Článek nejdříve představuje komparativní a historická východiska náhradního doručení a je nastíněno, které otázky jsou univerzální, ale zároveň vyžadující nové odpovědi vzhledem k současným možnostem techniky a stavu společnosti. Je analyzován současný stav de facto a de lege lata v České republice a je poukázáno na skutečnost, že náhradní doručení je kvantitativně nezanedbatelné. V další části článku jsou načrtnuty podmínky pro materiální doručení na základě doktríny Principles of Transnational Civil Procedure pro české prostředí. Náhradní doručení je dále analyzováno na základě historické i komparativní perspektivy (Anglie, Francie, Německo, Rakousko, Slovensko). Nejsou opomenuty ani pohledy evropskoprávní a ústavněprávní; z těchto perspektiv pak vyplývají podněty pro úvahy de lege ferenda. Těmito se tak článek zabývá zejména s ohledem na otázky náhradního doručení u fyzické osoby (nepodnikající) a věnuje se možnostem doplňkového využití elektronických prostředků pro materiální doručování a jejich dalšímu využití v procesu doručování.
Doručováním v civilním sporném procesu se rozumí postup soudu, případně účastníků řízení, jehož výsledkem je doručení soudní písemnosti.[1] Soudní písemností se v tomto článku rozumí písemnosti vyhotovené soudem (např. předvolání k jednání nebo rozsudek) nebo písemnosti, jejichž doručení provádí soud z úřední povinnosti (např. žaloba). Na druhou stranu je třeba říci, že pojem soudní písemnost je možné chápat i úžeji, tj. pouze jako písemnost, kterou vyhotovil sám soud. (Viz JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 322.) Doručení je tedy skutečností, se kterou právní řád spojuje takové procesní následky jako např. vznik trojstranného procesněprávního vztahu, počátek běhu pariční lhůty při doručení rozhodnutí odvolacího soudu či počátek běhu odvolací lhůty u rozhodnutí, kde je dovolání přípustné.
Doručováním rozumíme dále doručování soudních písemností, nikoli doručování účastníků soudu, když doručování soudu není spojeno s obtížemi, které nastávají při doručování účastníkům. Na rozdíl od účastníků, má soud povinnost přebírat podané písemnosti a má za tím účelem povinně zřizovanou podatelnu apod.
Úvodem je třeba poznamenat, že soudní doručování v civilním procesu může vytvářet v zákonem stanovených případech takový vnější obraz světa, který neodpovídá skutečnosti. Tak např. § 153b občanského soudního řádu [2] předpokládá, že pokud se účastník, jemuž bylo předvolání doručeno třeba i náhradním způsobem (tedy bez reálného převzetí), bez omluvy nedostaví k prvému jednání ve věci, soud rozhodne rozsudkem pro zmeškání. Přitom bude mít za to, že fakta uvedená v žalobě jsou pravdivá. To lze proto, že doručovatel doručuje soudní písemnost na adresu pro doručování v užším smyslu, [3] tj. na adresu, kam lze doručovat fikcí (pokud to zákon nebo soud nevyloučí). Potřebnost zakotvení této fikce v právním řádu bude zdůvodněna níže, avšak již nyní si dovolujeme zdůraznit, že ji považujeme za jeden z úhelných kamenů efektivního systému soudního doručování.
Struktura textu je následující. V prvé řadě se budeme zabývat současným faktickým stavem doručování, který je jedním z podnětů k napsání tohoto článku. V dalších částech se pomocí Principles of Transnational Civil Procedure [4], na které pro účely toho článku nahlížíme jako možný referenční rámec, některých historických právních úprav platných na území České republiky a komparativního pohledu na vybraná evropská civilněprocesní řešení náhradního doručení [5] zabýváme institutem náhradního doručení de lege lata i de lege ferenda.
