„Quo usque tandem (…),“ zní výňatek ze slavné první řeči Marca Tulia Cicera, kterou pronesl na adresu Catilina. „Jak dlouho ještě budeš zneužívat, Catilino, naši trpělivost?“ Cicero vůbec velmi naléhavě psal o věcech veřejných, o dobru, zlu, zákonech, povinnostech.
Nechci samozřejmě dělat paralelu mezi tehdejším stavem Říma a dneškem. Ostatně od jeho řeči do zániku římské říše uplynulo skoro 500 let. Zda nás čeká stejný osud, toť otázka. Domnívám se, že ne. Pokud se ale ovšem vážně zamyslíme nad stavem normativního systému, kterým je právo, při zkoumání příznaků tohoto stavu odhalíme jeho příčiny, najdeme cestu k nápravě a nastoupíme na ni. Při vědomí, že cesta bude dlouhá, že na její konec nedohlédneme, neboť cíl vlastně ani neexistuje. O to trpělivější, vytrvalejší a houževnatější bychom měli být. Tak jako Cicerovi a dalším Římanům došla v určité chvíli trpělivost s Catilinem a dalšími spiklenci, měla by i nám dojít trpělivost a tolerance ke stavu, který už léta popisujeme a který nám v posledku omezuje naši svobodu.
Nedávno jsem se podíval na staré vlastní texty, které jsem zveřejňoval k tomuto tématu zhruba před deseti lety, a od té doby mnohokrát zopakoval. Všiml jsem si, že v posledních letech podobné kritiky přibývá. Nedochází ale k zásadnímu obratu ani drobnému zlepšení. Nechci nyní vůbec ztrácet čas výčtem nešvarů právního řádu nebo důkazy o jeho nefunkčnosti. Proč tomu tak ale stále je?
„Život je složitější, problémy komplexnější“
Samozřejmě víme, že život je složitější, problémy komplexnější. Jiné, dříve fungující normativní systémy a instituce s nimi spojené, které udržovaly řád, regulovaly vztahy, vytvářely autority a povolávaly je k řešení konfliktů, svou roli ztratily, ať už z důvodu vlastního selhání, potlačení nebo ovládnutí různými režimy nebo jinak, a znovu do této role nenastoupily. Hovořím o škole, o církvi, místní samosprávě, armádě, spolcích, komorách, ale vůbec o elitách. Do popředí se tak dostalo právo jako prakticky univerzální nástroj pro uspořádání společenských vztahů.
Nejsem anarchista a nepopírám roli práva, jen si delší dobu myslím, že nadužívání tohoto prostředku regulace přesáhlo všechny rozumné a myslitelné meze. Tak, že život a osud každého jednotlivce ovlivňují natolik, že jej neusnadňují, nýbrž omezují a dusí a berou podstatný díl naší svobody. Dochází přitom k určitému paradoxu – lidé si stěžují na příliš mnoho norem, příkazů, zákazů, kontrol sankcí a požadují změnu. Na jejich volání reagují politici, kteří okamžitě přicházejí s receptem, a tím jsou další zákony, nařízení a vyhlášky, a to s odůvodněním, že právě takto dojde ke zjednodušení, zlepšení, zefektivnění, zrychlení či zlevnění toho či onoho problému.
„Právo se stalo spotřebním zbožím s rychlou obrátkou“
Právo je bráno jako rozhodující nástroj vládnutí, vedle peněz a obsazování důležitých míst. Že právě opak je pravdou, netřeba dodávat. S určitou nadsázkou bych řekl, že právo se stalo spotřebním zbožím s rychlou obrátkou. Tak, jak jsme zvyklí na rychlou obrátku informací, zboží, módy, trendů, zábavy, do této kategorie se zařadilo i právo.
Právo jako prvek stability, řádu a jistoty ztrácí tyto rysy. V poslední době posílil tento trend další nový fenomén, a tím je vědomé vyvolávání znepokojení, strachu a paniky. Z úst různých veřejně vystupujících osob slyšíme různé katastrofické popisy jevů, situací či problémů. Slovo krize se užívá v tolika významech a souvislostech, že se jeho pravý obsah a význam vytratil. V projevech čteme apokalyptické scénáře různých krizí ústících v předpovědi zániku naší civilizace. Šiřitelé těchto myšlenek navíc nepřicházejí s výzvou k sebereflexi, hledání příčin problémů v nás samých, ale ukazují prstem na někoho jiného. Namísto společenského smíru a rovnováhy vytvářejí konflikty, xenofobii, nenávist, vědomě přispívají k polarizaci společnosti.
Není to samozřejmě jen náš domácí specifický jev, tento vývoj pozorujeme i v jiných místech Evropy či světa. Do popředí se dostávají autoritářští vůdci, kteří slibují obnovení řádu, zavedení pořádku, bezpečnosti.
Jak? Samozřejmě další právní regulací, posilováním státní autority, rozšiřováním pravomocí úřadů, institucí, represivních a mocenských složek. Děje se tak dílem nenápadně. Přibývají formuláře, hlášení, povinnosti, omezení. Troufalejší vůdci pak usilují o paralýzu či ovládnutí důležitých pilířů svobodné a demokratické společnosti – parlamentu, médií a soudů.
