Prakticky se jedná o ukončení možnosti výdeje náhradních pozemků za pozemky, které byly v letech 1948 až 1989 zestátněny, a které nebylo možno restituentům po revoluci ze zákonných důvodů vydat.
Cílem plánovaných změn je vypořádání se se současnou situací nedostatku státní půdy, která by byla adekvátní náhradou za zestátněné pozemky. Stát slibuje restituentům peněžní náhradu, je ale otázkou, zda dokáže finančně uspokojit všechny dosud nevypořádané restituční nároky na vydání náhradních pozemků, kterých je ještě více jak 56 tisíc.
Jak uvádí důvodová zpráva předmětné novely, již za působnosti Pozemkového fondu, který byl do roku 2013 předchůdcem SPÚ, privatizoval stát od začátku 90. let celkem 660 tisíc hektarů zemědělské půdy. Dle původních předpokladů se přitom mělo privatizovat zhruba jen 500 tisíc hektarů půdy, byť v rámci restitučních nároků byla převedena z celkového rozsahu pouze osmina celkových výměr, představující zhruba 82 tisíc hektarů půdy. SPÚ má dle novely zákona vytvářet státní rezervu pozemků, která by měla činit minimálně 50 tisíc hektarů půdy, přičemž v současnosti SPÚ stále hospodaří s cca 160 tisíci hektary. Jako hlavní důvod připravované restituční tečky je pak dle důvodové zprávy uváděna hrozící situace, kdy by v důsledku dalšího vydávání náhradních pozemků restituentům, byl později SPÚ nucen následně nakupovat pro státní potřeby chybějící pozemky za tržní ceny.
Zákon o půdě již od počátku v ust. § 16 odst. 1 předpokládal možnost finanční náhrady za nevydané pozemky, tímto způsobem byla již dle slov ministra zemědělství Mariana Jurečky vypořádána téměř jedna čtvrtina těchto nároků. Je tedy otázkou, proč se plánovaná novela týkající se vypořádání pohledávek v rámci peněžní náhrady setkává s takovým odporem.
Na obavy nositelů dosud nevypořádaných restitučních nároků, důsledky novelizace a restituční tečku v praxi, jsme se zeptali JUDr. Petra Malého z advokátní kanceláře SCHOLZ & MALÝ, která se jako jedna z mála advokátních kanceláří dlouhodobě věnuje problematice restitucí.
Co vlastně obávaná restituční tečka v praxi znamená?
Účelem restitucí půdy by měla být v prvé řadě snaha navrátit restituentům jejich konkrétní pozemky, které jim byly v době totality zestátněny. To v mnoha případech není ze zákonných důvodů možné, například byl-li pozemek zastavěn. Jedná se o důvod velmi častý, kdy například v Praze a dalších městech byla na zestátněných pozemcích vystavěna celá sídliště. Dle dosavadní zákonné úpravy může restituent získat za zestátněné pozemky, které mu nemohly být vydány zpět, jak pozemky náhradní, tak finanční náhradu. Finanční kompenzace má především satisfakční funkci a v současnosti by měla být poskytována jen tehdy, pokud odňatý pozemek nelze vydat, a není možné za něj poskytnout ani jiný náhradní pozemek. Od nabytí účinnosti restituční tečky pak má být restituentům náhrada vyplacena výlučně v penězích. Zjednodušeně lze konstatovat, že zatímco po revoluci neměl stát na vyplácení restitučních nároků dostatek finančních prostředků, nyní mu naopak dochází půda.
Nyní diskutovaná restituční tečka není úplnou novinkou a prvním zásadním omezením v historii zákona o půdě. Restituční tečka spočívající na obdobném principu jako ta dnešní, byla zavedena již novelou zákona o půdě v roce 2003. Na základě této úpravy oprávněná osoba měla právo na převod náhradního pozemku pouze do 31. prosince 2005, respektive do 2 let od rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání náhradního pozemku, pokud bylo toto vydáno po účinnosti novely zákona. Ústavní soud následně předmětnou novelu zrušil ve vztahu k restituentům a jejich dědicům. Tečka tak zůstala v účinnosti pouze pro osoby, na které byl nárok postoupen například odkoupením. Od samého počátku restitucí se totiž objevila celá řada „podnikatelů a investorů“, kteří od restituentů hromadně kupovali jejich nároky, a následně si za ně nechávali vydávat státní pozemky v mnohonásobně vyšší hodnotě. Příslušná ustanovení zákona o půdě, zavedená novelou z r. 2003, mají být blížící se novelou zrušena, a tak nově bude platit pouze restituční tečka výše popsaná, a to pro každého bez ohledu na to, jakým způsobem svůj nárok získal.
Přestože novela zákona o půdě počítá s vypořádáváním restitučních nároků pouze v podobě peněžní náhrady, budou mít oprávněné osoby se svými dosud nevypořádanými nároky možnost domoci se náhrady v podobě náhradních pozemků?
