Právě s ohledem na rozšířenost rozhodčího řízení se však objevuje další a nikoli zanedbatelný fenomén, totiž falzifikace rozhodčích nálezů. Pochybnosti v tomto ohledu panují zejména proto, že tuzemská judikatura a především judikatura Ústavního soudu postavila před více než deseti lety najisto, že rozhodčí řízení plní stejné funkce jako rozhodování civilních sporů obecnými soudy. Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat jinými rozhodci, nabývá dnem doručení stranám účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Doktrína i judikovaná praxe pak kvalifikuje rozhodčí soud jako tzv. "jiný orgán". Nicméně i přes charakter rozhodčího řízení a jeho funkci a ani s ohledem na to, že rozhodčí nález představuje vykonatelný titul, nelze dospět k závěru, že jde o veřejnou listinu. Příspěvek se zabývá jednotlivými aspekty této problematiky, jakož i způsoby obrany proti falzům rozhodčích nálezů z pohledu soukromého práva a civilního procesu.
Charakter rozhodčího nálezu jako listiny
Veřejná listina v tuzemském právu a aplikace předpisů o veřejných listinách na rozhodčí nález
Zatímco rozhodčí řízení jako způsob rozhodování civilních sporů alternativní k rozhodčímu řízení a rozhodčí nálezy jako vykonatelné tituly přijímá odborná veřejnost dnes již jako notorietu, stále absentuje jednoznačné určení toho, o jakou listinu se v případě rozhodčího nálezu jedná. Zodpovězení této otázky je o to více důležité, že v praxi se lze setkávat s falzy rozhodčích nálezů, které jsou předkládány jako vykonatelné tituly za účelem jejich exekuce.
Pro posouzení právních účinků a charakteru rozhodčích nálezů, které musí předcházet jakýmkoli právním závěrům ohledně možnosti obrany proti jejich falzům, je nezbytná jejich kvalifikace jako listiny. Civilní právo rozlišuje mezi listinami soukromými a veřejnými. V praxi má toto rozlišení význam s ohledem na důkazní sílu listin a rozložení důkazního břemene v případech, kdy dojde k jejich zpochybnění. Kodexy hmotného civilního ani trestního práva neobsahovaly po dlouhou dobu výslovnou definici pojmu veřejná listina. Proto se vycházelo z vymezení obsaženého v ustanovení § 134 o. s. ř. Zákonodárce zde prohlásil za veřejné takové listiny, které spadají do jedné z následujících kategorií: i) listiny vydané českými soudy; ii) listiny vydané jinými státními orgány a iii) listiny, které jako veřejné explicitně kvalifikuje zákon.[1] Je nutné zdůraznit, že listinu lze považovat za veřejnou výhradně za předpokladu, že splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti kladené na ni příslušnými předpisy. Pouze za těchto okolností je možné uvažovat o presumpci její správnosti.[2]
Listina tedy může být vyhodnocena a případně soud s ní bude zacházet jako s veřejnou listinou výhradně v případě, kdy jí nelze vytknout žádné formální či obsahové nedostatky. Není proto možné vycházet pouze z obecného formálního vymezení veřejné listiny obsaženého v ustanovení § 134 o. s. ř. Soud tak nemůže jako s veřejnou zacházet s jakoukoli listinou, která pod citované ustanovení spadá, ale je oprávněn zkoumat, zda jsou splněny všechny předpoklady pro to, aby se s ní jako s veřejnou listinou nakládalo, včetně toho, aby soud při jejím hodnocení vycházel z její správnosti.[3]
Stejně tak je nutné posuzovat, zda předmětný dokument vydal státní orgán při výkonu a v mezích svých pravomocí. Povahu veřejné listiny tedy nemá jakýkoli dokument, který určitý orgán vydá, nýbrž musí se jednat o listinu, k jejímuž vydání je daný subjekt oprávněn. Obsahem takové listiny musí současně být nařízení daného orgánu, případně jeho prohlášení. Zejména se tak jedná o rozhodnutí soudů a jiných státních orgánů, jimi vydávaná osvědčení či potvrzení, výpisy z rejstříků apod. Tato otázka však ve vztahu k rozhodčím nálezům nemusí být zcela jednoduchá, a to zejména s ohledem na účinky pravomocného rozhodčího nálezu dle § 28 odst. 2 z. roz. ř. a s ohledem na skutečnost, že rozhodčí soud je ústavní judikaturou a v návaznosti na ni i judikaturou obecných soudů kvalifikován jako tzv. "jiný orgán"[4] (k této problematice proto podrobně níže).
