Právo na tlumočení v civilním sporném řízení Zdroj: Fotolia

Právo na tlumočení v civilním sporném řízení

Zejména evropská integrace spojená s volným pohybem zboží, osob, služeb a kapitálu vyvolává růst vzájemného kontaktu, obchodu a právních poměrů mezi subjekty z rozličných zemí. Samozřejmě celá řada těchto kontaktů je naprosto bezproblémová, ale některé styky končí ingerencí soudu. S tím pak také narůstá objem věcí tzv. s cizím prvkem, kdy se dokonce již stává i to, že české soudy vyřizují věci, kde jsou účastníci z cizozemí.[1]

JUDr. David Kolumber Ph.D.

JUDr. David Kolumber, Ph.D.

místopředseda Okresního soudu ve Zlíně; externí odborný asistent Ústavu regionálního rozvoje, veřejné správy a práva Fakulty managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně

JUDr. David Kolumber, Ph.D.

místopředseda Okresního soudu ve Zlíně; externí odborný asistent Ústavu regionálního rozvoje, veřejné správy a práva Fakulty managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně

Pochopitelným důsledkem takové situace je nárůst kontaktu s osobami, které neovládají český jazyk. Toto zajisté může vyvolat svízelnou situaci, zejména s přihlédnutím k faktu, že soudy a orgány veřejné moci v České republice jednají v češtině.[2] V tomto kontextu není možné přehlížet, že úřední jazyk byl v českých zemích výslovně řešen za Protektorátu, kdy jím byla němčina a čeština.[3] Po válce takové výslovné ustanovení (pro soudy) neexistovalo, naposledy se v roce 2003 objevil neúspěšný návrh na přijetí novely Ústavy, která by mj. zaváděla úřední jazyk.[4]

V intencích správního řádu je materie jednacího jazyka reglementována důsledně v ustanovení § 16. Podle něj platí, že se v řízení jedná a vyhotovují písemnosti v češtině a případně ve slovenštině, písemnosti vyhotovené v cizím jazyce musí účastník řízení předložit v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka českého, pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje. Současně je zakotveno, že každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka, kterého si obstará na své náklady.[5]

Zajímavá je oblast soudního řízení ve věcech trestních, kde je recentní judikatura k cizincům značně přívětivá,[6] což samozřejmě koresponduje požadavkům, které na soudy (a státy) klade čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.[7] Minimální práva obviněného je v kontextu recentní judikatury možné naplnit kupříkladu tím, že soud vyzve tlumočníka, aby do protokolu v jazyce stíhaného zachytil obsah celého překládaného úkonu, což vyloučí pozdější rozpor mezi soudem a jednotlivcem stran toho, co se vlastně jednotlivec od soudu prostřednictvím tlumočníka stran svých práv a povinností dozvěděl. 

Pokud se zabýváme civilním soudním řízením, zejména pak sporným, je třeba upozornit na rozhodnutí Městského soudu v Praze, které výslovně vymezilo, že z ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk.[8] Tím se vyloučila dřívější (nesprávná) praxe, kdy soudy překládaly automaticky veškeré písemnosti účastníkovi, u něhož se (často jen) domnívaly, že neovládá český jazyk. V kontextu sporného civilního řízení to pak nejednou byla také obstrukční taktika, neboť zatímco v případě kontraktačního procesu a obchodních jednání účastníci čile komunikovali v češtině, po zahájení soudního řízení byla již znalost českého jazyka zapomenuta. 

Samozřejmě nelze přehlížet nařízení č. 1393/2007,[9] kdy v důsledku využití formuláře adresátem soudu nezbude, než písemnost přeložit. Samozřejmě soud by za takové situace měl automaticky přeložit soudní písemnosti, k doložení návrhu či jeho příloh v jazyce adresáta by měl pak soud vyzvat účastníka řízení, který listinu předložil. V případě soudních písemností by tedy soud měl ustanovit tlumočníka a nechat soudní písemnosti přeložit, v případě překladu písemností účastníka, který by výzvě soudu k předložení přeložených listin nevyhověl, by pak soud měl tyto listiny přeložit zejména po složení zálohy dle § 141 o. s. ř. (jak lze ostatně dovodit ze systematiky a s přihlédnutím k čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1206/2001[10]). Samozřejmě nejspíše bude běžná praxe, kdy soud nechá provést veškerý překlad přímo bez zálohy (což s ohledem na zájmy fisku sice není nejvhodnější, ale nepochybně nejhospodárnější řešení), což jako výjimečné řešení lze v této souvislosti akceptovat, když požadavek překladu plyne z právních aktů Evropské unie.