Co se odborné literatury týče, dosavadní procesualistická literatura, která se institutu náhradního doručení věnovala, tak činila zpravidla v době spojené s významnými novelami doručování [6], případně v rámci komentářové literatury [7]. Pominout nelze ani klasické učebnice [8], popřípadě specializované monografie o doručování [9], které se výkladu náhradního doručení věnují. Tento článek si dává za cíl traktovat náhradní doručení systematičtěji jako samostatný a významný institut civilního sporného řízení, který má potenciál zvýšit ekonomii procesu nebo proces významně brzdit, a současně se zařadit mezi články reagující na nedávné uvažované změny občanského soudního řádu [10] a aktuální judikaturu Soudního dvora Evropské unie. [11]
Již úvodem je vhodné uvést, že považujeme za problematičtější náhradní doručení fyzickým osobám než osobám právnickým. [12] V případě právnických osob je obligatorní náležitostí jejich zápisu do veřejného rejstříku jejich sídlo zajišťující publicitu tohoto údaje. Panuje přitom obecná shoda, že sídlo právnické osoby je spojeno pro právnickou osobu s povinností bdělosti (vigilatibus iura scripta sunt). V případě fyzické osoby je situace o poznání složitější, neboť adresa místa trvalého pobytu sama o sobě (na rozdíl od sídla u právnických osob) neobstojí. V teoretické rovině se totiž v případě fyzických osob akcentuje (skutečné) bydliště, na které má být účastníkovi doručováno, neboť s ním má nejužší vztah. [13] Zdůrazňuje se tak, že doručování soudních písemností není a nemá být záležitostí ryze formální, nýbrž v prvé řadě umožňující, aby osoba, které se doručuje, měla skutečnou možnost se s písemnostmi jí doručovanými seznámit. Tohoto ideálu však v praxi lze v mnoha případech dosáhnout jen s vysokými náklady. S ohledem na jiné sledované cíle, zejména pak rychlost a efektivitu, zákonodárce záměrně z tohoto ideálu v některých případech slevuje.
Jedním z předpokladů doručení je dostupnost adresáta. Neníli adresát soudní písemnosti dostupný, nelze mu písemnost doručit. Pojem dostupnosti adresáta v sobě zahrnuje rozlišnou míru aktivity soudu při zjišťování adresy, kde se zdržuje osoba, které má být doručováno. Patrně si můžeme představit soud, který by každého adresáta vyhledával co do jeho skutečné dostupnosti (např. pomocí orgánů policie). Stejně tak je možné si představit opačnou situaci, kdy je veškerá odpovědnost přenesena na (potenciálního) účastníka hlásícího soudu (respektive orgánům moci veřejné), kde se zdržuje. V takovémto případě by se aktivita soudu omezovala toliko na prosté nahlédnutí do příslušné databáze. Rovněž si však lze představit takovou právní úpravu, která by odpovědnost za zjištění adresy, kam má být doručováno, zcela přenášela na protistranu a soud by tak byl zcela zproštěn nutnosti aktivně zjišťovat tuto adresu. V obecné rovině lze spatřovat právě v míře objasňování adresy osoby, které má být soudem doručováno, otázku, kterou pravděpodobně jinak zodpoví liberální a jinak sociální koncepce civilního procesu. [14] Současný odborný diskurz se hlásí spíše k pojetí sociálnímu; [15] i proto se pokusíme též akcentovat prvky liberální přinášejíce alternativy, které připadají v úvahu v případě náhradního doručování. [16]
Budiž zdůrazněno, že otázka doručování je úzce spjata s právem být slyšen, které je součástí práva na spravedlivý proces; to je nutné vykládat jako skutečnou možnost mít vliv na řízení, nikoli příležitost hypotetickou či zcela fiktivní. „Spravedlivý proces se nemůže odehrát bez součinnosti s účastníky (i jinými osobami), a že se jim písemnost soudu musí dostat do rukou.“ [17] Zejména z toho důvodu považujeme náhradní doručení za prostředek výjimečný, i když důležitý, neboť je spojen s právní fikcí. [18] Na druhou stranu je na místě, aby doručení bylo přizpůsobeno socioekonomické realitě. Podle našeho názoru náhradní doručení reaguje na adresátem zaviněnou nedostupnost, [19] která je zpravidla znesnadněním průběhu řízení, případně potlačením práv dalších účastníků procesu. [20]
Současný stav doručování de facto
V současné době je jako jeden z problémů justice, vypůjčímeli si slovenské poznatky, vycházeje z obecné části důvodové zprávy k zákonu č. 160/2015 Sb., civilný sporový poriadok, [21] uváděn problém zejména doručování fyzickým osobám. [22] K dispozici nejsou data, která by výslovně v České republice uváděla podíl, či alespoň množství soudních písemností, které jsou doručovány nejprve do vlastních rukou, a poté (jeli pokus neúspěšný) fikcí. Jistým vodítkem a reprezentací problému může být statistický výkaz „Platební rozkazy, odpory a zrušené platební rozkazy u OS za rok 2016“, [23] když právě u platebních rozkazů, elektronických platebních rozkazů, evropských platebních rozkazů a směnečných (šekových) platebních rozkazů je podle občanského soudního řádu náhradní doručení vyloučeno. [24] Jeli doručován některý z uvedených rozkazů a neníli doručen do vlastních rukou, je tento rozkaz zrušen. [25] Z uvedeného výkazu je možné dovodit, že kolem 30 % těchto rozkazů bylo v roce 2016 z důvodu nedoručitelnosti zrušeno. Obráceně nahlíženo tak přibližně 70 % těchto rozkazů bylo doručeno přímo, nikoli náhradně.
