Mediace na prahu druhých narozenin

Mediace na prahu druhých narozenin

Bez ohledu na to, kdo jsme a co děláme, celý život se, čas od času, dostáváme do konfliktních situací. Některé z nich vyřešíme sami, s některými se obracíme na rozhodovací orgán – soud popř. arbitráž.

JUDr. Hana Lenghartová

JUDr. Hana Lenghartová

advokátka, zapsaná mediátorka a lektorka Diplomatické Akademie

JUDr. Hana Lenghartová

advokátka, zapsaná mediátorka a lektorka Diplomatické Akademie

Bez ohledu na to, kdo jsme a co děláme, celý život se, čas od času, dostáváme do konfliktních situací. Některé z nich vyřešíme sami, s některými se obracíme na rozhodovací orgán – soud popř. arbitráž. Soudy jsou přetížené, často totiž musí řešit problémy, které by se do sféry jejich působnosti ani dostat nemusely. Existuje však i jiná možnost, jak vyřešit konfliktní situaci, lze tak učinit pomocí prostředníka – mediátora.

Co je mediace?

Tato nová, soukromá forma rozhodování sporů, je součástí českého právního řádu necelých dvacet měsíců. Momentálně stojí tak trochu ve stínu nového civilního kodexu a s ním souvisejících právních norem, jež jsou logicky středem pozornosti nejen komunity právnických profesí, ale i široké veřejnosti.

Stručně ji lze charakterizovat jako dobrovolné, mimosoudní řešení sporu mezi dvěma či více stranami za asistence třetí, nezávislé osoby – mediátora. Mediátor je jakýmsi prostředníkem znesvářených stran, který pomáhá obnovit jejich vzájemnou komunikaci, aby byla pokud možno konstruktivní a spěla k vyřešení jejich konfliktní situace přijetím oboustranně výhodné dohody. Důraz se klade na zachování vztahů či spolupráce do budoucna, ať už jde o vztahy rodinné, obchodní, sousedské či jiné, což je podstatný rozdíl oproti soudnímu či rozhodčímu řízení. Právě přítomnost neutrální osoby, jež zprostředkovává předávání informací, stanovisek, postojů a návrhů zúčastněných osob, napomáhá tomu, aby stranami přijaté řešení nevedlo k vítězství jedné a prohře druhé strany, ale k takové dohodě, jež ve svém obsahu zohlední dílčí zájmy a potřeby každé strany.

Jaké jsou rozdíly mezi mediací a soudním řízením?

Mediace je neformální proces, pro který nejsou typické žádné procedury. Samozřejmě je třeba stanovit určité základní principy, jakási pravidla slušnosti a vstřícnosti. Emotivní projevy účastníků mediace (křik, pláč, hádky apod.) jsou její běžnou součástí a je zcela na vůli, úmyslu a schopnostech mediátora, do jaké míry tyto emotivní konflikty připustí, bude se je snažit minimalizovat nebo se jim zcela vyhnout. Emoce však v každém případě hrají v procesu mediace výraznou roli a jejich projev, byť někdy velice výrazný, často napomáhá dosažení dohody, a to nejen pro stranu, která tyto emoce projevuje (neboť se tímto zklidní a ventiluje své pocity), ale i pro stranu druhou, která mnohdy právě díky takovému výraznému projevu dokáže zhodnotit situaci z pohledu protistrany a docenit tak např. význam, který daná situace pro protistranu představuje.

Výhodou mediace oproti soudu je také úspora jak času, tak financí. Mediace trvá v řádu hodin, nikoliv měsíců, natož let a platí se za ní mediátorem a účastníky smluvená hodinová sazba, kterou strany sporu hradí zpravidla rovným dílem, pokud se nedohodnou jinak.

Odlišnost je také určitě v míře stresu a jeho dopadu na psychiku člověka, při mediaci je toto zatížení rozhodně menší než v řízení soudním, neboť úlohou mediátora je kromě jiného také vytvoření klidné, osobní a důvěrné atmosféry. Navíc, mediace je neveřejná, je vyloučena přítomnost jakýchkoliv dalších osob, pokud se účastníci výslovně nedohodnou jinak. I princip důvěrnosti a mlčenlivosti jistě hraje svou roli v přístupu účastníků.