Důležité je v této souvislosti slovo „jednání“ a jeho důsledné odlišení od pojmu „řízení“. Listina základních práv a svobod v čl. 37 odst. 4 užívá pojem „jednání“,[11] z čehož je zřejmé, že shora citované rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež bylo také publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2018, tuto distinkci vnímá a odpovídá ústavně-právním garancím. V této souvislosti pak nelze opomenout plenární nález Ústavního soudu z dubna 1996, podle něhož nelze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky.[12] Pravidla jsou pro všechny účastníky soudního řízení stejná a právo na automatický a bezplatný překlad tak mají osoby, které neovládají český jazyk, pouze při jednání.[13] Mimo jednání je pak třeba na zaplacení překladu trvat a jedná se o náklady, které vznikly zpravidla státu, a proto by soud neměl zapomínat rozhodnout o náhradě jeho nákladů a rozlišovat náklady vzniklé tlumočením při a mimo jednání, přičemž se nabízí, aby soud v tomto směru provedl separaci nákladů, jak předvídá § 147 odst. 1 o. s. ř. Pokud překlad k výzvě zajistil sám účastník, pak takové náklady mají být vypořádány v rámci náhrady jeho nákladů řízení.

Komplikovanější situace může nastat, pokud se k soudu obrátí účastník s návrhem v cizím jazyce. Občanský soudní řád v této souvislosti jednoznačný postup vztažený výhradně k cizojazyčným podáním neobsahuje, a proto také na tento případ dopadá § 43 odst. 1 o. s. ř. Soud tedy musí účastníka vyzvat, že jeho podání je pro soud nesrozumitelné s tím, že pokud nesrozumitelnost nebude odstraněna, soud podání odmítne. 

Často bývá vedena polemika o tom, že angličtina, němčina a francouzština jsou jazyky, které nelze považovat za nesrozumitelné. To je samozřejmě neakceptovatelná teze; soudní osoba může rozumět celé řadě jazyků, a pak by se mohlo stát, že na jednom soudě plném polyglotů by žádné podání nebylo jazykově nesrozumitelné a na jiném by byl problém i se slovenštinou. Soudy, jak jsem uvedl, jednají v češtině, a soudní osoby, byť rozumí cizímu jazyku, dokonce musejí také využít tlumočníka (pochopitelně mají výhodu okamžité kontroly, zda je tlumočení správné). Navíc nedává smysl, proč by některé jazyky měly mít výsadnější postavení[14] než jiné, pročež se vkrádá úvaha, proč by neměla mít v českých podmínkách výsadnější postavení vedle shora uvedené trojice také slovenština, ukrajinština, vietnamština či polština. Stejně tak by jistě nikdo nevedl polemiku o (ne)srozumitelnosti, pokud by podání bylo v jazyce farsí, divehi, anebo esperantu.

V souvislosti s využitím výzvy dle § 43 o. s. ř. (tedy vzoru 74 o. s. ř.) je pak s přihlédnutím k § 5 o. s. ř. povinností soudu upozornit na eventualitu překladu, nicméně opětovně nelze přehlédnout primární povinnost účastníka si písemnost sám přeložit, a pokud tak neučiní, je nutné přistoupit k překladu až po složení zálohy. Pokud tak neučiní, pak soudu nezbude, než podání odmítnout. Na první pohled se takový postup může jevit jako formalistický, přísný a nespravedlivý, ale podobně nesložení zálohy může mít fatální důsledky pro účastníka také v případě znaleckého posudku,[15] jenž může být často jediným důkazem, který osvědčuje výši jeho nároku. Soud by pochopitelně neměl postupovat mechanicky, ale také by neměl postupovat paternalisticky a v rozporu s psaným textem zákona. Domnívám se, že je třeba bezpodmínečně trvat na participaci účastníka, neboť přinejmenším by měl osvětlit, v jakém jazyce je jeho podání učiněno, pokud uvažujeme eventualitu používání maďarštiny na Slovensku, v Rumunsku, Slovinsku či Chorvatsku, turečtiny v Německu, ale třeba také portugalštiny v Lucembursku. Využití § 43 odst. 1 o. s. ř. nepředstavuje přehnaný formalismus, nýbrž řádné naplnění zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, když o. s. ř. neobsahuje v kontextu nesrozumitelnosti v důsledku použití cizího jazyka jiný postup.

Ustanovení § 43 o. s. ř. pak poskytuje návod také v případě, pokud podání nezahajuje řízení. Typicky uvažujme situaci, kdy k výzvě soudu účastník zašle podání v cizím jazyce. Pak soud opětovně účastníka upozorní na nutnost použití českého jazyka a na následek, pokud tak neučiní. Sankcí dle § 43 odst. 2 o. s. ř. je pak nepřihlédnutí k takovému podání. Opětovně se nejedná o krácení práva účastníka, neboť takový postup zákon výslovně předvídá. Analogicky, jako v případě návrhu na zahájení řízení, by pak mohla nastat situace, kdy účastník bude požadovat překlad soudem, což je možné, ale pouze po složení zálohy. Pokud účastník na výzvu nebude reagovat vůbec, soud k podání nebude přihlížet. Samozřejmě nelze vyloučit řetězení cizojazyčných podání a výzev. Postupovat je ovšem třeba dle procesního předpisu. V případě neúměrného objemu takové vzájemné korespondence však lze upozornit na aplikovatelný návod, který poskytuje Ústavní soud.[16]

