Myslivost – odpovědnost za škodu Zdroj: Redakce

Myslivost – odpovědnost za škodu

Následující příspěvek se zabývá otázkou škod zvěří, odpovědností za ně a jejich náhradami.

Mgr. Petr Dvořák

Mgr. Petr Dvořák

vedoucí oddělení státní správy lesů, myslivosti a rybářství; Ministerstvo zemědělství

Mgr. Petr Dvořák

vedoucí oddělení státní správy lesů, myslivosti a rybářství; Ministerstvo zemědělství

Škody zvěří

Škody zvěří obecně

Vedle obecné právní úpravy odpovědnosti za škody v § 2894 a násl. občanského zákoníku obsahuje zákon o myslivosti některá speciální ustanovení ohledně právní úpravy škod zvěří a na zvěři.

Podle ustanovení § 52 zákona o myslivosti je uživatel honitby povinen hradit:

a) škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo lesních porostech,

b) škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř.

Odpovědnost za škody zvěří

Odpovědnost za škodu je tedy v zákoně o myslivosti koncipována způsobem předvídaným v § 2895 občanského zákoníku, který stanoví, že: „Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.“

S ohledem na to, že zákon o myslivosti neobsahuje ustanovení o tom, že by bylo nutné ze strany uživatele honitby zavinění, jedná se u uvedených škod zvěří o odpovědnost objektivní. Delší dobu se vedly spory o tom, zda se jedná o odpovědnost objektivní absolutní, nebo odpovědnost objektivní s liberačními důvody.

Z rozsudků soudů na úrovni krajských soudů v poslední době vyplývá, že jde o objektivní odpovědnost s liberačními důvody. Posouzení vychází z toho, že uživatel honitby může ovlivnit svým hospodařením škody zvěří a její výši jen v omezeném rozsahu. Hlavní vliv na škody zvěří má zemědělské hospodaření (většina honiteb v ČR je honitbami smíšenými složenými jak ze zemědělských, tak i z lesních pozemků). Rozsáhlé monokultury některých plodin, zejména kukuřice a řepky, poskytují jak potravu, tak i kryt zvěři, která je za těchto podmínek prakticky jen těžko slovitelná.

Vliv na škody zvěří mohou mít i samotní vlastníci honebních pozemků, protože bez jejich souhlasu nelze umístit na jejich pozemky myslivecká zařízení, bez kterých nelze efektivně myslivecky hospodařit, tedy ani bránit škodám zvěří (viz § 9 odst. 2 zákona o myslivosti). Neudělení souhlasu s umístěním mysliveckého zařízení na honebním pozemku tedy může být liberačním důvodem ohledně škody zvěří, ať již co se týče výše škody, nebo odpovědnosti za ni.

Odpovědnost uživatele honitby v případě spolku

Vykonává-li právo myslivosti spolek, ručí jeho členové za závazek k náhradě škody společně a nerozdílně (§ 52 odst. 2 zákona o myslivosti). Jde tedy o ručení členů za závazky spolku ve vztahu ke škodám způsobeným zvěří, ohledně ostatních závazků platí obecná právní úprava § 215 odst. 2 občanského zákoníku, podle které členové spolku neručí za jeho závazky.

Zvěř uniklá z obory

Škody způsobené zvěří, která unikla z obory, je povinen hradit uživatel obory (§ 52 odst. 3 zákona o myslivosti). Uživatel obory se zprostí odpovědnosti tehdy, prokáže-li, že uniknutí zvěře bylo umožněno poškozením ohrazení obory neodvratitelnou událostí nebo osobou, za niž neodpovídá. Uvedené speciální ustanovení vychází z obecně zastávaného stanoviska, že zvěř v oboře je vlastnictvím toho, kdo ji koupil či vyšlechtil, a zodpovídá za ni ten, kdo je oprávněn v oboře hospodařit, tedy uživatel honitby (obory).

Praktickým problémem je rozpoznání zvěře z obory. Zvěř v oboře nemusí být žádným způsobem značena, takže v oblasti, kde se vyskytuje ten samý druh zvěře jak v oboře, tak mimo ni, je prakticky nemožné prokázat, že škodu nezpůsobila volně žijící zvěř, ale zvěř uniklá z obory.

Uvedené speciální ustanovení je tedy prakticky nepoužitelné a nárok na náhradu škody způsobené zvěří mimo obory tak bude téměř vždy uplatněn vůči uživateli tzv. volné honitby.

Povinnost zabránění škodám zvěří

V ustanovení § 53 zákon o myslivosti vymezuje prevenční povinnost vlastníka, popřípadě nájemce honebního pozemku činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří, přičemž však nesmí být zvěř zraňována.

