Žaloba z lepšího práva ve vztahu k Finančnímu úřadu

Jakkoliv platí uvedené závěry v zásadě obecně, pojďme je vztáhnout na pohledávky, které jsou vymáhány v rámci daňové exekuce Finančním úřadem.

Představme si situaci, ve které má věřitel pohledávku za dlužníkem, jejíž splacení je zajištěno zástavním právem, a to k pohledávce za poddlužníkem. Dlužník svůj dluh nesplácel, a proto bylo přistoupeno k realizaci zástavního práva k pohledávce (existující ve formě splátkového kalendáře).

Poddlužník však v konkrétním případě uvedl, že odmítá pohledávku věřiteli s tím, že mu byl dříve, než mu byla oznámena existence zástavního práva k zastavené pohledávce (v konkrétním případě o pouhé tři dny), doručen exekuční příkaz Finančního úřadu k plnění jiné peněžité pohledávky, kterým bylo poddlužníkovi zakázáno, aby dlužníkovi od okamžiku, kdy mu bude doručen exekuční příkaz po dobu trvání daňové exekuce, vyplatil jakoukoliv peněžní částku nebo závazek, který vůči dlužníkovi má. Podle poddlužníka byl tento povinen splátky hradit Finančnímu úřadu a nikoliv věřiteli.

Dlužno dodat, že tento argument je správný, protože pro určení splátkového pořadí nemá význam datum uzavření zástavní smlouvy, která byla uzavřena cca 5 měsíců před tím, než věřitel existenci zástavního práva poddlužníkovi prokázal, nýbrž datum oznámení této skutečnosti poddlužníkovi. V okamžiku, kdy zastavení pohledávek ve prospěch věřitele nabylo účinnosti vůči poddlužníkovi, byly již zastavené pohledávky postiženy arrestatoriem, v důsledku něhož nebylo možné, aby poddlužník plnil věřiteli. Podotýkám, že v takovém případě by poddlužník nebyl ani pasivně legitimovaný.

Nicméně, pořád platí, že pohledávky dlužníka byly zastaveny ve prospěch věřitele dříve, než došlo k oznámení existence daňové exekuce poddlužníkovi, a proto – z hlediska práva hmotného – bylo právo věřitele „lepší“. K ochraně tohoto práva pak slouží právě tzv. žaloba z lepšího práva.

Definici této žaloby nalezneme v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu platí, že v případě tzv. žaloby z lepšího práva se jedná o žalobu na plnění [§ 80 písm. b)], kterou se třetí osoba (jako žalobce) domáhá po osobě (jako žalovanému), které byla v řízení o výkon rozhodnutí vyplacena pohledávka (mzda, plat apod.) povinného nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci nebo nemovitosti anebo podniku, popřípadě z jiného zpeněžení (tj. po oprávněném, po dalším oprávněném nebo po jiném, zpravidla přihlášeném věřiteli), zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění. Důvodem žaloby je, že výnos z pohledávky (mzdy, platu apod.) nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci, nemovitosti nebo podniku, popřípadě z jiného zpeněžení, byl těmto osobám v rámci vykonávacího (exekučního) řízení vyplacen (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť žalobce tu ve skutečnosti měl „lepší právo“ k předmětu výkonu rozhodnutí než žalovaný a správně (kdyby bylo postupováno podle hmotného práva) tento výnos (výtěžek) náležel jemu. Tato žaloba uvedeným způsobem slouží k ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení se z výnosu (výtěžku) výkonu rozhodnutí bylo ve vykonávacím řízení porušeno (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009).

Podle § 314c odst. 1 OSŘ platí, že byla-li pohledávka povinného zastavena podle zvláštního právního předpisu nebo převedena k zajištění dluhu povinného ve prospěch jeho věřitele a mají-li tato práva dřívější pořadí než pohledávka, pro niž byl nařízen výkon rozhodnutí, lze výkon rozhodnutí takto dotčené pohledávky, popřípadě její části, provést jen tehdy, jestliže práva zanikla, aniž by pohledávka byla zcela vyplacena věřiteli povinného. Podle odst. 4 téhož ustanovení pak platí, že pro pořadí práv uvedených v odstavci 1 je rozhodující den jejich vzniku.

