Střet insolvence s exekucí

13.03.2017 / 22:00

Autorka se zaměřuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, který konstatoval, že § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona a § 46 odst. 7 exekučního řádu jsou konkurenčními ustanoveními, přičemž zasáhl do ústavně zaručených práv soudního exekutora, a to do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva spatřuje autorka v tom, že soudní exekutor je stavěn do pozice běžného věřitele, aniž by byla vzata v úvahu specifičnost jeho postavení a činnosti či povaha nákladů.

Mgr. Jana Neuhäuserová

exekutorská koncipientka Exekutorské úřadu Liberec

Foto: Shutterstock

Dne 23. října 2014 vydal Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Tímto rozhodnutím hojně argumentují insolvenční správci ve svých odvoláních. Autorka článku kriticky hodnotí toto rozhodnutí a zabývá se otázkou, zda skutečně představuje správné a komplexní řešení aktuální právní otázky možnosti, či nemožnosti odpočtu nákladů exekuce v případě zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného.

Insolvenční zákon výslovně neřeší otázku, jak má být naloženo s plněním vymoženým soudním exekutorem v rámci exekuce vedené na dlužníka, vůči němuž bylo následně zahájeno insolvenční řízení. Insolvenční zákon se nezabývá ani otázkou nákladů exekuce z vymoženého plnění, které má být vydáno do majetkové podstaty dlužníka (povinného). Exekuční řád oproti tomu obsahuje ustanovení § 46 odst. 7, které jednoznačně stanoví, jak v takovém případě postupovat. Ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu tedy představuje speciální právní úpravu, která má přednost před právní úpravou obecnou. Jedná se o obecně uznávané aplikační pravidlo lex specialis derogat generali.

Nejvyšší soud (dále také „NS“) se v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 od tohoto obecně uznávaného aplikačního pravidla odchýlil, když poukázal na ustanovení § 5, ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) a ustanovení § 206 insolvenčního zákona a konstatoval, že se jedná o konkurenci dvou zákonných ustanovení. Jako konkurenční ustanovení jsou dovolacím soudem výslovně označena ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu na straně jedné, a ustanovení § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona na straně druhé. O konkurenci zákonných ustanovení se však ve skutečnosti nejedná, neboť ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu bylo do právního řádu zařazeno zákonem č. 286/2009 Sb. s účinností od 1. 11. 2009 (původně jako ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu), tedy až dva roky poté, co nabyl účinnosti insolvenční zákon, tudíž za situace, kdy již existovala určitá praxe a zkušenost spojená s insolvenčním zákonem. Předtím byl střet insolvence s exekucí řešen pouze judikatorně (např. R 86/2005). Jestliže bylo do právního řádu zařazeno takové ustanovení, které výslovně řeší situaci, jež v předchozím období nebyla nijak explicitně pojednána, a jež určuje, jak naložit s plněním vymoženým v exekuci před zahájením insolvenčního řízení na povinného a jak postupovat ohledně nákladů exekuce, včetně zcela nového postupu určení nákladů exekuce (usnesení o vydání vymoženého plnění po odpočtu nákladů exekuce), je nutné takové ustanovení považovat za doplnění insolvenčního zákona, resp. za tzv. nepřímou novelu, a nikoli za konkurenční zákonné ustanovení. Zákonodárce zcela nepochybně doplnil toto ustanovení do právního řádu právě proto, že v předchozím období právní úprava této situace v právním řádu absentovala a z hlediska praxe bylo potřebné a zajisté i nutné tuto mezeru vyplnit.

Ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu je, s ohledem na svou dispozici, konkrétní právní normou, která dopadá na přesně vymezenou situaci a stanoví její řešení. Oproti tomu ustanovení § 5 insolvenčního zákona je ustanovením obecným, které je zařazeno v Hlavě I. Insolvenčního zákona a je nadepsáno jako „základní zásady insolvenčního řízení“. Jedná se tedy zjevně o ustanovení obecné, jež neobsahuje konkrétní právní úpravu jakékoli situace, ale vyjadřuje jen obecné principy. Je tedy nepochybné, že ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu je ve vztahu speciality k ustanovení § 5 insolvenčního zákona. Případná konkurence takových zákonných ustanovení musí být vždy vyřešena ve prospěch speciální právní normy.

