Šikanózní (dlužnický) insolvenční návrh

Šikanózní (dlužnický) insolvenční návrh

Zákonem č. 334/2012 Sb., změna insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen „protišikanózní novela“), bylo do zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“ či „insolvenční zákon“), vloženo mimo jiné ustanovení § 128a, díky němuž mohou soudy odmítnout insolvenční návrh podaný věřitelem, jestliže je takový návrh zjevně bezdůvodný.

Mgr. Jan Kubizňák

Mgr. Jan Kubizňák

právník Exekutorské komory ČR

Mgr. Jan Kubizňák

právník Exekutorské komory ČR

Jak se podává z důvodové zprávy k protišikanózní novele, zákonodárce v daném případě reagoval na zvyšující se tendence zneužívání transparentnosti insolvenčního rejstříku a rozsáhlých účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, kdy insolvenční navrhovatelé podáním insolvenčního návrhu nesledují řešení úpadku dlužníka. Pro takový insolvenční návrh se mezi laickou, a vlastně i odbornou veřejností vžilo adjektivum „šikanózní“.

Cílem předloženého článku je kromě poukazu na věřitelský šikanózní insolvenční návrh zejména pokračování v diskusi nad tématem dlužnických šikanózních insolvenčních návrhů, kterou započal soudní exekutor Mgr. Kocinec.[1]

Věřitelský šikanózní insolvenční návrh

Zákonodárce tedy zavedl kategorii zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu. Z terminologického hlediska nelze bez dalšího klást rovnítko mezi šikanózní a zjevně bezdůvodný insolvenční návrh.

Šikanózní insolvenční návrh by mohl být vymezen jako „insolvenční návrh, jehož podstatou není řešení úpadku (nebo hrozícího úpadku) dlužníka, nýbrž způsobení škody dlužníkovi (rozpor s účelem zákona)“[2], neboť dle Nejvyššího soudu dochází k šikanóznímu výkonu (hmotného) práva, jestliže zákonem založené právo je uplatňováno z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, a hlavní nebo alespoň převažující motivací tohoto návrhu je poškodit či znevýhodnit povinnou osobu.[3] Obdobně pak Lavický vymezuje tzv. procesní šikanu, tedy zneužití norem procesního práva, jako jednání, kdy přímým úmyslem procesní strany je způsobit protistraně škodu.[4]

Naproti tomu zjevně bezdůvodný návrh je dle demonstrativního výčtu uvedeného v ustanovení § 128a odst. 2 IZ insolvenční návrh, jestliže:

1) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží,

2) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu, nebo

3) jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka.

Insolvenční zákon tedy obsahuje neohraničený seznam, kdy lze uvažovat o zjevné bezdůvodnosti insolvenčního návrhu. První z nastolených případů, které zákonodárce výslovně zmiňuje, se pak dle důvodové zprávy k protišikanózní novele vztahuje k situacím, kdy aktivní legitimace navrhovatele je dovozována pohledávkou ve smyslu § 129 odst. 2 IZ, případně § 143 odst. 2 IZ nebo pohledávkou, která není splatná. Jedná se tedy o situaci, kdy by insolvenční navrhovatel znovu podal insolvenční návrh před uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy vzal zpět insolvenční návrh, přičemž pohledávka, kterou dokládá insolvenční návrh, je totožná. Obdobné platí i pro osobu, na niž byla tato pohledávka postoupena, přičemž od postoupení ještě neuběhla lhůta alespoň šesti měsíců. Má se tak zamezit praxi uměle vytvářené plurality věřitelů, kdy původní věřitel rozdělí svoji pohledávku, aby byla splněna podmínka alespoň dvou věřitelů dlužníka.[5]