Bohužel neexistuje statistika, která by zachycovala jasně a přesně situaci, která panuje v doručování mimo rozkazní řízení; nicméně lze legitimně předpokládat obdobnou situaci i u doručování např. žalob, rozsudků atp. jako u shora uvedených rozkazů. Z této úvahy pak vyplývá praktická problematičnost doručování fyzickým osobám. Náhradní doručení písemností doručovaných do vlastních rukou je tak nejen principiálně (jak bude pojednáno dále), ale i kvantitativně nikoli zanedbatelné.
Základní podmínky institutu náhradního doručení
Textem, z kterého budeme v této části vycházet, jsou Principles of Transnational Civil Procedure [26] (dále jen „Principles“), které deklarují, že jsou základními standardy pro řešení přeshraničních obchodních sporů, stejně jako pro většinu ostatních druhů civilních sporů. [27] Pokud jde o úpravu řádného doručení (Due Notice), spojují ho Principy s právem být slyšen. Zásada 5.1, věta první, těchto principů zní: „At the commencement of a proceeding, notice, provided by means that are reasonably likely to be effective, should be directed to parties other than the plaintiff.“ [28] Z textu se podává, že jde o to, aby prostředky doručení byly s rozumnou pravděpodobností efektivní. Nevyžaduje se, aby prostředky doručení byly nade vší pochybnost efektivní (beyond reasonable doubt). Komentář k této zásadě, který je nedílnou součástí Principles, poté vyzdvihuje snahu o skutečné či materiální doručení (actual notice), která má být cílem doručování. [29]
K naznačené koncepci doručování se lze nepochybně ve sporném civilním procesu přiklonit. Vzhledem k tomu, že jde o transnacionální referenční text snažící se poskytnout základní východiska pro doručování, může být řešení otázky prostředků doručení, které jsou s rozumnou pravděpodobností efektivní [30] ve spojení se zásadou materiálního doručení rovněž vstupní úvahou pro analýzu institutu náhradního doručení v České republice.
Náhradní doručení, jak naznačujeme shora, lze považovat za prostředek ultima ratio, neboť jeho podstatou je, že se doručování uskutečňuje náhradně oproti pravidelnému postupu, tj. oproti tzv. přímému doručení. V případě náhradního doručení v principu adresát nepotvrzuje převzetí písemnosti, neboť se doručuje fikcí. Aby bylo ale dosaženo cíle materiálního doručení, jsou do doručování zapojeny prostředky (vhození do schránky, vyvěšení na úřední desce, oznámení či předání písemnosti osobě domácí nebo sousedům apod.), které mají umožnit, aby adresát měl alespoň možnost seznámit se s doručovanou písemností či alespoň s tím, že mu bylo doručováno.
