V prvé řadě je třeba uvést na pravou míru kdo je vlastně přísedící, tedy osoba často stále chybně a možná i úmyslně nazývaná soudcem z lidu, což může vytvářet dojem, že se jedná o relikt nechvalně proslulé socialistické justice.
Přísedící je totiž stejně jako soudce osobou vykonávající veřejnou funkci, při které autoritativně spolurozhoduje (v tomto případě pracovněprávní) soudní spory. Přísedící jsou voleni na dobu 4 let zastupitelstvem obce, resp. kraje, v jehož obvodu působí soud, u nějž následně funkci vykonávají. Poté musí ještě složit zákonem předepsaný slib do rukou předsedy daného soudu. Představují tedy jakýsi laický rozhodovací prvek v pracovněprávních (a trestních) věcech. Na rozdíl od (samo) soudce nerozhodují samostatně, ale výhradně jako členové soudních senátů.
V roce 2022 působilo v ČR dle statistik ministerstva spravedlnosti 4.025 přísedících u okresních soudů. Cílem ministerského návrhu projednávaného v současné době vládou je zrušení přísedících v pracovněprávních věcech. Argumentováno je náročností jejich získávání k výkonu funkce, nezájmem veřejnosti o výkon funkce, vysokým věkovým průměrem současných přísedících apod. K podpoře návrhu je rovněž účelově využívána současná situace státního rozpočtu, kdy návrh podsouvá, že zrušením přísedících budou ušetřeny velké náklady na jejich zapojení. Po představu je vhodné zmínit, že současná odměna přísedícího je max. 150 Kč za celý soudní den bez ohledu, zda se zúčastní projednání jednoho či například 10 případů. Ve světle této skutečnosti se pak argumentace rozpočtovými úsporami jeví vskutku jako úsměvná.
Jak pan ministr, tak někteří soudci se vyjadřují rovněž k neodbornosti přísedících, kterým je tak podle nich často třeba složitě vysvětlovat právo samotné, jakož i důvody rozhodnutí. Zde se jedná již o vpravdě flagrantní neznalost či lépe řečeno nepochopení zapojení laického prvku.
Na rozdíl od soudce-profesionála, který často nemá jinou pracovní zkušenost a je vázán pouze zákonem a judikaturou, jejichž znalost se u něj přepokládá v duchu staro-římské právní zásady iura novit curia – tedy soud zná právo; přísedící má na rozhodovanou věc již ze své podstaty přinášet pohled neprávní, avšak často mnohem odbornější – postavený na jeho životních a pracovních zkušenostech. Jeho úkolem je působit jako korektiv jakéhosi často až textualistického uplatňování práva ve prospěch obyčejného lidského cítění.
Přisvědčit nelze ani argumentu, že přísedící jen málo kdy nesouhlasí s předsedou senátu a přehlasují ho (hlas soudce i přísedících mají při hlasování stejnou váhu – poznámka redakce). Dle některých justičních činovníků to svědčí o dominanci předsedy senátu s ohledem na jeho právní vzdělání a znalosti. Dle mého soudu se však má skutečnost poněkud jinak. Budu vycházet z vlastní zkušenosti, když uvedu, že naprosto běžně je přísedícím sděleno, že pokud s předsedou senátu a jeho názorem nesouhlasí, mají rozsudek napsat sami. Mnozí, zejména starší přísedící se tohoto zaleknou a z obav, že by rozsudek napsat nezvládli, se podvolí názoru soudce-profesionála, s nímž se však často hodnotově neshodují.
Účel zavedení funkce přísedících byl však zcela jiný – mělo by se jednat o nástroj umožňující rozhodovat případy s přímým vlivem na život občanů v duchu spravedlnosti a nikoli čistě formálně podle psaného práva, jak se tomu často děje v jiných právních oblastech. Ve svém důsledku tedy přísedící působí jako otupovač zákona a korektor textualismu tam, kde je to nejvíce třeba.
Z hlediska historického vývoje se nejedná o pouhé překlopení socialistických soudců z lidu, jak je někdy až téměř účelově podsouváno. Prapůvod zapojení laických rozhodců najdeme již v 18. století ve Francii, odkud se myšlenka rozšířila prakticky do celé Evropy. V Rakousku-Uhersku působily speciální živnostenské a později pracovní soudy za účasti laických soudců již od druhé poloviny 19. století. Na českém území pak, s malou přestávkou za doby německé okupace, až do roku 1948 – do přijetí zákona o zlidovění soudnictví. Bylo by však chybou se domnívat, že tím byla účast právních laiků při soudním rozhodování odstraněna. Právě naopak, jednou z nosných myšlenek zlidovění soudnictví bylo rozšíření výhod původního československého pracovního soudnictví do celé lidově demokratické, resp. socialistické justice. Konečně, princip účasti laického prvku při rozhodování pracovněprávních sporů byl zachován i v době hlubokého socialismu, kdy po sovětském vzoru působily na závodech tzv. rozhodčí komise.
Současný model tak není v žádném případě reliktem komunistické, resp. socialistické, justice, za který je někdy naprosto nesprávně označován, nýbrž důsledkem přirozeného vývoje pracovního soudnictví, resp. rozhodování pracovněprávních sporů obecně.
Ostatně je s podivem, že odbory, které by se měly snažit o popularizaci role přísedících při souzení pracovněprávních věcí mezi svými členy (tak jako je tomu v mnoha zemích), snahy o zrušení institutu přísedících v podstatě nezajímají a ve veřejném prostoru s k němu dosud vůbec nevyjadřují, lépe řečeno proti němu nebrojí. Obdobně je to patrné i na straně zaměstnavatelské. Jedná se totiž o velmi nebezpečný krok směrem proti zaměstnancům, kteří jsou a budou až na ojedinělé výjimky u soudu vždy slabší stranou. Je přeci všeobecně známo, že úspěch soudní pře je do jisté míry závislý na tom, kdo si přivede lepšího, a tedy i dražšího právníka. A je jen s těží představitelné, že to bude právě zaměstnanec.
Po schválení novely Parlamentem tedy budou zaměstnanci odkázáni výlučně na názor soudce a jeho často až textualistický přístup k výkladu právních norem. Lidský rozměr z rozhodnutí zmizí. Nezajímá to evidentně zaměstnance, ani odbory, které by měly hájit jejich zájmy.
Účast laického prvku při rozhodování pracovněprávních sporů je proto třeba zachovat. Současný systém však potřebuje revizi a právě nyní, v souvislosti s připravovanou reformou justice, nastává vhodná doba k zamyšlení nad budoucí koncepcí rozhodování pracovněprávních sporů a možnému návratu k systému samostatného pracovního soudnictví tak, jak existovalo za první republiky a jak jej dodnes úspěšně využívají například v Německu, Rakousku, Švýcarsku a mnohých jiných státech.*
(Autor sám několik působil několik let jako přísedící)
Diskuze k článku ()