Druhý z příkladů uvedených v insolvenčním zákoně se týká situací, které v praxi takřka nenastanou. Za zjevně bezdůvodný insolvenční návrh může být označen takový, kdy insolvenční navrhovatel nedoloží, že splnil povinnost, kterou mu soud uložil předcházejícím rozhodnutím o dříve podaném insolvenčním návrhu. Lze se domnívat, že podobná situace snad nikdy nenastane. Z pohledu zákonodárce proto ani není příliš vhodné podobný příklad zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu uvádět. Povinnost, která by mohla být insolvenčnímu navrhovateli předcházejícím rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložena, je dle § 128a odst. 3 IZ zaplacení pořádkové pokuty až do výše 50.000,- Kč. V daném případě by však došlo k řetězení zjevně bezdůvodných insolvenčních návrhů (ledaže by se jednalo o jiný druh pořádkové pokuty)[6], neboť i uložení pořádkové pokuty se děje v rozhodnutí soudu, kterým odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost. Dále lze ještě uvažovat o neuhrazení nákladů řízení dlužníkovi[7] za předcházející řízení o podaném insolvenčním návrhu. Opětovně by se však muselo jednat až o druhý insolvenční návrh v pořadí, který by mohl být odmítnut s poukazem na jeho zjevnou bezdůvodnost. V obou případech by ovšem mohlo dojít k odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost až po výzvě navrhovateli dle § 128 odst. 2 IZ k doložení dokladů prokazujících splnění dříve uložené povinnosti.[8] Je však zřejmé, že by pak soud v žádném případě nemohl dodržet 7denní lhůtu, kterou mu ustanovení § 128a odst. 1 IZ pro odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost dává.[9]

Byť se jedná o demonstrativní výčet, lze říci, že nejobjemnější kategorií, která skýtá široké uplatnění, je situace, kdy insolvenční navrhovatel podáním insolvenčního návrhu zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka. Zde musím pouze podotknout, že autoři Komentáře k insolvenčnímu zákonu si myslí opak.[10] Z dikce daného ustanovení je patrné, že pro konstatování zjevné bezdůvodnosti insolvenčního návrhu musí insolvenční navrhovatel zjevně zneužít svých práv. Zásada, z níž v daném případě insolvenční zákon vychází, tedy zásada zákazu zneužití práv, se obvykle podřazuje pod obecnější zásadu dobré víry, která ovládá celé právo, tedy i insolvenční právo.[11] Je přitom legitimní otázkou, zdali soudy ještě před účinností protišikanózní novely mohly danou zásadu bez dalšího aplikovat. Lze se domnívat, že mohly. Ustanovení § 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), hovoří o tom, že soudy dbají, aby v občanském soudním řízení nedocházelo ke zneužívání práv. Zde tedy můžeme nalézt výslovné vyjádření zásady zákazu procesní šikany. Přes ustanovení § 7 IZ (ve spojení s § 5 písm. a) IZ) je možné přitom zásadu zákazu zneužití procesních práv vnést i do insolvenčního řízení, a to i bez výslovného zakotvení v § 128a odst. 2 písm. c) IZ. Navíc možnost přímé aplikace ustanovení § 2 OSŘ již v minulosti uznal i Nejvyšší soud.[12]

Komentované ustanovení pak nachází své vyjádření i v § 8 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Insolvenční zákon jde do jisté míry ještě dále. Nejenže právnímu jednání (podání insolvenčního návrhu) nepřiznává právní ochranu, ale spojuje s ním i negativní dopad do sféry insolvenčního navrhovatele, a to ve formě odmítnutí insolvenčního návrhu pro jeho zjevnou bezdůvodnost, uložení pořádkové pokuty insolvenčnímu navrhovateli, případně zavázání insolvenčního navrhovatele k náhradě škody dlužníkovi.

Aby však soud mohl rozhodnout o zjevné bezdůvodnosti insolvenčního návrhu s poukazem na skutečnost, že insolvenční navrhovatel zjevně zneužívá svých práv, je třeba, aby záměr insolvenčního navrhovatele byl přímo seznatelný z insolvenčního návrhu.[13] Jinak řečeno (ve shodě s ustanovením § 8 OZ),[14] zjevnost musí být zřejmá na první pohled, a to objektivně. Může se jednat o situace, kdy panuje zřejmý rozpor mezi majetkem dlužníka a výší pohledávky navrhovatele.[15] Vzpomenout tak lze podávání (v některých případech opakované) insolvenčních návrhů proti velkým stavebním společnostem.

Lze učinit dílčí závěr stran rozlišení šikanózního a zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu, kdy zjevně bezdůvodný insolvenční návrh tak, jak je uveden v insolvenčním zákoně, lze vymezit například „jako insolvenční návrh, který primárně nesleduje řešení (hrozícího) úpadku dlužníka, nýbrž jeho účelem je způsobení škody dlužníkovi (= šikanózní insolvenční návrh) nebo zneužití ustanovení insolvenčního zákona ve prospěch jiných zájmů dlužníka nebo insolvenčního navrhovatele“.[16] Jinak řečeno šikanózní insolvenční návrh je tak podmnožinou zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu, respektive šikanózní insolvenční návrh je vždy zjevně bezdůvodným insolvenčním návrhem.[17]

Dlužnický zjevně bezdůvodný insolvenční návrh

Jak bylo výše podáno, insolvenční zákon předpokládá, že zjevně bezdůvodný insolvenční návrh může být pouze takový, který je podán věřitelem. Dlužnický insolvenční návrh tudíž není z pohledu ustanovení § 128a IZ za žádných okolností považován za zjevně bezdůvodný insolvenční návrh.