Dobu vzniku práv ze zajištění upravuje zásadně hmotné právo. Přednost pohledávek je tedy dána dle § 1335 odst. 2 OZ účinností zástavní smlouvy. Pak ovšem platí, že pokud má tedy právo věřitele ze zajištění podle hmotného práva prokazatelně lepší pořadí než pohledávka vymáhaná v daňové exekuci, výkon rozhodnutí Finančním úřadem nemůže mít na zajištění vliv – pohledávka poddlužníka musí být v takovém případě vyhrazena pro realizaci uhrazovací funkce zajištění. Finančnímu úřadu by mohla být pohledávka vyplacena, pouze pokud by právo ze zajištění zaniklo, aniž by pohledávka byla zcela vyplacena věřiteli ze zajištění (např. pokud by se v mezidobí věřitel uspokojil z jiného zajištění, z jiných pohledávek). Veškeré plnění, které Finanční úřad jako správce daně na základě vydaného exekučního příkazu od poddlužníka přijal do doby, než o celé věci rozhodl soud, tak představovalo bezdůvodné obohacení.

Současně platí, že Finanční úřad, jemuž se dostalo v souvislosti s vymáháním pohledávky na úkor věřitele více, než mu podle hmotného práva náleželo, má způsobilost být účastníkem řízení o této žalobě. Základem takové žaloby je nárok na vydání bezdůvodného obohacení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003 a další).

Judikatura i komentářová literatura se tedy již ustálila na závěru, že není významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby totiž Finanční úřad obdržel výnos získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a provedeným v souladu se zákonem (tzn. při vedení daňové exekuce, by nijak nepochybil), nepředstavuje to právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Komentářová literatura to shrnuje tak, že získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího řízení (srov. Občanský soudní řád, JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Jaroslav Bureš a kol.: komentář II. díl, C. H. Beck, 1. vydání 2009, str. 2223 – 2224, v novějších vydáních obdobně). Totožně pak věc hodnotí dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011. Na těchto závěrech nezmění ani skutečnost, že zástavní právo bylo oznámeno poddlužníkovi později než daňová exekuce, neboť zde jde pouze o účinky, které zástavní právo nabývá vůči poddlužníkovi zastavené pohledávky. Pro vznik zástavního práva k pohledávce je však podstatné, kdy zástavní smlouva nabyla účinnosti.

K námitce, že zástavní smlouvu lze v takových případech antidatovat, protože zástavní smlouva k pohledávce nemusí být zapsána v rejstříku zástav a nemusí být opatřena úředně ověřenými podpisy, přiznává, že je takový povzdech z hlediska Finančního úřadu legitimní, nicméně irelevantní, protože taková skutečnost její neplatnost nezpůsobuje, neboť tyto požadavky zákon nestanoví.

Pokud tedy

1. při provádění výkonu rozhodnutí dojde ke střetu zástavního práva věřitele a nařízeného výkonu rozhodnutí Finančního úřadu;
2. právo ze zajištění věřitele (zástavní smlouvy) vznikne prokazatelně dříve, než byl nařízen výkon rozhodnutí;
3. pak Finančním úřadem reálně vymožené plnění představuje podle konstantní judikatury i odborné literatury bezdůvodné obohacení na straně Finančního úřadu a Finanční úřad je takto přijeté plnění povinen vrátit, a to ačkoliv v průběhu daňové exekuce postupoval v souladu s právem;
4. kdy v případě, že odmítne dobrovolně, lze k vymožení takto neoprávněně získaného plnění Finančním úřadem užít žalobu z lepšího práva;
5. kdy současně platí, že Finanční úřad má způsobilost být účastníkem takového řízení.

Zatím je rozhodnutí Nejvyššího soudu k této otázce poskromnu. V našem případě sice Finanční úřad na výzvu dobrovolně nesplnil, ale po rozhodnutí soudu prvního stupně celou částku uhradil. Vypadá to tedy, že i z hlediska Finančního úřadu by již aplikace shora uvedeného nemusela přinášet nějaké zvláštní problémy a zbytečné soudní spory.