Stejná opatření může učinit se souhlasem vlastníka honebního pozemku uživatel honitby. Ustanovení zvláštních právních předpisů ukládající vlastníkům, popřípadě nájemcům honebních pozemků provádět opatření k ochraně před škodami působenými zvěří nejsou dotčena. V odkazu pod čarou je pak uveden odkaz na § 32 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon, na základě kterého je vydána prováděcí vyhláška č. 101/1996 Sb., o ochraně lesa, která obsahuje v § 5 odst. 1 taxativní výčet preventivních opatření k omezení škod působených zvěří. V odstavci 3 je pak uvedeno, že se opatření považují za přiměřená (s odkazem pod čarou na zákon č. 23/1962 Sb., tedy na předchozí zákon o myslivosti). V rozporu s uvedeným však soudy posuzující nároky na náhradu škody způsobenou zvěří nepovažují provedení taxativně vymezených opatření za skutečnost dokládající vyloučení spoluodpovědnosti za vznik škody na lese.

Ještě komplikovanější je situace v případě jiných honebních pozemků, než lesních, protože u těch žádný právní předpis přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří neobsahuje.

Okruh přiměřených opatření k zabránění škod působených zvěří je velmi diskutabilní záležitostí. V této souvislosti je třeba zmínit i odlišná pojetí škod zvěří např. v Polsku, kde se škody zvěří do určité výše považují za projev přírody, tedy vyšší moci, a do této úrovně se nehradí. Filozoficky toto pojetí vychází z toho, že určité početní stavy zvěře v přírodě jsou přirozené.

V této souvislosti je vhodné poznamenat, že občanský zákoník obsahuje ustanovení ohledně vyšší moci toliko ve vztahu k liberaci ohledně nesplnění závazku ze smluvní povinnosti. V důsledku toho se objevují rozsudky soudů, které hledají odpovědnou osobu vždy, a to i za situace, kdy lze mít za to, že se nežádoucí důsledek dostavil za situace, která nebyla předvídatelná, odvratitelná a nebyla zaviněna jednáním žádné osoby. K tomu lze uvést, že by bylo zřejmě žádoucí zvážit zakotvení institutu vyšší moci ohledně jakékoli odpovědnosti, tedy nejen odpovědnosti ze závazkového práva, resp. její zohlednění při rozhodovací praxi soudů.

Neuhrazované škody způsobené zvěří

Odpovědnost uživatele honitby za škody zvěří je v ustanovení § 54 zákona o myslivosti omezena.

Nehradí se škody způsobené zvěří na:

  • pozemcích nehonebních (protože na nich nemůže být vykonáváno právo myslivosti),
  • vinné révě neošetřené proti škodám působeným zvěří (v případě vinné révy se jedná o atraktivní potravu pro zvěř, u které je vyšší pravděpodobnost jejího poškození zvěří),
  • neoplocených květinových školkách nebo zahradách ovocných a zelinářských (stejně jako v případě vinné révy jde o atraktivní potravu pro zvěř, u kterého je vysoká pravděpodobnost poškození zvěří),
  • stromořadích a stromech jednotlivě rostoucích (jde o stromy a stromořadí s výjimkou lesů a ovocných stromů, jichž se týká speciální právní úprava, u těchto stromů a stromořadí jejich poškození s ohledem na to, že nejsou pěstovány za účelem dřevoprodukční funkce ani pěstování ovoce u nich není škoda zvěří hrazena), 
  • zemědělských plodinách nesklizených v agrotechnických lhůtách (jde o plodiny, které už mají být sklizeny, pokud se sklizeň opozdí, jsou pro zvěř atraktivní tím, že se může jednat o jedinou dostupnou potravu mezi plochami sklizenými v agrotechnických lhůtách, opožděnou sklizní se tedy zvyšuje pravděpodobnost vzniku škod),
  • zemědělských plodinách uskladněných na honebních pozemcích, pokud osoba, která plodiny uskladnila, neprovedla zároveň opatření za účelem účinné ochrany proti škodám působeným zvěří (v případě neprovedení opatření jde o jednání, v jehož důsledku vzniká situace kdy je vznik škody pravděpodobnější, nebo i závažnější v důsledku koncentrace plodiny na jednom místě v době, kdy je již po sklizni),
  • lesních porostech chráněných oplocením proti škodám působeným zvěří (v případě oplocenek je podmínkou jejich funkčnosti jako opatření k zabránění škod zvěří jejich pravidelná kontrola ohledně nepoškození oplocení, eventuálně včasné eliminaci zvěře do oplocenky vniklé),
  • postranních výhonech a v lesních kulturách, ve kterých došlo okusem, vytloukáním nebo vyrýváním stromků ke každoročnímu poškození méně než 1 % jedinců, a to po celou dobu do zajištění lesního porostu, přičemž poškození jedinci musí být rovnoměrně rozmístěni po ploše (v případě bočního okusu nemá tento vliv na vývoj stromu, pro vývoj je důležitý terminální vrchol  špička, poškození do 1% jedinců je zde považováno za jakési přirozené poškození lesa v důsledku působení zvěří, v zimním období, které je obvykle obdobím nouze pro zvěř, jsou atraktivní potravou výhonky stromů, které mají z hlediska energetického vysoký obsah cukrů a tuků, poškození lesních porostů okusem tedy nelze v době nouze žádným způsobem zabránit), 
  • vysokocenných plodinách (o tom, která plodina je vysokocenná, rozhoduje v pochybnostech orgán státní správy myslivosti – vymezení vysokocenné plodiny není jasné a může se měnit v závislosti na místě a čase).
Škody zvěří, kterou nelze obhospodařovat lovem

Škody způsobené zvěří, jejíž početní stavy nemohou být lovem snižovány, hradí stát. Uplatňování nároku na náhradu škody, podmínky jejího přiznání stanoví u některých živočichů (zvěře) zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy.