Avšak zejména v případě fyzických osob dochází ke zneužívání insolvenčního řízení prostřednictvím podávání insolvenčních návrhů, jejichž cílem není řešení úpadku.[18] S ohledem na ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ totiž po zahájení insolvenčního řízení lze výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, nařídit nebo zahájit, nelze ji však provést.[19] Soudní exekutoři se tudíž ve své praxi setkávají s podáváním insolvenčních návrhů dlužníků (povinných), které nejčastěji mají za cíl oddálení provedení dražby nemovitých věcí.

Takový dlužník pak před provedením dražby podá insolvenční návrh, který je typicky značně nedokonalý a jeho jediným motivem je přimět soudního exekutora, aby zrušil plánovanou dražbu nemovité věci ve vlastnictví dlužníka. Insolvenční soud přitom v takovém případě zpravidla vyzve dlužníka k doplnění insolvenčního návrhu. Po marném uplynutí lhůty k doplnění soud bez dalšího insolvenční návrh odmítne. Většinou ještě v rozhodnutí, jímž se insolvenční řízení končí, poučí dlužníka o možném opětovném podání insolvenčního návrhu po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Dlužníkovi pak nic nebrání v tom, aby před opětovně nařízenou dražbou podal další insolvenční návrh, a provedení dražby tak znovu znemožnil. Pokud chce soudní exekutor dražbu realizovat, právní úprava mu poskytuje nástroj v podobě podání návrhu na předběžné opatření.

Nicméně položme si otázku, zdali i dlužnický insolvenční návrh by měl de lege ferenda možnost naplnit skutkovou podstatu zjevné bezdůvodnosti. Nahlíženo prizmatem zásady zákazu zneužití práva lze ve shodě s § 128a odst. 2 písm. c) IZ dospět k závěru, že i insolvenční návrh podaný dlužníkem v případě, kdy je jeho jediným cílem zabránění provedení dražby nemovitých věcí (či obecně zákazu provedení exekuce), je právním jednáním, kterému nemůže být přiznána ochrana.

Návrh na nařízení předběžného opatření

Protišikanózní novelou byla do insolvenčního zákona včleněna výslovná právní úprava předběžného opatření, jímž se odklízejí účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.[20] Nicméně i dříve některé soudy správně dovodily, že dlužníci musejí mít příležitost bránit se rozsáhlým účinkům, které jsou spojeny již se zahájením insolvenčního řízení a negativní publicitou způsobenou veřejně dostupným insolvenčním rejstříkem.[21]

Navíc některé soudy reagují opravdu velmi rychle na návrhy soudních exekutorů na nařízení předběžného opatření.[22] V daném ohledu se jeví zajímavou otázka aktivní legitimace soudního exekutora k podání návrhu na nařízení předběžného opatření. Dle názoru Mgr. Krhuta[23] však otázka aktivní legitimace v podstatě není na místě, neboť dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 82 odst. 1 IZ může soud nařídit předběžné opatření k omezení některých účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení i bez návrhu. Tudíž pak návrh soudního exekutora je spíše podnětem soudu, ve kterém soudní exekutor sděluje, že dlužník nehodlá podaným insolvenčním návrhem řešit svůj tvrzený úpadek, nýbrž hodlá např. zmařit plánovanou dražbu.

Vrchní soud v Olomouci vyslovil podmínky, které by měly být naplněny, aby došlo k vydání předběžného opatření. Respektive důvody hodné zvláštního zřetele (viz § 82 odst. 2 písm. b) mohou spočívat v chování dlužníka, které svědčí o tom, že „insolvenční návrh byl zjevně podán jen proto, aby probíhající exekuci zabránil, a dalo by se očekávat, např. vzhledem k předchozím krokům dlužníka, že návrh bude v krátké době vzat zpět.“[24] Zároveň soud k vydání předběžného opatření vedlo i chování dlužníka, který již insolvenční návrh podal, avšak jej vzal po odročení dražby zpět. Navíc byl soudem poučen, že jeho úpadek (pokud by byl prohlášen) není možné řešit oddlužením. Proto soud nabyl dojmu „nevážně“ míněného insolvenčního návrhu, kdy tedy dlužník podává insolvenční návrh pouze pro zmaření dražby nemovité věci a nehodlá řešit svůj úpadek. Bylo tedy dle soudu pravděpodobné, že i druhý insolvenční návrh v pořadí bude vzat zpět.