Ano, i nadále zůstane možnost domoci se vydání náhradních pozemků. Novela odkládá účinnost příslušných ustanovení až ke dni 1. července 2018.[1] I po tomto datu bude možnost se domoci náhradních pozemků dvěma způsoby. Obecně platí, že řízení na vydání náhradních pozemků zahájená před pozemkovým úřadem do 1. července 2018 budou dokončena dle dosavadních právních předpisů. Možností je tedy podat si včas žádost u pozemkového úřadu dle dosavadního znění ustanovení § 11a odst. 11 zákona o půdě nebo si do výše uvedeného data vybrat náhradní pozemek z veřejných nabídek vyhlášených pozemkovým úřadem.
V této souvislosti bych zde rád upozornil i na skutečnost, že o peněžitou náhradu si budou moci oprávněné osoby zažádat nejpozději ve lhůtě 10 let ode dne nabytí účinnosti předmětných ustanovení novely, jinak zanikne i jejich nárok na peněžitou náhradu. Konec uvedeného termínu je tedy pak restituční tečkou definitivní.
Restituční tečka tedy ještě se všemi důsledky bezprostředně nehrozí a není třeba podléhat zbytečným obavám, je to tak?
Ačkoliv má být účinnost předmětných ustanovení novely odložena až do 1. července 2018, důrazně nedoporučuji nikomu otálet. Již dnes je veřejná nabídka náhradních pozemků velmi omezena a neschopna uspokojit současné restituční nároky, přičemž tento stav se pravděpodobně ani výrazně nezlepší. Po účinnosti novely se ve veřejných nabídkách budou zveřejňovat pozemky jen z některých katastrálních území, kde výměra státních pozemků převyšuje potřeby státu. Díky tomu, že SPÚ, resp. jeho předchůdce, dlouhodobě neplnil svou povinnost a nezveřejňoval dostatečné množství náhradních pozemků, mají dnes restituenti a jejich dědici možnost se za určitých okolností domáhat vydání jimi vybraného náhradního pozemku přímo soudní cestou, a to bez ohledu na jeho předchozí zveřejnění. Tento postup hojně užívám i já sám u svých klientů. Zda bude tento dnes častý způsob vymáhání náhradních pozemků zachován i po nabytí účinnosti novely pak ukáže až judikaturní praxe.
Výběr vhodného náhradního pozemku bohužel není vůbec jednoduchou záležitostí, stejně tak procesní stránka celé věci. Velmi často také nároky oprávněných osob ztrácí na hodnotě v důsledku špatného ocenění ze strany SPÚ. Z těchto důvodů je většinou nutné spolupracovat s odborníky.
Finanční náhrada za pozemky by měla být poskytována pouze ve výši cen pozemků z 90. let. Existuje nějaká šance získat peněžní náhradu ve výši současných tržních cen pozemků?
Dle ustanovení § 28a zákona o půdě v současném i novelizovaném znění se poskytují peněžní náhrady za nemovitosti v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Například za 1 m2 stavebního pozemku v hlavním městě Praze tak dostanete maximálně 250,- Kč. Zřejmě tedy budou skutečně poskytovány náhrady ve výši cen pozemků z roku 1991, což je dle mého názoru neadekvátní.
V tuto chvíli mi ovšem bohužel není znám způsob, jak by bylo možné při vypořádání restitučních nároků za odňaté pozemky dosáhnout reálných tržních cen. Chystaná novela je stále ve fázi legislativního procesu, a nelze proto vyloučit, že ještě dozná některých změn, třeba i v oblasti způsobu oceňování peněžitých náhrad. Za předpokladu, že k tomu nedojde, vidím jedinou teoretickou naději v případném rozhodnutí Ústavního soudu, jež by zrušil ustanovení opírající se o oceňování náhradních pozemků dle tehdejších cenových předpisů.
Myslíte si, že stát bude mít na vydávání finanční náhrady plnění dostatek finančních prostředků? Nehrozilo by poté některým řízením prodlení?
Dle dostupných informací byly doposud za vypořádání restitučních nároků za nevydané pozemky vyplaceny více jak tři miliardy korun. Ministerstvo zemědělství počítá s hodnotou zbývajících nároků ve výši zhruba půl miliardy, přičemž stejná částka by měla být i vyčleněna z rozpočtu kapitoly Ministerstva zemědělství. Obecně lze říci, že postup založený na prosté finanční kompenzaci vyjde stát podstatně levněji, než pokud by stát poskytoval adekvátní náhradní pozemky.
Dovolím si uvést jednoduchý ilustrativní příklad. Stát, resp. státní pozemkový úřad, oceňuje jak pozemky, které byly restituentům zestátněny, tak pozemky, které za ně jako náhradní vydává, ke stejnému datu, tj. ke dni 24. června 1991. V době totality Vám byl zabaven pozemek, který měl dle cenových předpisů ke dni 24. června 1991 cenu 1 000,- Kč. Za tento pozemek získáte pozemek náhradní, který bude mít taktéž ke dni 24. června 1991 cenu 1 000,- Kč. Ve skutečnosti se stanete vlastníkem nemovitosti, která má dnes tržní hodnotu citelně vyšší, řekněme v řádech deseti až statisíců korun. Po restituční tečce Vám bude náležet pouze peněžní náhrada za Váš odňatý pozemek ve stejné výši a stanete se tak tedy hrdým držitelem 1000,- Kč a státu všechny náhradní pozemky zbydou.
