Evropská směrnice o dodržování práv duševního vlastnictví[1] ve své preambuli uvádí, že při stanovování výše náhrady škody tomu, kdo vědomě porušoval práva duševního vlastnictví, by se měla brát v úvahu všechna hlediska. Těmi může být ušlý zisk nositele práv nebo neoprávněné zisky porušovatele práv.
Autorský zákon v případech neoprávněného zásahu do autorského práva uvádí výčet žalobních nároků poškozeného autora (či jeho právního nástupce), například nároky určovací, zdržovací, informační, restituční, nárok na přiměřené zadostiučinění či zvláštní nárok zákazu poskytování služby, kterou využívají třetí osoby k porušování nebo ohrožování práva autora; případně může autor také požádat soud o přiznání práva uveřejnit rozsudek na náklady účastníka.[2] Tyto nároky lze uplatnit samostatně, nebo i kumulativně.[3] Kromě těchto může poškozený žádat také náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, které autorský zákon také zmiňuje, ale pouze proto, aby stanovil vzájemnou nepodmíněnost nároků a jejich možný souběh. Jinak se jedná o obecné soukromoprávní nároky.[4]
Pro bezdůvodné obohacení poté platí speciální ustanovení autorského zákona, které udává, že nositel práv může požadovat vydání dvojnásobku licenční odměny, jež je obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Jedná se tedy o stanovení toho, co by obohacený zaplatil v případě, kdyby si licenci k užití díla legálně pořídil. Dvojnásobná výše odměny navíc kromě vrácení neoprávněného majetkového prospěchu může být také považována za jakousi formu pokuty.[5]
Hodnota této licenční odměny poté může být stanovena různými způsoby – procentuálním podílem na prodaných nosičích, nebo také například jako minimální hodnota distribuční odměny, která je účtovaná za přidání díla do nabídky elektronické služby. Nelze ale stanovovat tuto hodnotu pouze mechanicky vypočítaným průměrem, je nutné posoudit všechny konkrétní okolnosti, jelikož výši odměny může ovlivnit například popularita autora, obsahové zaměření díla apod.[6]
To potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu, kdy například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 149/2007 potvrzuje, že výjimečný autor dostává výjimečnou odměnu, která musí být u něho považována za odměnu obvyklou.[7] Co naopak nemá na výši náhrady vliv je existence dobré víry na straně neoprávněného uživatele, což vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3818/2016.[8]
Výše obvyklé odměny může být odvozena i ze sazebníků kolektivních správců. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 Nejvyšší soud potvrdil, že tzv. Sazebník OSA může dle ustálené praxe v zásadě představovat měřítko výše obvyklé autorské odměny.[9]
Při vyčíslení škody mnohdy poškození přičítají i DPH, k čemuž ale v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015 Nejvyšší soud upozorňuje, že není možné navýšit hodnotu bezdůvodného obohacení o daň z přidané hodnoty, jelikož se jedná o bezesmluvní plnění.[10]
Poškozený může místo bezdůvodného obohacení také požadovat náhradu škody, která ale připadá v úvahu pouze v některých případech. Skutečná škoda může být způsobena pouze na hmotném nosiči, protože samotné autorské dílo je tímto způsobem nepoškoditelné.[11] Škoda může mít také podobu ušlého zisku, který byl ztracen z důvodu zneužití díla, zde bude ale často problematické skutečnou výši prokázat. Autorský zákon proto uvádí, že se autor místo skutečně ušlého zisku může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Pomoci by mohl odhad znalce, a pokud by výši náhrady bylo možno zjistit jen s velkými obtížemi, mohl by ji soud určit dle své úvahy podle § 136 občanského soudního řádu.[12],[13],[14]
V některých ne příliš častých případech může nastat jednočinný souběh bezdůvodného obohacení a náhrady škody, a to například v případě, kdy při neoprávněném zveřejnění díla kromě bezdůvodného obohacení z důvodu nezakoupení licence také vznikne škoda z toho důvodu, že smluvený vydavatel nebude již zveřejněné dílo chtít vydat. V tom případě by autorovi náleželo bezdůvodné obohacení i náhrada škody v podobě ušlého zisku. [15]
Co se týče samotného vyčíslení konkrétní částky, je už situace o dost složitější. Zveřejněním děl na internetu nedochází k žádné materiální škodě, způsobená škoda tak bude mít podobu ušlého zisku. Tu bude v množství případů vymáhat kolektivní správce, či jiný subjekt působící v oblasti ochrany práv k duševnímu vlastnictví. Každý z nich má také jiný způsob vyčíslování újmy. Například někteří vyčíslují majetkovou újmu za neoprávněné zveřejnění jím chráněného audiovizuálního díla na internetu jako součet dvou složek, a to újmy způsobené porušením práva na rozmnožování (tedy katalogová cena děl vynásobená počtem rozmnoženin nelegálně umístěných na server) a ušlého zisku způsobeného porušením práva na sdělování veřejnosti (tedy reálný či hypotetický počet stažení vynásobený obvyklou cenou oprávněné rozmnoženiny každého ze zveřejněných děl). Jiní zase pracují s tabulkovou hodnotou majetkové újmy za jeden gigabyte nelegálních rozmnoženin.