Zobecněním daného rozhodnutí by pak bylo možné dospět k závěru, podle něhož pro úspěch ve věci vydání předběžného opatření je nutné, aby se ze strany dlužníka (povinného v exekučním řízení) jednalo alespoň o druhý insolvenční návrh v pořadí.

Nicméně v jiných řízeních bylo předběžné opatření vydáno bez naplnění zmíněného požadavku. V mediálně sledované kauze známé jako „týraní koně“ bylo předběžné opatření vydáno (i s ohledem na stav zvířat) bez ohledu na skutečnost, že se ze strany dlužníka jednalo o první insolvenční návrh ve věci. Dlužník v řešeném případě dal svým chováním dle soudu jednoznačně najevo, že insolvenční návrh podává pouze pro oddálení plánované dražby. Je také třeba upozornit, že soud (byť jako obiter dictum) podotknul neprojednatelnost insolvenčního návrhu, neboť nesplňoval zákonem stanovené náležitosti.[25] Lze tudíž dovodit myšlenku soudu o výše naznačeném, zjevně bezdůvodném (dlužnickém) insolvenčním návrhu, který však s ohledem na právní úpravu nemohl být explicitně konstatován.

O využitelnosti předběžného opatření i v řádně podaných insolvenčních návrzích pak svědčí například insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS 32524/2013, kdy byl konstatován úpadek a dokonce jako způsob řešení úpadku bylo zvoleno oddlužení. Ještě před usnesením o úpadku však soud na návrh soudního exekutora nařídil předběžné opatření (viz pozn. pod č. 21). Proto i v případě řádných dlužnických insolvenčních návrhů je předběžné opatření dle § 82 odst. 2 písm. b) IZ pro soudní exekutory využitelným a prospěšným nástrojem.

Nelze však nezmínit postoj některých soudců k dané praxi. Byl zaznamenán i názor, který v podstatě předem vylučuje uplatňování této možnosti. Mgr. Krčmářová, soudkyně Krajského soudu v Brně, vyjádřila své přesvědčení, podle něhož by dlužník musel insolvenční návrh podat nejméně třikrát, aby bylo možné uvažovat o vydání předběžného opatření, avšak i za této eventuality není možné apriorně uvažovat nad skutečným záměrem dlužníka.[26] Takový názor je však třeba odmítnout i s poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, neboť se jedná o názor soudu odvolacího. Další příklady nařízených předběžných opatření pak jasně ilustrují většinový přístup soudů k dané (jinak neudržitelné) praxi některých dlužníků.

Závěr

Kromě dnes již v insolvenčním zákoně zakotvených (věřitelských) zjevně bezdůvodných insolvenčních návrhů se lze v praxi čím dál častěji setkat i s dlužnickými insolvenčními návrhy, jejichž účelem rovněž není řešení úpadku, nýbrž zpravidla neochota podrobit se nastalým důsledkům probíhajícího exekučního řízení.

Takové insolvenční návrhy je možné vnímat jako další z projevů právního jednání, které pouze zneužívá právo podat insolvenční návrh. Tudíž toto právní jednání není hodno ochrany a neměly by s ním být spojeny žádné právní následky. V praxi soudního exekutora však vyvstává legitimní otázka: nikoli „kam s ním“, ale „co s ním“. V současné době poskytuje právní řád soudnímu exekutorovi možnost ve formě podání návrhu na předběžné opatření, jímž soud omezí účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

 


Seznam literatury:

KOCINEC, J. Šikanózní návrhy na zahájení insolvenčního řízení a možné řešení z pohledu soudního exekutora. Sborník z Diskusního fóra Exekutorské komory ČR 2013, 2. 12. 2013. Praha: Exekutorská komora ČR, 2013. s. 4 – 7.

KOZÁK, J.; BUDÍN., P.; DADAM, A.; PACHL, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. 1272 s. ISBN 978-80-7357-243-3.

KRČMÁŘOVÁ, E. Panelová diskuze na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Insolvence v právní praxi. Zimní semestr akademického roku 2013/2014, 5. 12. 2013 (neautorizováno).

KRHUT, R. Diskuze k příspěvku: KOCINEC, J. Šikanózní návrhy na zahájení insolvenčního řízení a možné řešení z pohledu soudního exekutora. Střet exekučního a insolvenčního řízení. Diskusní fórum Exekutorské komory ČR, 30. 9. 2013 (neautorizováno).