K druhé části Vaší otázky ohledně případného prodlení. Obecně platí, že restituce jsou velmi zdlouhavým procesem a v řadě případů docházelo ze strany státu k výrazné liknavosti a neochotě naplňovat účel zákona o půdě. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že 25 let po jejich zahájení je stále tak velké množství nevypořádaných nároků. Zásadní vliv na to má i to, že do veřejné nabídky byly pouze v minimální míře zařazovány vhodné náhradní pozemky, jež by byly alespoň trochu způsobilé uspokojit restituční nároky. Po restituční tečce toto odpadne, pravděpodobně stejně jako mnoho soudních sporů, kdy se oprávněné osoby domáhaly vydání náhradních pozemků přímo soudní cestou mimo veřejné nabídky. Nemám tedy důvod domnívat se, že by sama restituční tečka vedla k průtahům, nicméně také to nutně neznamená, že vyplácení finančních náhrad bude probíhat zcela plynule a bez komplikací.
Nemůže být schválená novelizace z pohledu restituentů brána jako diskriminační a nehrozí dle Vašeho názoru v tomto ohledu ústavní stížnosti?
Tak samozřejmě zde vzniká nepoměr mezi osobami, které za stejných podmínek získaly pozemky v nesrovnatelně vyšší hodnotě, jak předestírá můj ilustrativní příklad u předchozí otázky. Na druhou stranu, pokud by nakonec restituentům byla přiznána náhrada vyšší, ať už například zvýšená alespoň o inflaci, nebo v tržních cenách, mohla by tu vzniknout opětovně nerovnost vůči osobám, které se v minulosti náhradních pozemků nedomohly, a byly jim vyplaceny kompenzace v cenách k roku 1991. Ústavní stížnosti se pak dle mého názoru dají očekávat na obou stranách barikády. Koneckonců minulou restituční tečku změnilo právě rozhodnutí Ústavního soudu.
Jak restituční tečku vnímáte Vy sám?
Jistou nespravedlnost vnímám v jedné z motivací této novely. Je to právě stát, který byl původcem křivd, které mají být zákonem o půdě odstraněny. Následek, že stát údajně nebude mít dostatek pozemků a bude je nucen následovně dokoupit za tržní ceny, je ze státu novelou zcela přenášen na restituenty, kterým bude vyplacen jen zlomek tržní ceny. Zde se nabízí zajímavé srovnání. Pokud by stát, čistě hypoteticky, pozemky restituentů za tržní ceny v minulosti již odkupoval, jak je v demokratických zemích běžné, namísto jejich vyvlastňování bez náhrady, neměli bychom dnes žádné křivdy k odstraňování a jednalo by se o normální proces. Současný přístup tak může vyvolávat překvapivý dojem, že stát by si rád pro své potřeby ponechal komunistickým režimem znárodněnou půdu, a to za cenu, která nemůže být vůbec považována za přiměřenou, s odůvodněním, že ji potřebuje a nemá dost financí na to, aby si ji řádně koupil za cenu tržní.
Rozumím tomu, že dlouhé trvání restitucí není žádoucí, a není možné, aby restituce probíhaly donekonečna. Přesto toto nepovažuji vůči restituentům za jakkoliv legitimní argument, neboť to byl od počátku právě stát, který měl celý průběh restitucí plně ve své moci, a jen na něm záleželo, jakým způsobem a rychlostí restituce probíhají. Není tajemstvím, že při nich docházelo k mnoha „excesům“, kdy stát na jedné straně převáděl na vlivné osoby extrémně hodnotné a obrovské pozemky za značně nestandardních podmínek a na druhé straně běžným restituentům náhradní pozemky často vůbec nenabízel.
Pokud je správný údaj, jak stojí v důvodové zprávě, že k vypořádání zbývajících restitučních nároků by bylo třeba cca 10 000 ha zemědělské půdy, nezdá se mi, že by takovýto rozsah byl pro stát neúnosným. Osobně se domnívám, že lepšího řešení by bylo možné dosáhnout skrze zefektivnění zadávání veřejných nabídek pozemků ze strany SPÚ a jeho podrobení přísnému dohledu.
[1] Předpokládaná účinnost novely je zatím stanovena na 1. 12. 2015. Dle čl. IX novely však tento zákon nabude definitivně účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení, s výjimkou ustanovení čl. IV bodů 1 až 7, 9, 10, 14, 15 a 18 až 21 a čl. V, která nabývají účinnosti dnem 1. července 2018.
Diskuze k článku ()