Vzhledem k tomu, že se lze přiklonit k tomu, co sledují v případě náhradního doručení Principles, lze dovodit, že jako ultima ratio nastupuje náhradní doručení tam, kde jiné postupy nelze s úspěchem aplikovat. Zřetelné meze použití náhradního doručení tvoří celá řada nepřekročitelných podmínek (nejde o osobu neznámého pobytu apod.). Tyto nepřekročitelné podmínky jsou dány zpravidla povahou státoobčanského vztahu k jinému státu, případně není vůbec možné doručovat osobám neznámého pobytu, neboť není zpravidla kam doručovat. Cílem je, aby nešlo o justici nepřítomných. Jinými slovy řečeno, náhradní doručení je přípustné pouze tam, kde existuje určitá míra pravděpodobnosti, že bude mít adresát možnost se s písemností jemu doručovanou seznámit. Pokud si je moc veřejná vědoma toho, že takováto pravděpodobnost je nulová (např. u osob neznámého pobytu), nebylo by v souladu s právem na spravedlivý proces a právem být slyšen, aby bylo této osobě doručováno náhradním způsobem. S ohledem na ústavní kautely proto nemůže orgán moci veřejné doručovat adresátovi písemnost v rámci probíhajícího řízení a tvářit se, že mu bylo doručeno, i když je nade všechnu pochybnost zřejmé, že ve skutečnosti nemá adresát ani nejmenší možnost se s doručovanou písemností seznámit.
Dále čtěte zde.
Právník 6/2018 - Ročník: 157 - Strany: 495-517.
[1] Soudní písemností se v tomto článku rozumí písemnosti vyhotovené soudem (např. předvolání k jednání nebo rozsudek) nebo písemnosti, jejichž doručení provádí soud z úřední povinnosti (např. žaloba). Na druhou stranu je třeba říci, že pojem soudní písemnost je možné chápat i úžeji, tj. pouze jako písemnost, kterou vyhotovil sám soud. Viz JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 322.
[2] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen též jako „o. s. ř.“).
[4] Tyto Principles of Transnational Civil Procedure jsou společným dílem American Law Institute a UNIDROIT.
[5] Zabýváme se řešením anglickým, francouzským, německým, rakouským a vzhledem k časnosti provedených reforem a kulturní i právní blízkosti též slovenským; provedené exkurze do uvedených úprav jsou doprovázeny následnou komparací s českým právem a analyzovány jako možné inspirační zdroje de lege ferenda.
[6] Tak např. KORBEL, K. – PRUDÍKOVÁ, D. Nové instituty a postupy při doručování listinných zásilek. Bulletin advokacie. 2010, roč. 20, č. 4; SMOLÍK, P. Doručování ve světle posledních změn občanského soudního řádu. Právní fórum. 2009, roč. 5, č. 10; ŠÍNOVÁ, R. Právní úprava doručování ve vybraných procesních předpisech České republiky. Právní fórum. 2011, roč. 7, č. 6.
[7] Tak např. KORBEL, K. – PRUDÍKOVÁ, D. Nové instituty a postupy při doručování listinných zásilek. Bulletin advokacie. 2010, roč. 20, č. 4; SMOLÍK, P. Doručování ve světle posledních změn občanského soudního řádu. Právní fórum. 2009, roč. 5, č. 10; ŠÍNOVÁ, R. Právní úprava doručování ve vybraných procesních předpisech České republiky. Právní fórum. 2011, roč. 7, č. 6.
[8] HORA, V. Československé civilní právo procesní. Praha: Wolters Kluwer, 2010; OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního. Praha: Wolters Kluwer, 2012; WINTEROVÁ, A. – MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. První část – řízení nalézací. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2014.
[9] ŠÍNOVÁ, R. Doručování v civilním soudním řízení. Praha: Leges, 2009; SVOBODA, K. – SUK, M. – ZEMAN, P. Doručování v soudním řízení. Praha: Linde, 2009.
[10] Tyto zvažované změny byly vtěleny v roce 2016 do návrhu novely o. s. ř. spojené s novelou zákona o elektronických komunikacích, která měla umožnit náhradní doručení platebního rozkazu v případě sporů o peněžitá plnění do 10.000 Kč. Uvažované změny však nebyly českým právním řádem osvojeny. Jejich případné přijetí by patrně znamenalo poměrně významnou změnu, která by potenciálně mohla znamenat významný zásah do práv a povinností účastníků řízení. Ti by však měli i nadále nástroje jako návrh na prominutí zmeškání lhůty nebo návrh na určení neúčinnosti doručení, jejich význam by však v těchto řízeních byl zesílen a samozřejmě jimi není napadán platební rozkaz jako takový.