Základní rozdíl mediace oproti soudu je však v tom, že v průběhu mediačního řízení se neřeší práva, povinnosti, pravda ani vina, ale skutečné potřeby, priority a zájmy jednotlivých účastníků. O těch pak rozhodují oni samotní, žádná jiná autorita. Autorita mediátora je pouze morální. Finální dohoda, která je výsledkem mediace, pak může obsahovat úpravu vzájemných poměrů v mnohem širším měřítku, než v jakém by byla obsažena v soudním rozhodnutí. Účastníci si tak mohou smluvně upravit jakékoliv otázky nad rámec samotného sporu.

A aby byla tato konečná dohoda zároveň i exekučním titulem, je možné nechat ji buď schválit soudem ve formě soudního smíru s účinky pravomocného rozsudku, případně ji vyhotovit formou notářského zápisu se svolením k jeho přímé vykonatelnosti.

Jaká je role mediátora?

Kromě již zmíněné funkce pomocníka ve vzájemné komunikaci musí být mediátor nezbytně i dobrým posluchačem, nadaným schopnostmi empatie. Při každém mediačním jednání totiž účastníci prezentují některé své požadavky a názory otevřeně a jiné zůstávají, ať záměrně či neúmyslně, skryté. A jejich odkrytí, porozumění a pochopení je právě důležitou částí práce mediátora. Zde ukazuje mediátor své schopnosti vcítění se do pocitů přítomných účastníků, mnohdy překvapivých i pro ně samotné, pojmenování i respektování jejich pocitů či emocí. Nezanedbatelná je i schopnost probudit v účastnících pozitivní přístup a víru v možnost vyřešit situaci oboustranně přijatelným způsobem. Pro sporné strany v rámci mediačního řízení je zásadní vyřešení jejich problému a dosažení takové dohody, kterou by mohly akceptovat. Zároveň očekávají, že jim bude poskytnut odpovídající prostor k prezentaci a objasnění jejich postojů, a také, že jejich představy a zájmy bude mediátor vnímat a respektovat. Pokud strany nebudou cítit zájem ze strany mediátora, případně budou mít pocit, že jsou přehlíženy a nevyslyšeny, lze si jen těžko představit, že budou respektovat pozici mediátora coby morální autoritu, jeho pravidla a doporučení, natož vyjádření druhé strany.

Právní úprava mediace

Z pohledu mezinárodního práva je důležité zmínit přijetí Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES z května 2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Cílem této právní úpravy je podpora smírného řešení sporů a využívání mediace v netrestní oblasti. Česká republika byla na základě uvedené směrnice o mediaci povinna připravit, schválit a uvést v platnost a účinnost vnitrostátní právní úpravu mediace. Tento záměr se české legislativě podařilo naplnit přijetím zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci. Předmětem zákona o mediaci není mediace prováděná v trestněprávní oblasti, na kterou se již vztahuje zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě. 

Samotný zákon o mediaci upravuje mediaci a její průběh pouze rámcově, což odpovídá neformálnímu charakteru samotné mediace. Definuje základní pojmy, jako je mediace a osoba mediátora, vymezuje moment zahájení a ukončení mediace, určuje náležitosti smlouvy o provedení mediace a mediační dohody a některé související záležitosti.

Za mediátora se ve smyslu zákona považuje fyzická osoba, která je způsobilá k právním úkonům, je bezúhonná, má VŠ vzdělání v magisterském či navazujícím magisterském studijním programu, složila zkoušku mediátora a je zapsaná v seznamu mediátorů, vedeném Ministerstvem spravedlnosti ČR, následkem čehož je oprávněna a zároveň povinna používat označení „zapsaný mediátor“, „zapsaná mediátorka“.

Právnické vzdělání mediátora není podmínkou, schopným mediátorem jistě může být např. i dobrý psycholog, resp. každý, kdo dokáže přimět znesvářené strany ke smíru.  Nutno ale zmínit, že v případě mediace jde i o posouzení oprávněnosti nároků, jakož i všech pozitivních i negativních právních důsledků přijatých řešení pro účastníky mediace. Výhoda právního vzdělání mediátora je tedy nesporná, neboť všechny druhy konfliktů (osobní i věcné) mají právní důsledky a v mediační dohodě, kterou proces mediace končí, je třeba se opřít o kodex, právní normy.