Definice veřejné listiny dle občanského zákoníku
Při rekodifikaci civilního práva došlo k zařazení odpovídajícího definičního vymezení rovněž do občanského zákoníku (o. z.). Pojem veřejná listina je tak nyní vymezen v ustanovení § 567 o. z. 2012. Porovnáním obou úprav dospějeme k závěru, že tyto se svou koncepcí zásadně neliší.[5] Lze proto uzavřít, že cílem zákonodárce při přípravě o. z. nebyla snaha o změnu stávajících principů při rozlišování soukromých a veřejných listin. Veškeré závěry ohledně § 134 o. s. ř. se tak uplatní i z hmotněprávního hlediska (o. z.). V takovém případě se logicky nabízí otázka, jaký je důvod pro samostatnou úpravu v hmotněprávním kodexu, máme-li již k dispozici úpravu v procesních předpisech. V důvodové zprávě k o. z. je tato otázka přesvědčivě zodpovězena, když se poukazuje na procesní charakter o. s. ř. a z toho vyplývající absenci regulace účinků veřejnoprávních listin v soukromém styku. Jak zákonodárce uvádí, tato problematika přitom může hrát svou roli například při hodnocení dobré víry či zavinění.[6] Typicky by se jednalo o situaci, kdy by osoba, která vytvořila falzum rozhodčího nálezu, tento uplatnila vůči třetímu subjektu a daný dokument by se tak stal předmětem potenciálních soukromoprávních poměrů.
Jakkoli nedošlo ke změnám koncepčním, přece jen se v občanském zákoníku objevuje jedna zásadní změna. Zatímco o. s. ř. vychází při vymezení subjektů oprávněných k vydání veřejné listiny z termínu státní orgán, občanský zákoník již operuje s pojmem obecnějším, konkrétně orgán veřejné moci. Jedná se o termín nepoměrně širší. Z praktického hlediska se tak zmenší počet sporných případů, kdy se zkoumá, zda konkrétní listina charakter veřejné listiny má, či nikoliv.[7] V obou případech se jedná o výrazy, které nemají jednotnou zákonnou definici a vycházejí spíše z teorie správního práva. Státním orgánem je tak nutné rozumět orgán, jehož prostřednictvím stát zajišťuje plnění svých funkcí, tedy orgány vykonávající státní správu přímo. Pro kvalifikaci rozhodčího nálezu jako "listiny", tj. zda jde (může jít) o veřejnou listinu, či nikoli, je zapotřebí z pohledu oprávnění k vydávání takových listin identifikovat též orgán veřejné moci.
Orgán veřejné moci v souvislosti s vydáváním veřejných listin
Právě s ohledem na to, jak vymezuje veřejnou listinu jednak o. s. ř. a jednak občanský zákoník z pohledu subjektů oprávněných k jejich vydávání, je nutno zaměřit se na takové subjekty i za účelem kvalifikace rozhodčího nálezu jako "listiny". Pojem orgán veřejné moci je výraz nadřazený, který v sobě zahrnuje jak moc vykonávanou přímo státními orgány, tak i moc vykonávanou prostřednictvím jiných veřejnoprávních korporací (nestátních subjektů). Za základní rozhodnutí lze v tomto směru považovat nález Ústavního soudu ČSFR z roku 1992,[8] podle něhož kritériem pro určení, zda jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, či zda může stát do takovýchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním smyslu je pak právnická osoba vykonávající svou činnost jako povinnost nebo pravomoc a je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činností.[9]
Pracujeme-li pak se souvisejícím pojmem veřejná správa, u níž lze v rámci funkčního pojetí jako o nedílné součásti hovořit o výkonu veřejné moci, tuto literatura vymezuje v závislosti na ústavním pořádku ČR jako rámec, který vymezuje jak její obsah, tak organizaci.[10] S ohledem na výše uvedené a při zohlednění principu, dle něhož je nutné výkonem určité činnosti vždy pověřit konkrétní orgán, lze veřejnou správu dělit na státní správu (tj. činnost vykonávanou přímo státem, respektive jeho orgány) a správu vykonávanou na základě zákonné delegace jinými subjekty. Nositeli veřejné správy, potažmo veřejné moci, tak mohou být: i) stát; ii) veřejnoprávní korporace (územní, osobní, věcné); iii) veřejné ústavy a podniky, ale též iv) fyzické a právnické osoby soukromého práva.[11] Pro účely tohoto příspěvku a vymezení subjektů oprávněných k vydávání veřejných listin je zásadní právě toto funkční pojetí, když ostatní hlediska autor nezohledňuje právě z důvodu tematického rámce tohoto článku.
