Ve svém příspěvku na letošním ročníku odborné konference Právní prostor se představíte s příspěvkem „Restituce 1991-2018: opravdu tečka?!“. Můžete na úvod ve stručnosti představit, na co se mohou účastníci těšit?
Příspěvek bude zaměřen na specifický druh narovnání majetkových křivd, které stát nebyl schopen zhojit po více než 27 letech, co přijal první restituční zákony. Zdůrazňuji, již 27 let trvá státu, aby se právně, materiálně i finančně vypořádal s lidmi, kteří přišli o majetek v době nesvobody, tj. v letech 1948 až 1989. Byl buď vyvlastněn či zestátněn, nebo lidé uzavřeli kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Můžeme obecně pojmenovat hlavní důvody, proč za tuto dobu k onomu narovnání ještě nedošlo?
Ty důvody jsou právně pochopitelné. Jednalo se o rozsáhlý majetek a byly přijaty celkem tři restituční zákony: 403/1990 Sb., 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích a 229/1991 Sb., zákon o půdě. A právě tento zákon je předmětem takzvané restituční tečky. Parlament ČR přijal zákon číslo 185/2016 Sb., kterým by měla být podle zákona o půdě takzvaná restituční tečka k 1. 7. 2018. Tím by měly být ukončeny restituční nároky uplatněné podle zák. č. 229/1991 Sb. Od nabytí účinnosti restituční tečky má být restituentům náhrada vyplacena výlučně v penězích.
Podle údajů Ministerstva zemědělství z roku 2014 zbývalo nevyřízených nároků něco přes 55 000. Znamená to tedy, že se za dva roky podařilo tento počet dramaticky snížit?
Pane redaktore, pravdu zná jenom Ministerstvo zemědělství. Ministerstvo zemědělství, co se týká restitucí, dává zavádějící informace veřejnosti. Je smutné, že po 26 letech platnosti zákona o půdě stále zůstává více než 50 000 nevyřízených restitučních nároků. Díky tomu, že SPÚ, resp. pozemkový fond dlouhodobě neplnil svoji povinnost a nezveřejňoval dostatečné množství náhradních pozemků, mají se dnes restituenti domáhat vydání náhradního pozemku soudní cestou. Výběr náhradních pozemků není vůbec jednoduchou záležitostí a ze strany SPÚ jsou v soudních sporech kladeny překážky jak procesní, tak hmotněprávní. Sám jsem se v praxi nesetkal, že by SPÚ jakýkoliv pozemek označil za převoditelný bez právní vady.
Přesná čísla o počtu vydaných náhradních pozemků a v současné době o počtu neuspokojených restituentů opravdu přesně neznám a lze vycházet pouze z obecných informací, které sděluje ministerstvo v médiích nebo tiskový mluvčí. Já zastupuji řadu restituentů již od roku 1992, kdy jsem se stal advokátem, a můžu říci, že v současné době nemá nikdo z těchto restituentů restituci ukončenou.
Nehledě na to, jaký je skutečný počet zbývajících nároků, myslíte, že se alespoň jejich větší část, co se náhrad půdy týče, stihne vyřídit do plánované restituční tečky?
Domnívám se, že ne. Nabídka, kterou SPÚ v tuto chvíli garantuje je naprosto neadekvátní tomu majetku, který byl restituentům sebrán. Ještě je potřeba zdůraznit, že je tady nerovnost. Jaký je rozdíl mezi restituentem, který získal náhradní pozemky, a těmi restituenty, kteří, když podávali žádost v roce 1991, jim bylo 50, 55 let, teď jim je přes 80 a mají se dočkat ne naturální náhrady v pozemcích, ale pouze finanční náhrady, kterou si nestanovují oni, ale opět stát, který má zájem na tom, aby ta náhrada byla co nejmenší.
Někteří restituenti již avizovali, že se budou soudně domáhat finančních náhrad ve výši současných tržních cen, nikoli, tak jak stanovuje zákon, ve výši cen z června roku 1991. Myslíte, že tyto případné žaloby mohou být úspěšné? Domníváte se, že pokud se věc dostane až k Ústavnímu soudu, tak v ní zasáhne?
