Myslíte, že český registr smluv naplní očekávání, která do něj byla vkládána?
Hlavní očekávání určitě naplní – v registru by se měly objevit téměř všechny smlouvy veřejného sektoru, podle konzervativního odhadu smlouvy za 600 až 700 miliard ročně. Pokud vím, tak už dnes má registr slušné tempo, kdy se už v prvním měsíci zveřejnily smlouvy za 144 miliard. Na některé oblasti veřejnost ale i zájemci z řad úředníků, auditorů nebo i zástupců byznysu uvidí poprvé. Jsou to například smlouvy státních a obecních firem nebo smlouvy, které jdou mimo rámec zákona o veřejných zakázkách (anebo mají být zavěšeny na profilu zadavatele, ale nejsou…). Osvícení starostové nebo ředitelé institucí už dnes začínají registr používat jako dobrý způsob komunikace s vlastními občany nebo klienty a partnery a také jako dobrý způsob jak kontrolovat tok veřejných peněz, které spravují, a nástroj pro identifikaci možných úspor.
Druhé očekávání se týkalo uživatelské přívětivosti registru – zde si myslím, že si registr nevede špatně ve srovnání s jinými IT systémy veřejné správy. Navíc byl celý systém postaven poměrně levně a rychle. Bude hodně záležet na tom, jak si povinné subjekty nastaví vnitřní procesy kontraktace. Zkušenost některých subjektů ukazuje, že pokud to udělají dobře a včlení si nové povinnosti do svých stávajících procesů efektivně, stane se ze zveřejnění velké většiny smluv v registru rutina. Doufám, že až se situace trochu usadí a zveřejňování smluv bude považováno za standardní agendu naší veřejné správy, začnou také vznikat byznysové a akademické aplikace, které shromážděná data dále využijí a přispějí tak třeba k efektivnějšímu utrácení veřejných peněz, zlevní podnikatelům kontraktaci se státem a vytvoří nové obchodní příležitosti.
Kdo vlastně může být iniciátorem zrušení nezveřejněné smlouvy? Může jím být i veřejnost?
Registr smluv především nabízí ohromné možnosti práce s informacemi o hospodaření povinných subjektů. Může tak pomoct internímu i externímu auditu, může pomoci obcím lépe řídit své příspěvkové organizace a firmy, ministrům sledovat výdaje ministerstev a řízených subjektů atd. Zřizovatelé mohou mimo jiné iniciovat i právní kroky v režimu tzv. návratu bezdůvodného obohacení v případě, že zjistí plnění z nezveřejněné a tedy neplatné smlouvy. Může nastat i situace, kdy strany smlouvy jdou se smlouvou k soudu kvůli nějakému sporu ze smlouvy – a u soudu se dozví, že mají neplatnou smlouvu. Třetí situací je spor přímo o určení platnosti a existence smlouvy – ten mohou iniciovat strany smlouvy nebo subjekt, který prokáže právní zájem na tomto určení. Bude asi věcí judikatury rozlišit, kdo takovým subjektem bude, mohlo by jít například o subjekt, který se účastnil tendru, kterého se smlouva týká a další.
Má z Vašeho pohledu zákonná úprava registru smluv nějaké mezery?
Domnívám se, že většina problémů s implementací zákona, o kterých máme informace, je řešitelná v rámci správné implementace zákona a jde spíše o nastavení vnitřních procesů a komunikace smluvních stran v procesu kontraktace tak, aby se předešlo právním rizikům. Vede se spor o to, jestli je dostatečně chráněno obchodní tajemství a citlivé informace státních firem. Zde se domnívám, že platí argument, že registr nemá obsahovat nic, co by žadatel nedostal na žádost o informace podle dávno platného zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ten obchodní tajemství umožňuje chránit. Naopak možná zbytečně přísné je ustanovení § 8 odst. 2 zákona o registru, které požaduje písemnou formu uzavíraných smluv – zde se domnívám, že by postačilo řešení, které zaručí, že smlouva bude uzavřena a její obsah bude zachycen tak, aby mohla být zveřejněna. K tomu nyní směřuje jeden z pozměňovacích návrhů načtených v rámci debaty o novelizaci zákona o registru smluv.
Lze např. na základě slovenské zkušenosti říci, jakým problémům bude ve svých začátcích registr a vůbec zveřejňování smluv čelit?
Jako každá nová věc, i registr čelí velké opozici těch, kterým se nechce měnit zavedené postupy, a raději požadují výjimky ze zákona. Pak jsou zde i hlasy subjektů a zájmových skupin, které skutečně po průhlednosti smluv, které uzavírají, příliš netouží a registru se obávají. Mezi těmito hlasy se trochu ztrácejí konkrétní a rozumné návrhy zaměřené spíše na praktické vylepšení zákona a usnadnění pro uživatele, jako je třeba ta výše uvedená týkající se písemné formy. Na Slovensku se novelizace jejich zákona o registru smluv zastavila na několika poměrně rozumných úzce zaměřených výjimkách, uvidíme, jak to dopadne v České republice.
Co soudíte o "odpustkovém" § 7 odst. 2, který bývá některými autory vykládán jako možnost zveřejnit začerněnou smlouvu a v případě zájmu veřejnosti ji "opravit"?
Paragraf 7 odst. 2 zákona lze vykládat dvěma způsoby. Zřejmě většina právníků, včetně kolegů z Ministerstva vnitra, jej považuje za nástroj oprav resp. doplnění zveřejněných smluv pro všechny subjekty. Já zastávám užší výklad, tedy že tuto výjimku mohou použít jen veřejně vlastněné obchodní společnosti a další subjekty vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. e), k), l) nebo n) zákona. Bez ohledu na to, kterou interpretaci soudy potvrdí, platí, že abych mohl „opravovat“, musím postupovat v dobré víře a neobcházet zákon o registru a musím mít zveřejněna všechna metadata (nebo dvě ze čtyř metadat, pokud jsem jeden z výše uvedených subjektů a chráním obchodní tajemství postupem dle § 5 odst. 6 zákona) a většinu textového obsahu smlouvy. Neradil bych tedy nikomu, aby schválně zveřejňoval začerněné smlouvy s tím, že se to později „opraví“. Myslím si, že rozumný politik, úředník nebo manager v čele zveřejňující instituce si bude umět spočítat, že právní rizika spojená s takovým postupem jsou příliš vysoká.
Diskuze k článku ()