Pokud by se však přece jen mělo jednat o konkurenční zákonná ustanovení, tak pro přednostní aplikaci ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu svědčí nejen pravidlo speciality, ale také další základní aplikační pravidlo lex posterior derogat priori. To lze dovodit i z bodu 34 důvodové zprávy k zákonu č. 286/2009 Sb., kde je obsažena byť velmi kusá informace o tom, že právní úprava reaguje na nový insolvenční zákon.

Zákonodárce zřejmě považoval zvolený legislativní postup za účelnější a vhodnější, zejména s přihlédnutím k tomu, že tato právní norma stanoví povinnost soudnímu exekutorovi. Soudní exekutor je povinen aktivně konat, když toto aktivní konání spočívá v povinnosti rozhodnout o odpočtu nákladů exekuce a o vydání vymoženého plnění po odpočtu nákladů exekuce insolvenčnímu správci. Insolvenční správce je v této situaci spíše v pasivní pozici. Je adresátem rozhodnutí soudního exekutora o vydání vymoženého plnění a o odpočtu nákladů exekuce, a dostává se tak do postavení quasi účastníka exekučního řízení, protože mu svědčí právo podávat opravné prostředky proti takovému rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že i v postupu, kdy soudní exekutor rozhoduje o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci, se projevuje skutečnost, že úkony soudního exekutora se považují za úkony soudu, přičemž tato právní úprava úkonů soudního exekutora po zahájení insolvenčního řízení je koncentrována do exekučního řádu a do občanského soudního řádu, je z tohoto pohledu logické, že právní norma definující úkon a povinnost exekutora po zahájení insolvenčního řízení je zapracována právě do exekučního řádu. Toto však nijak neoslabuje její aplikovatelnost ani její právní účinky.

Je zjevné, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 je založeno zejména na úvaze, že předmětná právní norma není obsažena v insolvenčním zákoně. Pokud by v insolvenčním zákoně obsažena byla, nebylo by žádného sporu o přednosti její aplikace. Úvaha NS ČR o tom, že „aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věta druhá ex. řádu v jeho doslovném znění nelze“[1] je nedostatečně vyargumentovaná a nezohledňuje uvedené skutečnosti. Autorka má za to, že pokud je soudním výkladem de facto vyřazováno z aplikační praxe jinak jasné a výslovné zákonné ustanovení, které bylo do právního řádu zakomponováno dodatečně za účelem, aby byla vyplněna mezera v právním řádu, jež se projevila po dvou letech aplikace insolvenčního zákona, měl by takový výklad mít hlubší argumentaci se zohledněním všech aspektů, a to i z toho důvodu, že se v zásadě jedná o exekuční senát složený ze zkušených exekutorských soudců.

Předmětné rozhodnutí NS ČR lze tedy považovat za nekomplexní a neucelený právní výklad. Jestliže má takové rozhodnutí představovat „precedentní rozhodnutí“, mělo by působit silou své přesvědčivosti. To by znamenalo, že se vypořádá s interpretací právních norem jak z hlediska teologického, historického, gramatického, tak z hlediska jejich systematiky. Argumentace rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 je však pouze zjednodušená a zcela nadřazuje určitý zobecňující princip nad výslovné zákonné ustanovení, které bylo do právního řádu zařazeno při existenci onoho zobecňujícího principu a zjevně při plném vědomí zákonodárce o potřebě speciální právní úpravy, aniž by se zabývala a vypořádala s tím, v jaké době bylo ono rozhodnutí do právního řádu doplněno a které důvody k tomu zákonodárce vedly. Pokud by toto bylo učiněno, muselo by být zjevné, že stávající ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu jakožto dodatečně přijaté ustanovení fakticky doplňuje insolvenční zákon ohledně situace, která předtím nebyla právním řádem řešena. Nelze proto toto ustanovení přehlížet a ani nelze řešit tento problém pouhým konstatováním, že toto ustanovení nelze aplikovat pro jeho rozpor se základními principy insolvenčního zákona vyjádřenými v ustanovení § 5 insolvenčního řádu. Existuje řada situací, kdy jsou v právním řádu zohledněny určité instituty či postupy, které nemusejí odpovídat základním principům, právě proto, že je potřeba zohlednit určité speciální situace či postavení určitých subjektů. Například pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené jim naroveň taktéž prolamují princip rovnosti věřitelů a poměrného uspokojování všech pohledávek v rámci insolvenčního řízení.