Veřejnou moc (představovanou mimo jiné veřejnou správou) je proto možné dělit na moc státní a zbývající veřejnou moc. Přitom státní mocí se rozumí veřejná moc vykonávaná státem prostřednictvím jeho orgánů, zatímco zbývající veřejnou moc vykonávají subjekty nestátního charakteru, a to v rozsahu, v jakém jim byla ze strany státu svěřena. Je zde tedy nepochybné spojení a analogie mezi veřejnou mocí vykonávanou státními orgány[12] a činností vykonávanou subjekty k tomu státem pověřenými. V tomto smyslu lze hovořit o odvozenosti veřejné moci vykonávané jinými subjekty od státní moci. Jestliže tyto subjekty mohou veřejnou moc uplatňovat výhradně na základě zákona, je logicky nutné dospět k závěru, podle něhož musí být veřejná moc vykonávána výhradně v souladu s mocí státní. Státní moc a zbývající veřejná moc tak mají společné znaky. Druhá z nich se přitom projevuje jako decentralizovaná státní moc, jejíž subjekty (nositelé zbývající veřejné moci) společně se státem spoluzabezpečují správu státu jakožto veřejnou správu.[13]
Určitou snahu o definiční vymezení pojmu veřejná moc lze pozorovat i ze strany zákonodárce. Pravděpodobně nejobecnější definici vycházející z výše uvedených principů lze najít v zákoně č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů.[14] Stejně tak existují samostatné definice obsažené v předpisech upravujících konkrétní specifické otázky. Tyto však nelze pro účely tohoto příspěvku použít, když je nezbytné je vnímat spíše ve smyslu definic ad hoc sloužících výhradně pro účely aplikace toho kterého samostatného zákona.[15]
Povaha rozhodčího nálezu v kontextu úpravy insolvenčního řízení
Otázka charakteru rozhodčího nálezu byla odbornou veřejností široce diskutována. Nikoliv ojediněle se v této souvislosti objevovaly názory přiznávající rozhodčímu nálezu charakter veřejné listiny. Logicky se tak děje především s odkazem na účinky a vykonatelnost rozhodčího nálezu,[16] které jsou srovnatelné s rozhodnutími obecných (státních) soudů. Jakákoli diskuse o argumentech ozývajících se v tomto smyslu je však možná pouze při zohlednění kontextu, v jakém jsou daná tvrzení činěna. V největším rozsahu byla tato diskuse vedena v souvislosti s insolvenčním řízením, konkrétně ustanovením § 177 ins. z. (poslední věta). V praxi totiž docházelo k situacím, kdy insolvenční soudy s ohledem na citované ustanovení odmítaly přihlášení pohledávek vyplývajících z řádně vydaných rozhodčích nálezů jako vykonatelných. Tato otázka má pro věřitele přirozeně zásadní význam, když kvalifikace pohledávky jako vykonatelné či nevykonatelné bezprostředně ovlivňuje možnosti a rozsah jejího popření.[17] V případě, že by rozhodčí nálezy nebyly v rozhodčím řízení uznávané jako vykonatelné tituly, došlo by k neopodstatněnému rozdílnému zacházení s různými rozhodnutími (respektive rozhodnutími různých subjektů), která použitelná úprava[18] shodně prohlašuje za vykonatelné. Pro takový přístup ovšem není žádný praktický důvod a nelze se tedy divit, že se vůči rozhodnutím odmítajícím přihlášení pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy jako pohledávek vykonatelných zdvihla značná kritika. Je ale nutné si uvědomit, že se v daném případě jedná o kritiku vycházející z rozdílného zacházení s obdobnými pohledávkami, nikoliv o doktrinální diskusi týkající se povahy rozhodčího nálezu.