Já takový případ konkrétně nemám. Přál bych restituentům, aby se takové spravedlnosti domohli. Ale myslím si, že to není zcela právně relevantní a že by taková vůle ze strany soudu byla. V současné době je judikován postup pro vydávání náhradních pozemků, jejich ocenění, ocenění restitučních nároků, ale tento proces je velmi zdlouhavý a komplikovaný. A zde bych chtěl poukázat, že řada soudních řízení trvá několik let, ne-li desítky let. V současné době eviduji v advokátní kanceláři soudní spor na vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., který byl zahájen v roce 1992, k dnešnímu dni nebyl ukončen a nadále se nachází opět u soudu prvního stupně.
Mám další konkrétní případ, kdy u Obvodního soudu pro Prahu 5 byla podána žaloba dvěma sourozenci. Oba dva ji podali v roce 2013. Každý dostal jiné číslo jednací a jeden z těch restituentů v současné době po čtyřech letech již má rozhodnutí obvodního soudu, městského soudu i Nejvyššího soudu. A druhý sourozenec nemá ještě rozhodnutí soudu prvního stupně.
A jestliže bude restituční tečka, jaká bude rovnost? Jeden má už konečné rozhodnutí a druhý se konečného rozhodnutí nedočká, neboť podle té novely má restituce i soudní řízení skončit k 1. 7. 2018. Může za to ten restituent, který podal žalobu? Může za to právní zástupce? Může za to soud? Může za to konkrétní osoba? Ne. Je to celkovým přístupem státu k vyřizování restitučních nároků a zejména přijetím ne zcela odpovídajících jasných a srozumitelných restitučních zákonů.
Vidíte tedy alespoň třeba v tomto rozměru možnost restituentů domáhat se toho, aby se na ně restituční tečka nevztahovala?
Ano. Musí zasáhnout restituent a jejich právní zástupci, ale zejména Ústavní soud. Já vám tu novelu ukážu. Kdybyste byl v parlamentu, tak nevíte, o čem hlasujete. Je to naprosto nepřehledný odkaz, že něco ruší něco, paragraf je nahrazen, paragraf se zrušuje… V podstatě je tato právní norma pro běžného smrtelníka naprosto nesrozumitelná. Ale říká jedno: 1. 7. 2018 je restituční tečka. Získání náhradního pozemku je zákonem vyloučeno.
Já osobně toto považuji za zákon, který je v rozporu se základními principy demokracie, ústavnosti a rovnosti účastníků řízení. Od přijetí zák. č. 229/1991 Sb. byli všichni postaveni na roveň. A teď nemůže zákonodárce říct, že ten či onen restituent se nedočkal spravedlivého rozhodnutí v jeho věci a v některých případech se nedočkal ani správního nebo soudního rozhodnutí. Z tohoto pohledu by měl zasáhnout Ústavní soud a dát právní jistotu desítkám, možná stovkám restituentů, jak bude na tuto právní normu pohlížet. Mně doposud není známo, zda proti tomu byla podána ústavní stížnost. Já se ale v soudních sporech, které vedu, budu snažit všemi právními prostředky dostat k Ústavnímu soudu, abych tuto novelu zákona o půdě, takzvanou restituční tečku, soudní cestou zrušil.
Jinými slovy, očekáváte, podobně jako v minulosti v souvislosti s restituční tečkou z roku 2005, ještě zásahy nejvyšších soudů do této materie?
Předpokládám zásah Ústavního soudu, který by vysvětlil tuto restituční tečku a postavil do právní jistoty jak oprávněné osoby, tak i soudce, kteří neví, jak budou po 1. 7. 2018 rozhodovat. Podle této novely by totiž odpadl takzvaný hmotněprávní důvod, o nějž by byla rozhodnutí opřena a mohla být vykonatelná. Předpokládám tedy, že se soudy k této právní normě ještě vyjádří.
A tím se vlastně vracím k tomu případu, který jsem popsal. Jeden ze sourozenců může s majetkem nakládat, ale ten druhý se dostane do restituční tečky. Nedostane majetek, musí zaplatit náklady na soudní řízení, zaplatit za znalce a znalecký posudek a musel zaplatit právního zástupce a s ohledem na tu restituční tečku nebude mít legitimní očekávání úspěchu ve věci a vykonatelnost soudního rozhodnutí. Jeho případ skončí, aniž by cokoli dostal. Pouze státem garantovaná finanční náhrada, která ani nemusí pokrýt s žalobou vynaložené náklady včetně nákladů na právního zástupce.