Konkrétní aplikační problémy

Rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 nesprávně staví soudního exekutora do pozice běžného věřitele, aniž by byla vzata v úvahu specifičnost jeho postavení a činnosti vykonávané na základě veřejnoprávního právního předpisu, či povaha nákladů, které soudní exekutor na základě zákonem uložených povinností vynaložil za účelem zpeněžení nemovitostí (či jiného majetku) dlužníka. Zejména nebylo vzato v úvahu, že náklady vynaložené v insolvenčním řízení na nucené zpeněžení majetku dlužníka mají přednostní postavení oproti jiným pohledávkám za dlužníkem. Není tedy jasné, proč by měl mít soudní exekutor se svými náklady, rovněž vynaloženými na nucené zpeněžení majetku dlužníka, postavení běžného věřitele. Rozdíl může být toliko v tom, že soudní exekutor tyto náklady vynaložil před zahájením insolvenčního řízení, nicméně výsledek je tentýž v tom, že výtěžek získává insolvenční správce dlužníka do jeho majetkové podstaty, a tento výtěžek tedy opět slouží k uspokojení pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení.

Typickým příkladem pro porovnání nákladů vznikajících v exekučním a insolvenčním řízení je zpeněžení majetku. V situaci, kdy zpeněžování majetku dlužníka zajišťuje v insolvenčním řízení insolvenční správce i prostřednictvím třetí osoby (typicky dražebníka) v dražbě, je přednostně a v celé výši uspokojen náklad, který tímto postupem vznikne, tedy jak hotové výdaje spojené s dražbou, tak odměna dražebníka. Oproti tomu v situaci, kdy majetek dlužníka zpeněžil soudní exekutor v rámci exekučního řízení a výtěžek z tohoto zpeněžení má vydat insolvenčnímu správci, není odměna exekutora jakožto toho, kdo dražbu provedl, a ani jeho hotové výdaje spojené s dražbou uspokojeny a je prohlášen za běžného věřitele, který si má přihlásit takovou pohledávku do insolvenčního řízení, kde bude uspokojena společně s ostatními pohledávkami (jak je obecně známo fakticky průměrně v rozsahu 4 až 5 %).

Tím vzniká neodůvodněný rozdíl mezi dlužníky, potažmo i mezi věřiteli, v řízeních, kde za a) probíhá insolvenční řízení bez předchozí exekuce a kde za b) probíhá insolvenční řízení po předchozí neukončené exekuci, v níž byl zpeněžen majetek dlužníka. V prvním případě je majetková podstata menší, jelikož se z majetkové podstaty musí přednostně zaplatit náklady za zpeněžení majetku dlužníka, neboť insolvenční správce „přišel již k hotovému“. V druhém případě budou věřitelé dlužníka uspokojeni ve větším rozsahu, jelikož se náklady na zpeněžení majetku dlužníka fakticky nezaplatí, to však neznamená, že by neexistovaly. Tyto neodůvodněné rozdíly vznikají i přes výslovnou právní úpravu, která stanoví, že soudní exekutor má insolvenčnímu správci vydat vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce dle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, přičemž smyslem této právní úpravy je nepochybně i to, aby při řešení dlužníkovy situace byly prioritně uhrazeny náklady, které za tím účelem vynaložily třetí osoby (soudní exekutor, insolvenční správce, dražebník). Pokud by to mělo být jakkoli jinak, není žádný důvod, aby některé pohledávky měly prioritní postavení, aby třeba insolvenční správce měl přednostně uspokojovanou odměnu či aby byly nároky dražebníka za provedenou dražbu uspokojovány přednostně (zpravidla ve výši 100 %, a to co do hotových výdajů, tak odměny), namísto toho, aby si dražebník a insolvenční správce přihlásili tuto pohledávku do insolvenčního řízení, v němž by i tyto pohledávky byly uspokojeny poměrně ve stejné výši jako pohledávky ostatních věřitelů. Takový postup by byl logický, protože není důvod, aby kdokoli v situaci, kdy je dána úpadková situace dlužníka, měl uhrazenou celou svoji pohledávku, včetně odměny. Jestliže tomu tak je, jsou pro to zajisté speciální důvody.

