Nezastoupený účastník a náhrada nákladů civilního sporného řízení

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) byl v roce 2015 novelizován hned několikrát. Za jednu ze zásadních změn považuji vsunutí třetího odstavce do § 151 o.s.ř. novelou provedenou zákonem č. 139/2015 Sb., která vešla v účinnost dne 1. července 2015. Ten nově ukládá, že účastníkovi, který nebyl v řízení zastoupen, náleží náhrada nákladů řízení v podobě režijního paušálu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif nebo AT). Toto nové ustanovení odráží obsah plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13.

Právnická fakulta MU v Brně
Foto: Shutterstock

Úmyslem Ústavního soudu bylo odstranit nerovnost, která panuje mezi zastoupeným a nezastoupeným účastníkem řízení. Stejný důvod pak uvedli i zákonodárci v důvodové zprávě k novele o.s.ř. Do zákona se však již bohužel nepromítly podmínky, které ve výše zmíněném nálezu definoval Ústavní soud. Ze znění zákona tak vyplývá pouze to, že „účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem.“ Nenalézáme zde tudíž žádné zákonné omezení.

Pokud tedy budeme § 151 odst. 3 o.s.ř. vykládat restriktivně, pak podle mého názoru může dojít k porušení ústavněprávní zásady rovnosti účastníků řízení. Představit si to lze například za situace, kdy proti sobě budou stát externím advokátem zastoupené statutární město a nezastoupený účastník. Pokud by v takovém sporu dal soud za pravdu statutárnímu městu, tak by s ohledem na ustálenou judikaturu nemohl vítězné straně přiznat náhradu nákladů řízení. Pokud by byl verdikt opačný, mohl by mít nezastoupený účastník řízení nárok na náhradu nákladů řízení, a to právě podle § 151 odst. 3 o.s.ř. Nedochází tedy i touto potenciální možností k narušení principu rovnosti stran řízení?

Ještě před vstupem novely o.s.ř. v účinnost se Nejvyšší soud vyslovit tak, že „zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.“[1] Jak ale budou soudy postupovat v případě, kdy by měla být advokátovi přiznána náhrada podle § 14b advokátního tarifu?

Při aplikaci § 14b advokátního tarifu můžeme podle mého názoru poměrně lehce narazit na situaci, která je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení. Lze si poměrně jednoduše představit spor, kdy na obou stranách budou účastníci zastoupeni advokátem. Žalobce podá tzv. formulářovou žalobu, která splní všechna zákonem stanovená kritéria. V případě, kdy uspěje žalobce, se bude postupovat podle § 14b AT. Pokud ovšem zvítězí žalovaný, použijí se § 713 AT. V takovém případě nelze přeci trvat na tom, že taková situace neporušuje zásadu rovnosti účastníků řízení.

Zásada rovnosti účastníků řízení je spojena s chováním soudu, který má zacházet s oběma stranami sporu stejně.[2] K porušení tohoto principu tedy dojde tehdy, když soud jedná s každou ze stran odlišným způsobem. Je tedy otázkou k zamyšlení, zda v obou z výše zmíněných situací opravdu nedochází k porušení tohoto významného ústavněprávního principu, který ve své judikatuře akcentuje i Evropský soud pro lidská práva. Ten používá termín „rovnost zbraní“, který definuje jako „požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně.“[3]

Podle mého názoru tak obě z výše zmíněných situací mají potenciál k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Je jen na soudech, zda budou ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř. vykládat restriktivně či nikoliv. Zákon jim totiž zněním tohoto odstavce dává poměrně širokou možnost uplatnění tohoto pravidla. Ve vztahu k použití § 14b AT je podle mne porušení tohoto principu ještě znatelnější.


[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 5 Afs 8/2015.

[2] ŠÍNOVÁ, Renáta. In: SVOBODA, Karel, Petr SMOLÍK, Jiří LEVÝ, Renáta ŠÍNOVÁ a kol. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. S. 51.

[3] KMEC, Jiří. In: KMEC, Jiří, David KOSAŘ, Jan KRATOCHVÍL a Michal BOBEK. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 737.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články