Dovoluji si tvrdit, že v současné době ti zoufalí restituenti, většinou lidé vyššího věku, nemají šanci bez právního zástupce jakýmkoli způsobem vůči státu uspět. Zde je důležitá úloha advokátů, kteří se na tuto problematiku specializují a mohou těmto restituentům poskytnout kvalitní právní pomoc.
Jedním z argumentů pro restituční tečku je zájem státu na odblokování nemovitostí, s nimiž například v současné době nemohou obce z důvodu nevyjasněných majetkových vztahů nakládat. Nemůže být tento důvod legitimním pro realizaci restituční tečky, i s ohledem na dobu, po jakou mohli restituenti uplatňovat své nároky?
Rozumím vám. Hlavním argumentem státu je, že už nemá zemědělskou půdu, že je půdy málo. Ale podívejme se, co se dělo 27 let. Kolik půdy bylo vydáno neoprávněně či oprávněně těm, kteří s tou půdou nehospodaří. Setkávám se v soudních sporech s tím, že stát nemá dostatek zemědělské půdy. Na druhou stranu stát přijal zák. č. 428/2012 Sb. o majetkovém vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi. Zákonodárci rozhodli o vydání desítek tisíc hektarů půdy církvím. Původní záměr zákonodárce však byl takový, že měl vyřešit zejména vlastnictví pozemků v intravilánu obcí a měst, aby právě obce mohly s těmito pozemky nakládat a nevztahoval se na ně tzv. blokační paragraf, který neumožňoval disponovat s majetkem, na který mohl být uplatněn nárok církví. Stát přijal tento zákon, stanovil, že církvím a náboženským společnostem dá za nevydané pozemky odškodné 70-80 miliard korun. Když se ale v soudních sporech dotážu já nebo soudce Ministerstva financí, zda existuje taxativní výčet nemovitostí, zejména pozemků, za které byla finanční náhrada poskytnuta, tak neexistuje. Nikdo nemůže říci, za co církev dostala miliardy. A hlavně jak ten majetek, zejména pozemky, byl oceněn. Z tohoto pohledu je založena nerovnost mezi restituenty – fyzickými osobami a církvemi. Církve a náboženské společnosti dostaly za nevydaný majetek cenu několikanásobně vyšší, než byla přiznána restituentům, a to na základě znaleckého posudku, který není veřejnosti k dispozici a je naprosto neurčitý.
Jestliže stát přistoupil na to, že se církvi vrací půda a tu půdu nějakým způsobem nespecifikoval, tak je to opět neprofesionalita, nehospodárnost, neekonomičnost státu. Je to politikum pokud stát říká: v tuto chvíli už nemáme dostatek půdy. My se ptáme: kolik hektarů pozemků bylo vydáno církvím, za kolik hektarů dostala církev finanční odškodnění a jak byly oceněny nevydávané pozemky – nacházející se v intravilánu obcí nebo pozemky svým charakterem evidované jako orná půda, lesy, zahrady, ovocné sady a vinice?
U restitucí fyzických osob – statkářů, sedláků, vlastníků půdy se jedná o majetek v desítkách milionů korun, nikoliv v miliardách. Z tohoto pohledu je tvrzení státu, že nemá pozemky, alibistické a nemůže obstát. Stát je dlužníkem vůči restituentům. Restituenti jsou jeho věřitelé a stát se s nimi musí vypořádat. A nemůže se s jedním vypořádat tak, že mu dá finance, druhému půdu a třetímu řekne, že nárok nemá. A to nezapomínejme na to, že ještě řadě restituentů nárok ještě ani nevznikl, protože Státní pozemkový úřad po více než 27 letech nevydal správní rozhodnutí, které opravňuje osoby na vydání jakékoli náhrady (naturální nebo finanční).
Jinými slovy, podle Vašeho názoru došlo k nerovnému zacházení mezi církevními a civilními restitucemi?
Naprosto, naprosto mohu souhlasit. Proto se více než tři roky snažíme zjistit v soudních sporech, kolik a jakým způsobem byly pozemky v intravilánu obcí nebo orná půda, která nebyla církvi vydána, ohodnocena. Byla ohodnocena jako stavební pozemky či nestavební pozemky? Odpověď neznám.