Stejně jako insolvenční správce je soudní exekutor taktéž jakýmsi procesním a majetkovým administrátorem majetku dlužníka. Jestliže zákon (exekuční řád) deleguje na soudního exekutora určitou státní moc a ukládá mu povinnosti v rámci jejího výkonu, nemůže být soudní exekutor pouhým běžným věřitelem povinného, který by měl mít stejné postavení s ostatními věřiteli povinného. Soudní exekutor totiž nevstupuje s povinným do žádného soukromoprávního vztahu a nevzniká mu pohledávka za povinným z žádného právního úkonu povinného. Soudní exekutor naopak po celé exekuční řízení vystupuje jako osoba vykonávající státní moc na základě zákona a v jeho mezích. Veškeré úkony soudního exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu a jestliže soudnímu exekutorovi za tyto úkony vzniká nárok na náklady exekuce (ustanovení § 3 odst. 1 exekučního řádu) a je nucen vynakládat hotové výdaje (za znalecké posudky, náklady spojené s dražbou), je jisté, že jeho postavení v porovnání s běžnými věřiteli dlužníka, jejichž pohledávky vznikly ze soukromoprávních vztahů, nemůže být zásadně stejné či obdobné. Zjevně i s přihlédnutím k těmto okolnostem byla do právního řádu zákonem č. 286/2009 Sb., s účinností od 1. 11. 2009 doplněna výslovná právní norma (ustanovení § 26 odst. 7 exekučního řádu), která přiznává soudnímu exekutorovi s ohledem na jeho nárok na náklady exekuce speciální postavení s pozicí prioritního uspokojení nákladů exekuce před vydáním vymoženého plnění v exekučním řízení insolvenčnímu správci. Tato skutečnost je rozhodující.

O rovnosti věřitelů můžeme hovořit pouze v případě stejného typu pohledávek, což ovšem není tento případ. Právní řád České republiky na několika místech upravuje privilegované postavení vynaložených nákladů řízení, a to jak přímo v insolvenčním zákoně (ustanovení § 298 odst. 2 a 3 IZ), tak také u výkonu rozhodnutí, exekuce či daňové exekuce.

Závěr

S ohledem na uvedené skutečnosti má autorka článku za to, že rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 neřeší adekvátně právní otázku možnosti, či nemožnosti odpočtu nákladů exekuce v případě zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného. Navíc toto rozhodnutí bez dostatečného odůvodnění obsahuje závěr o neaplikovatelnosti ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, což lze považovat za podstatný zásah do právního řádu, který koliduje s principem dělby moci mezi mocí zákonodárnou a soudní. Dané rozhodnutí je přitom používáno jako „precedentní“ v obdobných věcech. Lze se domnívat, že rozhodnutí zasahuje i do ústavně zaručeného práva exekutora na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když příslušná ustanovení obecně závazných předpisů byla vyložena v rozporu s principy spravedlnosti a s upřednostněním úpravy insolvenčního zákona před úpravou exekučního řádu.