Soudy v těchto případech argumentovaly právě ustanovením § 134 o. s. ř. Bez ohledu na doktrinální spor mezi zastánci jurisdikční a smluvní teorie rozhodčího řízení není pochyb o tom, že rozhodci jsou soukromými subjekty. Ani kontrolní funkce, jež stát ve vztahu k rozhodčímu řízení vykonává, nemohou rozhodcům přiznat postavení státního orgánu (§ 134 o. s. ř.) či jiného orgánu veřejné moci (§ 567 o. z.).[19] Z čistě formálního hlediska tedy zbývá otázka, zda se v případě rozhodčího nálezu jedná o listinu, kterou za veřejnou prohlašuje zákon. V literatuře se lze setkat s názorem, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (z. roz. ř.) tak činí, a to prostřednictvím ustanovení § 28 z. roz. ř., které rozhodčímu nálezu, jež byl stranám řádně doručen a který není předmětem přezkumu ve smyslu § 27 z. roz. ř., přiznává účinky pravomocného soudního rozhodnutí s tím, že takovýto rozhodčí nález je možné vykonat. Krajský soud v Praze se v jednom ze svých rozhodnutí,[20] které přihlášku pohledávky vyplývající z rozhodčího nálezu jako vykonatelné řešilo, s tímto závěrem neztotožnil a zdůraznil, že citované ustanovení pouze stanoví, že rozhodčí nálezy jsou exekučními tituly a lze tedy na jejich základě vést vykonávací řízení.[21] Přitom tuto jejich charakteristiku je nutné oddělit od samotné povahy rozhodčího nálezu jako listiny, které charakter veřejné listiny tímto způsobem není přiznáván. Lze se shodnout se závěry jmenovaného soudu, pokud jde o nutnost rozlišovat mezi vykonatelným titulem a veřejnou listinou, když mezi těmito dvěma pojmy nelze položit znaménko ekvivalence. Nelze však již souhlasit se závěry, které soud z tohoto formálně správného principu dovodil, tedy že v insolvenčním řízení není možné pohledávku založenou na rozhodčím nálezu jako vykonatelnou přihlásit. To by nadto ve svém důsledku dostalo věřitele do stejného postavení, v jakém se nacházel před zahájením rozhodčího řízení, když insolvenční správce by mohl proti vznesené pohledávce uplatnit jakékoli námitky tak, jako kdyby rozhodčí řízení nikdy neproběhlo a pohledávka nebyla podrobena přezkumu ze strany subjektu nadaného pravomocí o ní autoritativně rozhodnout.[22]
Je zřejmé, že zákonodárce takový důsledek nikdy nezamýšlel. V takovém případě by totiž minimálně musela být zavedena autonomní definice pojmu vykonatelná pohledávka, když při posouzení vykonatelnosti by nebylo možné vycházet z výčtu rozhodnutí, na jejichž základě je možné podle o. s. ř., respektive exekučního řádu zahájit vykonávací řízení. Stejně tak lze spíše předpokládat, že by právě tento zásadní koncepční posun nalezl své vyjádření rovněž v důvodové zprávě k zákonu, což se nestalo.[23] Za těchto okolností lze spíše hovořit snad o poněkud nešťastné legislativní zkratce, která vykonatelnost práva spojuje s veřejnou listinou.
Argumentace ve prospěch možnosti přiznávání vykonatelnosti titulům opírajícím se o rozhodčí nálezy byla vedena ve dvou rovinách. Za prvé se objevil argument, podle něhož požadavek § 134 o. s. ř., aby určitá listina byla za veřejnou prohlášena, lze naplnit i implicitně, tedy bez toho, aniž by zde bylo speciálního ustanovení právního předpisu, které by předmětnou listinu za veřejnou výslovně prohlašovalo, jestliže fakticky jsou jí přiznány vlastnosti charakteristické právě pro veřejné listiny.[24] Je možné souhlasit s tím, že rozhodčí nález se vyznačuje charakteristikami vyhrazenými soudním rozhodnutím, když je nutné hovořit o jeho konečnosti,[25] závaznosti[26] a vykonatelnosti.[27] Jak již ovšem bylo řečeno, ani výše uvedené nemůže ze soukromé listiny učinit listinu veřejnou, jestliže pro to nejsou dány předpoklady stanovené zákonem (§ 134 o. s. ř., resp. § 567 o. z.). Proto se autor přiklání k názoru, podle kterého je nutné rozhodčím nálezům / z nich vyplývajícím pohledávkám v insolvenčním řízení přiznávat vykonatelnost nikoliv proto, že by rozhodčí nález byl po formální stránce veřejnou listinou, ale při zohlednění obecných právních principů. Tyto mimo jiné požadují, aby výklad právních předpisů byl v souladu s jejich účelem, když neexistují jakékoliv indicie pro to, že snahou zákonodárce je (minimálně v kontextu insolvenčního řízení) zbavení rozhodčích nálezů vykonatelnosti a zavedení rozdílného zacházení s nimi.[28]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 7/2022. Pokračování je dostupné zde.