Orgány ochrany přírody posuzující nároky na vznik škody však náhradu většinou nepřiznávají. Argumentace je např. zkrácení uplatněného nároku na třetinu, protože žadatel neprokázal, že škody na rybách způsobila jen vydra říční, a škodu tak mohla způsobit i volavka popelavá a nárok na náhradu škody jí způsobenou žadatel neuplatnil.  

Právní předpisy, které by upravovaly podmínky uplatnění nároku škody vzniklé všemi druhy zvěře, kterou nelze obhospodařovat lovem, nebyly vydány, proto je nutno v případech neupravených zákonem č. 115/2000 Sb. postupovat podle obecné právní úpravy, tedy občanského zákoníku.

Uplatnění nároků na škody způsobené zvěří

Zákon o myslivosti stanoví lhůty pro uplatnění nároku na škody zvěří (viz § 55 zákona o myslivosti), přičemž současně s uplatněním nároku je třeba vyčíslit ze strany poškozeného i výši škody.

U škody na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech lze škodu uplatnit do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla, s tím, že v případě polních plodin a zemědělských porostů, u nichž lze vyčíslit škodu teprve v době sklizně, ji poškozený vyčíslí do 15 dnů po provedené sklizni.

U škod na lesních pozemcích a na lesních porostech vzniklých v období od 1. července předcházejícího roku do 30. června běžného roku do 20 dnů od uplynutí uvedeného období.

Zákon o myslivosti apeluje na poškozeného a uživatele honitby, aby se o náhradě škody způsobené zvěří dohodli.

Pokud uživatel honitby nenahradí škodu do 60 dnů ode dne, kdy poškozený uplatnil svůj nárok a vyčíslil výši škody nebo ve stejné lhůtě neuzavřel s poškozeným písemnou dohodu o náhradě této škody, může poškozený ve lhůtě 3 měsíců uplatnit svůj nárok na náhradu škody u soudu.

Uvedené lhůty jsou prekluzivní, tedy propadné, a neuplatněním škod v uvedených lhůtách nárok na náhradu škody zaniká.

I když to zákon o myslivosti jednoznačně nestanoví, škody na dopravních prostředcích vzniklé při dopravních nehodách uživatel honitby nehradí. K poškození totiž dochází v důsledku srážky se živou zvěří, která je zvířetem bez pána (res nullius), za které nenese nikdo odpovědnost.

Náhrada škod způsobených na zvěři

Ustanovení § 56 zákona o myslivosti upravuje náhradu škod způsobených na zvěři, a to následovně:

„Za škodu na zvěři odpovídá každý, kdo ji způsobil porušením právní povinnosti. Škodou na zvěři se rozumí zejména neoprávněný lov zvěře (pytláctví), úhyn zvěře, zničení hnízdišť, poškození nebo zničení prostředí nutného pro život zvěře a vypuštění živočichů, kteří mohou narušit přírodní rovnováhu nebo narušit genofond geograficky původního druhu zvěře. Na náhradu škody má nárok uživatel honitby. Pro uplatnění nároku na náhradu této škody platí obecné předpisy.“

Zde je viditelný nepoměr mezi objektivní odpovědností uživatele honitby za škody zvěří, oproti škodě na zvěři, u které je odpovědnost vázána na porušení právní povinnosti.

Jazykové vyjádření v zákoně o myslivosti není šťastné, protože škodou na zvěři není pytláctví, ale škoda vzniklá v důsledku neoprávněného ulovení zvěře.

Nejčastějšími případy, kdy dochází k uhynutí zvěře, je úhyn v důsledku zemědělského hospodaření (zejména sečení pícnin, sklizeň polních plodin) a dále v důsledku dopravních nehod se zvěří.

V případě zemědělských prací lze uplatnit škody úspěšně ze strany uživatele honitby pouze v případech, kdy nesplní hospodařící subjekt svou povinnost podle § 10 odst. 3 písm. a) zákona o myslivosti nenahlásí s předstihem uživateli honitby dobu a místo provádění zemědělských prací v noční době, kosení pícnin a použití chemických přípravků na ochranu rostlin.

V případě dopravních nehod doposud není známo, že by uživatel honitby uplatnil škodu na zvěři, zde by k ní muselo dojít v souvislosti s porušením zákona o silničním provozu, tedy např. v důsledku překročení maximální povolené rychlosti.


Kongres Právní prostor 2017

Ve dnech 25. a 26. dubna 2017 se v Seči u Chrudimi konal již 7. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, předseda Ústavního soudu, náměstek ministra vnitra, Soudcovská unie a Svaz průmyslu a dopravy.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

náhrada škody kongres odpovědnost za škodu právní prostor 2017 myslivecké právo

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články