Tyto generalizující výpočty výše uvedených subjektů na ochranu autorských práv ale neodpovídají judikatuře Nejvyššího soudu, která ačkoli není v této oblasti příliš bohatá, poskytuje pro správné vyčíslování újmy alespoň základní vodítko.
Zásadním rozhodnutím doposud zůstává rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 171/2014, které pojednává o případu, kdy obviněný zpřístupnil na internetu bez souhlasu nositelů autorských práv 372 filmových audiovizuálních děl nebo zvukově obrazových záznamů a rozmnoženiny 33 hudebních děl a zároveň na různá diskuzní fóra zveřejnil odkazy na servery, kde bylo možné uvedená díla stáhnout. Tímto měl způsobit škodu v celkové výši 11 041 514 Kč. Soudy nižších stupňů byl za toto uznán vinným za zločin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odložením na zkušební dobu 5 let.
Obviněný se bránil odvoláním a posléze i dovoláním k Nejvyššímu soudu, která obě směřovala proti výroku o náhradě škody, jenž ale reálně zasahoval i proti výroku o vině, jelikož vyčíslená škoda měla vliv i na právní kvalifikaci skutku. Soud prvního stupně totiž rozhodl, že obviněný způsobil škodu nositelům práv chráněných autorským zákonem v celkové výši 11 041 514 Kč. Tuto částku vypočítal kalkulací ušlého zisku tak, že vynásobil cenu legálního nosiče v běžné distribuční síti počtem nelegálních kopií umístěných obviněným v datových úložištích a počtem jejich stažení z datových úložišť jinými uživateli. Tento výpočet Nejvyšší soud odsoudil jako nesprávný, jelikož byl postaven na ničím nepodloženém předpokladu, že uživatel, který si nelegálně stáhnul dílo, by si jinak zakoupil jeho legální verzi.
V daném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že u trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 trestního zákoníku, který byl spáchán neoprávněným zpřístupněním rozmnoženiny chráněného autorského díla prostřednictvím internetu, bude mít škoda formu ušlého zisku. Stanovení jeho výše se bude odvíjet od toho, jakou částku by získali nositelé těchto práv, kdyby sami legálně zpřístupnili srovnatelným způsobem a ve stejném rozsahu rozmnoženiny téhož díla v téže době.
Nejvyšší soud v argumentaci přihlédnul i k možnostem uživatelů internetu, kteří i pokud by se dostali k dílu legální cestou, nemuseli by v mnohých případech platit jeho katalogovou cenu, jelikož existuje mnoho poskytovatelů, kteří nabízejí své služby zdarma a zpoplatňují jen doplňkové služby nebo neomezené stahování, nebo požadují jenom poplatek, jehož výše je ale o dost nižší než cena za nosič díla. Takováto konstrukce by možná byla využitelná v adhezním řízení, nikoli ale pro určení škody jako znaku skutkové podstaty nebo okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Zde je tedy nutné škodlivý následek a jeho výší prokázat s potřebnou mírou jistoty.