[1] Typickými příklady takových listin jsou notářské zápisy a jiné listiny sepsané notářem - viz § 6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů nebo exekutorské zápisy - viz § 79 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů.
[2] Tyto závěry byly opakovaně vysloveny v rozhodovací praxi soudů. Viz například i) nález ÚS ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 29/95; ii) rozhodnutí NS ze dne 30. 4. 1976, sp. zn. 4 Cz 34/76; iii) usnesení NS ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 721/97; iv) usnesení NS ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2537/2000; v) usnesení NS ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98; vi) rozsudek NS ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, respektive vii) usnesení NS ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007.
[3] Viz například i) rozhodnutí ÚS ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 29/95; ii) usnesení ÚS ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 682/2000; iii) usnesení NS ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1178/2005, nebo iv) rozsudek NS ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1577/2006.
[4] Viz zejména nález ÚS ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3227/07, a dále například usnesení NS ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2487/2010 aj.
[5] Viz důvodová zpráva k Občanskému zákoníku (o. z.), která na analogii s ustanovením § 134 o. s. ř. výslovně odkazuje.
[6] Důvodová zpráva k Občanskému zákoníku (cit.): "Význam listin zachycujících právně významné skutečnosti (zejména právní jednání) je dán především z toho hlediska, do jaké míry zakládají dobrou víru v jejich pravost a pravdivost."
[7] Došlo tak k rozšíření obecné definice, která snižuje počet případů, kdy je listina prohlášena za veřejnou ve speciálním zákoně, když jinak by obecné definici nevyhovovala.
[8] Viz usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 191/92, z 9. června 1992. Publikováno též pod č. 3/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR. V návaznosti na to pak například i) usnesení ÚS ze dne 25. 11. 1993; ii) usnesení ÚS ze dne 24. 2. 1999; iii) usnesení ÚS ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2783/08.
[9] Veřejnou moc však samozřejmě vykonává i řada jiných subjektů, například parlament. V mezích předmětu tohoto příspěvku se však pozornost věnuje spíše užšímu okruhu se zaměřením na případy vydávání individuálních normativních aktů.
[10] Viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny, které stanoví, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat výhradně v rámci (tedy v případech, v mezích a způsobem) zákona.
[11] HENDRYCH, Dušan. Správní věda - Teorie veřejné správy. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 137-138.
[12] Ne každá veřejná správa má ovšem mocenský charakter. Mocenský charakter má pouze vrchnostenská veřejná správa. Veřejná správa však zahrnuje také spravování záležitostí formami soukromého práva (fiskální veřejná správa) a poskytování služeb (pečovatelská veřejná správa).
[13] Srov. PRŮCHA, Petr. Správní právo - Obecná část. 7. vydání. Brno: Masarykova Univerzita - Jan Šabata - nakladatelství Doplněk, 2007, s. 48-49.
[14] Ustanovení § 2 písm. c), podle něhož se orgánem veřejné moci rozumí (cit.): "státní orgán, územní samosprávný celek a fyzická nebo právnická osoba, byla-li jí svěřena působnost v oblasti veřejné správy".
[15] Viz např. ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 320/2001 Sb. o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), které obsahuje následující definici výrazu orgán veřejné správy, pod kterým se v kontextu daného zákona rozumí (cit.): "organizační složka státu, která je účetní jednotkou podle zvláštního právního předpisu [zákon na tomto místě sice provádí odkaz na § 1 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Tato úprava však obecně označuje za účetní jednotku veškeré organizační složky státu a vhodnější by tak bylo odkázat na vymezení pojmu organizační složka státu obsažené v § 3 ve spojení s § 4 a § 51 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ve znění pozdějších předpisů], státní příspěvková organizace, státní fond, územní samosprávný celek, městská část hlavního města Prahy, příspěvková organizace územního samosprávného celku nebo městské části hlavního města Prahy a jiná právnická osoba zřízená k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem [odkazuje se například na zákon č. 551/1991 Sb. o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve znění pozdějších předpisů nebo zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) ve znění pozdějších předpisů] nebo právnická osoba zřízená na základě zvláštního právního předpisu, která hospodaří s veřejnými prostředky [§ 51 a násl. zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ve znění pozdějších předpisů]."