KUBIZŇÁK, J. Šikanózní insolvenční návrh a jiné způsoby zneužívání práva v insolvenčním řízení. Brno, 2013. 108 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Radim Chalupa.

LAVICKÝ, Petr. Účelnost nákladů spojených se zastupováním advokátem. Právní fórum. 2012, č. 5, s. 191 a násl. ISSN 1214-7966.

MELZER, F. Cyklus školení pro Exekutorskou komoru ČR k novému občanskému zákoníku, Obecná část nového občanského zákoníku I. 20. 11. 2013 (neautorizováno).

Poslanecká sněmovna PČR. Vláda ČR. Důvodová zpráva k zákonu č. 334/2012 Sb., změna insolvenčního zákona a občanského soudního řádu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 1. 2014].

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. KSOS 13 INS 59/2011-A7.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2013, č. j. 3 VSOL 355/2013-A-19.

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2013, č. j. KSPL 52 INS 30277/2013-A-10.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008.

[1] KOCINEC, J. Šikanózní návrhy na zahájení insolvenčního řízení a možné řešení z pohledu soudního exekutora. Sborník z Diskusního fóra Exekutorské komory ČR 2013, 2. 12. 2013. Praha: Exekutorská komora ČR, 2013. s. 4-7.

[2] KUBIZŇÁK, J. Šikanózní insolvenční návrh a jiné způsoby zneužívání práva v insolvenčním řízení. Brno, 2013. 108 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Radim Chalupa.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99.

[4] LAVICKÝ, P. Účelnost nákladů spojených se zastupováním advokátem. Právní fórum. 2012, č. 5, s. 191 a násl. ISSN 1214-7966.

[5] KOZÁK, J.; BUDÍN., P.; DADAM, A.; PACHL, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. 1272 s. ISBN 978-80-7357-243-3. s. 308.

[6] Tamtéž.

[7] V celém článku myšlen dlužník ve smyslu insolvenčního zákona, tedy osoba, vůči níž je insolvenční návrh podáván.

[8] KOZÁK a kol. 2013 op. cit., s. 308.

[9] Nutno podotknout, že se jedná o pořádkovou lhůtu.

[10] KOZÁK a kol. 2013 op. cit., s. 309.

[11] LAVICKÝ 2012 op. cit.

[12] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008.

[13] Poslanecká sněmovna PČR. Vláda ČR. Důvodová zpráva k zákonu č. 334/2012 Sb., změna insolvenčního zákona a občanského soudního řádu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 1. 2014].

[14] MELZER, F. Cyklus školení pro Exekutorskou komoru ČR k novému občanskému zákoníku, Obecná část nového občanského zákoníku I. 20. 11. 2013 (neautorizováno).

[15] KOZÁK a kol. 2013 op. cit., s. 309.

[16] KUBIZŇÁK 2013 op. cit.

[17] Proto z důvodu terminologické přesnosti bude nadále v článku hovořeno pouze o zjevně bezdůvodném insolvenčním návrhu.

[18] A to ani tehdy, kdy dlužník v úpadku opravdu je.

[19] Zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, bylo dané ustanovení dále rozšířeno a tato zásada byla do jisté míry prolomena.

[20] Zejména se jedná o účinky stanovené v ustanovení § 109 a 111 IZ.

[21] Např. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. KSOS 13 INS 59/2011-A7.

[22] Např. v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS 32524/2013 uplynulo mezi návrhem na vydání předběžného opatření a jeho vydáním pouhých 22 hodin.

[23] KRHUT, R. Diskuze k příspěvku: KOCINEC, J. Šikanózní návrhy na zahájení insolvenčního řízení a možné řešení z pohledu soudního exekutora. Střet exekučního a insolvenčního řízení. Diskusní fórum Exekutorské komory ČR, 30. 9. 2013 (neautorizováno).

[24] Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2013, č. j. 3 VSOL 355/2013-A-19.

[25] Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2013, č. j. KSPL 52 INS 30277/2013-A-10.

[26] KRČMÁŘOVÁ, E. Panelová diskuze na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Insolvence v právní praxi. Zimní semestr akademického roku 2013/2014, 5. 12. 2013 (neautorizováno).

insolvenční návrh insolvenční zákon věřitel dlužník

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Problémy s přihlašováním?
Nápověda


Vytvořit nový účet

Výhody registrace

Zásady ochrany osobních údajů

X