„Krátké období nabývání ztracené svobody skončilo, nyní jsme v trendu zcela opačném“
Jsem osobně zklamaný z toho, že akcent na zachování svobody jednotlivce jakožto základu svobodné společnosti není příliš zřetelný. Nejen u mé generace, která prožila větší část života v nesvobodě, ale ani v generacích mladších, kteří se narodili nebo vyrůstali v prvních letech budování svobodné společnosti. Je to tím, že jsme se nesvobody zbavili příliš lehce? Že jsme o ni nemuseli moc bojovat, spadla nám do klína zadarmo, a proto si jí nevážíme? Nebo tím, že jsme si pod svobodou představovali spíše plné nákupní vozíky a televizní kanály překypující zábavou?
Kladu si otázky, co se ještě musí stát, abychom si uvědomili, že skončilo krátké období nabývání ztracené svobody a že jsme v trendu úplně opačném, trvalém omezování naší svobody, a abychom se k tomu postavili tak, že se začneme bránit.
Často se setkávám s bývalými legionáři, válečnými veterány, poznávám jejich osudy. Osudy lidí, kteří se před téměř sto lety zasloužili o získání svobody naší země, před sedmdesáti lety bojovali a umírali za znovuobnovení naší svobody. Mnozí již odešli, ale jejich příběhy a vzory zůstávají. Můžeme se jim podívat do očí s čistým svědomím, že hodnotu svobody a oběti, které přinesli, si uvědomujeme a jsme připraveni ji bránit kvůli nim, kvůli nám i našim potomkům?
„My, víc než druzí, bychom měli cítit odpovědnost za stav práva“
Nebudu popisovat žádné návody, co se má konkrétně, systematicky a dlouhodobě dělat, aby se stav práva zlepšoval. Pozornost chci obrátit k nám samotným. K právníkům, jednotlivcům, kteří jsou přítomni u všech trendů, o kterých jsem mluvil, mají vliv na koncepce, politiky, legislativu, někdy jsou dokonce přímými aktéry. Jsme právníci. Lidé, kteří právo vystudovali, zacházejí s ním, používají ho a vykládají, právo je zdroj naší obživy.
My, víc než druzí, bychom měli cítit odpovědnost za stav práva jako řádu a sytému, bez něhož se žádná společnost neobejde a který je předpokladem pro existenci a rozvoj svobody jednotlivce a celku. Bez ohledu na konkrétní roli, pozici či profesi, bychom měli aktivně přisívat k fungování práva, jeho prosazování, odstraňování bezpráví, prosazování důvěry v právo, právní jistoty, k podpoře institucí, které chrání právo. Naše odpovědnost je velká.
Vzpomeňme si, kolika skutečnými krizemi, zvraty, tragédiemi prošla evropská společnost ve 20. století. Bohužel u řady z nich asistovali nebo dokonce byli rozhodujícími činiteli právníci. Právě naše odborné dovednosti bychom měli propojit s hodnotovým základem právního řádu zakotveným v Ústavě, Listině a dalších dokumentech, kde jsou základními kameny a pilíři práva.
„Právo potřebujeme k životu jako potravu, vodu. Je-li ho nedostatek, zahyneme, je-li ho příliš, zadávíme se nebo utopíme.“
Právní prostor se může zdát neomezený a nekonečný. Ale není tomu tak. V tomto prostoru se nenarodili a nevyrostli lidé proto, aby si neustále četli v zákonících a hledali odpovědi na otázky, jak žít. Lidé si se svým životem umí dobře poradit, jen potřebují, aby vedle základních životních pocitů byla i právní jistota, spravedlnost cestou práva. Právo potřebujeme k životu jako potravu, vodu. Je-li ho nedostatek, zahyneme, je-li ho příliš, zadávíme se nebo utopíme.
Síla práva je mimo jiné v tom, že přes všechny jeho nedostatky je to systém hypercyklický, kde vidíme a identifikujeme čtyři rozhodující oblasti: zákonodárství, právní praxi exekutivní i soukromou, právní doktrínu a justici. Mezi těmito prvky je a musí být trvalá interakce sloužící k tomu, aby právo vůbec fungovalo. Je to vlastně projev dělby moci, vyvažování, pojistka proti chybám v systému.
Při přemýšlení o žádoucím obratu ve stavu a obratu práva hledejme proto příčiny ve všech těchto prvcích. Jak se právo tvoří, jak vypadá legislativní proces? Jak se právo používá v praxi, jak vypadá výkon státní správy, jak vypadá smluvní agenda a vztahy? Jak se o právu píše, přednáší, jak se vyučuje? Jak se právo interpretuje při rozhodování soudů ve sporech o právo? Všechny tyto oblasti mají velký prostor pro plnění společenských rolí každého právníka. Zda tím, co a jak každý právník dělá, přispívá spíše k rovnováze, stabilitě a trvanlivosti nebo je to spíše volání po změnách ze všech možných důvodů a účelů.
Je to každodenní volba každého z nás, zda svou činností budeme využívat chyby a nedostatky práva jako systému, zda budeme vynalézat postupy a argumenty, jak se dopadu práva vyhnout, obejít, ignorovat objektivní právo, zejména povinnosti; nebo jestli si uvědomíme svou roli části společenské elity a odpovědnost za kultivaci práva, jeho zpřehledňování a posilování důvěry v právo. A zda i společenský pohled na právníky bude z těchto důvodů spíše odpudivý nebo respektabilní, a zda my, jako právníci, přispějeme spíše k omezování nebo posilování a ochraně naší svobody.
Kongres Právní prostor 2017
Ve dnech 25. a 26. dubna 2017 se v Seči u Chrudimi konal již 7. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, předseda Ústavního soudu, náměstek ministra vnitra, Soudcovská unie a Svaz průmyslu a dopravy.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.
Diskuze k článku ()