[16] Srov. například ŘEZNÍČEK, David. Vykonatelnost a výkon rozhodčích nálezů. Bulletin advokacie. 2018, č. 9, s. 43-45.
[17] Srov. ustanovení § 198 a 199 ins. z.
[18] Srov. ustanovení § 274 o. s. ř. a ustanovení § 40 odst. 1 exekučního řádu.
[19] Ohledně charakteru rozhodčího nálezu v souvislosti s rizikem jeho falzifikace v návaznosti na doktrinální pojetí rozhodčího řízení a mezinárodní praxi srov. BĚLOHLÁVEK, Alexander, J. Characteristics of Arbitral Awards and Legal Aspects of Falsification Thereof. In: GESSEL-KALINOWSKA vel KALISZ, Beata. The Challenges and The Future of Commercial And Investment Arbitration. Liber Amicorum Professor Jerzy Rajski. Warszawa: Lewiatan - Wolters Kluwer, 2015, s. 272-291.
[20] Rozhodnutí KS v Praze ze dne 6. 3. 2012, č. j. 37 ICm 1216/2011-53 v rámci insolvenčního řízení vedeného u jmenovaného soudu pod sp. zn. KSPH 37 INS 14063/2010. Rozhodnutí je v elektronické podobě dostupné z: [cit-2021-11-15].
[21] KOTÁPIŠOVÁ, Petra. Rozhodčí nález jako titul pro výkon rozhodnutí. Soukromé právo. 2021, č. 10, s. 24 an. aj.
[22] V tomto ohledu je ostatně jasná i judikatura NS. Nejvyšší soud navíc ve své rozhodovací praxi konstatoval, že pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem, který má účinky pravomocného soudního rozhodnutí, nelze označit za spornou (za nedoloženou v intencích § 105 ins. z.) dokonce ani proto, že probíhá řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém soud povolil odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Viz usnesení NS ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009 -A-108 KSOS 31 INS 3370/2008. Viz například též usnesení NS ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, jakož i rozsudek NS ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 29 ICdo 93/2016 aj.
[23] Ustanovení § 177 ins. z. se v důvodové zprávě dokonce ani nezmiňuje, když po poznámkách k ustanovení § 176 přechází předkladatel zákona k ustanovením § 178 an., které se zabývají důsledky přihlášení pohledávky, kterou se v průběhu insolvenčního řízení nepodaří doložit.
[24] Srovnej v této souvislosti viz LISSE, Luděk. K posouzení vykonatelnosti pohledávky přiznané rozhodčím nálezem v insolvenčním řízení. In: ePravo [online]. 23. 10. 2012 [cit. 2021-11-15]. Dostupné v elektronické podobě z: . V citovaném příspěvku se autor vyjadřuje názor, podle něhož ustanovení § 28 z. roz. ř. explicitně, byť nepřímo, rozhodčímu nálezu charakter veřejné listiny přiznává, a to per analogiam, když jej staví na roveň rozhodnutím obecných soudů. S tímto výkladem se však ztotožnit nelze, když sama skutečnost, že určitá listina má účinky obdobné jako listina veřejná, z ní ještě veřejnou listinu nečiní.
[25] Srov. jen například i) rozsudek MS v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 21 Cm 85/2009; ii) usnesení VS v Praze ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 7 Cmo 136/2010 aj.
[26] Viz například nález ÚS sp. zn. I. ÚS 3227/07, z 8. března 2011 v souvislosti s revoluční změnou přístupu ke kvalifikaci rozhodčího řízení. Srov. ovšem též například usnesení NS ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009 -A-108 KSOS 31 INS 3370/2008 aj.
[27] Viz § 28 z. roz. ř.
[28] Srov. PLEVA, Vítězslav. Veřejná listina v insolvenčním řízení. In: ePrávo [online]. 28. dubna 2014 [cit. 2021-11-15]. V elektronické verzi dostupné z: .
Diskuze k článku ()