Takže tuto informaci nemá ani Ministerstvo financí, ani Ministerstvo zemědělství, ani nikdo další?
Zatím jsme se tuto informaci a jasnou odpověď nikdy nedozvěděli.
Ani důvodová zpráva daného zákona neobsahuje např. metodiku…
Je tam odkázáno na znalecký posudek, který pravděpodobně vypracovávala jedna ze čtyř renomovaných auditorských firem, ale ten posudek snad nikdy k důvodové zprávě nebyl přiložen. Nejsem politik, nejsem zákonodárce. Jenom vznáším pochybnost nad tím, jestli existuje rovnost mezi uspokojením oprávněných osob restituentů a oprávněných nároků církve. Mám za to, že ta rovnost tady není.
Bude tato vnímaná nerovnost jedním z argumentů v rámci možné ústavní stížnosti?
Ano, bude to jeden z pilířů takové ústavní stížnosti. Od roku 1991 až dosud se také měnila judikatura. Bylo jedno právní období, kdy byly vydávány všechny pozemky, které byly nezastavěny. Potom přišel nový nález, který řekl, že se bude postupovat jinak. Ta předvídatelnost, kterou má v současné době na mysli § 13 občanského zákoníku, byla v letech 1991 až do současnosti několikrát měněna a bylo to jenom otázkou, kdy a jaké rozhodnutí soudu bylo aplikováno. Každý musí přiznat, že v rámci vyřizování restitučních nároků byla nejednotná judikatura.
A zde bych připomenul nález Ústavního soudu 581/2014, který v obiter dictum označil restituci za nabytí tzv. holého vlastnictví, které musí restituent strpět bez jakékoli možnosti na finanční nárok (nájem, bezdůvodné obohacení za užívání takového majetku). A sám Ústavní soud naznačil, že vlastník pozemku, na kterém se nachází veřejné prostranství, nebo je zastavěn komunikací, nebo chodníkem, by měl zahájit sebevyvlastňovací řízení. Tento nález Ústavního soudu naštěstí byl rozhodnutími Nejvyššího soudu a následně dalšími rozhodnutími Ústavního soudu zpochybněn a byla vrácena právní jistota v nedotknutelnost vlastnictví.
Jaký by pro Vás byl ideální výsledek rozhodování Ústavního soudu – zrušení novely zákona o půdě jako celku nebo jenom vybraných paragrafů? Nebo by měl podobně jako v roce 2005 prohlásit, že se na některou část restituentů bude a na některou nebude vztahovat?
Z mého pohledu musí zrušit tuto novelu jako takovou a deklarovat, pokud jsme v právním státě, že všichni účastníci jsou si před zákony rovni. A tudíž nechat původní znění zákona 229/1991 Sb. a dát možnost všem těm, jimž restituce nebyla ukončena, aby ji dokončili v původním právním režimu.
Pokud jsem z našeho dosavadního rozhovoru vyrozuměl správně, Vy byste v ideálním případě nepřijímal žádnou restituční tečku. Nechal byste všechna řízení doběhnout, aniž by bylo určeno pevné datum, od něhož již buď nebude možno vydávat náhradní pozemky, nebo ještě později vydávat peněžitou náhradu?
Restituce byly v každém případě politickým rozhodnutím. I to, že je stát chce ukončit, je politickým rozhodnutím. Musí ale vycházet z toho, že je zde rovnost účastníků řízení a tomu restituční tečku přizpůsobit.
Pokud mi nyní zákon říká, že restituenti končí k 1. 7. 2018, tak se ptám, co bude s těmi desítkami, ne-li stovkami žalob, které jsou podány. Novela neobsahuje přechodné ustanovení. Najednou soudce řekne 1. 7.: „Tu vaši žalobu, kterou soudím od roku 2013, už soudit nemůžu, protože zákon pro rozhodnutí ve věci ztratil platnost a účinnost k 1. 7. 2018“. Co to bude stát? Stát nespočítal ekonomický a finanční dopad této novely, jaké budou náklady na dokončení soudních řízení, popř. náhrada škody uplatněná tisíci restituenty proti státu za nemožnost ukončení restitučních řízení podle zák. č. 229/1991 Sb. před novelou vydané na vedení řízení a jak budou tato řízení ukončena.