[11] Rozsudek Soudního dvora (desátého senátu) ze dne 2. března 2017 ve věci C354/15. Zejména je z našeho pohledu zásadní, že nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech musí být, podle uvedeného rozhodnutí, vykládáno tak, že platné je náhradní doručení i tehdy, když byla doručovaná písemnost předána v místě obvyklého pobytu adresáta jeho rodinnému příslušníku nebo osobě u něj zaměstnané.
[12] V případě svěřenského fondu pak je zveřejňována adresa pro doručování svěřenskému správci, který jedná na účet svěřenského fondu, a tak lze na svěřenské fondy nahlížet obdobně jako na právnické osoby.
[13] Podle našeho názoru se k tomuto teoretickému pojetí, ze stejných důvodů, v případě hraničních určovatelů přiklonil, na rozdíl od lex patriae, vycházejícího z údaje evidenčního, zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (viz § 29); tímto je pojem obvyklého pobytu.
[14] Netřeba zdůrazňovat, že jde o pojetí nikoli ve smyslu politickém, ale naopak ve smyslu procesualistickém.
[15] Z poslední doby lze připomenout následující obecnější článek DVOŘÁK, B. – LAVICKÝ, P. Pro futuro. Právní rozhledy. 2015, roč. 23, č. 5.
[16] Podle našeho názoru však v případě akcentace elektronizace, deformalizace a efektivity náhradního doručení nejde primárně o projev té které koncepce, ale o projev širších moderních trendů v civilním procesu. Tyto trendy mohou být, podle našeho názoru, někdy chápány jako nová koncepce civilního procesu na nich založená; liberální či sociální koncepce civilního procesu se zabývá, podle našeho názoru, primárně vzájemným vztahem soudu a stran sporu a způsobem a mírou jejich aktivity vzhledem k předmětu sporu.
[17] WINTEROVÁ, A. Doručování soudních písemností jako jeden z problémů spravedlnosti. Právní zpravodaj. 2005, roč. 6, č. 1, s. 1.
[18] Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1056/09, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 238/2009, uvádí, že jde v případě právní fikce u doručování o nástroj odmítnutí reality. Podle našeho názoru jde však o nástroj, byť spojený s fikcí, aproximující realitu, neboť je účastník nejpravděpodobněji ve vztahu k místu, na které je doručováno, o takovém doručení se pak s vysokou mírou jistoty zpravidla včas dozví. O odmítnutí reality může jít jen potud, že se nesmiřujeme s tím, že účastník může „bojkotovat“ soudní řízení.
[19] Máme zde na mysli úmysl být nedostupný, nebo alespoň nedbalost. Samozřejmě, což lze řešit již dnes prostředky procesního práva (návrh na neúčinnost doručení apod.), nejde o případy náhlé nemoci atd.
[20] Máme zde na mysli zejména právo na postup ve věci, v důsledku tak může být omezeno právo na přiměřenou délku řízení; v každém případě může jít o problematický prvek ekonomie procesu.
[21] Viz důvodová zpráva; ta je dostupná např. na internetových stránkách Národní rady Slovenské republiky.
[22] Předpokládáme, že závěry slovenské lze bez větších výhrad vztáhnout na situaci českou, jde o univerzálnější problém.
[23] Tyto výkazy jsou dostupné např. v aplikaci InfoData prostřednictvím portálu justice.cz.
[24] Viz § 173 odst. 1, § 174a odst. 3, § 174b odst. 1 a § 175 odst. 1 o. s. ř.
[25] Viz § 173 odst. 2 o. s. ř.
[26] AMERICAN LAW INSTITUTE/UNIDROIT. Principles of Transnational Civil Procedure. New York: Cambridge University Press, 2006.
[27] Dosud v českém prostředí nebylo příliš obvyklé vycházet z tohoto textu, který pochopitelně není právně závazný. Jeho síla však spočívá v autorství daném American Law Institute a UNIDROIT, stejně tak jako ve snaze o moderní transnacionální přístup k civilnímu (byť primárně obchodněprávnímu) procesu a v přesvědčivosti.
[28] AMERICAN LAW INSTITUTE/UNIDROIT. Principles of Transnational Civil Procedure, s. 22.
[29] Ibidem, s. 23.
[30] Ve smyslu efektivity spočívající ve skutečném seznámení adresáta s jemu doručovanou písemností.
Diskuze k článku ()