Je ale skutečně tak rozpočtově neodpověděné poukazovat na to, že výpočet kritéria strukturálního deficitu, k jehož dodržování pakt zavazuje, je nejednoznačný? Míra strukturálního deficitu totiž může být stanovena pouze hrubým odhadem, neboť jeho určení lze provést ekonometrickými metodami, kterých existuje několik, a všechny přinášejí odlišné výsledky. Je to tedy tak trochu šarlatánství. Pokud by měl mít ukazatel strukturálního deficitu nějaký smysl, musela by být pro každou zemi stanovena jeho jiná hraniční hodnota, reflektující odlišnosti ekonomik.
Rozhodnutí o udělení či neudělení sankce za překročení kritéria strukturálního deficitu bude záviset na Evropské komisi, tedy orgánu, který má značný demokratický deficit. Evropská komise bude moci stanovit krátký nápravný horizont a volně manipulovat s významností jednorázových a dočasných vlivů.
Ukazatel strukturálního deficitu tak bude moci Evropská komise použít pro sankcionování členských států i za jiné než strukturální nedostatky. Antitezí rozpočtové odpovědnosti tedy není rozpočtová neodpovědnost, ale tendence k fiskální unii, o jejíž prospěšnosti nás ani nikdo nezačal přesvědčovat, natož aby přesvědčil, a větší pravomoci Evropské komise.
Posledním příkladem teze a falešné antiteze, který jsem vybral, je tvrzení, že se musíme vyjadřovat politicky korektně, proti tvrzení, že je možno se vyjadřovat politicky nekorektně. Kdo by chtěl být považován za nekorektního? Vždyť nekorektní člověk se chová nesprávně, je neslušný a společensky vadný. Je pravda, že termín politická korektnost je často užíván v pejorativním významu, nicméně stále se jedná o převládající jazyk politiky a opatření, která jsou údajně určena k tomu, aby neútočila nebo nezvýhodňovala určitou skupinu obyvatel.
Ukázkou takové politicky korektní akce je výzva německých poslanců určená křesťanům, aby během vánočních bohoslužeb zazpívali také jednu muslimskou píseň. Měli by tím podle nich vyjádřit solidaritu se spoluobčany vyznávajícími islám a zároveň odsoudit protestní pochody hnutí Pegida, které brojí proti muslimům a cizincům.
Politická korektnost této výzvy zastínila její neskutečnou pitomost. Vánoční bohoslužby jsou oslavou narození Ježíše Krista, syna Božího. Proč by se při takové oslavě měly zpívat muslimské písně? Proč by se při ní měla vyjadřovat solidarita k muslimům a proč by se při ní měly odsuzovat pochody hnutí Pegida? Vánoce nejsou jen svátkem rodinné pohody, hodování, pohádek a amatérského zpívání koled. Mají svůj náboženský význam a zpěvy muslimských písní s ním nejsou kompatibilní.
Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace vyzval Nizozemsko k odstranění pomocníka svatého Mikuláše Černého Petra ze svých vánočních tradic, jenž vystupuje jako černoch bavící děti. Líčení na černo je totiž údajně možno vnímat jako připomínku otroctví a otrokářství. Zwarte Piet má přitom tváře černé od sazí od toho, jak prolézá komíny.
Liberálové věří v to, že je možný svobodný, robustní diskurz o všech tématech. Věří, že je možné zaujmout silnou nepopulární pozici bez toho, aby byli nálepkování jako xenofobové, rasisti nebo nacionalisté. Projev lidí zejména ve věci rasy nebo národnosti je ale často rasistický nebo bigotní, a to i když si to neuvědomují. Hranice mezi akceptovatelným a neakceptovatelným projevem je pak velmi subjektivní.
Vylučováním slov a symbolů z veřejné diskuze zasadíme do společnosti nenávist, nedůvěru a paranoiu. Problémy společnosti budou uzavřeny a stále více ohřívány v tlakovém hrnci, který jednoho dne vybuchne. Skutečná ochrana menšin přitom spočívá v ochraně menšiny jednoho jediného člověka mluvit svobodně, svobodně oponovat vládě a svobodné své názory sdělovat veřejnosti. Pouze tolerance nepopulárních názorů nepopulárních minorit vytvoří tolerantní atmosféru svobodné společnosti.
Ideje mohou být nebezpečné, ale musí jim být umožněno soupeřit s myriádou dalších. Pokud bude povoleno říkat pouze to, co je bezpečné a akceptovatelné většinou, vládou, provládními neziskovými organizacemi a hlučnými elitami, povede to k destrukci svobody a demokracie. Antitezí politické korektnosti tedy není politická nekorektnost, ale skutečná svoboda projevu.
Ve starší filosofii se antinomiím říkalo aporie, i když význam nebyl zcela totožný. Na aporii si podle Sókrata nevědoucí uvědomuje své nevědění, takže je to počátek filosofického zkoumání. Pokud je ale jedna část aporie falešná, nevede to k uvědomění si nevědění, ale pouze k nevědění.
Diskuze k článku ()