Je možno obecně pojmenovat problémy, se kterými se restituenti během oněch 27 let setkávají? Zmínil jste již dlouhá soudní řízení…
Dovoluji si tvrdit, že ze strany státu to byl nezájem, neprofesionalita, neefektivnost řešení soudních sporů. Nejdříve to řešily pozemkové úřady, které spadaly pod jednotlivé správní orgány. V roce 2011 tyto pozemkové úřady přešly pod Ministerstvo zemědělství. Existoval Pozemkový fond, v současné době existuje Státní pozemkový úřad. Metodika Pozemkového fondu byla vždy nepřehledná, nečitelná a nejasná.
Byla to neodbornost a nekvalifikovanost úředníků, kteří rozhodovali o výši restitučních nároků. Docházelo ke špatnému ocenění těchto nároků. Veřejná nabídka, kterou vyhlašoval Pozemkový fond, byla naprosto neodpovídající, Pozemkový fond si sám měnil metodiku vyřizování restitučních nároků, aniž by upřednostňoval zákonné uspokojení prvorestituentů, naopak upřednostňoval spekulanty s pozemky. Dám příklad: jenom moji klienti měli v Praze nárok na více než 150 ha zemědělské půdy. A přitom pozemkový fond v letech 2011 až 2015 nabízel cca 10 ha.
Také není možné, aby správní orgán vyřizoval vaši žádost 27 let. Je zde legitimní očekávání, že vaše žádost bude vyřízena v přiměřené lhůtě. Považoval bych ji za rok, tři roky, pět let. Ale 27 let nemůžete čekat na to, že vám stát rozhodne či nerozhodne o vaší věci. To už rozhoduje o nové generaci, která vlastně nezná, jak to bylo podáno a čeho se kdo domáhal.
Takže odpověď je taková: mechanismus a zákonná úprava neodpovídala ani potřebám restituentů, ani potřebám státu. Proto tady po 27 letech řešíme to, co si zákonodárce možná ani v roce 1991 nedovedl představit, že restituce ukončí zák. č. 185/2016 Sb. k 1. 7. 2018 s tím, že neuspokojených restituentů bude víc než 50 000.
Nemůže být na straně státu legitimní zájem na restituční tečce z důvodu předcházení podvodům a spekulacím s restitucemi? V minulosti se již několik kauz v souvislosti s restitucemi lukrativních pozemků v Praze objevilo…
Kauza Činčerových, která byla poměrně dost věrohodně popsána v Hospodářských novinách, nedala dobré jméno těm původním statkářům, sedlákům. Tato kauza je známá, protože díky ní je v Praze zablokováno několik desítek, ne-li set tisíc metrů čtverečních půdy Policií ČR.
Ale zároveň podotýkám – mluvíme o naprosto ojedinělém případu, kdy vlastní restituční řízení nebylo doposud skončeno.
V nedávné době rovněž proběhla médii zpráva o postupu některých restituentů, kteří se právě v návaznosti na restituční tečku snaží domoci některých lukrativních pozemků, například u pražského kláštera u Hybernů. Jak hodnotíte tyto případy? Je podle Vás tento postup legitimní nebo jej spíše vnímáte jen jako snahu „si vydělat“?
Já si myslím, že ti restituenti byli postaveni do extrému. Jestliže stát prodává jakýkoli majetek nebo se dozvídáme, že dál prodává půdu, tak by nejdříve měl uspokojit restituenty a ne vyhlašovat soutěž na 300 metrů, 500 metrů u Hybernů. Dovedu si představit i situaci, že stát může být osočen, že neuspokojuje řádně restituenty, protože s pozemky, neuspokojí-li v prvé řadě věřitele, by neměl nakládat. V případě fyzické osoby by se jednalo o trestný čin znevýhodňování věřitele. A restituenti jsou v pozici věřitele.
Já to tedy beru jako extrémní přístup restituentů k uspokojení svých nároků. Nechť soudy rozhodnou, kdo má pravdu. Pokud ale tento postup někdo zvolí, chápu jej jako legitimní.
Diskuze k článku ()