Samozřejmě nelze opomíjet historický přístup, který dokonce aprobují některé (zejména) starší komentáře, které právo na tlumočení vztahují na celé řízení,[17] čímž není reflektováno, že se v roce 2018 Nejvyšší soud přiklonil k rozlišení jednání a řízení, když do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zařadil citované rozhodnutí Městské soudu v Praze, které rozhodně nebylo přijímáno jednotně a které představuje judikaturní změnu.[18] Je třeba pak také odlišovat právo činit podání ve svém jazyce od povinnosti soudu si taková podání automaticky překládat, postup soudu v tomto případě řeší citované ustanovení § 43 o. s. ř. 

Pokud dochází ke kritice postupu dle § 43 o. s. ř. v kontextu nesrozumitelnosti podání v důsledku použití cizího jazyka, zcela totožná argumentace by mohla být použita u všech nesrozumitelných podání (třeba takových, v nichž se účastník omezuje na postupné kladení nesouvisejících slov, anebo těch, kde vylíčení rozhodných skutečností nahrazuje tabulka implikací a odkaz na Banachovy prostory). Je zřejmé, že důvod nesrozumitelnosti může být různý, postup soudu by však měl být ve všech případech jednotný.

V této souvislosti si pak nemohu odpustit drobnou poznámku související se zkušeností s německými soudními písemnostmi, které soud doručuje v rámci dožádání. Absence českého jazyka je zcela běžná, ale překvapilo mě, že některé lhůty byly dokonce odvíjeny od data vyhotovení písemnosti. Nemám ale zkušenost, jak soudy v Německu postupují, pokud taková lhůta uplynula ještě dříve, než se písemnost doručila.

Dalším významným aspektem, jenž by neměl být přehlížen, je také nutnost důsledného a správného nakládání s veřejnými prostředky. Nevybírání záloh a automatické překlady takřka celého spisu představují nešvar, který se negativně promítá do hospodaření soudů. Pochopitelně nadále existují soudy a soudní osoby, které nemíní a nechtějí reflektovat rozhodnutí Městského soudu v Praze a nadále dovozují bezbřehé právo na bezplatné tlumočení. Je otázkou, zda by takto smířlivě tyto soudní osoby postupovaly, pokud by překlady měly samy platit. Navíc nelze opominout, že dokonce ani komentářová literatura v této souvislosti o všeobjímající bezplatnosti nehovoří.[19]

V podmínkách civilního sporného řízení tedy lze s přihlédnutím k ústavním kautelám (vymezeným ústavním pořádkem v pojetí nálezu Pl. ÚS 36/01) uzavřít, že právo na bezplatné tlumočení se váže na samotné jednání, mimo jednání (zejména v kontextu listin) je pak překlad na účastnících samotných, přičemž nedostatek jejich součinnosti občanský soudní řád výslovně řeší a poskytuje návod, byť poměrně nešťastně pod kategorií nesrozumitelnosti, kdy absenci jejich kooperace sankcionuje odmítnutím či nepřihlédnutím k jejich podání.


[1] Uvažujme například smlouvu o poskytnutí služeb, kterou na území České republiky poskytla polské právnické osobě slovenská právnická osoba. – Srov. čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, v účinném znění (nařízení Brusel I bis).

[2] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 1 Azs 177/2005, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 101 VSPH 612/2017 (KSPA 56 INS 32350/2012).

[3] Srov. nařízení Říšského protektora č. 7/39, o úředním jazyku v Protektorátě Čechy a Morava. 

[4] Podrobně Sněmovní tisk 485: Novela z. Ústava České republiky [online]. 2003 [cit 2019-06-15]. Dostupné online. 

[5] Srov. § 16 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění.

[6] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3464/17.

[7] Srov. sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících, v účinném znění.

[8] Srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013.

[9] Srov. čl. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, v účinném znění.

[10] Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001, o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech, v účinném znění.

[11] Srov. čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

[12] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 47/95.

[13] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 4. 1984, sp. zn. 1 Cz 15/84, publikované pod č. 21/1986.

[14] Srozumitelnost pak podle mého názoru nelze dovozovat ani z faktu, že cizí jazyk může být použit pro vyplňování formulářů při doručování ve smyslu čl. 2 odst. 4 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, v účinném znění.

[15] Srov. § 141 o. s. ř. 

[16] Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3844/14.

[17] Srov. SVOBODA K. et al. Občanský soudní řád.Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 56-65. JIRSA, J. et al. Občanský soudní řád, 1. část. Soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, § 18. Dostupné z ASPI.).

[18] V této souvislosti pak bezvýjimečně platí, že „nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly, a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 671/2013).

[19] Srov. WAGNEROVÁ, E. et al. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, čl. 37. Dostupné z ASPI.

soudní řízení tlumočník občanský soudní řád

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotili 2 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články