Dvoukolejnost je patrná i v otázce dohledu nad mediátory, kdy Ministerstvu spravedlnosti podléhají právě mediátoři / neadvokáti, kdežto mediátoři / advokáti zůstávají pod dohledem České advokátní komory i ve věcech mediace.

Možnost výkonu mediace se sice připouští i osobám, které v seznamu mediátorů zapsáni nejsou a provozovat mediaci mohou např. na základě živnostenského oprávnění, taková mediace však není považována za mediaci ve smyslu výše uvedeného zákona o mediaci, se všemi s tím spojenými důsledky.

Postavení advokátů sporných stran při mediaci

Pokud jde o přístup advokátů k mediaci coby alternativě soudního řízení, je na místě zdůraznit, že advokát, zastupující klienta, jež je jednou ze stran sporu, značně ovlivňuje způsob, jakým bude jeho sporná záležitost řešena. V případech, kdy je zjevné, že půjde o vleklý soudní spor, ve kterém lze očekávat rozsáhlé dokazování, předkládání znaleckých posudků, velké emoce apod., má advokát možnost navrhnout vyřešení sporu, týkající se jeho klienta, prostřednictvím mediátora. Stejně tak i v případech, kdy mají strany sporu snahu zachovat spolupráci a dobré vztahy (ať již pracovní, rodinné nebo obchodní) do budoucna, je varianta mimosoudního řešení sporu více než na místě. Advokát, který dokáže svému klientu vysvětlit benefity mediace, tak může ušetřit svému klientu spoustu času, financí i stresu. Ze svých dosavadních zkušeností však mohu konstatovat, že takovýto aktivní přístup ze strany advokátů zastupujících strany sporu je doposud bohužel velmi ojedinělý.

V samotném průběhu mediace pak, v ideálním případě, advokáti vystupují spíše sporadicky. V případě potřeby pouze poskytnou klientu podporu poskytnutím právní rady či informace, ale nehovoří za svého klienta, netlumočí jeho stanoviska, názory a návrhy, nebojují s protistranou, ale naopak se stáhnou do pozadí a nechají svému klientu prostor. Mediace je skutečným procesem stran a předpokládá se aktivní účast jich samotných na řešení jejich sporu. Na základě některých mých zkušeností mohu konstatovat, že účast advokátů při mediaci bývá problematická, někdy až kontraproduktivní. Mediátor vyvíjí maximální úsilí, aby účastníky přiměl k vzájemné komunikaci, kdežto jejich advokáti mají naopak tendence vyjadřovat se za své klienty. Tato zprostředkovaná komunikace však neposkytuje možnost zjištění skutečných zájmů, potřeb a emocí účastníků mediačního procesu.

Pokud jsou tedy sporné strany zastoupeny advokáty, tito pak hrají svou úlohu zejména ve fázi závěru mediačního řízení, kdy vypracovávají finální dohodu s tím, že mediátor dohodu kontrasignuje. Dohoda může být na žádost stran vypracovaná i samotným mediátorem, pakliže strany nemají právní zastoupení nebo se jejich advokáti mediace osobně nezúčastnili, mediátor přijaté závěry z mediačního řízení sám vtělí do závěrečného aktu.

Závěr

Je patrné, že si mediace postupně získává svůj okruh příznivců. Jednak nám dává možnost alternativy soudního a rozhodčího řízení a dále přináší i řadu benefitů pro samotné účastníky sporu, kteří mohou rozhodnout o svém sporu sami, soukromě, bez nadměrné psychické zátěže, za současné úspory času i finančních prostředků.

Mediace nesporně přináší úspory i soudnímu systému, a to díky delegování části agendy ze soudce na mediátora. V tomto  „odbřemenění“ přetížených soudů lze jistě spatřovat významný přínos mediace i na straně státu.

* autorka článku je advokátka, zapsaná mediátorka a lektorka Diplomatické Akademie – garant oborů Mezinárodní právo a Vyjednávání

 

 

mediace alternativní řešení sporů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Problémy s přihlašováním?
Nápověda


Vytvořit nový účet

Výhody registrace

Zásady ochrany osobních údajů

X