Nejvyšší soud tedy rozhodnutí v dané věci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že je nutné přibrat znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování duševního vlastnictví, a že tento znalec má vzít v úvahu jednak specifické prostředí internetové počítačové sítě a také to, že předmětná díla byla již před činem autora přístupná na jiných uložištích. Nakonec dovolací soud uvedl, že přestože je nezbytné znovu vyčíslit ušlý zisk, na sazbě za tento čin to nic nezmění, protože se bez ohledu na výši škody bude jednat o čin spáchaný ve značném nebo velkém rozsahu.[16]
Výpočtu škody při porušení autorských práv se Nejvyšší soud věnoval i v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1395/2016. Obviněný prodával nelegálně vyrobená diagnostická zařízení sloužící k detekci závad v motorových vozidlech, sestávající z kabelu a diagnostického software, čímž získal prospěch ve výši 193 900 Kč. Soudy nižších stupňů mu za tento čin uložily povinnost zaplatit poškozené společnosti 803 400 Kč jako náhradu škody. Zde Nejvyšší soud opět zdůraznil, že v případě trestného činu spáchaného neoprávněným zpřístupněním rozmnoženiny chráněného autorského díla prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě (internetu), má škoda formu ušlého zisku. Soudy nižšího stupně vyčíslily škodu jako cenu diagnostického zařízení dle ceníku distributora (7 800 Kč) vynásobenou počty kusů napodobeného zařízení, které obviněný prodal (103 případů u odvolacího soudu). Nejvyšší soud ovšem upozornil na fakt, že cena 7 800 Kč zahrnuje i náklady na výrobu a distribuci zařízení, proto ušlým ziskem může být pouze procentuální podíl marže z této ceny.[17]
Podobně kriticky přistupoval Nejvyšší soud k vyčíslení bezdůvodného obohacení v případě sp. zn. 5 Tdo 55/2019. Zde právnická osoba neoprávněně získala počítačový program ve formě komunikačního serveru, který využívala v rámci své podnikatelské činnosti spočívající v poskytování služby dálkového elektronického sledování provozu vozidel. Soudy nižších stupňů vyčíslily bezdůvodné obohacení obviněné obchodní společnosti v prostém součtu všech plateb přijatých od klientů za sledované období, kdy měla společnost nelegálně získaný program k dispozici. Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů ignorovaly skutečnost, že obviněná společnost využívala zároveň i svůj vlastní software. Navíc i kdyby tomu tak nebylo, výpočet by stejně nebyl správný, jelikož nebylo vzato v úvahu to, že platby klientů zahrnovaly i jiné služby nesouvisející s předmětným počítačovým programem.[18]
Nejvyšší soud ve své judikatuře přistupuje k vyčíslování škody v případech porušování práv duševního vlastnictví velmi racionálně a snaží se zvážit všechny faktory od výše skutečného obohacení, které pachatel získal, po možnosti uživatelů pořídit dané dílo legálně od jiného poskytovatele za nižší cenu či zdarma. Dále také upozornil, že nelze počítat s celou katalogovou cenou jako s ušlým ziskem, protože ve většině případů jsou v ceně zahrnuté i náklady, které ale poškozený u nelegálně poskytovaných výtvorů duševního vlastnictví nemusí vynakládat. Zároveň soud zdůrazňuje, že v mnohých případech bude potřeba povolat znalce z oboru, který dokáže škodu vyčíslit lépe než soudy. V souvislosti s tím je nutné mít na paměti, že vyčíslení od kolektivních správců práv může být značně nadhodnocené, a pokud tedy v daném případě existují okolnosti popsané ve výše uvedené judikatuře, je dobré využít jejich argumentační sílu ať už v mimosoudních jednáních, či přímo před soudem.
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie.
[2] Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, § 40.
[3] Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 488 – 532.
[4] Tamtéž
[5] Tamtéž
[6] Tamtéž
[7] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 149/2007.
[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3818/2016.
[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011.
[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015.
[11] Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 488 – 532.
[12] Tamtéž
[13] SRSTKA, Jiří a kol. Autorské právo a práva související. 1. vyd. Praha: Leges, 2017. 414 s. ISBN:978-80-7502-240-0. S. 243 – 247.
[14] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
[15] Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 488 – 532.
[16] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.10.2014, sp. zn. 5 Tdo 171/2014.
[17] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2016, sp. zn. 5 Tdo 1395/2016.
[18] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 55/2019.
Diskuze k článku ()